Čas je významnou právní skutečností. S jeho plynutím zákon spojuje vznik, zánik, ale i změnu práv a povinností. Tento příspěvek analyzuje novou právní úpravu času. Zaměřuje se na pravidla pro jeho počítání a právní důsledky jeho plynutí, zvláště pokud jde o promlčení a prekluzi.
1. Připomenutí přechodných ustanovení
Předmětem této stati je výlučně analýza nového civilního práva, zvláště ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako "nový občanský zákoník" či "ObčZ"). Ta se značně liší od předchozí právní úpravy, ať již jde o režim zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném na konci roku 2013 (dále jako "starý občanský zákoník" nebo "občanský zákoník z roku 1964"), nebo zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném na konci roku 2013 (dále jako "obchodní zákoník" či "ObchZ"). Úvodem je proto nezbytné připomenout přechodná ustanovení k novému právu. Stanoví, na které vztahy nové právo použít, a na které naopak ještě ne. K jejich podrobnému rozboru a výkladu viz manuál " Smluvní právo v novém občanském zákoníku". Stručně je lze shrnout tak, že veškerá práva a povinnosti, které třeba ještě i v roce 2015 či později budou vznikat ze smluv uzavřených před 1. lednem 2014, se dál řídí tehdejším právem, tedy starým občanským nebo obchodním zákoníkem ( § 3028 odst. 3 ObčZ). Nové právo se použije až na práva ze smluv uzavřených po tomto datu. U smluv, na něž dopadá zákon o veřejných zakázkách, potom nerozhoduje datum uzavření smlouvy, nýbrž zahájení zadávacího řízení. Došlo-li k němu před 1. lednem 2014, řídí se smlouva starým právem, i když ji strany uzavřou až po tomto datu (viz čl. LXXV zákona č. 303/2013 Sb., část šedesátá čtvrtá). Účastníci obou typů smluv si nicméně mohou ujednat, že svůj vztah podřídí novému právu, i kdyby se na něj použít jinak nemuselo. Speciální pravidla zákon stanoví pro smlouvy o nájmu nemovitých věcí, které by dle nového zákoníku nenaplnily podmínky pachtu ( § 3074 odst. 1 ObčZ), a pro smlouvy o účtu ( § 3077 odst. 1 ObčZ). Na práva a povinnosti z nich se nové právo použije vždy, pokud tato práva či tyto povinnosti vznikly po 1. lednu 2014.
Právní úprava důsledků plynutí času, zvláště pokud jde o promlčení a prekluzi, úzce souvisí s právním režimem těch vztahů, na které má čas působit. Zániku uplynutím času, promlčení nebo prekluzi podléhá vždy konkrétní právo, například na určité plnění, jehož se věřitel může domáhat po dlužníkovi (tzv. pohledávka). Je proto jen logické, že běh promlčecí či prekluzívní lhůty, ale i pravidla pro jejich počítání, se musí vždy podřídit právu, kterým se řídí dotčená pohledávka. Výslovně to potvrzuje § 3036 ObčZ, dle kterého všechny lhůty i doby, které začaly běžet před účinností nového práva, ale i všechny lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí ještě starou úpravou (i když začaly či teprve začnou běžet po 1. lednu 2014), se až do svého zakončení posuzují dle dosavadních právních předpisů, tedy starého práva. To se týká i všech skutečností, které jsou rozhodné pro běh takové lhůty či doby, tedy například uznání dluhu.
Jestliže tedy zhotoviteli letos vznikne pohledávka na zaplacení ceny díla ze smlouvy, která byla uzavřena v roce 2013, neměl by zapomínat, že tato pohledávka se novým právem ještě neřídí. Není podstatné, že vznikla letos, nýbrž že jejím titulem je smlouva uzavřená před 1. lednem 2014. Na její promlčení tak neplatí prakticky nic z toho, o čem pojednává tento příspěvek. Plně se prosadí vše, co platilo dosud. Řídila-li se smlouva obchodním zákoníkem (objednatel i zhotovitel byli podnikateli), posoudí se počátek, délka i běh promlčecí lhůty ohledně této pohledávky výlučně podle něj. Rovněž, uzná-li objednatel svůj dluh na ceně za dílo, nebudou se uznání a jeho důsledky řídit novým právem, nýbrž starým obchodním zákoníkem. Uznání tak nezaloží novou desetiletou promlčecí lhůtu (i opakovaně), jak plyne z nového práva (viz § 639 ObčZ), nýbrž čtyřletou, nejvýše však desetiletou od okamžiku, kdy začala poprvé běžet, jak stanovilo staré obchodní právo ( § 407 odst. 1 , § 408 odst. 1 ObchZ). Jinak by tomu bylo, kdyby si objednatel a zhotovitel před účinností nového občanského zákoníku i kdykoliv později ujednali, že vztah, který smlouva založila, podřídí novému právu. Potom by se od okamžiku takové dohody nová právní úprava prosadila i na jejich závazek ze smlouvy uzavřené před 1. lednem 2014, včetně ustanovení o promlčení. Stejně tak, mají-li strany mezi sebou uzavřenu z doby před účinností nového občanského zákoníku smlouvu o nájmu nemovitosti, práva z ní jim však budou vznikat až letos (například na úhradu měsíčního nájemného). Dle speciálního přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 ObčZ se tato práva i bez dohody stran od 1. ledna 2014 automaticky řídí novým zákoníkem. Jejich splatnost, ale i promlčení a vše, co s ním souvisí, se tak posoudí již výlučně dle nového práva.
2. Čas a jeho počítání
2.1. Lhůta, doba, nebo termín?
Zákonná ustanovení, která upravují počítání času, rozlišují mezi dvěma typy časových úseků. Nový občanský zákoník (a navazující právní předpisy) na jedné straně pojednává o lhůtách, na druhé o dobách. Většinu pravidel vztahuje k oběma úsekům. Ustanovení § 605 odst. 1 i 2 , § 606 odst. 2 i § 608 ObčZ shodně dopadají jak na lhůty, tak na doby. Mohlo by se tedy zdát, že rozlišování obou typů intervalů žádnou roli nehraje. Rozdíl, velmi praktický, je patrný z § 607 ObčZ. Toto ustanovení zákon vztahuje jen na lhůty, nikoliv i na doby. Dle pravidla v něm obsaženého, připadne-li poslední den na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem (tzv. dies postremus) lhůty pracovní den nejblíže následující. Jinými slovy, lhůta nikdy neskončí v sobotu, v neděli nebo ve svátek. Její konec se vždy posune na nejbližší pracovní den, aby právě on byl posledním. Stane-li se, k čemu ve lhůtě (do jejího konce) má dojít, v takto posunutý poslední všední den, stane se to včas; lhůta neuplyne marně. Pro dobu zákon podobné pravidlo nezná. Její poslední den klidně připadne na sobotu, neděli či státem uznaný svátek a v tento den doba i uplyne, třeba na Štědrý den nebo Prvního máje. Právě pro použití § 607 ObčZ a určování posledního dne má zásadní význam, zda úsek, jejž uživatelé počítají, představuje lhůtu, anebo dobu.
Ačkoliv nový občanský zákoník oba intervaly rozlišuje, výslovně je nevymezuje. Z jeho textu se nepodává definice lhůty, ani doby. Rozlišení je tak na právní teorii, mnohé však naznačuje i důvodová zpráva, která doprovázela předložení jeho návrhu sněmovně v roce 2011, a nakonec i kontext, v němž zákon oba pojmy používá. Dle důvodové zprávy lze za dobu považovat "časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost bez dalšího, aniž je potřeba pro vyvolání tohoto právního následku zvláště projevit vůli". Lhůtu naproti tomu zpráva přibližuje jako "časový úsek stanovený k uplatnění práva u druhé strany, popř. u jiné osoby, anebo u soudu nebo jiného příslušného orgánu". Rozdíl by tak - srozumitelněji - bylo možno vyjádřit tak, že lhůtu právní řád vymezuje jako časový úsek pro právní jednání, které je nezbytné k uplatnění práva či jeho zachování. Nebo ještě jinak, kterým jednající od sebe odvrací určité právem stanovené nepříznivé právní důsledky, jež by se jinak prosadily, kdyby jednání včas neuskutečnil, či naopak kterým k sobě přivolává příznivé dopady, kvůli nimž svou vůli v dané lhůtě projevuje a které by po uplynutí lhůty již přivolat nešlo. Doba naproti tomu plyne (a uplyne) nezávisle na tom, zda osoba projeví nějakou vůli a uskuteční právní jednání.
Právě proto zákon konec lhůty prodlužuje na nejbližší pracovní den a naopak nebrání, aby doba skončila v sobotu, v neděli či ve svátek. Má-li totiž osoba v poslední den lhůty uskutečnit právní jednání, je nezbytné zabezpečit, aby toho byla schopna. Účinky právního jednání se zásadně projevují jeho doručením adresátovi: soudu, věřiteli, dlužníkovi, druhé smluvní straně apod. Jednající tedy potřebuje nezbytnou infrastrukturu, aby se mu v poslední den doručení podařilo, konkrétně aby fungovala a doručovala pošta, přijímala podatelna soudu, u něhož má právo uplatnit, aby byl ve svém sídle či bydlišti k zastižení jeho smluvní partner, jemuž do konce lhůty musí doručit dané jednání (třeba akceptaci nabídky na uzavření smlouvy, výzvu k uzavření budoucí smlouvy, odstoupení od smlouvy, výpověď apod.). Naopak - jestliže u doby nezáleží na tom, zda oprávněná či povinná osoba v poslední den nějak jednala, nevadí, uplyne-li doba v sobotu, v neděli či ve svátek.
Na základě takto vymezeného účelu rozlišení mezi lhůtami a dobami lze poměrně spolehlivě určit, že třeba promlčecí může být pouze lhůta (viz např. § 609 ObčZ). Připadne-li tedy její poslední den na sobotu, neděli nebo svátek a věřitel doručí k soudu žalobu ještě v následující pracovní den, právo se nepromlčí. Stejně tak čas stanovený pro přijetí nabídky smlouvy (tzv. akceptační lhůta - viz např. § 1735 ObčZ) anebo uplatnění práv z odpovědnosti za vady (tzv. reklamační lhůta - viz např. § 1921 odst. 2 ObčZ). Naproti tomu smlouva bude uzavřená vždy na určitou "dobu" (po jejím uplynutí pominou účinky smlouvy, viz např. § 603 ObčZ), stejně tak výpovědní bude vždy doba ( § 1998 odst. 2 ObčZ). Jestliže tedy na základě výpovědi z nájmu výpovědní doba (či určitá doba nájmu) poběží tak, že její poslední den připadne na sobotu, nájem skončí právě v sobotu. Nájemce ani pronajímatel nemusejí smlouvu plnit ještě následující pondělí; nájem se nepřeklopí do dalšího měsíce. Podobně pracovní poměr na dobu určitou či zanikající uplynutím výpovědní doby po podané výpovědi apod. Záruční je ale kupříkladu také doba; prodávající jí vymezuje čas, po který prodávaná věc podrží vymezené vlastnosti ( § 2113 - § 2115 či § 1921 odst. 2 ObčZ).
Nejpraktičtější význam má rozdíl mezi oběma typy časových úseků v případě času určeného pro plnění. Pojednává zákon o lhůtě splatnosti, nebo době? Bohužel na základě samotného textu nelze spolehlivě odpovědět; zákon v souvislosti s časem plnění, respektive splatností uvádí pojmy oba. O době se zmiňují např. § 639 a § 653 odst. 1 ObčZ. O lhůtě § 1978 ObčZ. V § 1979 ObčZ lze v jediném ustanovení číst jak o lhůtě, tak době. Řešení tak znovu závisí na právní teorii a judikatuře, musí však respektovat shora uvedené obecné principy. Již z judikatury ke starému právu se podává, že plnění je právní jednání (úkon) dlužníka (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ke sp. zn. 32 Cdo 959/2008). Dlužník jím právně jedná, aby tím přivodil následek řádného plnění (zánik dluhu) a naopak zabránil nepříznivým důsledkům, které právo spojuje s prodlením (vznik povinnosti hradit úrok z prodlení, jednorázovou náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, smluvní pokutu, náhradu další škody apod.). Pokládám proto za logické, že právo by dlužníkovi mělo poskytnout možnost, aby v poslední den stanovený pro plnění, tedy v den splatnosti, plnit i mohl, neboli aby zastihnul věřitele v jeho bydlišti či sídle a plnění mu doručil, aby banky prováděly bezhotovostní převody, atd. Zkrátka - popsanému záměru dle mého přesvědčení vyhovuje jediný výklad, a to koncipovat čas určený pro plnění jako lhůtu. Podobně tomu bylo za účinnosti starého rakouského občanského zákoníku (ABGB), který u nás platil do roku 1950. Viz prof. Sedláček v díle Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV., V. Linhart, Praha, 1937, str. 258: "V pochybnostech platí třetí věta jak pro dlužníka, tak i pro věřitele, t.j. nabídne-li dlužník plnění v neděli, ač se den splatnosti posunuje na pondělí, může věřitel odepříti přijetí, aniž upadne v prodlení. V zákoně není to sice výslovně řečeno, ale den splatnosti platí pro obě strany, tedy i jeho posun jde k dobru oběma stranám." Stejné řešení se v Rakousku prosazuje dodnes a shodně na otázku nahlížejí i v sousedním Německu.
Konkrétně to ale znamená, že splatnost zásadně nenastane v sobotu, neděli či ve svátek, nýbrž vždy až v nejblíže následující pracovní den (například v pondělí). Teprve uplynutím takto posunutého posledního dne, tedy den poté, se dlužník dostane do prodlení (kupříkladu v úterý) a teprve v tento navazující den či od něj věřiteli vznikají práva z dlužníkova prodlení (na úrok z prodlení, náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky apod.). Praxe uvedenou skutečnost často přehlíží a úrok z prodlení počítá již ode dne navazujícího na sjednaný den splatnosti, aniž by zkoumala, zda splatnost nepřipadla na sobotu, neděli nebo svátek. To nicméně neznamená, že je to tak správně a v souladu se zákonem. Splatnost je přitom určující pro počátek běhu promlčecí lhůty. Posune-li se o několik dnů, logicky to musí mít vliv i na promlčecí lhůtu.
K tomu lze nicméně uvést dvojí. Ustanovení § 607 ObčZ (o tom, že poslední den lhůty připadne vždy na pracovní den) je třeba mít za dispozitivní. Strany tedy mohou jeho užití ve smlouvě vyloučit. Je přípustné sjednat, že připadne-li čas plnění na sobotu, neděli nebo svátek, musí dlužník stejně plnit v tento den, nikoliv až v následující pracovní. V praxi to bude často znamenat, že čas pro plnění se tím fakticky zkrátí, když dlužník je bude povinen provést již v pracovní den nejblíže předchozí, aby věřitele zastihl (není-li věřitel k dispozici nepřetržitě). Takovému ujednání však nic nebrání; je na stranách, jaký čas pro plnění sjednají, tedy zda jej případně zkrátí. Pravidlo § 607 ObčZ se prosadí, jen nestanoví-li smlouva jinak. Lze nicméně doporučit, aby tak určila výslovně, ve vztahu k vymezení posledního dne, případně dovětkem, že § 607 ObčZ se nepoužije. Jen z toho, že strany ve smlouvě užily termín "doba" plnění či splatnosti, by takový důsledek plynout nemusel. V praxi se oba pojmy často střídají, aniž by si strany uvědomovaly rozdíl a jejich použitím něco projevovaly.
Lze také připomenout, že i nový občanský zákoník zná tzv. fixní závazky ( § 1980 ObčZ). Vznikají ze smluv, které určují přesný čas plnění a ze smlouvy či z povahy závazku vyplývá, že věřitel nemůže mít zájem na opožděném plnění. Takové závazky zanikají, jakmile se dlužník dostane do prodlení, aniž by věřitel musel od smlouvy odstupovat (již samotné uplynutí času působí jako odstoupení). Nepochybně bude třeba dovodit, že postaví-li strany smlouvu takto, tedy určí fixní čas plnění a současně projeví vůli (či to bude patrné z povahy věci), že na pozdějším plnění nemají zájem, dají tím najevo ujednání ve shora popsaném smyslu, že totiž § 607 ObčZ se nemá použít a poslední den má připadnout právě na sjednaný konkrétní den. Účastníci kupříkladu domluví termín dodání konkrétního plnění (svatebních šatů, kytice, daru atd.) do soboty, neboť v neděli je svatba. Z povahy věci zřetelně plyne, že přesun splatnosti na pondělí by pro věřitele neměl význam. Je proto správné, že § 1980 ObčZ v souvislosti s právní úpravou fixního závazku výslovně zmiňuje dobu plnění, nikoliv lhůtu.
V té souvislosti se nabízí otázka, nakolik pravidlo § 607 ObčZ, použitelné na lhůty, vztahovat na případy, kdy strany čas plnění sjednají nikoliv úsekem (plnit "do" týdne, "do" měsíce, "do" 30 dnů od doručení faktury), nýbrž termínem (plnit každého 15. v měsíci, 1. listopadu 2015, v sobotu, na sv. Václava apod.). Domnívám se, že ano (nepůjde-li samozřejmě o termín fixní - viz výše). Odpovídá to standardní interpretaci v okolních jurisdikcích, ale hlavně tuzemské výkladové tradici. Německá, rakouská, ale i prvorepubliková literatura i judikatura rozlišují mezi "lhůtami" a "termíny". Pravidlo srovnatelné s naším § 607 ObčZ (v ABGB jde o § 903) však shodně aplikují jak na lhůty, tak právě i termíny. Viz opět prof. Sedláček, tamtéž: "Zásady § 903 platí pro případ, jde-li o poslední den lhůty anebo o určitý den (např. 15. červen, počátek senoseče, vinobraní atp.) ...". Domnívám se, že tím spíše je třeba takto postupovat u nás, když náš zákon pojem termín - striktně vzato - nezná a v pravidlech pro počítání času nezohledňuje.
V případě státem uznaných svátků může být sporné, ve které zemi je rozhodující, zda se svátek slaví. Tuzemský věřitel má například žalovat slovenského dlužníka na Slovensku, nebo naopak tuzemský dlužník má plnit slovenskému věřiteli na jeho účet u slovenské banky či do jeho pokladny. Poslední den promlčecí lhůty či lhůty splatnosti je všední a v tuzemsku pracovní, na Slovensku ale slaví státní svátek, tj. tamní soudy jsou zavřené, banky i pokladna věřitele nefungují. Bude pro ten případ podstatné, že svátek slaví na Slovenku, když tam je třeba včas doručit právní jednání, anebo že v tuzemsku se pracuje, když právní jednání bude odtud vycházet? Výslovné řešení nabízí německý BGB (a dlužno podotknout, že právě v Německu je praktické, když různé spolkové země slaví svátky v různé dny). Podle § 193 BGB rozhoduje stav, který panuje ve státě, do něhož má být plněno či doručeno právní jednání. Náš zákoník pravidlo nepřevzal. Přesto se domnívám, že bude možné dovodit je výkladem. Je logické, aby jednající měl k dispozici potřebnou infrastrukturu pro dokončení právního jednání v tom státě, do něhož má být jednání doručeno. Co by tuzemskému věřiteli bylo platné, že v Česku je pracovní den, když žalovat musí na Slovensku a tamní podatelny soudů jsou v poslední den promlčecí lhůty zavřené. Podstatné tedy bude aplikovat § 607 ObčZ ve vztahu ke slovenským svátkům, i když jde o ustanovení českého práva. Věřitel by měl získat možnost právní jednání uskutečnit v pracovní den. Činí-li je v jiném státě, je třeba pravidlo použít tak, aby se v tento den pracovalo právě v tomto jiném státě, poslední den tedy připadl na nejblíže následující pracovní den v něm.
2.2. Další pravidla pro počítání a běh času
Ostatní ustanovení pro počítání a běh času jsou již společná oběma typům časových úseků.
Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek ( § 605 odst. 1 ObčZ). "Rozhodný" den se tak mezi počítané dny nezahrne; z hlediska počítání jako by nebyl. Získá-li tedy dlužník "den" na splnění nějakého úkolu v úterý v poledne (a strany neujednají nic jiného), začne lhůta jednoho dne běžet až v den následující (ve středu) a uplyne o jeho půlnoci. Reálně tak dlužník dostává více času, než činí kalendářní den (než by odpovídalo 24 hodinám). To vychází ze systému tzv. právního počítání času (civilní komputace, computatio civilis), který pracuje s nezbytným právnickým zjednodušením, tím ale také odchylkou od reality.
Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce ( § 605 odst. 2 ObčZ). Obdrží-li tedy dlužník v úterý v poledne týden na splnění, postačí, splní-li do půlnoci na sklonku následujícího úterý (nebude-li to svátek); prodlení by nastalo ve středu v 0:00:01 hodin. Podobně určí-li mu věřitel 15. června lhůtu jednoho měsíce, připadne její poslední den (nebude-li to sobota, neděle, nebo svátek) na 15. července. Učiní-li tak 15. července, musí dlužník plnit nejpozději 15. srpna, apod. I v tomto pravidle se zrcadlí koncepce právního počítání času. Lhůta či doba určená jako měsíční bude reálně pokaždé jinak dlouhá. V prve uváděném případě (od 15. června do 15. července) získal dlužník na plnění 30 dnů, v druhém (od 15. července do 15. srpna) 31. Záleží na délce měsíce, přes který se lhůta překlápí. Kdyby měl dlužník na plnění měsíc od 15. února v nepřestupném roce, měl by k dispozici reálně dokonce jen 28 dnů. Poslední den lhůty by připadl na 15. března, což vychází právě na 28. den od data jejího počátku.
Naproti tomu lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí ( § 608 ObčZ). Jedině v počítání těchto (krátkých) lhůt či dob se zrcadlí princip přirozeného počítání času (naturální komputace, a momento ad momentum computare), jak odpovídá běžné lidské zkušenosti. Kratšími jednotkami než dny jsou hodiny a minuty, případně zlomky dne (půldny, čtvrtdny, pětiny dne apod.). Již z toho je patrné, že v právu činí rozdíl, zda dlužník dostane v úterní poledne na plnění "den", anebo "24 hodin". V prvém případě lhůta uplyne o půlnoci následujícího dne (středy, není-li to svátek), dlužník tedy fakticky získává 36 hodin. Plní-li ve středu odpoledne, plní včas; prodlení by nastalo až ve čtvrtek v 0:01 hodin. Byla-li však sjednána lhůta 24 hodin, skončí přesně za tento čas od okamžiku, kdy byla poskytnuta. Uplyne tedy již středečním polednem. Kdyby dlužník plnil ve středu odpoledne, byl by v prodlení, se všemi důsledky, které s ním zákon a smlouva spojují. Shora rozebírané pravidlo, podle něhož poslední den lhůty nepřipadne na sobotu, neděli nebo svátek, nýbrž vždy následující pracovní den ( § 607 ObčZ), se logicky prosadí jen na lhůty určené podle dnů či delších jednotek (týdnů, měsíců či let). Vymezí-li strany lhůtu kratším intervalem (třeba právě jako několikahodinovou), uplyne na svém konci, i kdyby se tak mělo stát v sobotu, v neděli či státem uznaný svátek.
V některých případech je nezbytné čas počítat zpětně, tedy od určité přítomné události dospět ke konkrétnímu okamžiku v minulosti. Zákon například vyžaduje, že pozvánka na valnou hromadu společnosti s ručením omezeným se musí společníkům oznámit nejméně 15 dnů před konáním valné hromady ( § 184 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, dále jen "ZOK"). Dosavadní judikatura dovodila, že v poslední den této lhůty pozvánku nestačí odeslat, nýbrž je třeba ji všem společníkům i doručit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ke sp. zn. 29 Cdo 590/2009). Může vzniknout otázka, jak takto stanovený čas počítat, tedy jak určit, který den musí společnost nejpozději pozvánku doručit, aby valnou hromadu včas svolala a nehrozilo vyslovení neplatnosti na ní přijatých usnesení. Právní úprava výslovný návod nenabízí, lze však opět vyjít z judikatury (viz zvláště rozhodnutí Nejvyššího soudu ke sp. zn. 29 Odo 783/2003, 29 Cdo 3374/2009 či 29 ICdo 17/2012). Dle ní se prosadí stejná zákonná pravidla pro počítání času, ovšem s tím rozdílem, že se použijí do minulosti, tedy reverzně. Koná-li se například valná hromada v pondělí 1. června 2015, potom tento den se do počítaných 15 dnů nezahrne ( § 605 odst. 1 ObčZ). Jako první, jejž zohledníme, vezmeme den bezprostředně předchozí (opět ustanovení § 605 odst. 1 ObčZ, leč aplikované reverzně). Takto budeme postupovat do minulosti, až dospějeme k poslednímu dni - patnáctému. Ten ovšem v daném případě připadne na neděli 17. května 2015. Nelze pochybovat, že čas pro svolání valné hromady zákon vymezuje jako lhůtu. Připadne-li tedy její poslední den na sobotu, neděli nebo svátek, posouvá se na nejbližší pracovní den, v tomto případě ovšem předchozí. Aplikujeme tedy § 607 ObčZ, leč opět reverzně. Tím je pátek 15. května 2015. Nejpozději v něm tak společnost musí společníkům doručit pozvánku, aby valnou hromadu řádně svolala. K tomu je ale nutno podotknout, že § 184 odst. 1 ZOK je dispozitivní, společenská smlouva by tedy mohla určit jinak a lhůtu zkrátit, nebo vymezit odchylná pravidla pro její počítání.
Významná jsou ustanovení, podle kterých nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne počátkem tohoto dne. Zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, je tomu přesně naopak. K zániku dochází koncem dne ( § 601 odst. 1 ObčZ). Je-li tedy smlouva uzavřena na určitou dobu, nebo stanoví-li zákon či dohoda stran, že výpovědní doba činí nějaký čas, dojde k zániku práv a povinností ze smlouvy až o půlnoci (23:59:59) na konci posledního dne vymezené doby. Podobně, je-li v zakladatelském právním jednání či smlouvě o výkonu funkce určeno funkční období člena voleného orgánu obchodní společnosti nebo družstva, skončí funkce o půlnoci na konci posledního dne tohoto období. Po celý poslední den funkce ještě trvá. Naopak, mají-li podle zákona či smlouvy práva či povinnosti nastat od určitého data, stane se tak na jeho samém počátku (0:01:01). Zletilost například člověk nabývá na počátku dne svých 18. narozenin, bez ohledu na to, v kolik hodin se před 18 lety narodil a že se tak třeba stalo až těsně před půlnocí. V tom se znovu projevuje princip právního počítání času a s ním spojeného nezbytného zjednodušení.
Je-li ale zánik práva podmíněn vznikem jiného ve vzájemné návaznosti (jedno právo nemůže vzniknout, dokud druhé nezanikne), nastane oboje logicky ve stejný okamžik, jímž bude až konec takového dne ( § 601 odst. 2 ObčZ). Příkladem může být úprava vydržení. Aby vydržitel mohl vydržet vlastnické právo k věci, musí je původní vlastník k témuž okamžiku pozbýt. Bez speciálního pravidla by se v poslední den vydržecí doby střetla vlastnická práva obou. Vydržitel by právo nabyl na počátku, původní vlastník však o ně přišel až ke konci. Takový stav nelze připustit. K nabytí i pozbytí práva musí dojít současně, na konci posledního dne vydržecí doby.
Dlužno podotknout, že v právu obchodních korporací se v otázkách vzniku či zániku práva častěji prosazuje systém přirozeného počítání času, který pracuje s konkrétním okamžikem, nikoliv počátkem či koncem dne. Tak zvolí-li valná hromada jednatele či člena představenstva, vzniká kandidátovi funkce a oprávnění jednat za společnost přesně v okamžiku volby, neurčí-li valná hromada pozdější. Neplatí tedy, že funkce a zástupčí oprávnění vznikly zpětně, na počátku dne volby. Podobně, odvolá-li valná hromada z funkce dosavadní členy statutárního orgánu, zaniká již tím jejich funkce a oprávnění zavazovat společnost, nikoliv až na konci dne. Stejně bude třeba posoudit okamžik vzniku či zániku samotné společnosti, včetně případných přeměn (fúzí, rozdělení apod.). Zapisují-li se tyto skutečnosti do obchodního rejstříku konstitutivně, znamená to, že jejich existence je úzce svázána s konkrétním okamžikem, nikoliv dnem takového zápisu. Společnost tedy vzniká i zaniká, jakmile je do obchodního rejstříku zapsána či z něj vymazána. Ne již na počátku, či naopak konci tohoto dne.
Za zmínku stojí i pravidlo, podle něhož má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do určitého dne, musí se tak stát v obvyklou denní dobu, ledaže něco jiného plyne ze zvyklostí, zavedené praxe stran či zvláštních okolností případu ( § 602 ObčZ).
Bez významu konečně nejsou výkladová pravidla, která stanoví, že polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů a středem měsíce jeho patnáctý den ( § 606 odst. 1 ObčZ). Také v nich se promítají nezbytná zjednodušení plynoucí z koncepce právní komputace času. Pravidlo se prosadí bez ohledu na to, zda počítaná polovina připadne na únor nepřestupného roku, anebo červenec či srpen. Je ostatně tradiční; znalo je již ustanovení § 902 odst. 3 ABGB, které u nás platilo do roku 1950 a v Rakousku platit nepřestalo. Pozor jen na speciální ustanovení § 1959 ObčZ. Vychází z jiné konstrukce. Ve vztahu k času plnění (tedy včetně například úpravy splatnosti) čerpá z dřívější úpravy kupní smlouvy v obchodním zákoníku ( § 415 ObchZ). Podle písmene b) se "polovinou měsíce" rozumí období od 10. do 20. dne v měsíci, nikoliv tedy 15. den, jak by plynulo z § 606 odst. 1 ObčZ. Pokud si proto strany ve smlouvě sjednají, že plněno bude v polovině měsíce, bude třeba (při ...
Souhlas s využíváním cookies
Vlastní nastavení cookies