Znovu k formě, určitosti a neplatnosti smlouvy a dalších právních jednání v novém občanském právu

Nové právní úpravě formy, určitosti a neplatnosti smlouvy a dalších právních jednání v novém občanském zákoníku jsem se podrobně věnoval v příspěvku nazvaném „Forma, určitost a neplatnost smlouvy a dalších právních jednání v novém občanském právu“. Od uzavření jeho rukopisu sice uplynul sotva rok. I tento čas stačil k tomu, aby teorie či judikatura Nejvyššího soudu potvrdila, doplnila, anebo i částečně modifikovala závěry, jež jsem v textu prezentoval, popřípadě upozornila na další problémy, které stojí za odbornou pozornost. Cílem tohoto příspěvku je tak navázat na text z počátku roku 2017, aktualizovat jej, aby mohl být i nadále použitelný, a doplnit o řešení dalších otázek, které mezitím v praxi vyvstaly.

1. Forma smlouvy či dohody

1.1. Forma smlouvy o převodu podílu v družstvu

V článku „Forma, určitost a neplatnost smlouvy a dalších právních jednání v novém občanském právu“ jsem (oproti názoru Z. Čápa in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl, Wolters Kluwer, Praha, 2014, str. 2511) dovodil, že ani v poměrech nového práva zákon nepředepisuje formu pro smlouvu o převodu podílu v družstvu. Pokud tedy stanovy konkrétního družstva nezakotví přísnější požadavek (například na písemnou formu této smlouvy s úředně ověřenými podpisy – ohledně důsledků nedodržení takto zpřísněné formy viz opět můj citovaný text), je takovou smlouvu možné uzavřít i jen ústně, anebo zčásti písemně (některé náležitosti sepsat), zčásti nikoliv (ostatní v písemné formě vynechat a ponechat jen na ústní dohodě – včetně ujednání o ceně). Podstatné je, že ve druhém vydání komentáře k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“ či „zákon o obchodních korporacích“), z léta roku 2017 tento závěr potvrdil též F. Cileček, soudce Nejvyššího soudu v senátu č. 27, který se specializuje na agendu družstevního práva. Viz konkrétně F. Cileček in štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2017, str. 944: „Z dikce úpravy účinnosti smlouvy vůči družstvu (zřejmě z toho, že smlouva musí být družstvu ‚doručena‘) bývá někdy dovozováno [např. Z. Čáp (Lasák a kol. 2014 s. 2511)], že smlouva o převodu družstevního podílu musí mít písemnou formu. Domníváme se, že nedošlo k žádnému významovému posunu oproti znění § 230 ObchZ (který v tomto směru požadoval ‚předložení‘ smlouvy), a tudíž – v souladu se starší judikaturou na toto téma (NS 29 Odo 225/2001) – máme za to, že smlouva o převodu družstevního podílu může být uzavřena i ústně. Právě na případy, kdy je smlouva o převodu uzavřena toliko v ústní formě, zákon pamatuje tím, že její účinnost vůči družstvu váže na doručení (písemného) prohlášení převodce a nabyvatele o uzavření takové smlouvy.“

1.2. Právní význam zápisů ve stavebním deníku

Ve svém textu z počátku roku 2017 jsem také upozorňoval na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2925/2015, dle kterých požadavek stran na písemné postupně vzestupně číslované dodatky smlouvy o dílo, opatřené razítky obou stran, lze platně naplnit i jen písemným zápisem ve stavebním deníku, bez postupného vzestupného číslování „dodatků“ a bez razítek smluvních stran. Podobně vyznívá novější rozsudek téhož soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 23 Cdo 1357/2016. Strany smlouvy o dílo si vymínily, že v případě změny rozsahu předmětu díla uzavřou dodatek ke smlouvě, který musí svým podpisem odsouhlasit jejich zástupci, a že veškeré vícepráce potvrdí ve stavebním deníku. Na konkrétních vícepracích (které ve svém důsledku i měnily rozsah předmětu díla) se domluvily právě jen zápisem ve stavebním deníku; dodatek ke smlouvě extra nesepsaly. Nejvyšší soud to měl přesto za dostatečné, když shledal, že zápis ve stavebním deníku (je-li podepsán oběma stranami) současně naplní i náležitosti dodatku. V odůvodnění k tomu doslova uzavřel: „Jestliže si strany smlouvy v následujícím ustanovení smlouvy sjednaly potvrzení víceprací ve stavebním deníku, neznamená to, že by pro sjednání víceprací, tedy pro změnu rozsahu předmětu díla, pro kterou smlouva vyžaduje formu písemného dodatku, postačovalo jejich pouhé potvrzení ve stavebním deníku. Z výše uvedeného totiž vyplývá, že sjednání víceprací představuje změnu smlouvy a je tedy nezbytné je sjednat ve formě, jaká je pro změnu smlouvy vyžadována ve smluvním ujednání stran. Výše uvedené ovšem neznamená, že by písemný dodatek o změně rozsahu předmětu smlouvy nemohl být obsažen i ve stavebním deníku. Je nerozhodné, kde je takový dodatek zapsán, rozhodující je, zda dodatek o změně smlouvy má formu vyžadovanou smluvním ujednáním, tedy v tomto případě, zda je písemný a podepsaný zástupci obou stran smlouvy. Dovolateli lze tedy přisvědčit v tom, že pro sjednání víceprací bylo třeba písemného dodatku o změně smlouvy a kumulativně i potvrzení víceprací ve stavebním deníku, ovšem dodatek o změně smlouvy by mohl být obsažen i ve stavebním deníku.“

Zklamáním je naopak třetí (a nejnovější) rozhodnutí Nejvyššího soudu z poslední doby k právnímu významu zápisu ve stavebním deníku, a to jeho rozsudek ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016. Strany vedly spor o cenu díla. Podle objednávky mělo právo na zaplacení ceny za dílo vznikat na základě předávacího protokolu potvrzeného odpovědnou osobou objednatele. Řádné provedení díla zhotovitel prokazoval zápisem ve stavebním deníku, jejž podepsal stavbyvedoucí objednatele s tím, že práce uvedené v zápisu odpovídají skutečnosti. Soud prvního stupně ještě dospěl k závěru, že zápis ve stavebním deníku má povahu protokolárního předání díla, je tak splněna smluvní podmínka pro vznik práva zhotovitele na zaplacení ceny díla. Odvolací soud byl opačného názoru. Dovodil, že zápis ve stavebním deníku nelze podle jeho obsahu hodnotit jako předávací protokol předvídaný v objednávce, neboť z něj nevyplývá vůle zhotovitele dílo předat a vůle objednatele je převzít. Uzavřel proto, že zhotoviteli nevzniklo právo na zaplacení ceny díla, neboť nebyla naplněna stranami dohodnutá podmínka pro jeho vznik. K dovolání zhotovitele Nejvyšší soud (proti shora citované judikatuře) tento přísný závěr podpořil: „S tímto právním posouzením se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a odkazuje na svou konstantní judikaturu, která v takových případech odkazuje žalobce na žalobu o podpis předacího protokolu, jelikož žaloba na plnění je v takovém případě pro nesplnění podmínek vzniku práva na zaplacení neúspěšná.“ Jakkoliv lze tedy zápis ve stavebním deníku zásadně posoudit jako písemné ujednání mezi stranami, které naplní předpoklady vymíněné písemné dohody o změně smlouvy, náležitosti stranami rovněž ujednaného protokolárního převzetí díla dle téže judikatury nesplní. Smluvní klauzule o tom, že zhotoviteli vznikne právo na zaplacení díla teprve protokolárním převzetím díla (nikoliv faktickým provedením), se tak ve světle ustálené judikatury, na niž Nejvyšší soud poukázal, ukazuje jako mimořádně nešťastná pro zhotovitele. Jestliže totiž objednatel protokol svévolně nepodepíše (třebaže zhotovitel dílo jinak řádně provede), Nejvyšší soud zhotoviteli přizná právo leda na to, aby objednatel takový podpis přičinil. Dokud tak neučiní (třeba v rámci výkonu soudního rozhodnutí), nemůže zhotovitel úspěšně žalovat na plnění ceny díla.

1.3. Vymezení dohody o změně smlouvy

Ve vztahu k dohodě o změně smlouvy lze na druhé straně přivítat závěry staršího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3716/2010. Účastníci smlouvy o převodu podílů ve společnosti s ručením omezeným (pro kterou zákon – a tedy i její změnu - vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy), ze které plynuly povinnosti ve vztahu k dalšímu působení ve společnosti, se sešli na valné hromadě společnosti a začali se domlouvat na jiném řešení, než které plynulo ze smlouvy. Jeho obsah zahrnuli do zápisu z valné hromady, který všichni podepsali a podpisy nechali úředně ověřit. V zápisu výslovně nezmínili, že jím mění uvedenou smlouvu, bylo však zřejmé, že taková je jejich vůle, když ujednané řešení evidentně mělo nahradit to, na němž se domluvili v této smlouvě. Nejvyšší soud měl i takto vyjádřenou vůli ke změně původní ...