Daňové dopady osobní spotřeby

V následujícím textu se budeme zabývat problematikou výdajů, které souvisejí s osobní spotřebou podnikatelů (OSVČ), tedy nesouvisejí s podnikatelskou činností. Konkrétně si přiblížíme řešení této osobní spotřeby z pohledu daně z příjmů i daně z přidané hodnoty.

Pojem „osobní potřeba“

Významnou skupinou výdajů, které nelze uznat za daňově účinné, jsou výdaje na osobní potřebu poplatníka. Jejich daňovému uznání výslovně brání § 25 odst. 1 písm. u) ZDP tím, že daný titul uvádí příklady výdajů, které nelze uznat za výdaje k dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Třebaže pojem „osobní potřeba poplatníka“ nenajdeme v žádné právní normě blíže rozveden, je více méně zřejmé, co se jím míní. Osobní potřeba je jedinečným a individuálním znakem každého jednotlivce, který závisí na celé řadě okolností (např. na kulturním, sociálním, psychickém i fyzickém vývoji, dále na výchově, vzdělání atd.). Nejedná se o veličinu stálou ani exaktně zjistitelnou či jinak popsatelnou, přestože můžeme vystopovat jistou podobnost mezi různými jedinci.

Na rozdíl od právnických osob je problém osobní potřeby u fyzických osob (FO) jiného charakteru. Příjem získaný podnikáním je totiž i zdrojem obživy dané FO. Je tedy zřejmé, že poplatník musí nutně použít část svých příjmů pro svou osobní potřebu. ZDP přímo vyjmenovává v § 25 odst. 1 písm. u) výdaje na osobní potřebu poplatníka jako daňově neuznatelné.

Je proto nutné zajistit to, aby čerpání prostředků pro osobní spotřebu FO neovlivnilo daňové výdaje a tím i základ daně. Výběr peněz z pokladny či běžného účtu podnikatele zřejmě daňový základ neovlivní. Lze si však představit i situaci, kdy podnikatel spotřebovává pro vlastní potřebu i jiné prostředky získané podnikáním, a to ať již materiál, či zboží, dopravní prostředky nebo služby. A právě tyto situace budou předmětem našeho rozboru.

Zákon o daních z příjmů nám zcela jednoznačně zakazuje považovat za daňové výdaje položky, které slouží k osobní potřebě poplatníka. Není tedy možné například daňově uznat poplatek za návštěvu kadeřníka, sauny, relaxačního centra, útratu v restauraci, v kasinu, v kině apod., i když dotyčný později i průkazně vykazuje vyšší pracovní úsilí, motivaci a výkonnost. Hranice osobní spotřeby se ovšem velice obtížně stanovuje, zvláště pak u takových profesí, jako je tanečnice, moderátor, herec, sportovec atd. Návštěva kadeřníka těsně před natáčením by pak mohla být případně i uznána jako daňový výdaj, ovšem jednoznačně pouze tehdy, kdyby daný účes nebyl „použitelný“ pro běžný osobní život herečky. Stejný problém bude třeba u umělého chrupu, plastických operací, kontaktních čoček, kosmetických úprav, úhrad za ošacení a podobných výdajů, kde se podnikatelský svět stéká se světem soukromým. Takovéto výdaje musíme proto vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím k daným okolnostem a většinou je bude navíc zapotřebí nějakým „rozumným“ a průkazným způsobem krátit z důvodu suplování výdajů na osobní potřebu poplatníka. Opatrnosti u těchto položek proto nikdy nezbývá.

V praxi je nejobvyklejší a také nejvhodnější převádět firemní prostředky během roku postupně na soukromý účet, který není podle podmínek banky určen k podnikání a z něj pak vybírat pro osobní potřebu a financovat všechny soukromé aktivity. V případě, že „zabloudí“ konkrétní výdajový doklad na osobní potřebu do daňové evidence, zaeviduje poplatník tento výdaj do peněžního deníku (nebo do evidence výdajů) jako výdaj neovlivňující základ daně. Výdaje na osobní potřebu totiž, jak bylo uvedeno, patří mezi výdaje daňově neuznatelné.

Je vhodné si uvědomit, že výdajem na osobní potřebu je hodnota, která odpovídá hodnotě po zdanění; jedná se tedy o „čisté“ peníze. Vybíráme-li si pro osobní potřebu peníze z podnikatelského účtu či pokladny již v průběhu zdaňovacího období, musíme mít na paměti, že to, co si vybereme a spotřebujeme, budeme muset v budoucnosti zdanit daní z příjmů a nevyhneme se ani pojistnému na sociální a zdravotní pojištění.

Podle ZDP je z mnoha důvodů podstatné, jestli se u fyzické osoby jedná o majetek určený pro podnikání, nebo o majetek soukromý. Významné rozdíly ve zdaňování zástupců obou skupin zaznamenáme především v oblasti nároku na případná osvobození od daně z příjmů při prodejích takovéhoto majetku, kdy se soukromý majetek nalézá obecně v daleko výhodnějším režimu. Aby zákonodárce předešel nejasnostem, co je a co není považováno za majetek určený k podnikání a co je naopak soukromým majetkem poplatníka – fyzické osoby, byl zaveden pojem „obchodní majetek“ pro účely daně z příjmů fyzických osob. Takovýmto obchodním majetkem se podle § 4 odst. 4 ZDP rozumí část majetku poplatníka, o které bylo nebo je účtováno, anebo je nebo byla uvedena v daňové evidenci (dále jen „daňová evidence“ – DE). K tomu je třeba doplnit, že v souladu s § 495 NOZ (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) majetek tvoří souhrn všeho, co dotyčné osobě patří, tedy co je v jejím vlastnictví. Aby však nemohl být majetek, který podnikatel evidoval v daňové evidenci pouze krátce a pak jej přeřadil do soukromého majetku, navždy považován za obchodní (podnikatelský) majetek (viz slova „...nebo byla uvedena v daňové evidenci…“), je zároveň řečeno, že dnem vyřazení určité složky majetku z obchodního majetku poplatníka (neboli za den převedení do jeho soukromých aktiv) je den, kdy poplatník o této složce majetku naposledy účtoval nebo ji naposledy uváděl v DE.

Podle § 25 odst. 1 písm. u) ZDP se za výdaje na osobní potřebu poplatníka považují mj. i výdaje na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku, který sice slouží k podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, ale který není zařazen do obchodního majetku poplatníka. U hmotného majetku využívaného pro podnikání tak hovoří pro jeho zahrnutí do obchodního majetku nejen možnost uplatnění daňových odpisů, ale i ...