Nedostatky v evidenci pracovních úrazů

K pracovnímu úrazu a nemoci z povolání

Pracovním úrazem je pro účely zákoníku práce poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pro představu o činnosti, která přímo souvisí s výkonem práce, je možné uvést například názor NS 21 Cdo 1148/2002: „v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“. Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Toto vymezení pracovního úrazu lze nalézt v § 271k odst. 1 až 3 ZP a obsah pojmu plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním je uveden v § 273 a § 274 ZP. v § 271k odst. 4 ZP je pak uvedeno, že nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu.

Až do přijetí nyní platného zákoníku práce neobsahoval zákoník práce (starý zákoník práce) definici pojmu pracovní úraz. Významná role v tomto ohledu připadla judikatuře a dnešní vymezení pojmu pracovní úraz v § 271k ZP tedy můžeme považovat nejen za legální definici, na jejíž podobě se předchozí judikatura významně podílela, ale také za definici, kterou je třeba z pohledu této, byť starší, judikatury stále nahlížet a vykládat.

Dle této judikatury pracovním úrazem není jen tělesné zranění způsobené nenadálým zevním násilím, nýbrž vůbec porušení zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli poškozeného, jestliže toto porušení zdraví bylo způsobeno zevními vlivy, které svou povahou jsou krátkodobé, je-li zaměstnanec při práci, jíž není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor, a zvýšit tak náhle, neobvykle a nadměrně svou námahu. Tato tělesná námaha musí pak být příčinou následku, o jehož odškodnění jde. Přitom nemusí jít o jedinou příčinu, nýbrž stačí, když jde o jednu z příčin, avšak důležitou, podstatnou a značnou. Zevní vlivy, které působí násilně, si lze představit například jako pád tělesa, atak jiného zaměstnance, zakopnutí s následkem pracovního úrazu, přetržení šlachy v důsledku fyzického vyčerpání při pracovním výkonu apod.

Za pracovní úraz však nelze považovat situaci, kdy dojde k poškození zdraví zaměstnance, který nekoná práci v rámci pokynů nadřízeného zaměstnance a vybočí z plnění pracovních úkolů ve smyslu § 273 ZP. Za plnění pokynů zaměstnavatele je však možné též považovat činnost konanou přímo na pokyn zaměstnavatele bez ohledu na to, zda tato činnost je v okruhu rámce a místa výkonu sjednané práce, či nikoli, jak uvádí Nejvyšší soud v rozsudku 21 Cdo 2259/2011: „Vydá-li však zaměstnavatel přesto příkaz (pokyn), který je v rozporu s obsahem pracovní smlouvy, není zaměstnanec povinen takový příkaz uposlechnout; podrobí-li se však takovému příkazu a při výkonu nařízené činnosti utrpí úraz, jeho postavení – jak správně v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí odvolací soud – není (nemělo by být) méně příznivé, než vykonával-li by činnost spadající do rámce druhu a místa výkonu práce podle pracovní smlouvy.“

Definice těchto významných pojmů (pracovní úraz a nemoc z povolání) byla původně zařazena mezi „přechodná ustanovení“ v § 380 ZP, neboť se očekávalo nabytí účinnosti zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, který měl nahradit dosavadní pojetí právní úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání obsažení tehdy v § 365 až § 393 ZP. Tak se však nestalo a zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců byl zrušen zákonem č. 205/2015 Sb., kterým byla upravena i oblast pracovních úrazů včetně náhrady škody.