Pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání

Úvod

Celým zákoníkem práce je jako „červená nit“ vedena a řešena ochrana zdraví zaměstnanců. Prakticky od ustanovení § 31 ZP, které stanovuje, že ihned při nástupu do zaměstnání musí být zaměstnanec řádně seznámen s pracovním řádem zaměstnavatele a s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jež musí dodržovat, až k části páté zákoníku práce, která se v ustanoveních §§ 101 až 109 ZP zabývá pouze bezpečností a ochranou zdraví při práci a k zákonu č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).

Všechny tyto zásady jsou shrnuty a nejdůrazněji vyjádřeny v ustanovení § 248 ZP, které ukládá zaměstnavatelům povinnost zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, činit opatření k odstranění zjištěných závad, a soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám a především ke škodám na zdraví.

V zemích Evropských společenstvích dobře vědí, proč věnují takovou pozornost bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a prevenci rizik a úrazů zvlášť. Při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jde především o zajišťování zdraví zaměstnanců. Každé poškození zdraví zaměstnance představuje, odhlídneme-li od škod, které prakticky nejsou odčinitelné, neboť se jedná o škody na zdraví a zdraví má každý člověk jen jedno, obrovské finanční náklady nejen pro poškozeného, pro jeho rodinu, ale pro odpovědného zaměstnavatele a z největší míry pro společnost, která nese náklady důchodového pojištění, sociálních dávek a zdravotního pojištění. Vzhledem k vědomí skutečnosti, že jen a jen zaměstnavatelé nesou plnou odpovědnost za zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že toto není odpovědnost jednoduchá, se budu snažit při přednášce dát tyto dvě roviny do souvislosti.

Tento druh odpovědnosti se liší jak od principů odpovědnosti, kterou známe z běžných občanskoprávních vztahů, tak i od zásad odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli podle zákoníku práce. V těchto dvou případech se jedná o tzv. subjektivní odpovědnost, tj. odpovědnost za výsledek, kdy se musí především prokazovat míra zavinění škůdce, tedy zaměstnance a příčinná souvislost mezi zaviněním škůdce a vznikem škody. U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci tomu však tak není. Tato odpovědnost je v právní literatuře označována jako tzv. odpovědnost objektivní, neboť její podmínkou je pouze vznik škody a skutečnost, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Zásadní a podstatný rozdíl mezi nemocí z povolání a pracovním úrazem je v tom, že za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá obecně zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání však odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval za podmínek, z nichž nemoc z povolání, kterou byl postižen, vzniká. Nemusí to tedy být vždy zaměstnavatel, u kterého je zaměstnanec v okamžiku vzniku nemoci z povolání v pracovním poměru. Skutečný fakt, že jde o nemoc z povolání, posuzuje ordinariát chorob z povolání, který vydává rozhodnutí o tom, že zaměstnanci je přiznána choroba z povolání, a ten také zjistí posledního odpovědného zaměstnavatele.

Hlavní změny v odškodňování podle zákoníku práce

V r. 2015 provedla novela zákoníku práce podstatné změny, co se týče používání termínu „odpovědnost“. Nový občanský zákoník totiž termín „odpovědnost“ používá pouze ve významu „rodičovská odpovědnost“ nebo v souvislosti s pojištěním odpovědnosti a sporadicky v některých dalších ustanoveních, nikoliv však v rámci úpravy odpovědnostních závazků, kde se používají termíny „závazky z deliktů“, „náhrada majetkové a nemajetkové újmy“ nebo „povinnost nahradit škodu“.

V českém právu byl pojem „odpovědnost“ používán v právu občanském, pracovním i hospodářském a byl vykládán jako sankční povinnost nastupující v případě porušení zákonem stanovené povinnosti. Proto v řadě ustanovení byl výraz odpovědnost vztahován k povinnosti konat po právu (v souladu se zákonem) a na druhé straně byl vztahován i k ustanovením týkajícím se plnění v případě porušení právní povinnosti. V právní doktríně ani v judikatuře výklad toho pojmu nepůsobil žádné problémy a teorie i praxe si na něj zvykla a dobře si ho osvojila. Nicméně – jak víme od r. 2008, kdy přijal Ústavní soud Nález č. 116/2008 Sb. – zákoník práce se ve vztahu k občanskému zákoníku řídí principem subsidiarity a nemůže používat jiné pojmosloví než občanský zákoník.

Proto také v celé části jedenácté zákoníku práce pojednávající předtím o „odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“ a o „odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“ bylo slovo „odpovědnost“ a všechny jeho další, zejména slovesné, tvary nahrazeny slovy „povinnost k náhradě škody“. Nicméně na sto procent nebyl zákonodárce důsledný. V pracovním právu je řada pojmů natolik zažitá, že ji již dobře měnit nelze, tak to je např. u dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování nebo u dohody o odpovědnosti za svěřené předměty. V těchto případech zákonodárce nenalezl vhodnou náhradu pojmu odpovědnost a musel ponechat stávající zažité pojmy.

Druhou zásadní změnou byla změna, která zaujme uživatele zákoníku práce hned, když si přečtou název hlavy jedenácté. Ta se dosud nazývala „Náhrada škody“ a nyní se nazývá „Náhrada nemajetkové a majetkové újmy“. I to souvisí s tím, že zákoník práce byl přizpůsoben občanskému zákoníku.

Nový občanský zákoník neboli osnova totiž důsledně odlišil pojmy „majetková újma“ neboli škoda na majetku a „nemajetková újma“, u které přichází peněžitá náhrada v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak.

Škodou je nově označována újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu (např. vytrpěnou bolest) objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Dojde-li např. k poškození zdraví, snížení důstojnosti osoby nebo poškození věci, ke které měla dotyčná osoba zvláštní citový vztah, nejedná se o snížení majetku poškozené (pomíjíme náklady vynaložené např. na lékařské ošetření v případě poškození zdraví). Proto obecně platí, že nemajetkovou škodu nelze nahradit, můžeme se snažit pouze o její vyvážení tím, že se škůdce omluví nebo poskytne dotyčnému poškozenému peníze, aby si ten pořídil něco, co mu pomůže zapomenout např. na vytrpěnou bolest.

Nový občanský zákoník také stanoví obecné pravidlo, že škoda se ...