Závislá práce nebo nelegální zaměstnání, důsledky, prevence

Obecně

Zákoník práce upravuje v § 2 ZP definici závislé práce. Platí, že závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

Rozlišení, zda jde o závislou práci, či jde naopak o výkon nezávislé práce (například na základě živnostenského oprávnění či na základě zvláštních předpisů, jako je například činnost notáře, advokáta, daňového poradce), má velmi závažné dopady do oblasti pracovněprávních předpisů, a to především do oblasti daně z příjmů a do oblasti sociálního a zdravotního pojištění. Obecně lze říci, že z hlediska těchto předpisů a především nákladů vynaložených subjektem, který si práci najímá, je ekonomicky výhodnější práce nezávislá. Tato skutečnost vedla počátkem 90. let k vytvoření tzv. švarcsystému (nazvanému podle podnikatele, který se jmenoval Švarc), tj. k uzavírání namísto pracovního poměru obchodních smluv s osobami vlastnícími živnostenské oprávnění. Vedlo to k takovým paradoxům, že například prodavači (včetně pokladních, a to i v obchodních řetězcích) byli najímáni do obchodního vztahu a museli si v důsledku toho obstarávat pro tuto činnost živnostenské oprávnění. Stát se tomuto úniku finančních prostředků z veřejných zdrojů (daní, sociálního a zdravotního pojištění) začal bránit tím, že do zákona o zaměstnanosti (nyní zákon č. 435/2004 Sb.) vložil zákaz, a to jak pro fyzické, tak i pro právnické osoby, zajišťovat výkon své běžné činnosti jiným způsobem než zaměstnanci v pracovněprávních vztazích. Tento zákaz byl postupem doby jednotlivými novelami stále více oslabován a zmírňován, až současný platný zákon o zaměstnanosti takový zákaz vůbec neupravuje, nicméně jej nahradil zákazem nelegální práce.

Nástrojem, který v současné době brání zmíněným obchodněprávním vztahům (především na základě živnostenského oprávnění), je definice závislé práce v zákoníku práce a současně ustanovení, že závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu.

Pokud by smluvní strany chtěly občanskoprávní či obchodněprávní smlouvou zastřít pracovní smlouvu (popřípadě dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr), bylo by nutno aplikovat § 555 odst. 2 OZ. Podle tohoto ustanovení má-li být právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (tzn. jako pracovněprávní, a nikoli obchodněprávní vztah). Vychází se přitom z obecného principu, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

Důsledky, že bylo uzavřeno takové zastřené právní jednání, tj. místo pracovněprávního vztahu vztah občanskoprávní či obchodněprávní, se projeví rovněž v oblasti veřejného práva, neboť v takových případech mohou vzniknout nedoplatky v oblasti daní, sociálního a zdravotního pojištění, se všemi sankcemi a důsledky, které právní úprava při porušení těchto předpisů upravuje. Navíc, jak je již shora uvedeno, zákon o zaměstnanosti (ZZ) obsahuje v § 5 písm. e) bodě 1 definici nelegální práce. Nelegální práce je především práce fyzické osoby cizince, který vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance či modrou kartou, případně vykonává práci bez povolení k pobytu na území ČR, je-li podle zvláštního zákona vyžadováno. Kromě toho se podle § 5 odst. 1 písm. e) ZZ za nelegální práci považuje výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Typicky se právně jedná o zastřené právní jednání podle § 555 odst. 2 OZ, jak bylo uvedeno shora. Jde o smlouvy, které jsou označeny jako obchodněprávní, popřípadě občanskoprávní, přitom však výkon práce na základě takových smluv má všechny znaky závislé práce podle § 2 ZP. Kontrolní činnost v této oblasti vykonávají Státní úřad práce a oblastní inspektoráty práce, v případě cizinců též celní úřady. Sankce za umožnění výkonu nelegální práce jsou upraveny v zákoně o zaměstnanosti. V případě fyzických osob podle § 139 odst. 1 písm. d) ZZ ve spojitosti s § 139 odst. 3 písm. e) ZZ je možno za umožnění výkonu nelegální práce uložit pokutu až do výše 5 milionů a v případě právnické osoby podle § 140 odst. 1 písm. c) ZZ ve spojitosti s § 140 odst. 4 písm. f) ZZ lze uložit pokutu až do výše 10 milionů, minimálně však ve výši 50 000 Kč.

Posouzení, zda jde o zastřené právní jednání, a tudíž zda se jedná o výkon závislé práce, bude vždy záviset od individuálního konkrétního případu. Pro toto posouzení je třeba komplexně zhodnotit všechny znaky a podmínky, za nichž je práce konána, a to s ohledem na skutečnosti vůli smluvních stran. Teprve po takovém komplexním posouzení každého individuálního případu by mohl soud či správní orgán dospět k závěru, že jde o zastřené právní jednání a jsou naplněny všechny znaky a podmínky výkonu závislé práce.

Od pojmu závislá práce je třeba výrazně rozlišovat pojem závislá činnost. Závislá činnost není pojmem pracovněprávním, ale pojmem z oblasti daňového práva používaným k vymezení jednoho druhu příjmu (tzv. příjmu ze závislé činnosti § 6 ZDP). Přičemž příjem ze závislé práce je pouze jedním z mnoha příjmů ze závislé činnosti. Závislá činnost je tak výrazně širším pojmem než závislá práce.

Vymezení pracovněprávních smluv

Základním vymezujícím znakem pracovních smluv, na rozdíl od ostatních soukromoprávních smluv, je skutečnost, že upravují závislou práci. Pracovní smlouva vytváří vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Právní rámec pracovních smluv pak vytváří vymezení dominantního postavení zaměstnavatele. Kromě právní závislosti se ale v této souvislosti a v některých zahraničních úpravách (například Německo či Skandinávie) uvádí i ekonomická závislost. Naše právní úprava s ekonomickou (či hospodářskou) závislostí nepracuje, nicméně objevuje se v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (ÚS II. ÚS 69/03 či NSS 6 Ads 46/2013 – 35). Ekonomická závislost může být jedním z kritérií, byť toto kritérium bude do určité míry platit i na řadu obdobně právních či občanskoprávních smluv. Na druhou stranu stěží platí například u jednorázových dohod o provedení práce.

V souvislosti se znakem závislé práce se v některých zahraničních úpravách (respektive v judikatuře některých zemí) používá též tzv. integrační (organizační) test. Vychází se přitom ze skutečnosti, že rozhodující pro posouzení ...