Daňové doklady

Téma daňových dokladů je tématem široce diskutovaným. Zdá se mi, že někdy je daňovým dokladům věnována větší pozornost, než si zaslouží. V praxi lze nicméně narazit na situace, kdy je správně vystavený daňový doklad naprosto zásadní, což platí zejména při fakturaci prostřední osoby v třístranném obchodu, kdy neuvedení povinných údajů na doklad může mít pro jeho výstavce fatální důsledky, případně při fakturaci v režimu přenesení daňové povinnosti nebo ve zvláštních režimech týkajících se obchodu s použitým zbožím nebo cestovní služby. Někdy je naopak příjemcem dokladu zbytečně vyžadována jeho oprava, pokud výstavce neuvedl přesnou adresu příjemce nebo částku na dokladu zaokrouhlil nesprávně. Příjemce by měl mít v podobných případech na paměti ustanovení § 73 odst. 5 zákona o DPH (ZDPH), podle něhož lze nárok prokázat jiným způsobem, neobsahuje-li doklad pro prokázání nároku na odpočet daně všechny předepsané náležitosti daňového dokladu. Samostatnou kapitolou jsou doklady o použití, jež nejčastěji suplují interní doklad v situacích, v nichž je plátce povinen přiznat daň na výstupu z důvodu použití zboží či služeb, u nichž byl uplatněn odpočet na vstupu, k účelům, u nichž ZDPH odpočty neumožňuje. Z toho vyplývá, že případné nedostatky daňového dokladu budou tolerovány, jestliže plátce přizná daň na výstupu ve správné výši. V dalším textu bych ráda téma daňových dokladů uchopila komplexně, a to především z praktického hlediska. Upozorním zejména na doklady, jež musí být (na rozdíl od ostatních) vystaveny zcela perfektně, na příkladech ukážu aplikaci ustanovení § 73 odst. 5 ZDPH a vysvětlím, kdy který daňový doklad použít. V některých případech může pomoci i předpis EU, konkrétně Směrnice Rady 2006/112/ES (Směrnice), na což rovněž upozorním.

Daňové doklady obecně – § 26

Podle § 26 odst. 1 ZDPH je daňovým dokladem písemnost, která splňuje zákonné požadavky. To znamená, že doklad, jenž postrádá některý z údajů požadovaných zákonem, není daňovým dokladem ve smyslu tohoto ustanovení. Tomu odpovídá i textace § 73 odst. 5 ZDPH, jenž hovoří o písemnosti, na které některý z povinných údajů chybí, pouze jako o dokladu, nikoli o daňovém dokladu.

Podle čl. 218 a 219 Směrnice musí být jako faktura (dle ZDPH daňový doklad) uznány veškeré doklady a sdělení v papírové nebo elektronické formě splňující podmínky uvedené ve třetí kapitole Směrnice, jakož i každý doklad nebo sdělení měnící původní fakturu (dle ZDPH opravný daňový doklad), jestliže na ni výslovně a jednoznačně odkazuje. Jako daňový doklad tak může sloužit např. i smlouva, obsahuje-li předepsané údaje.

Daňový doklad může mít papírovou nebo i elektronickou podobu, pokud s elektronickým dokladem souhlasí odběratel. Za správnost údajů na dokladu ručí sice dodavatel, uplatňuje-li nicméně odběratel nárok na odpočet, ručí za správnost výše odpočtu odběratel. Odběratel si tedy prakticky vždy musí správnost dokladu, a zejména správnost výše daně, pohlídat.

Uplatnění odpočtu z neúplného dokladu – § 73

Jak jsem už v úvodu upozornila, lze nárok na odpočet prokázat jiným způsobem, neobsahuje-li doklad pro prokázání nároku na odpočet daně všechny předepsané náležitosti daňového dokladu. V praxi se plátce setká s neúplným „daňovým dokladem“ poměrně často. Chybí-li některý údaj, který není pro výpočet daně rozhodující, není třeba hned doklad vracet jeho výstavci a požadovat opravu. Plátce je totiž obvykle schopen zhojit absenci chybějícího údaje jiným důkazem.

Určení pravidel pro vystavování daňových dokladů – § 27

Vystavování daňových dokladů při dodání zboží nebo poskytnutí služby podléhá, až na výjimky, pravidlům členského státu, ve kterém je místo plnění.

Výjimkou je aplikace přenesení daňové povinnosti (reverse charge), jestliže je místo plnění v jiném členském státě nebo ve třetí zemi. V takovém případě se uplatní pravidla státu sídla (případně provozovny) dodavatele. Poslední výjimkou jsou plnění zdaňovaná ve zvláštním režimu jednoho správního místa. Pro vystavování dokladu se uplatní pravidla státu, v němž je dodavatel k tomuto režimu registrován.

Tuzemská pravidla pro vystavování daňových dokladů – § 28

Ustanovení obsahuje základní pravidla týkající se transakcí, k nimž musí být daňový doklad vystaven, a také lhůt, které má výstavce dokladu pro jeho vyhotovení a předání příjemci.

Plnění, při jejichž uskutečnění má plátce povinnost vystavit daňový doklad – odst. 1, 2

Dodání zboží nebo poskytnutí služby [odst. 1 písm. a)]

Při dodání zboží nebo poskytnutí služby osobě povinné k dani nebo právnické osobě nepovinné k dani, s výjimkou plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně, má plátce povinnost vystavit daňový doklad. Z ustanovení vyplývá, že povinnost vystavit daňový doklad fyzické osobě nepovinné k dani dodavatel nemá, což znamená, že faktura, kterou této osobě vystaví, nemusí splňovat zákonné požadavky na obsah daňového dokladu. Totéž platí pro faktury vystavené pro plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně na vstupu.