Daňový doklad jako základní podmínka pro nárok na odpočet daně z přidané hodnoty

Jedna ze základních povinností plátce daně je vystavit daňový doklad podle pravidel stanovených zákonem o DPH č. 235/2004 Sb. v platném znění. Na úpravu pravidel v tuzemském zákonu týkajících se daňových dokladů má vliv také právo intrakomunitární. Zejména se jedná o Směrnici Rady 2006/112/ES – základní pilíř zákona o DPH zemí Evropské unie.

Změny v evropském právu se promítly i do novely zákona o DPH s účinností od 1. 1. 2013 v oblasti vystavování daňových dokladů. K tomuto datu byla do zákona o DPH promítnuta nová Směrnice Rady 2010/45 EU a to novelizovaným zněním § 26 až § 35a ZDPH, která stanoví náležitosti různých daňových dokladů.

Jedná se o tyto typy daňových dokladů: 

• daňový doklad s náležitostmi podle § 29 ZDPH (tzv. běžný daňový doklad)
• daňový doklad skupiny (§ 29a ZDPH),
• zjednodušený daňový doklad (§ 30a ZDPH),
• splátkový kalendář (§ 31 ZDPH),
• platební kalendář (§ 31a ZDPH),
• souhrnný daňový doklad (§ 31b ZDPH),
• doklad o použití (§ 32 ZDPH),
• potvrzení při dražbě a při prodeji mimo dražbu (§32a ZDPH),
• daňový doklad při dovozu (§ 33 ZDPH),
• daňový doklad při vývozu (§33a).

Další ustanovení § 34 – § 35a se týkají zajištění věrohodnosti původu, neporušenosti obsahu a čitelnosti daňových dokladů, uchovávání dokladů a elektronické uchovávání daňových dokladů.

Klíčová role daňových dokladů při uplatnění nároku na odpočet daně

Daňové doklady sehrávají klíčovou roli při prokázání uskutečnění zdanitelného plnění a prokázání nároku na odpočet daně.

Plátci se často domnívají, že doručením a archivací bezvadného daňového dokladu se všemi náležitostmi podle zákona o DPH pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) mají zaručený nárok na odpočet daně bez problémů. Praxe však přináší lecjaká překvapení. Bohužel se plátci mohou dostat do důkazní nouze při kontrolním postupu ze strany správce daně.

Kromě řádného daňového dokladu by měl mít plátce uskutečnění zdanitelného plnění doloženo i dalšími důkazními prostředky tak zvanou „auditní stopou“. Pokud tyto podpůrné prostředky správci daně nepředloží, může správce daně nárok na odpočet daně zamítnout, daň doměřit včetně souvisejících sankcí a případně i uplatnit další postupy, kdy se snaží správce daně dokázat, že se plátce zapojil do obchodního řetězce se spácháním podvodu na DPH.

Z výše uvedeného důvodu je třeba doložit správci daně důkazní prostředky, že plnění skutečně proběhlo a bylo využito ke zdanitelným plněním, tedy k plněním zakládajícím nárok na odpočet daně. K problematice prokazování nároku na odpočet existuje bohatá judikatura Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a také judikatura českého Nejvyššího správního soudu (NSS) či Ústavního soudu. Také je nutno přihlédnout k zákonu č. 280/2009 Sb., daňový řád.

Plátce je oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely uskutečnění zdanitelných plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, ale také uskutečnění plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně s místem plnění v tuzemsku (například při dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském státu nebo při vývozu zboží do třetí země), a další které uvádí ustanovení § 72 zákona o DPH. Prokazování a podmínky pro ...