Stanovení místa plnění u služeb I.

Ustanovení o určování místa plnění patří k těm nejdůležitějším v zákoně o DPH. Systém DPH je totiž založen na principu, podle něhož je každý stát EU oprávněn vybrat daň z jakékoli transakce pouze za předpokladu, že je místo plnění na jeho území. Plátce proto musí porozumět těmto pravidlům, aby byl schopen určit stát, v němž je povinen přiznat daň z transakce, jejímž je účastníkem. A právě v transakcích spočívajících v poskytování služeb je stanovení místa plnění poměrně obtížné, proto se na ně chci soustředit v následujících článcích.

Úvod

Ustanovení týkající se místa plnění při poskytování služeb jsou rozdělena do několika oddílů, a to podle typů služeb (např. služby související s nemovitostí, služby stravovací, pronájem dopravních prostředků apod.), nebo podle jejich příjemců (osoby nepovinné k dani, osoby usazené ve třetí zemi apod.). Nelze-li zkoumanou službu zařadit do žádného z uvedených oddílů, jimž se budu jednotlivě podrobně věnovat v dalších částech článku, uplatní se zbytková množina, tzv. základní pravidlo, které je mezi plátci paradoxně nejčastěji používáno. Plátce by se tedy nejprve měl snažit najít službu, jejíž místo plnění zkoumá, v § 10 až 10i ZDPH, které člení služby podle jejich povahy nebo podle příjemců. Nebude-li ve svém snažení úspěšný, určí místo plnění podle § 9, případně § 9a, tj. podle základního pravidla.

Připomínám, že, stejně jako v ostatních případech, i při určování místa plnění si plátce nevystačí jen se zákonem o DPH, ale je nucen použít i pravidla směrnice Rady č. 2006/112/ES (dále jen Směrnice), jejího přímo aplikovatelného prováděcího nařízení č. 282/2011 (dále jen Prováděcí nařízení), na něž zákon o DPH často přímo odkazuje, a judikaturu Soudního dvora EU (dále jen SDEU).

Služby s místem plnění podle základního pravidla § 9, § 9a

Základní pravidlo, jak už jsem uvedla, se použije vždy, když zákon nestanoví jinak (§ 9 odst. 4 ZDPH). Zákon stanoví jinak v ustanoveních § 10 až 10i, jimž se budu věnovat posléze. Ustanovení § 9 řeší místo plnění, je-li služba poskytnuta

• osobě povinné k dani, která jedná jako taková (používá se zkratka B2B z angl. business to business) v odst. 1 a
• osobě nepovinné k dani (tzv. B2C z angl. business to consumer) v odst. 2.

Osoba povinná k dani, která jedná jako taková

Než se zaměřím na vysvětlení obou těchto pravidel, ráda bych upozornila ještě na třetí odstavec, který upřesňuje pojem osoba povinná k dani, která jedná jako taková, a to výslovně pro účely stanovení místa plnění. Jde nejen o příjemce – osobu povinnou k dani, která jedná v rámci své ekonomické činnosti (tj. jedná „jako taková“), ale i o příjemce – osobu, která je sice osobou povinnou k dani, ale službu, jejíž místo plnění je zkoumáno, nakupuje pro svoji činnost, která není ekonomickou činností.