Změny v právní úpravě pracovní doby v dopravě

Úvodem

Právní úprava pracovní doby je v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. obsažena v části čtvrté, tj. v § 78 až 100 ZP. Tato právní úprava bezprostředně navazuje na právní úpravu obsaženou ještě ve starém zákoníku práce, kde již v roce 2000 prošla podstatnou změnou v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí ES a s transpozicí směrnice 93/104/ES (dnes směrnice 2003/88/ES) do našeho právního řádu. Právní úprava musí respektovat samozřejmě i Úmluvu MOP č. 1, kterou je naše republika vázána již od roku 1921. Tato právní úprava platí pro všechny zaměstnance, pouze zaměstnanci v dopravě a členové jednotek hasičského záchranného sboru podniku mají určité výjimky stanoveny prováděcími nařízeními vlády.

Pracovní doba

Délka týdenní pracovní doby plně odpovídá výše uvedené evropské směrnici, která připouští jako maximální nepřekročitelnou hranici stanovené týdenní pracovní doby včetně práce přesčas 48 hodin. Již v roce 2000 byla týdenní pracovní doba pro jednotlivé režimy práce zkrácena o 2,5 hodiny týdně, což znamená, že se jedná o tzv. čistou pracovní dobu, do které se přestávky na jídlo a oddech, které předtím byly součástí pracovní doby, nezapočítávají.

Dnes je úprava délky stanovené týdenní pracovní doby zakotvena v § 79 a § 79a ZP. Obecně platí zásada, že délka stanovené týdenní pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně. To je maximální limit délky tzv. čisté pracovní doby. Tento limit je stanoven s ohledem na právo zaměstnavatele nařídit zaměstnanci maximálně 8 hodin práce přesčas týdně. Součet maximální stanovené délky pracovní doby a práce přesčas nemůže překročit limit daný směrnicí – průměrná délka pracovní doby pro každý týden, tedy každé období sedmi po sobě jdoucích dnů, nesmí překročit 48 hodin.

Zákoník práce však stanoví i další limity stanovené týdenní pracovní doby:

• u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu činí nejvýše 37,5 hodiny týdně,
• u zaměstnanců s vícesměnným a nepřetržitým pracovním režimem činí nejvýše 37,5 hodiny týdně,
• u zaměstnanců s dvousměnným pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodiny týdně,
• u zaměstnanců mladších 18 let 40 hodin týdně s tím, že délka směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 8 hodin; pracovní doba ve více pracovněprávních vztazích zaměstnance mladšího 18 let se musí sčítat a nesmí ve svém souhrnu přesáhnout 40 hodin týdně.

Pro praxi je důležité připomenout, že zákoník práce nezná pojem „fond pracovní doby“. Fond pracovní doby je pojmem, kterého užívá pouze plánovací kalendář a mzdové účetní. Pro správné určení délky pracovní doby zaměstnance je nezbytné vyjít ze stanovené týdenní pracovní doby a z rozvrhu pracovní doby.

Dále pak vzhledem k tomu, že zákoník práce již neobsahuje zvláštní právní úpravu pro tzv. vedlejší pracovní poměry, neomezuje zákon zaměstnance a zaměstnavatele, aby v případě, kdy se uzavírá druhý pracovní poměr, nemohl být tento sjednán na stanovenou pracovní dobu. Je tedy teoreticky i prakticky možné, že jeden zaměstnanec má uzavřeny dva pracovní poměry na stanovenou týdenní pracovní dobu. Je však věcí zaměstnavatele, aby si při uzavírání pracovního poměru zjistil, zda zaměstnanec nemá uzavřen nějaký další pracovněprávní vztah a v jakém rozsahu, protože tato okolnost může mít dalekosáhlé důsledky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví dotyčného zaměstnance.

Od stanovené týdenní pracovní doby je třeba důsledně odlišovat kratší pracovní dobu. Platí zásada, že byla-li sjednána kratší pracovní doba, přísluší zaměstnanci mzda nebo plat, které odpovídají této kratší pracovní době. V praxi to znamená, že zaměstnavatel může pro pracovní místa, kde povaha práce nevyžaduje plnou pracovní dobu, sjednat se zaměstnancem v pracovní smlouvě kratší pracovní dobu (např. na pomocné práce). Kratší pracovní dobu může také zaměstnavatel povolit zaměstnanci ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů na jeho žádost, jestliže to dovoluje provoz zaměstnavatele. Tuto dohodu však nelze na jedné či druhé straně pracovněprávního vztahu vynutit

Zákonodárce zařadil ustanovení o kratší pracovní době v zákoníku práce hned za ustanovení o stanovené týdenní pracovní době, aby byl na první pohled zřejmý rozdíl mezi stanovenou týdenní pracovní dobou a kratší pracovní dobou.

Speciálním ustanovením o kratší pracovní době je § 241 odst. 2 ZP, podle kterého požádá-li zaměstnankyně nebo zaměstnanec pečující o dítě mladší 15 let, těhotná zaměstnankyně nebo zaměstnanec, který prokáže, že převážně sám nebo dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět jeho žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Proto je také v praxi institut kratší pracovní doby využíván především výše zmiňovaným okruhem zaměstnanců a pak zaměstnanci se zdravotním postižením, zejména poživateli invalidního důchodu.

Rozvržení pracovní doby

Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel podle zásad obsažených v hlavě druhé části čtvrté zákoníku práce. Zaměstnavatel musí nejprve rozhodnout, zda rozvrhne pracovní dobu rovnoměrně, nerovnoměrně či nařídí/sjedná konto pracovní doby. Nakonec může uplatnit vůči zaměstnancům i pružnou pracovní dobu, to však vyžaduje určitý speciální postup. Dále je zaměstnavatel nucen při tvorbě rozvrhu směn stanovit především délku pracovního týdne, pracovní režim zaměstnance, počátek a konec směn, začátek a konec nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu. Zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování zaměstnanců do směn též k potřebám zaměstnanců a zaměstnankyň pečujících o děti. Jistá omezení platí také u mladistvých zaměstnanců. ...