Zaměstnávání dětí a mladistvých z pohledu zákoníku práce a zákona o zaměstnanosti

Pohled práva na děti a mladistvé

Zákoník práce rozlišuje děti (tj. fyzické osoby do 15 let věku) a mladistvé (tj. fyzické osoby mezi 15 a 18 rokem věku). Až do roku 2013 obsahovalo ustanovení § 346a Zákoníku práce (ZP) generální zákaz práce dětí. Toto ustanovení výslovně stanoví, že je zakázána práce fyzických osob mladších ve věku 15 let nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky. Tato zásada byla začleněna do § 346a ZP tzv. koncepční novelou zákoníku práce (zákon č. 365/2011 Sb.), když byla přesunuta z § 2 ZP do § 346a ZP, nicméně na významu neztratila. Šlo o ustanovení kogentní, od kterého se nelze odchýlit. Věcně se k této zásadě přistupuje jako k jedné ze základních zásad, na kterých je vybudován zákoník práce.

Od 1. 1. 2014 však veškeré otázky způsobilosti fyzických osob k právnímu jednání a k povinnostem obsahuje souhrnně nový občanský zákoník (NOZ) a právě nový občanský zákoník v § 34 obsahuje, že „závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána.“ Tito nezletilí mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.

Děti s povinností plnit školní docházku

Děti, resp. osoby mladší 15 let nebo starší 15 let, ale s povinností plnit školní docházku, mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost, za podmínek, které stanoví zákon o zaměstnanosti. Dítě může vykonávat tuto činnost pro provozovatele činnosti, jen jestliže je tato činnost přiměřená jeho věku, není pro ně nebezpečná, nebrání jeho vzdělání nebo docházce do školy a účasti na výukových programech, nepoškozuje jeho zdravotní, tělesný, duševní, morální a společenský rozvoj. Navíc může dítě takovou činnost vykonávat jen na základě individuálního povolení, vydaného pro určité dítě a určitou činnost. Rozhodnutí o povolení činnosti dítěte vydává úřad práce příslušný podle trvalého pobytu dítěte na základě písemné žádost zákonného zástupce nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte, do jejíž péče bylo dítě svěřenorozhodnutím soudu. V řízení o povolení výkonu činnosti dítěte je účastníkem řízení také provozovatel činnosti. Za činnost dítěte vyžadující povolení podle zákona o zaměstnanosti se nepovažuje zájmová kulturní činnost v amatérských souborech a základních uměleckých školách, vystupování na uměleckých a kulturních akcích pořádaných školou, školským zařízením nebo ústavem sociální péče nebo na akcích, na kterých se škola, školské zařízení nebo ústav sociální péče organizačně podílí, dále činnost konaná v rámci výchovy a vzdělávání ve školách a školských zařízeních v souladu se vzdělávacími programy, stejně jako účast na uměleckých a sportovních soutěžích, pokud nejde o činnost za odměnu, a konečně též činnost konaná v rámci mimoškolní výchovy při ostatních nekomerčních aktivitách, která není vykonávána za odměnu.

Zákaz práce dětí vyplývá z mezinárodních smluv

Generální zákaz práce dětí vyplývá z mezinárodních smluv, které ČR ratifikovala a které mají ve smyslu čl. 10 Ústavy přednost před zákonem („Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“). Jedná se konkrétně o:

• Úmluvu MOP č. 5/1919, o určení minimálního věku dětí při zaměstnání v průmyslu (č. 82/1922 Sb.),
• Úmluvu MOP č. 10/1921 o určení minimálního věku dětí při zaměstnání v zemědělství (č. 98/1924 Sb.),
• Úmluvu MOP č. 123/1965 Sb., o určení minimálního věku dětí při zaměstnávání v pod zemí a v dolech (č. 507/1990 Sb.),
• Úmluvu MOP č. 182/1999, o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce (č. 90/2002 Sb. m. s.),
• Úmluva MOP č. 138/1973 o nejnižším věku pro vstup do zaměstnání (č. 24/2008 Sb. m. s.).

Nakonec zákaz dětské práce vyplývá i ze směrnice Rady 94/33/ES ze dne 22. 6. 1994, o ochraně mladistvých při práci, kterou naše republika transponovala především do předpisů z oblasti BOZP a z Úmluvy o právech dítěte.

Historický exkurs

Pozornost státu k zaměstnávání dětí lze datovat od roku 1774, kdy byla zavedena povinná školní docházka, která začínala v šesti letech. V tomto období byla práce dětí běžným fenoménem, odstranění dětí z pracovního procesu nebylo společensky vyžadováno.

Základní ochranu dětem pracujícím v továrnách se pokusil zajistit dvorský dekret z roku 1786, který kladl určité požadavky na pracovní prostředí dětí. Dekretem dvorské kanceláře bylo v roce 1842 zakázáno zaměstnávání dětí do 12 let v továrnách.

Rakouský živnostenský řád z roku 1859 vymezil minimální věkovou hranici pro zaměstnávání dětí. V živnostenských podnicích, které měly více jak dvacet zaměstnanců, nesměly být zaměstnávány děti do deseti let. Děti ve věku od deseti do dvanácti let mohly vykonávat pouze takovou práci, která neohrožovala jejich zdraví a nebránila jejich tělesnému vývoji. Tuto práci mohly vykonávat na základě zvláštního povolení starosty vydávaného na základě žádosti otce nebo poručníka dítěte. Živnostenský řád umožnil vydat určitá omezení týkající se zaměstnávání dětí starších dvanácti let. K vydávání omezení byl zmocněn ministr obchodu.

Práce dětí byla zakázána již za první Československé republiky

Hned po vzniku Mezinárodní organizace práce v roce 1918 ratifikovala tehdejší Československá republika Úmluvu MOP č. 5/1919, o určení minimálního věku dětí při zaměstnávání v průmyslu (č. 89/1922) a Úmluvu MOP č. 10/1921, o určení minimálního věku dětí při zaměstnávání (zemědělství) – č. 507/1990 Sb. První Československá republika ratifikovala Úmluvu MOP č. 5/1919, o určení minimálního věku dětí při zaměstnání v průmyslu (č. 82/1922 Sb.) a Úmluvu MOP č. 10/1921 o určení minimálního věku dětí při zaměstnání v zemědělství (č. 98/1924 Sb.). Obě tyto úmluvy byly v roce 2008 nahrazeny Úmluvou č. 138/1973, nicméně do té doby byly platnou součástí našeho právního řádu. Tato úmluva výslovně stanoví povinnost státu, který ji ratifikoval, že zajistí, že nejnižší věk pro vstup do zaměstnání nebude nižší než věk, kdy skončí povinná školní docházka a v žádném případě nebude nižší než 15 let.

Za první Československé republiky byla právní ochrana zaměstnávání dětí upravena komplexně zákonem č. 420/1919 Sb., o práci dětí. Tento zákon povoloval práci dětí před dosažením čtrnácti let jen v omezeném rozsahu daném tímto zákonem, a to pokud není poškozováno jejich zdraví, ohrožován jejich tělesný a duševní vývoj, mravnost a pokud to nepřekáží povinné školní docházce. Byl de facto určitou obdobou naší dnešní právní úpravy obsažené v zákoně o zaměstnanosti.

Následně byla v 7. 6. 1968 ratifikována Úmluva MOP č. 123/1965, o určení minimálního věku dětí při zaměstnávání v podzemí a dolech (č. 507/1990 Sb.) a 19. 6. 2001 Úmluva MOP č. 182/1999, o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce (č. 90/2002 Sb. m. s.). Proto již první zákoník práce od svého prvního znění v roce 1965 obsahoval speciální úpravu pracovněprávní způsobilosti fyzických osob za podmínky dosažení věku 15 let a stanovil, že nástup do práce nesmí předcházet dni ukončení povinné školní docházky.

V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie musela republika harmonizovat naše právo se směrnicí Rady Evropské unie č. 94/33/ES o ochraně mladých lidí v práci, která v článku 5 požaduje zajištění ochrany dětí při jejich zaměstnávání v kulturní, umělecké, sportovní nebo reklamní oblasti. Tak se stalo novým zákonem o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. Zároveň byla zájmem České republiky také ratifikace Úmluvy MOP č. 138 o minimálním věku pro vstup do zaměstnání, která patří mezi devět prioritních úmluv MOP, tato úmluva byla ratifikována 26. 4. 2007. Tato úmluva vyžaduje právní úpravu činností v oblasti kulturní, ...