Nový občanský zákoník podstatně změnil právní úpravu náhrady škody. Zreformoval vymezení pojmu škody, předpokladů, za kterých vzniká povinnost ji hradit, i způsob náhrady. Významných posunů se dočkaly jednotlivé skutkové podstaty náhrady škody. Za své tak vzala část dosavadní (a bohaté) judikatury. Jiná rozhodnutí naproti tomu budou dál použitelná, když pravidla, k nimž se pojí, změn nedoznala. Jejich počet i průběžně narůstá. Jen v loňském roce Nejvyšší soud přidal řadu dalších, která jsou stěžejní pro teorii i praxi, a panuje shoda, že jejich závěry se prosadí i v poměrech rekodifikovaného práva. Cílem této stati je provést čtenáře vybranými změnami, jimiž prošla právní úprava náhrady škody, ale i pravidly, která se prosazovala ve starém právu a použijí se dál, jsou-li stěžejní pro praxi a vztahují-li se k nim důležitá rozhodnutí Nejvyššího soudu, zvláště z poslední doby.
1. Poznámka k přechodným ustanovením
Než se čtenář začne seznamovat se změnami, které nové civilní právo, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“, „nový občanský zákoník“ nebo jen „občanský zákoník“), přineslo v právní úpravě škody a její náhrady, je třeba vyjasnit, na které škody se toto právo použije. Je velmi pravděpodobné, že v prvních letech jeho účinnosti se mnohé škody, které budou v praxi vznikat, a s nimi i právní režim jejich náhrady, budou řídit ještě původní úpravou, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále též „ObčZ 1964“ nebo „starý občanský zákoník“), případně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále též „ObchZ“ či „obchodní zákoník“).
Klíč k přechodu mezi oběma úpravami nabízejí přechodná ustanovení § 3028 odst. 3, resp. § 3079 ObčZ. Rozlišují, zda poškozený utrpí škodu následkem porušení smluvní povinnosti škůdce (prodávající způsobí škodu kupujícímu tím, že mu včas nedodá zboží, že zboží bude vadné a poškodí jiné věci v majetku kupujícího, atd.), anebo povinnosti stanovené právními předpisy, případně protiprávním stavem (řidič svou nedbalostí způsobí dopravní nehodu a poškodí jiného účastníka silničního provozu, podnikatel způsobí škodu na životním prostředí imisemi z provozu apod.).
Na porušení povinnosti ze smlouvy (podrobně v bodu 3.4.) dopadá § 3028 odst. 3 ObčZ. Podle něj není podstatné, kdy vznikla škoda, ale ani kdy strana smlouvu poruší. Rozhoduje pouze okamžik uzavření smlouvy, která založila povinnost, jejíž porušení způsobilo škodu. Stalo-li se tak před účinností nového občanského zákoníku, tedy před 1. lednem 2014, budou se povinnosti z takové smlouvy, ale i důsledky jejich porušení dál řídit dosavadní úpravou, tedy starým občanským zákoníkem, případně zákoníkem obchodním. Zcela bez ohledu na to, že k porušení povinnosti a tím spíše vzniku škody dojde třeba i deset let po tomto datu. Všechny otázky odpovědnosti za škodu, včetně toho, co pokládat za škodu, za jakých předpokladů ji škůdci ukládat hradit, ale i podle jakých pravidel počítat promlčení práva na ni, bude třeba řešit podle práva starého. U smluv uzavřených před 1. lednem 2014 by se povinnost, kterou smlouva založila, tedy i odpovědnost za škodu způsobenou jejím porušením, mohla řídit novým právem jen ve třech případech. Strany se předně mohly (před účinností nového občanského zákoníku či kdykoliv později) – a stále mohou - domluvit, že svůj vztah z této smlouvy novému právu (dobrovolně) podřídí. Takové dohody zákon výslovně předvídá a v praxi se i uzavírají. Pokud je strany učiní, použije se na povinnosti z takové smlouvy a odpovědnost za jejich porušení od toho okamžiku jen nový občanský zákoník. Případně by se mohlo jednat o smlouvu o nájmu nemovité věci, která podle nového práva nenaplní znaky pachtu, anebo o smlouvu o účtu. Vztahy z těchto smluv se dle speciálních ustanovení § 3074 a § 3077 ObčZ řídí od 1. ledna 2014 novým právem vždy. U porušení povinností z nich tak přece jen bude rozhodující okamžik, kdy nastalo porušení. Pokud před 1. lednem 2014, posoudí se jeho důsledky ještě podle starého práva. Pokud později, použije se již právo nové.
U škody vzniklé následkem porušení povinnosti, kterou stanoví právní předpis (podrobně v bodu 3.3.), zákon za stěžejní pro výběr použitelného práva prohlašuje okamžik porušení (§ 3079 odst. 1 ObčZ). Nastalo-li před účinností nového občanského zákoníku, bude se právo na náhradu způsobené škody řídit starým právem. Není podstatné, zda také škoda vznikla před 1. lednem 2014, anebo později. I kdyby se důsledky protiprávního jednání či stavu z doby před účinností nového občanského zákoníku projevily v majetkové sféře poškozeného dlouho po tomto okamžiku (typicky u škod na životním prostředí nebo ve vztahu k ušlému zisku), poškozený bude mít právo na náhradu za podmínek, způsobem a v rozsahu, které stanovil zákon v době, kdy škůdce zavdal příčinu ke vzniku škodu. Popsaný přístup sleduje záměr, aby škůdce byl schopen dohlédnout dopady svého jednání v době, kdy jedná. Důsledky svého konání či opomenutí každý poměřuje právem účinným v tomto okamžiku. Jednající sotva může předvídat, jak se právní úprava změní třeba i ve vzdálené budoucnosti, v níž se teprve projeví následky jeho činů. Jedinou výjimku z tohoto pravidla stanoví § 3079 odst. 2 ObčZ. Podle něj, nerozhodl-li soud do 1. ledna 2014 o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před tímto datem, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle nového občanského zákoníku. Jinými slovy, třebaže nové občanské právo se na případ nepoužije, soud podle něj výjimečně (z mimořádných důvodů) bude moci přiznat poškozenému právo na náhradu nemajetkové újmy (zvláště psychického strádání - viz v bodu 2.3.), i když podle staré úpravy, podle které bude jinak rozhodovat, by poškozenému právo na ni nevzniklo.
2. Pojem škody
2.1. Škoda jako újma na jmění (tedy i zvětšení dluhů)
Staré právo škodu pojímalo jen jako majetkovou újmu. Poškozený ji utrpěl až tehdy, když se snížil jeho majetek (vznikla mu tzv. skutečná škoda, například tím, že mu škůdce zničil či poškodil jeho věc, způsobil úbytek peněz v pokladně či na účtu apod.), resp. když se jeho majetek (soubor aktiv) nezvýšil, ač - nebýt škodné události – to s ohledem na pravidelný běh událostí bylo možné očekávat (ušlý zisk – poškozený například přišel o plnění z lukrativní smlouvy). V souladu s tímto pojetím dřívější judikatura nespatřovala vznik škody v tom, že poškozenému vznikl dluh, třeba i zřejmým přičiněním škůdce. Finanční úřad například poškozenému pravomocně vyměřil pokutu za nesprávné či opožděné tvrzení daně (k němuž došlo následkem chyby daňového poradce). Dlužník A včas nesplnil, co dlužil věřiteli B, B se v důsledku toho dostal do prodlení vůči smluvnímu partnerovi C a z toho mu vznikla povinnost hradit C navíc smluvní pokutu, úrok, úrok z prodlení, náhrady spojené s uplatněním pohledávky atd. B podle tohoto pojetí utrpěl škodu ne tehdy, kdy mu dluh vůči C vznikl, nýbrž až když jej zaplatil anebo musel strpět výkon exekuce, neboli kdy se dluh projevil v jeho majetku tím, že jej snížil, resp. způsobil, že se tento majetek nezvýšil, ač by k tomu jinak došlo. Nic na tom nezměnilo, že existenci dluhu potvrdil soud a k jeho plnění poškozeného i pravomocně odsoudil. Prakticky to znamenalo, že dokud poškozený dluh neuhradil, nevzniklo mu právo, aby mu škůdce cokoliv platil, když existence škody je základním předpokladem práva na její náhradu. To mělo své výhody i nevýhody. Nevýhodou bylo, že když se poškozený obrátil na soud s žalobou o úhradu prokazatelně způsobeného dluhu (jejž poškozený dosud neuhradil), soud žalobu zamítl pro předčasnost, neboť nemohl škůdce odsoudit k náhradě škody, která poškozenému (dosud) nevznikla. Viz například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001 a 25 Cdo 987/2001: „Povinnost žalobkyně jako dlužníka zaplatit svým věřitelům dluhy s příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky) vznikla z jejího závazku ve smlouvě o úvěru nebo o půjčce, a dokud nebyla splněna (dluhy zaplaceny), majetkový stav žalobkyně se o tuto hodnotu nesnížil; tím je vyloučen vznik skutečné škody na její straně. Na tom nic nemění fakt, že o platební povinnosti žalobkyně vůči jejím věřitelům již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť soudním rozhodnutím nevznikl dluh žalobkyně ani pohledávka věřitelů, která má základ v hmotněprávním vztahu dlužníka a věřitele. Rozhodující je, že dluh nebyl splněn.“ Výhoda se projevila v rovině promlčení. Dokud poškozenému nevznikla škoda (dokud dluh neuhradil), neměl ani právo na její náhradu a to se tak ani nemohlo promlčovat. Oddalováním okamžiku splnění dluhu tak poškozený mohl působit na počátek běhu promlčecí lhůty. Projevilo se to například v nastíněném případě odpovědnosti daňového poradce za škodu způsobenou chybnou radou. Klient s úhradou vyměřeného penále otálel, rovněž tak s žalobou na svého poradce. Kdyby se promlčecí lhůta počítala od okamžiku, kdy je finanční úřad poškozenému pravomocně vyměřil, poškozený by žaloval pozdě. Takto věc posoudil ještě odvolací soud. Nejvyšší soud však v rozsudku ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 1020/2006, připomněl ustálenou judikaturu a na jejím základě zdůraznil: „skutečná škoda (snížení majetkového stavu) v takovém případě vzniká v okamžiku, kdy je na základě rozhodnutí finančního úřadu zaplaceno vyměřené penále (jeho část), nikoliv k právní moci rozhodnutí“. Jelikož promlčecí lhůtu bylo třeba počítat od úhrady penále, nikoliv jeho vyměření, nezbylo, než uzavřít, že žaloba byla podána v době, kdy právo klienta na náhradu škody promlčeno ještě nebylo.
Nový občanský zákoník popsané pojetí změnil. Škodu výslovně vymezil jako újmu na jmění (§ 2894 odst. 1 ObčZ), jmění potom jako soubor majetku i dluhů (§ 495 ObčZ). Pro účely nového práva se tak škodou rozumí nejen snížení majetku (aktiv) poškozeného, ale právě i jen zvětšení jeho dluhů (pasiv). Samotný vznik dluhu tak ve sféře poškozeného způsobí škodu a založí (při splnění ostatních podmínek odpovědnosti) povinnost škůdce k jeho náhradě. Ta zahrnuje povinnost zbavit poškozeného dluhu (jeho zaplacením, dohodou s věřitelem o jeho prominutí, anebo také převzetím) nebo mu za něj poskytnout náhradu (§ 2952 ObčZ). Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se nadále neprosadí. Výsledek sporu, k němuž se váží, by byl v poměrech nového práva přesně opačný. Žalobce, jehož „škoda“ spočívala „jen“ v pravomocně uložené povinnosti hradit jinému partnerovi úrok, úrok z prodlení a další sankce, kterou mu způsobil žalovaný tím, že žalobci sám včas neplatil, co mu dlužil, by se svým nárokem uspěl, i když dluh dosud nezaplatil. Naopak – klient daňového poradce by od soudu v režimu nového práva odešel s nepořízenou. Škodu by utrpěl již pravomocným vyměřením penále, nikoliv až jeho zaplacením, od tohoto okamžiku by se tak počítala promlčecí lhůta, v době podání žaloby by tak již uplynula a jeho právo na náhradu škody bylo promlčeno.
2.2. Škoda na věci
Významný posun přinesl nový občanský zákoník v úpravě škody na věci. Staré právo stanovilo, že při určení její výše se vychází z ceny věci v době poškození (§ 443 ObčZ 1964). Soudy (včetně Nejvyššího) pravidlo aplikovaly přísně. Poškozenému přiznávaly plnou náhradu třeba i účelně vynaložených nákladů na opravu poškozené věci, jen jestliže se opravou její hodnota nezvýšila. Zhodnocení konstatovaly, opravovala-li se věc starší a použily-li se k opravě nové součástky. Třebaže adekvátně opotřebované díly nebyly k dispozici, opravu tedy ani nešlo realizovat jinak, soudy nepřehlédly, že věc je po opravě díky nim hodnotnější než v době svého poškození. Míru zhodnocení potom odečetly od nákladů, které poškozený vynaložil na opravu. Ve výsledku to znamenalo, že poškozený část těchto nákladů nesl ze svého. Zvláště tíživě tento přístup dopadal na účastníky dopravních nehod. Při poškození starších vozidel pojišťovny z povinného ručení viníka málokdy plnily celou částku nákladů na opravu, i kdyby si poškozený při jejich vynakládání počínal sebeúsporněji. Tento výsledek nicméně narazil u Ústavního soudu, který jej shledal neobhajitelným. V nálezu ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, poukázal mimo jiné na to, že poškozený neměl v úmyslu svou věc zhodnotit. Sloužila mu bez ohledu na své stáří a míru opotřebení. Opravou sledoval výlučně záměr obnovit její funkčnost (nehodou poškozený vůz zprovoznit, aby znovu mohl plnit svůj účel). Nebylo-li možné tohoto stavu dosáhnout jinak než za použití nových dílů, nemůže to jít k tíži poškozeného. Ústavní soud doslova uvedl: „je třeba vzít v úvahu i to, že poškozenému ono diskutabilní tzv. ‚zhodnocení‘ vozidla v podstatě bylo protiprávním jednáním vnuceno. V důsledku škodné události se tak dostává do situace, kdy ačkoliv na rozdíl od viníka škody si počínal v souladu s právem (v konkrétním případě neporušil dopravní předpisy), je nucen vynaložit ze svého značnou částku na to, aby své vozidlo mohl vůbec používat jako před škodnou událostí.“ Obecné soudy tento závěr respektovaly jen částečně. I Nejvyšší soud se zdráhal tak činit ve vztahu k jiným věcem, než byla motorová vozidla. V případě poškozené starší nemovitosti, opravou logicky rovněž zhodnocené, aniž ovšem bylo možné počínat si jinak, trval na striktní aplikaci § 443 ObčZ 1964, a to i s odvoláním na rozdíl mezi zhodnocením, které oprava způsobí v případě osobního automobilu na jedné straně a nemovitosti na straně druhé. V rozsudku ze dne 28. června 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, například uzavřel: „Poukazují-li dovolatelé na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, nelze jej s ohledem na odlišný skutkový základ považovat za přiléhavý k řešené věci; uvedené rozhodnutí řeší otázku účelnosti a nezbytnosti nákladů vynaložených na uvedení poškozeného automobilu do původního stavu, u nějž je obvyklá cena po opravě zpravidla ovlivňována jinými hledisky, než je tomu u nemovitostí či bytů, a u nějž provedenou opravou ke zhodnocení vozidla většinou nedochází. Soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že porušily základní práva poškozených, neboť detailně zkoumaly stav nemovitosti před škodnou událostí, rozsah jednotlivých poškození, rozsah provedených oprav, míru jejich potřebnosti s ohledem na stav nemovitosti před opravou, míru zhodnocení, použité materiály, aj.“
Text nového občanského zákoníku navazuje na přístup Ústavního soudu. Z § 2969 odst. 1 ObčZ se sice podává, že při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození. Vzápětí však zákon navíc ukládá zohlednit, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci. Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku i stanoviska jeho autorů publikovaná v odborné literatuře nenechávají na pochybách, že záměrem zákonodárce bylo lépe chránit poškozené, přesně v intencích citovaného nálezu. Z důvodové zprávy stojí za pozornost zvláště pasáž: „Nově se však navrhuje stanovit, že současně musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci. Při poškození věci tedy např. nepůjde jen o to, že poškozena byla několik let stará čalouněná sedadla v automobilu v určité obvyklé ceně, ale i o to, že poškozený měl až do škodné události funkční automobil a že k obnovení jeho funkčnosti musí vynaložit náklady, které by jinak vynaložit nemusel. Náhrada tak může převýšit samu obvyklou cenu poškozené věci“. Z odborné literatury viz například P. Bezouška in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář, C. H. Beck, Praha, 2014, str. 1749: „Je patrné, že nová právní úprava navazuje na citovaný nález Ústavního soudu a překonává dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (reprezentovanou např. NS 25 Cdo 2659/2007, v němž se výslovně uvádí, že při náhradě škody na ojetém motorovém vozidle je od ceny opravy třeba odečíst částku odpovídající případnému zhodnocení vozu). Tento mechanický přístup již není možný.“, popř. týž autor in Bezouška, P., Piechowiczová, L.: Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny, Anag, Olomouc, 2013, str. 335: „Nový zákoník je k poškozenému vlastníkovi vstřícnější. … Soud již nemůže např. opomíjet, že k obnovení možnosti užívat automobil je nutné zakoupit nová sedadla, tedy vynaložit 60 000 Kč, když starší a opotřebená sedadla (v ceně 40 000 Kč) nelze již rozumně sehnat.“ Také v poměrech nového práva se sice lze setkat s názorem, že nový zákoník nic nezměnil na nutnosti odečítat od účelně vynaložených nákladů na opravu, o kolik se jí věc zhodnotila. Ve světle nastíněných argumentů však nepochybuji o tom, že jde o nesprávný výklad.
K tomu je ovšem třeba dodat, že i popsaný přístup má své limity. Již důvodová zpráva upozorňuje, že celková částka náhrady by neměla nadmíru překročit hodnotu poškozené věci. S odvoláním na zahraniční praxi předpokládá nejvýše třetinové převýšení: „Náhrada tak může převýšit samu obvyklou cenu poškozené věci, přičemž - se zřetelem k judikatorní praxi běžné v zahraničí - může jít o převýšení až třetinové.“ Inspiruje se zjevně v Německu a myšlenkou, dle níž za touto hranicí již nelze mít za účelné, tedy (slovy zákona) za „dobře možné“, aby se škoda nahrazovala uvedením do předešlého stavu (neboli, aby se věc opravovala). Za těchto okolností by již bylo třeba upřednostnit náhradu peněžní (tedy poškozenému vyplatit, oč se jeho majetek zničením věci snížil, aby si za získané prostředky koupil věc jinou, případně s nimi jinak naložil). Viz § 2951 odst. 1 ObčZ a výklad v bodu 7. Vstřícněji k poškozenému (tedy bez ohledu na nastíněný limit) se nový občanský zákoník staví při poranění zvířete. Náklady spojené s péčí o jeho zdraví, které musí nahradit škůdce, mohou hodnotu zvířete převýšit i podstatně. Zákon formuluje jedinou podmínku, a to aby je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného (§ 2970 ObčZ).
Zvláštní problém vyvstal ve vztahu ke škodám na životním prostředí, které se projeví jako újma na majetku, například vlastníka zničeného lesa. Nejvyšší soud byl postaven před otázku, nakolik při posuzování jejich výše přihlédnout k § 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Toto ustanovení definuje tzv. ekologickou újmu, a to jako ztrátu nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti. Škůdce neoprávněně vykácel část lesa poškozeného. Soud prvního stupně i soud odvolací žalobci přiznali náhradu dle znaleckého posudku, který vyčíslil škodu tržní hodnotou odtěženého dřeva. Žalobce se s tím nespokojil. Domníval se, že soudy měly škodu posoudit právě jako ekologickou újmu podle zákona o životním prostředí a přiznat mu vyšší náhradu. Případ skončil u Nejvyššího soudu. Ten v rozsudku ze dne 30. března 2016, sp. zn. 25 Cdo 2466/2014, dovodil, že nárok na náhradu ekologické újmy nepřísluší vlastníkům dotčeným takovou újmou, nýbrž státu v rámci veřejnoprávní ochrany přírody. Konstatoval, že ekologická újma představuje jinou újmu, než je škoda na majetku vlastníka jednotlivých ekologických složek. Jako správný tak potvrdil právní názor soudů nižších stupňů, že vlastníku zničeného lesa náleží náhrada škody toliko ve výši odpovídající ceně vytěžené dřevní hmoty, aniž by bylo možno navýšit ji o částky odvozované od ekologické újmy ve smyslu zákona o životním prostředí.
2.3. Náhrada nemajetkové újmy?
2.3.1. Obecně k náhradě nemajetkové újmy
Staré občanské právo přiznávalo poškozenému náhradu nemajetkové újmy jen v minimu případů, omezených prakticky jen na škodu na životě a zdraví (bolestné a ztížení společenského uplatnění). Nic na tom nezměnil ani Ústavní soud. Ve stěžejním nálezu ze dne 4. května 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, který se týkal citové újmy otce za smrt nezletilého syna zaviněnou žalovaným, sice konstatoval, že modernější pojetí rozšiřuje pojem škoda o újmu nemajetkovou a poškozeným obecně přiznává právo na její náhradu. Perspektivně se dokonce přimluvil za to, aby zákonodárce na tento koncept přešel: „Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativu evropských států, která se postupně tomuto pojetí přizpůsobuje, čehož příkladem je např. připravovaná novela občanského zákoníku v Rakousku.“ Z pohledu platného práva nicméně Ústavní soud nenašel dostatek argumentů pro ústavněprávní revizi. Poškozeným nanejvýš zdůraznil cestu přes přiměřené zadostiučinění z důvodů zásahu do práva na ochranu osobnosti (§ 11 a § 13 ObčZ 1964): „Zaviněná smrt blízké osoby proto může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Z tohoto pohledu občanský zákoník dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby.“ Praxe ji poté hojně využívala.
Pokud jde o nový občanský zákoník, zákonodárce při jeho tvorbě vyslyšel apel Ústavního soudu jen částečně. Pojem škody obecně na nemajetkovou újmu nevztáhnul. Její kompenzaci škůdci uložil, jen když si to strany ujednají, anebo stanoví-li tak zákon zvlášť (§ 2894 odst. 2 ObčZ). Okruh situací, pro které tak činí, se nicméně významně rozšířil. V návaznosti na staré právo se náhrada nemajetkové újmy přiznává poškozeným (a případně i osobám blízkým) v případě ublížení na zdraví a při usmrcení (§ 2958, § 2959 ObčZ), resp. při újmě na přirozeném právu člověka (§ 2956 ObčZ). Ke stanovení výše této náhrady viz zvláště Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku). Z dalších ustanovení, která přiznávají právo na náhradu nemajetkové újmy, lze zmínit „svévolné“ či „škodolibé“ poškození věci. Škůdce při něm poškozenému nahradí i cenu zvláštní obliby poškozené věci, tedy v podstatě psychickou újmu spojenou s jejím zničením či poškozením (§ 2969 odst. 2 ObčZ). Dikce předpokladů pro tuto náhradu, tj. že škůdce věc poškodil svévolně či škodolibě, se do našeho práva vrací z § 1331 obecného zákoníku občanského (OOZ / ABGB), který na našem území platil do konce roku 1950 a v Rakousku platit nepřestal. Lze tudíž očekávat, že také jejich výklad se přidrží tehdejšího pojetí, které se u nás i v Rakousku ustálilo. Svévolí rozumí potěšení ze škody (nezávislé na tom, kdo je poškozeným), škodolibostí radost z působení škody konkrétnímu poškozenému (tedy v podstatě potěšení z toho, že škůdce ubližuje konkrétní oběti). Viz např. V. Kubeš in Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl V., V. Linhart, Praha, 1937, str. 948: „Ze svévole jedná ten, kdo bezúčelně druhého poškozuje z důvodu, že mu to působí potěšení. Svévole je tu při radosti nad škodném jednáním a jeho bezprostředních následcích samých, aniž škůdce myslí na následky další … škodolibě jedná ten, kdo pociťuje rozkoš z nepříjemného pocitu vyvolaného u poškozeného škodlivým jednáním …“
Újmu v podobě odůvodněného pocitu osobního neštěstí, které nelze jinak odčinit, bude škůdce povinen kompenzovat i tehdy, odůvodní-li to zvláštní okolnosti (§ 2971 ObčZ). To je poměrně obecné vymezení. Soudci přiznává široký prostor pro úvahu (diskreci), ve kterých situacích takové okolnosti dovodí. Zákon poskytuje jen základní vodítko. O tyto případy by mělo jít zvláště tehdy (leč nikoliv výlučně – výčet je demonstrativní), poruší-li škůdce z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobí-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit (tedy v podstatě znovu ze svévole či škodolibosti – viz shora) nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Náhradu nemajetkové újmy by tak soudy nepochybně mohly (a měly) přiznat obětem rozličných forem silničního pirátství či jiných projevů extrémního hazardu, ve kterých se jim zpřísněný postih škůdce bude jevit jako spravedlivý. Podstatné je, že dle výslovné dikce § 2971 ObčZ může soud nemajetkovou újmu přiznat nejen přímé oběti, nýbrž i „každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit“. Ani okruh těchto tzv. sekundárních obětí zákon nijak neomezuje. Spadnou tak mezi ně nejen osoby blízké, nýbrž i libovolné další osoby (například svědkové tragické dopravní nehody, na něž otřes z ní může působit stejně tíživě). Tím se zvyšuje riziko a rozsah důsledků těchto závažných deliktů pro jejich pachatele a tím i snaha je za taková jednání postihnout, respektive preventivně působit na ně i ostatní potenciální delikventy.
Vyzdvihnout je totiž nutno specifickou funkci, kterou povinnost hradit nemajetkovou újmu plní v právním řádu, jak potvrzuje judikatura ještě ke starému právu (konkrétně k úpravě nekalé soutěže, případně zásahů do osobnostních práv). Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění se poskytne v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění (§ 2951 odst. 2 ObčZ). Rozdíl mezi náhradou škody (kterou se likviduje újma na jmění) a přiměřeným zadostiučiněným (kterým se zahladí újma nemajetková) však není jen terminologický. Účelem náhrady škody je (vedle působení preventivního) jen reparovat vzniklou újmu. Naproti tomu přiměřenému zadostiučinění Nejvyšší soud přiznal rovněž působení represivní (trestající). Viz například závěry jeho rozsudku ze dne 27. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011: „Přiměřené zadostiučinění plní dvojí funkci – sankční (sankce postihuje toho, kdo závadně jednal a odrazuje jej od opakování závadného jednání) i preventivní (přiznáním zadostiučinění je dáno najevo, že nekalá soutěž se ‚nevyplácí‘ a dobré mravy soutěže je třeba respektovat).“ Podobně Ústavní soud v nálezu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09 (s odkazy na další prameny): „V tomto pojetí, zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska.“ Viz k tomu též Janeček, V.: K přípustnosti sankční náhrady škody, Právní rozhledy, 5/2013, str. 153 – 159, či Janeček, V.: Kdy lze de lege lata poškozenému přiznat preventivně-sankční složku přiměřeného zadostiučinění, Právní rozhledy, 22/2016, str. 767 – 773.
V úpravě „čisté“ náhrady škody se podobné pojetí neprosazuje. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 1746/2008: „Současná občanskoprávní úprava náhrady škody vychází ze zásady náhrady skutečné škody (příp. ušlého zisku), která má plnit kompenzační funkci. Zvýšení náhrady škody z důvodu rozdílu v majetkových poměrech poškozeného a škůdce, aby plnila rovněž funkci sankční (např. jako ‚punitive damages‘ v anglosaském právním systému), není podle stávající právní úpravy možné.“ či J. Švestka in Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J., Kanda, A., Kopáč, L., Mikeš, J., Salač, J.: Občanské právo hmotné. Svazek II., Codex, Praha, 1995, str. 316: „Naproti tomu úprava odpovědnosti za škodu neplní represivní funkci. Nelze proto podle našeho práva uložit škůdci náhradu škody jako trest, resp. jako trestní postih (tzv. punitivní náhrada škody či tzv. exemplární náhrada škody). Represivní funkci přenechává občanské právo trestnímu a správnímu právu.“ Nelze pochybovat, že také přiměřené zadostiučinění má především ...
Souhlas s využíváním cookies
Vlastní nastavení cookies