Minimální mzda v roce 2025

Úvodem

V § 109 ZP upravuje zákoník práce tři druhy odměn poskytovaných za výkon závislé práce, a to mzdu, plat a odměnu z dohody. Minimální mzda je terminus technicus, kterým zákoník práce v § 111 odst. 1 ZP označuje nejnižší přípustnou výši všech odměn poskytovaných za práci v základním pracovněprávním vztahu. Minimální mzda se tedy nevztahuje pouze na případy odměňování mzdou, ale vyjadřuje také nejnižší nepodkročitelnou výši platu a odměny z dohody. S ohledem na rozsah působnosti § 112 ZP a okruh zaměstnanců, kterým přísluší odměna za práci nejméně ve výši zaručeného platu, se však v praxi uplatní minimální mzda pouze u zaměstnanců odměňovaných mzdou, jejichž mzda je sjednána v kolektivní smlouvě a u zaměstnanců činných na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Pro účely poskytování minimální mzdy se do mzdy, platu a odměny z dohody nezahrnují ty složky, jejichž účelem je kompenzovat výkon práce ve ztíženém režimu a za ztížených pracovních podmínek (příplatek za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a neděli). Do mzdy a platu se navíc nezahrnuje mzda a plat za práci konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu, tedy za práci přesčas.

Účelem minimální mzdy je především zajistit zaměstnancům a osobám na nich závislým základní existenční prostředky a zabránit zaměstnavatelům využívat snižování mezd ke snižování nákladů. Z celospolečenského hlediska je minimální mzda prostředkem motivace k zaměstnanosti a k upřednostňování pracovních příjmů před příjmy sociálními.

Minimální mzda

V doktríně pracovního práva je minimální mzda chápána jako nejnižší peněžité plnění, které je povinen poskytovat zaměstnavatel zaměstnancům zpravidla vykonávajícím práci nejnižší kvalifikace a výkonnosti. Je to nejnižší cena práce zajišťující zaměstnancům průměrný životní standard na minimální společensky uznatelné hranici.

Historicky je doloženo, že poprvé se minimální mzda používala v Japonsku kolem roku 1865, kdy zajišťovala životní minimum pro dělníky a ostatní zaměstnance. Jinak první právní úpravu minimální mzdy formou ústavního zákona provedlo v roce 1917 Mexiko.

Česká republika patřila k prvním zemím Evropy, kde se minimální mzda používala pro některé velmi nízko placené profese. Dne 16. 4. 1919 vydalo ministerstvo sociální péče vyhlášku č. 232 o mzdách pro švadleny v konfekci textilního zboží objednaného vojenskou správou. Jiná obecně závazná právní úprava minimální mzdy pro ostatní kategorie zaměstnanců v předmnichovské republice provedena nebyla.

V socialistickém Československu byla minimální mzda spojována s prvními tarifními třídami mzdových stupnic. Tvořila obyčejně obsahovou náplň nejnižší tarifní třídy. Z toho se odvozoval názor, že minimální mzdou se odměňují nekvalifikovaní zaměstnanci vykonávající lehkou práci. Obecně závazná právní úprava minimální mzdy však přijata nebyla, nicméně již v letech 1950 – 1964 ratifikovala naše republika tři základní úmluvy Mezinárodní organizace práce z této oblasti.

Metody pro stanovení minimální mzdy byly dosud stanoveny následujícími úmluvami Mezinárodní organizace práce:

• Úmluva MOP č. 26 o zavedení metod stanovení minimálních mezd, ratifikovaná ČSR 12. 6. 1950, č. 439/1990 Sb.
• Úmluva MOP č. 99 o metodách stanovení minimálních mezd v zemědělství, ratifikovaná ČSR 21. 1. 1964, č. 470/1990 Sb.
• Úmluva MOP č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen, ratifikovaná ČSR 30. 10. 1957, č. 450/1990 Sb.
• Úmluva MOP č. 131 o metodách stanovení minimální mzdy především v rozvojových zemích, ČSR neratifikovala

Z pohledu Mezinárodní organizace práce bylo prvotně právo na minimální mzdu chápáno jako základní faktor sociální jistoty občana. Další vývoj práva na minimální mzdu zdůrazňoval důstojnost zaměstnance a odmítal názor, že lidská práce je zboží. Tento názor byl zdůrazněn i v tzv. Filadelfské Chartě MOP z roku 1944. Každý zaměstnanec má právo dostat za svoji práci protihodnotu své práce. Hodnota vyjádřená mzdou mu má zajistit takovou mzdu, aby mohl slušně žít se svoji rodinou. Tento přístup byl motivovaný především ochranou zaměstnance. Otázka mzdy není jen otázkou rozdělení výsledků hospodaření zaměstnavatele, ale i problémem rozdělení národního důchodu, neboť bezprostředně váže na sociální síť. Záruka minimální mzdy poskytovaná zaměstnancům státem způsobila následně nový pohled na minimální mzdu, která se určuje jednak podle potřeb zaměstnance, jednak podle jeho práce. Tím se opouští tradiční koncepce, která viděla ve mzdě jen cenu práce.

Zavedení právní úpravy minimální mzdy přinesla až novela starého zákoníku práce provedená zákonem č. 3/1991 Sb., kdy bylo vloženo do starého zákoníku práce ustanovení § 111 odst. 3, že mzda nesmí být nižší než minimální mzda a že vláda stanoví nařízením výši, případně podmínky pro její určení. Na základě toho byla poprvé minimální mzda právně v naší republice upravena jednotně nařízením vlády č. 99/1991 Sb., o minimální mzdě s účinností dnem vyhlášení tj. 25. 2. 1991. Minimální mzda byla tehdy stanovena ve výši 10,80 Kčs na hodinu a 2000 Kčs měsíčně pro zaměstnance pracující 42,5 hodiny týdně.

V souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie byla starého zákoníku práce promítnuta směrnice Rady č. 75/117/EEC o sladění zákonů členských států týkajících se uplatnění zásady stejné odměny pro muže a ženy a směrnice Rady č. 76/207/EC o realizaci zásady rovného zacházení s muži a ženami, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu a služební povýšení a pracovní podmínky. Zásada stejné odměny pro muže a ženy je obsažena v článku 141 Smlouvy o založení Evropského společenství, kde se stanoví, že každý členský stát zajistí uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci, přičemž odměnou se rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní dávky, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí z pracovního poměru. Podle judikatury Evropského soudního dvora dopadá směrnice 75/117/EC i na případy nepřímé diskriminace. Transposice cílů těchto směrnic bylo dosaženo vložením definice pojmu mzda do starého zákoníku práce - pod pojmem mzda se rozumí i plat (viz § 111 odst. 2 starého ZP). Byly tak odstraněny výkladové potíže, kdy se v minulosti muselo výkladem dovozovat, že pod pojmem „mzda“ obsaženým v tomto ustanovení myslí zákonodárce i plat podle zákona o platu.

Funkce minimální mzdy

Minimální mzda má ve vztahu k zaměstnancům i zaměstnavatelům dvě základní funkce. Jedná se o funkci sociálně-ochrannou a funkci ekonomicko-kriteriální. Sociálně-ochranná funkce minimální mzdy má zaměstnance chránit před chudobou a umožnit mu žít na úrovni skromné hmotné spotřeby a sociálních kontaktů. Zaměstnavatelům má zajistit základní rovné podmínky mzdové konkurence (zabránit mzdovému podbízení domácích i zahraničních pracovních sil). Ekonomicko-kriteriální funkce minimální mzdy vytváří předpoklady pro příjmovou motivaci občanů k vyhledávání, přijetí a vykonávání pracovní činnosti, tj. prostřednictvím pracovního příjmu zvýhodnit zaměstnance vůči osobám pouze se sociálním příjmem. Pro zaměstnavatele představuje nejnižší úroveň nákladů na mzdy jejich zaměstnanců.

Vývoj minimální mzdy od r. 1991