Dohody o odpovědnosti, kdy mohu od dohody odstoupit

V našem dnešním článku se zaměříme na dva druhy odpovědnosti, při kterých se uzavírají tzv. dohody o odpovědnosti. Jedná se o odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a o odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů. Zodpovíme si též, kdy zaměstnanec může od takové dohody odstoupit, neboť – jak vyplývá z dotazů čtenářů – tato otázka stále není v praxi jasná.

Úvodem

Zákoník práce (dále jen „ZP“) hned v úvodních ustanoveních části jedenácté týkající se náhrady škody, stanoví řadu povinností zaměstnavateli i zaměstnancům k prevenci vzniku škod. Zaměstnavateli se výslovně ukládá, že je povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, a musí soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. V případě, že zaměstnavatel zjistí nějaké závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. To je také základní idea celého jeho práva na náhradu škody vůči zaměstnanci. Jedině tehdy, když zaměstnavatel soustavně kontroluje, zda zaměstnanci plní svoje úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, může posléze bez větších problémů po nich vymáhat vzniklé škody.

K tomu ještě zákonodárce dodává, že k ochraně majetku zaměstnavatele je zaměstnavatel oprávněn provádět v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí k zaměstnavateli nebo od zaměstnavatele odnášejí, popřípadě prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce ovšem musejí být dodrženy právní předpisy o ochraně osobní svobody a nesmí být ponižována lidská důstojnost. Je známou věcí, že osobní prohlídky může provádět jen osoba stejného pohlaví.

Zaměstnanec na straně druhé je zase povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Je dále povinen upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance na hrozící škodu a v případě neodkladné potřeby proti ní zakročit. Nemusí tak učinit pouze v případě, brání-li mu v tom důležitá okolnost, nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké. Je samozřejmou povinností zaměstnance, který zjistil, že potřebné podmínky nemá vytvořeny, oznámit to svému nadřízenému. V neposlední řadě se zákonodárce zmiňuje o povinnosti zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a o povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele mezi základními povinnostmi zaměstnance.

Z uvedeného vyplývá, že ZP ukládá povinnost předcházet škodám na majetku na různých místech zákona, a to jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci.

Předpoklady odpovědnosti za škodu

Zákoník práce rozlišuje různé druhy odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, a to buď podle ustanovení o tzv. obecné odpovědnosti (§ 250 ZP) nebo podle některého ustanovení, jež upravuje druhy tzv. zvláštní odpovědnosti.

Jednotlivými druhy zvláštní odpovědnosti jsou:

• odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody (§ 251 ZP),
• odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§ 252 až § 254 ZP),
• odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů (§ 256 a § 256 ZP).

ZP neupravuje jako samostatný druh odpovědnosti za škodu způsobenou vyrobením zmetku. Veškeré škody způsobené ve výrobě se řadí pod obecnou odpovědnost.

Základními a všeobecnými předpoklady pro všechny druhy škod jsou:

• škodní událost (jednání, opomenutí nebo jiná skutečnost způsobující škodu, následek),
• její následek (majetková újma, vlastní škoda),
• příčinná souvislost mezi škodnou událostí a následkem (škodou).

Dalším obecným předpokladem u škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli je protiprávní úkon spočívající v porušení právní nebo smluvní povinnosti. V našem případě to je porušení povinností uložených zaměstnanci a popsaných výše a zavinění, které může být úmyslné nebo nedbalostní. Při posuzování obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli musí být toto zavinění zaměstnance prokázáno, neboť ustanovení § 250 odst. 1 ZP výslovně stanoví, že zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Naopak při posuzování odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a při odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů se ...