Důvodová zpráva k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech a další související zákony

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

I. OBECNÁ ČÁST

a) Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Platná právní úprava obchodních korporací je obsažena především v zákoně č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb. (dále také jen „ZOK“), subsidiráně se použijí ustanovení občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále také jen „OZ“); významná je především obecná úprava právnických osob, jež je obsažena v § 118 až 209 OZ. Tyto dvě normy jsou základem pro právní úpravu specifických obchodních korporací (jedná se například o banky, které jsou regulované zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, nebo investiční společnosti podle zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů).

S právem obchodních korporací souvisí také další předpisy. Z nich je významný zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění po zdějších předpisů (dále také „ZVR“ nebo „zákon o veřejných rejstřících“), upravující významné otázky související s publicitou těchto entit. S ohledem na toto těsné sepjetí se společně se zákonem o obchodních korporacích navrhuje novelizovat i zákon o veřejných rejstřících, jehož úprava musí být přizpůsobena nedávno přijaté evropské regulaci.

Z dalších právních předpisů souvisejících s právem obchodních korporacích lze jmenovat například zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pojdějších předpisů, který stanoví pravidla stěžejních změn dotýkajících se samotné podstaty obchodních korporací, či zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pojdějších předpisů (dále také jen „not.ř.“), který stanoví postup notáře při sepisování notářských zápisů nezbytných pro uskutečňování určitých aktivit obchodními korporacemi. Právní úpravu vztahující se na obchodní společnosti a družstva můžeme nalézt v množství dalších předpisů; podat zde jejich výčet však není pro naše účely nezbytné.

Česká právní úprava obchodních korporací je do značné míry určena požadavky vyplývajícími z evropského práva. Regulace je v této oblasti prováděna zpravidla prostřednictvím směrnic. Této problematice se blíže věnuje bod e) obecné části důvodové zprávy.

Zákon o obchodních korporacích, jakožto součást rekodifikace soukromého práva, nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2014; v praxi je tedy uplatňován již více než čtyři roky. Uplatňování nového občanského zákoníku a související legislativy v aplikační praxi je průběžně analyzováno a vyhodnocováno. Ministerstvo spravedlnosti jakožto gesční resort shromáždilo podněty odborné i laické a na jejich základě dospělo k závěru, že stávající právní úprava obsahuje některá nedostatečná či neoptimální řešení, proto v souladu s Plánem legislativních prací pro rok 2018 předkládá navrhovaný zákon. Identifikováno jako nedostatečné nebo neoptimální bylo především značné množství dílčích, v zásadě samostatných ustanovení; pouze v několika případech je nedostatek koncepčního rázu. Je tedy značně složité s těmito nedostatky souhrnně pracovat (jednotlivě se jimi samozřejmě zabýváme ve zvláštní části důvodové zprávy). I přes tuto přiznanou překážku je lze alespoň rozdělit do následujících skupin:

• nepřesnosti či nejednoznačnosti textu zákona,
• nadbytečná regulatorní zátěž pro podnikatele,
• nedostatečná transparentnost organizačních struktur kapitálových společností a družstev,
• nepřehledná a nejasná úprava monistického systému vnitřní správy akciové společnosti,
• neefektivní vynucování povinnosti zakládat účetní dokumenty do sbírky listin obchodního rejstříku a řešení problémů s tzv. neaktivními společnostmi,
• některá ustanovení, nevystihují dostatečně svůj smysl a účel,
• nedostatky v zapracování některých ustanovení směrnic Evropské unie,
• propojení obchodního rejstříku s ostatními obdobnými evropskými registry prostřednictvím systému propojení rejstříků,
• mezery v ochraně práv společníků, zvláště menšinových, a třetích osob,
• množství legislativně-technických či terminologických chyb a duplicitní či jinak nadbytečná ustanovení.

Jak již bylo uvedeno výše, jedním z předpisů, který úzce souvisí se zákonem o obchodních korporacích, je i notářský řád. Notářský řád stanoví v § 7 odst. 1, že notářem může být jmenován státní občan České republiky, který splňuje dále v zákoně uvedené podmínky (svéprávnost, vysokoškolské vzdělání, bezúhonnost, notářská praxe, notářská zkouška). Podmínku státního občanství upravuje rovněž § 18 odst. 1 písm. a) not.ř. pro zápis do seznamu notářských koncipientů a odkazem na § 18 odst. 1 not.ř. také ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) not.ř. pro zápis do seznamu notářských kandidátů. Z § 11 písm. d) not.ř. plyne, že ministr spravedlnosti odvolá notáře v případě, že pozbyl státní občanství České republiky; z § 20 odst. 1 písm. b) a § 25 odst. 1 not.ř. lze dovodit, že důvodem vyškrtnutí ze seznamu notářských kandidátů nebo ze seznamu notářských koncipientů je skutečnost, že příslušná osoba pozbyla státní občanství České republiky.

Podle čl. 49 Smlouvy o fungování Evropské unie jsou v rámci níže uvedených ustanovení této smlouvy zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování a řízení podniků za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení, nestanoví-li kapitola o pohybu kapitálu jinak.

Pro popis konkrétních problémů spojených se stávající úpravou lze odkázat jednak na závěrečnou zprávu k provedenému hodnocení dopadů regulace (RIA, příloha V) a dále na zvláštní část důvodové zprávy. Dopisem předsedy Legislativní rady vlády ze dne 9. dubna 2018, č. j. 11917/2018-OHR, byla Ministerstvu spravedlnosti v souladu s čl. 76 odst. 2 Legislativních pravidel vlády a bodem 5.7 Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace udělena výjimka z povinnosti provést hodnocení dopadů regulace k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Z hlediska zákazu diskriminace a principu rovnosti mužů a žen, nevykazuje stávající právní úprava nedostatky.

b) Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

Hlavní principy navrhované právní úpravy, které jsou z podstaty opozitem k výše uvedeným skupinám nedostatků stávající právní úpravy, jsou především představení fungující, jasné a přehledné právní úpravy, která není zbytečně zatěžující pro své adresáty, avšak poskytuje ochranu potřebným subjektům, a je v souladu s požadavky evropského práva. Navrhovaná právní úprava usiluje rovněž o dosažení propojenosti českého obchodního rejstříku s obchodními či obdobnými rejstříky (ústřední, podnikové) dalších členských států prostřednictvím rozhraní pro evropskou centrální platformu, míří na usnadnění výměny vybraných informací mezi orgány členských států, které zajišťují vedení obchodních rejstříků. V konečném důsledku se tak celý proces zlevňuje a zefektivňuje. K novelizaci byla přitom vybrána taková ustanovení, s nimiž si praxe bez legislativního zásahu nedokáže sama poradit, ustanovení, s nimiž se vypořádává jen se značnými obtížemi a dále kontroverzní a nejasná ustanovení, u nichž panuje značná výkladová rozkolísanost. Rovněž se navrhuje napravit zjevné chyby.

Návrhem je rovněž do českého právního řádu implementován výše uvedený rozsudek ve věci C-575/16, Komise v. Česká republika, a to tak, že namísto podmínky státního občanství České republiky bude pro uchazeče o povolání notáře a pro zápis do seznamu notářských kandidátů a do seznamu notářských koncipientů zavedena podmínka státního občanství členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. Pozbytí státního občanství členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor bude důvodem k odvolání notáře nebo k vyškrtnutí ze seznamu notářských kandidátů nebo ze seznamu notářských koncipientů.

Jestliže Soudní dvůr EU konstatoval, že na notáře se nevztahuje výjimka v čl. 51 SFEU, lze dovodit, že se na ně propříště budou vztahovat pravidla o svobodě usazování a volném pohybu služeb.

Notáři jsou vyloučeni z rozsahu působnosti dvou stěžejních předpisů sekundárního práva, které tyto dvě základní svobody vnitřního trhu upravují, tj. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací. Směrnice o službách stanoví, že se nevztahuje na služby poskytované notáři a soudními vykonavateli, kteří jsou jmenováni úředním aktem vlády [čl. 2 odst. 2 písm. l)]. Druhá z uvedených směrnic stanoví, že se nevztahuje na notáře, kteří byli jmenováni úředním aktem vlády (čl. 2 odst. 4).

Notáři tedy budou podléhat jen obecnému (mírnějšímu) režimu primárního práva, který je rozvinut zejména v judikatuře Soudního dvora EU.

Soudní dvůr EU ve věci C-575/16 upřesnil, že „se žaloba Evropské komise týká pouze slučitelnosti podmínky státní příslušnosti požadované českou právní úpravou pro přístup k povolání notáře z hlediska svobody usazování... Tato žaloba se netýká ani postavení a organizace povolání notáře v českém právním řádu ani jiných podmínek přístupu k povolání notáře v tomto členském státě, než je podmínka státní příslušnosti“ .

Prostřednictvím návrhu bude odstraněna diskriminace na základě státní příslušnosti zakázaná článkem 49 Smlouvy o fungování Evropské unie, kterou konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozsudku.

Detailní popis k této otázce lze nalézt v závěrečné zprávě k provedenému hodnocení dopadů regulace (RIA), jež je přílohou V.

Navrhovaná právní úprava není v rozporu se zákazem diskriminace, ani nemá dopad na rovnost mužů a žen.

c) Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy

Navrhovaná úprava je nezbytná, neboť identifikované nedostatky jsou v praxi buď vůbec neřešitelné (například problematika nadměrné regulatorní zátěže, netransparentnost organizačních struktur), anebo sice řešitelné, avšak s nepoměrnými obtížemi (náklady na právní pomoc, soudní spory apod.). Zákonodárce by měl dbát o jasnou a přehlednou právní úpravu, zvláště potom v oblasti, jež se silně dotýká oblasti podnikání, kde je tradičně kladen větší důraz na rychlost a plynulost právního styku. Zákonodárce by neměl přenášet náklady z nedokonalé právní úpravy na její adresáty a spoléhat na překlenutí problematické regulace prostřednictvím soudní judikatury.

Změny týkající se nesprávné transpozice evropských směrnic jsou rovněž nezbytné z důvodu možných sankcí ze strany Evropské unie. To platí i pro transpozici nových evropských směrnic, například směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společ ností.

Dalším odůvodněním nezbytnosti navrhované právní úpravy je zajištění konkurenceschopnosti české úpravy obchodních korporací ve vztahu k zahraničním úpravám, kdy kvalita právní úpravy v dané oblasti má nesporný vliv na atraktivitu České republiky pro zahraniční investory.

Změna notářského řádu v § 7 odst. 1, § 11, § 18 odst. 1 písm. a) a § 20 odst. 1 písm. b) je nezbytná k zajištění implementace rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-575/16, Komise v. Česká republika.

Detailní popis k této otázce lze nalézt v závěrečné zprávě k provedenému hodnocení dopadů regulace (RIA), jež je přílohou V.

d) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Specifické právní normy, jež by dopadaly právě na oblast práva obchodních korporací, ústavní pořádek České republiky neobsahuje.

Navrhovaná úprava se dotýká některých ustanovení Listiny základních práv a svobod. Z hlediska čl. 11 Listiny, jenž stanoví o právu vlastnickém, není návrh zákona chybný; naopak je patrná snaha dále posilovat ochranu tohoto ústavně zaručeného práva (srov. například navrhovanou úpravu rozdělení zisku). Navrhovaná úprava podmínek účasti ve veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti (požadavek plné svéprávnosti) se dotýká čl. 20 Listiny (svoboda koaliční) a čl. 26 Listiny (právo podnikat). Jedná se o svobodu, respektive právo omezitelné. V daném případě je omezení zdůvodněno ochranou osob, které nejsou plně svéprávné, jimž by mohly vzhledem k neomezenému ručení v uvedených společnostech vzniknout závažné škody. V podrobnostech vizte příslušnou pasáž zvláštní části důvodové zprávy (k § 95).

Návrh respektuje obecné zásady právní vyplývající z postavení České republiky jako demokratického právního státu, zejména zákaz retroaktivity, ochranu nabytých práv a ochranu legitimních očekávání. Změnu právní úpravy, která zpravidla představuje určitou právní nestabilitu, se snažíme vyrovnat doplněním vhodných přechodných ustanovení.

Ve vztahu k změnám notářského řádu nezbytných k zajištění implementace rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-575/16, Komise v. Česká republika lze mít za to, že na navrhovanou právní úpravu se vztahuje čl.10a odst. 1 Ústavy České republiky, podle kterého mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.

Komentář k tomuto článku Ústavy uvádí, že „ přenesením pravomocí se rozumí svěření (delegace) pravomocí, které dosud podle Ústavy vykonávají orgány ČR... Takto může být svěřena např. část zákonodárné činnosti, a mezinárodní instituce je na základě přenesení oprávněna sama tuto pravomoc vykonávat, a to bez formální účasti členského státu. Příkladem takového přenesení je delegace určité části legislativních pravomocí Parlamentu ČR na orgány EU, nebo soudních pravomocí na Soudní dvůr Evropské unie; popř. výkonných a koordinačních pravomocí na Komisi EU. Pokud byly pravomoci na mezinárodní entitu (EU) přeneseny, je jejich výkon upraven prostřednictvím příslušné mezinárodní smlouvy a aktů, které mezinárodní instituce přijímá a vykonává v rámci přenesených pravomocí.“ (Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016).

Poukázat je možno rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/04, podle něhož „ Ustanovení čl. 10a. představuje ustanovení umožňující přenos některých pravomocí orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci, tedy především EU a její orgány. Okamžikem, kdy se stala Smlouva o založení ES ve znění všech jejích revizí a ve znění přístupové smlouvy závaznou pro ČR, došlo k přenosu těch pravomocí vnitrostátních orgánů, které podle primárního práva ES vykonávají orgány ES, na tyto orgány. “

Z čl. 258 SFEU plyne, že má-li Evropská komise za to, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj ze SFEU nebo Smlouvy o Evropské unii vyplývá, vydá o tom odůvodněné stanovisko poté, co umožní tomuto státu podat vyjádření. Nevyhoví-li tento stát stanovisku ve lhůtě stanovené Evropskou komisí, může Evropská komise předložit věc Soudnímu dvoru EU. Podle čl. 260 odst. 1 SFEU platí, že shledá- li Soudní dvůr EU, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá z uvedených smluv, je tento stát povinen přijmout opatře ní, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora EU.

V případě předkládaného materiálu je opatřením vyplývajícím z rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-575/16 novelizace notářského řádu týkající se státního občanství uchazečů o povolání notáře nebo pro zápis do seznamu notářských kandidátů nebo do seznamu notářských koncipientů.

e) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a slučitelnosti s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů EU nebo obe cnými právními zásadami práva EU, popřípadě i s legislativními záměry a s návrhy předpisů EU

Předmětná oblast práva obchodních korporací není předmětem regulace mezinárodního práva.

Co se týče evropského práva, jedním z cílů navrhovaného zákona je odstranění nedostatků v transpozici některých ustanovení směrnic Evropské unie, jež jsou zákonem o obchodních korporacích provedeny. Konkrétně se jedná o transpozici následujících směrnic:

• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/36/ES ze dne 11. července 2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi;
• směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností;
• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013, o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS.

Dále pak dochází k částečné transpozici (popř. k drobné změně stávající transpozice) následujících směrnic:

• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU;
• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES;
• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/81 /ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti a o změně směrnic 2004/17/ES a 2004/18/ES;
• s měrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES ze dne 17. května 2006 o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, o změně směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS a o zrušení směrnice Rady 84/253/EHS;
• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS;
• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí;
• směrnice Rady 2001/86/ES ze dne 8. října 2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců.

S ohledem na provázanost zákona o obchodních korporacích se zákonem o veřejných rejstřících se současně s novelou zákona o obchodních korporacích přistupuje k transpozici těch článků směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, které nahradily směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/17/EU ze dne 13. června 2012, kterou se mění směrnice Rady 89/666/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES a 2009/101/ES, pokud jde o propojení ústředních, obchodních a podnikových rejstříků, do zákona o veřejných rejstřících.

Navrhované změny v podmínkách účasti v osobních společnostech i úpravy diskvalifikace sledují současné evropské trendy, které směřují k mírnějšímu postihu osob, které selhaly v souvislosti s podnikatelskou činností [srov. návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o rámcích pro preventivní restrukturalizaci, druhé šanci a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice 2013/30/EU - COM (2016) 723 final].

Návrhem se konečně implementuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. března 2018 ve věci C-575/16, Komise v. Česká republika. Rozsudek se týká čl. 49 SFEU, který upravuje svobodu usazování, a, jak bylo uvedeno výše, konstatuje, že podmínka státní příslušnosti požadovaná českou právní úpravou pro přístup k povolání notáře představuje diskriminaci zakázanou tímto článkem SFEU.

Proto se navrhuje, aby jak u notářů, tak u notářských kandidátů a notářských koncipientů byla podmínka státního občanství České republiky nahrazena podmínkou státního občanství některého ze států Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor.

Rozsudek Soudního dvora EU završil několikaletý spor mezi Evropskou komisí a Českou republikou. Vzájemné „konzultace“ započaly již v roce 2006, žalobu podala Evropská komise v roce 2016.

Podstatou sporu bylo, zda Česká republika porušuje práva občanů vyplývající z čl. 49 SFEU, tedy svobodu usazování. Česká republika se od samého počátku dovolávala výjimky stanovené v čl. 51 SFEU, tj. toho, že činnost notáře v České republice je výkonem veřejné moci a odůvodňuje výjimku z čl. 49 SFEU. Nejsilnějšími argumenty z pohledu České republiky byly pravomoci svěřené notářům v rámci řízení o pozůstalosti a postavení notáře podle jednoho z právních aktů samotné Evropské unie - nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107). Tyto argumenty však neobstály, Soudní dvůr EU neshledal, že by notáři v České republice vykonávali veřejnou moc ve smyslu čl. 51 SFEU, a tudíž konstatoval porušení čl. 49 ze strany České republiky tím, že omezuje přístup k povolání notáře podmínkou státního občanství ČR (§ 7 odst. 1 zákona č. 538/1992 Sb.).

Žaloba Evropské komise proti České republice byla zatím poslední v řadě žalob proti jiným členským státům (Belgie, Francie, Lucembursko, Rakousko, Německo, Řecko, Nizozemí, Lotyško, Maďarsko); řízení o nich skončila se stejným výsledkem, tj. konstatováním porušení čl. 49 SFEU.

Dohoda o Evropském hospodářském prostoru stanoví v čl. 31 odst. 1, že v rámci této dohody jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu Evropských společenství nebo státu Evropského sdružení volného obchodu na území jiného z těchto států. Podle čl. 2 písm. b) dohody o EHP se pro účely této dohod y rozumí „státy ESVO“ Rakouská republika, Finská republika, Islandská republika, Norské království, Švédské království a za podmínek stanových v čl. 1 odst. 2 Protokolu o úpravě Dohody o Evropském hospodářském prostoru Lichtenštejnské knížectví.

Z tohoto důvodu se do návrhu jako podmínku pro přístup k povolání notáře (notářského kandidáta, koncipienta) navrhuje zařadit i státní občanství některého ze států Evropského hospodářského prostoru.

V podrobnostech nám dovolte odkázat na srovnávací tabulky, jež jsou přílohou IX, jakož i na příslušné pasáže zvláštní části důvodové zprávy.

f) Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky, sociální dopady a dopady na životní prostředí, vliv na rovnost mužů a žen

Nepředpokládají se dopady na veřejné rozpočty. Náklady na technické připojení českého obchodního rejstříku na systém propojení evropských obchodních registrů (tzv. Business Registers Interconnection System, dále též „JBRIS“) se vyšplhaly na 2 610 000 Kč (bez DPH); výdaje byly pokryty z prostředků rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti. Jde o náklady vynaložené v souvislosti s potřebou transponovat části směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, které nahradily směrnici 2012/17/EU ze dne 13. června 2012, kterou se mění směrnice Rady 89/666/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES a 2009/101/ES, pokud jde o propojení ústředních, obchodních a podnikových rejstříků. Částka 2 610 000 Kč (bez DPH) představuje sumu veškerých vynaložených nákladů, které zahrnují náklady na analýzu, programování, testování i připojování. Vynaložení dalších nákladů v souvislosti s projektem BRIS I se neočekává, neboť je již v ČR plně funkční.

Úprava základního registru osob - jeho rozšíření o nový referenční údaj o zmocněnci právnické osoby (fyzické osobě), která je členem voleného orgánu jiné kapitálové společnosti nebo družstva, a úprava e-GON služeb registru osob si vyžádá náklady ve výši 3,15 milionu Kč bez DPH na straně Českého statistického úřadu, správce registru osob. Tyto náklady budou kryty z rozpočtové kapitoly Českého statistického úřadu.

Návrh má bezprostřední dopad na podnikatelské prostředí v České republice, a to převážně v pozitivním směru. Mezi hlavní cíle návrhu zákona patří snížení regulatorní zátěže podnikatelů a zpřehlednění právní úpravy obchodních korporací. Navrhované změny si na straně podnikatelů vyžádají jisté náklady (seznámení se s novou právní úpravou, zápis určitých skutečností do veřejného rejstříku, příp. změna zakladatelských dokumentů). Tento dopad je částečně vyrovnán formulací přechodných ustanovení, která usilují o co nejmenší dopad na existujíc í obchodní korporace, zejména prostřednictvím přednostní aplikovatelnosti dosavadních dispozitivních ustanovení. Navrhované změny by měly rovněž příznivě ovlivnit atraktivitu české právní úpravy pro zahraniční investory.

Navrhovaná úprava nemá sociální dopady, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a na národnostní menšiny. Takové dopady se nepředpokládají ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen. Navrhovaný zákon nemá dopad na životní prostředí.

g) Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Návrh novely zákona o obchodních korporacích má dopady ve vztahu k ochraně osobních údajů. V novele jsou navrhovány určité změny rozsahu údajů o fyzických osobách, které jsou shromažďovány a uchovávány především ze strany obchodních korporací, jejichž společníky nebo členy volených orgánů tyto fyzické osoby jsou, ale i ze strany rejstříkových soudů, které ve veřejném zájmu a v zájmu zvyšování transparentnosti organizačních struktur obchodních korporací evidují určité údaje ve veřejném rejstříku (obchodní rejstřík). Níže jsou rozebrány jednotlivé oblasti, které mají (nebo potenciálně mohou mít) vliv na ochranu osobních údajů nebo ochranu soukromí.

Předně se v § 7 ZOK staví na jisto, že pokud zákon požaduje uveřejnění určitých informací na internetových stránkách společnosti, mohou být tyto informace zpřístupněné pouze společníkům a pouze po zadání přístupového hesla. Stávající nejistota v této oblasti navazuje na definici internetových stránek (srov. § 7 odst. 2 ZOK), která obecně vymezuje internetové stránky jako médium umožňující uveřejňovat určité informace dálkovým přístupem, který je veřejný, bezplatný a jednoduchým způsobem dostupný po zadání elektronické adresy. S ohledem na skutečnost, že se jedná pouze o vyjasnění právní úpravy v zájmu právní jistoty adresátů, nemění se oproti stávající textaci zákona míra vlivu na ochranu osobních údajů nebo ochranu soukromí. V opačném případě, pokud bychom vycházeli z výkladu, že stávající právní úprava neumožňuje podmínit přístup na internetové stránky společnosti zadáním přístupového hesla, představovala by navrhovaná úprava pozitivní vliv na ochranu osobních údajů. Tzv. zaheslování internetových stránek společnost totiž vede k regulaci počtu osob, které mají přístup k informacím uveřejňovaným na internetových stránkách společnosti. Tím dojde i ke snížení potenciálního rizika neoprávněného přístupu nebo zneužití takových informací. Příkladem informace uveřejňované na internetových stránkách společnosti, která může podléhat ochraně osobních údajů, je např. pozvánka na valnou hromadu obsahující informace o vylučovaném společníkovi, který je v prodlení se splněním vkladové povinnosti, nebo rozhodnutí valné hromady, která o vyloučení tohoto společníka rozhodla.

Dále lze uvažovat o dopadech na ochranu osobních údajů v případě navrhovaného § 46 ZOK, který zabraňuje řetězení právnických osob ve volených orgánech kapitálových společností a družstev. Navrhuje se uložit právnické osobě, která je členem voleného orgánu kapitálové společnosti nebo družstva, povinnost, aby pověřila jedinou fyzickou osobu, která ji bude ve voleném orgánu kapitálové společnosti nebo družstva zastupovat. Nejedná se o novou povinnost právnických osob, které jsou členy jiné právnické osoby, neboť tato plyne již z obecné úpravy občanského zákoníku (srov. § 154 OZ). Oproti občanskému zákoníku se však navrhuje trvat na určení této fyzické osoby, tedy vyloučit subsidiární aplikaci pravidla občanského zákoníku, podle něhož v případě neurčení fyzické osoby zastupuje právnickou osobu člen jejího statutárního orgánu. V případě přijetí navrhované úpravy tak zřejmě dojde k rozšíření počtu případů, kdy musí být fyzická osoba jako zástupce právnické osoby, která je členem voleného orgánu kapitálové společnosti nebo družstva, zapsána v obchodním rejstříku. O fyzické osobě, která zastupuje právnickou osobu ve voleném orgánu, se do obchodního rejstříku zapisuje jméno, adresa místa pobytu, popřípadě její bydliště [srov. § 25 odst. 1 písm. g) nebo h) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů]. Ačkoli se může zvýšit počet případů, kdy bude zapsána fyzická osoba u právnické osoby, která je členem voleného orgánu, jako její zástupce, nejedná se o novou povinnost, tudíž rejstříkové soudy jsou uzpůsobilé s těmito osobními údaji nakládat. Navíc standardy a mechanismy ochrany osobních údajů v rámci justice jsou na vysoké úrovni a jsou dennodenně testovány v mnohem citlivěj ších případech.

V této části považujeme za nutné upozornit, že navrhovaná úprava zprávy o vztazích nebude mít žádné dopady na ochranu osobních údajů ani na ochranu soukromí. Ačkoli § 82 odst. 5 ZOK výslovně stanoví, že se ve zprávě o vztazích neuvádějí informace, které podléhají ochraně nebo utajení podle zvláštního právního předpisu, není tím odkazováno na chráněné informace podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Citovanou formulaci je třeba vykládat v návaznosti na § 82 odst. 2 ZOK, který stanoví náležitosti zprávy o vztazích; žádnou z uvedených skutečností přitom nelze považovat za osobní údaje.

Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že negativní dopad na ochranu osobních údajů bude mít navrhovaná úprava náležitostí, které obsahuje seznam společníků (srov. § 139 ZOK ve společnosti s ručením omezeným a § 264 ZOK v akciové společnosti), není tomu tak z následujících důvodů. Ve společnosti s ručením omezeným nedochází ke změně v rozsahu osobních údajů a dalších informací, které společnost ve spojitosti se společníkem a jeho podílem ve společnosti eviduje; z osobních údajů se jedná pouze o jméno a bydliště, popř. sídlo společníka. Stejně tak nedochází ani ke změně oprávnění společnosti v otázce nakládání s údaji obsaženými v seznamu společníků, pročež nedochází ani ke zvyšování potenciálního rizika zneužití těchto informací třetími osobami. V akciové společnosti je situace obdobná. Navrhovaná úprava nerozšiřuje okruh osobních údajů, jež jsou v seznamu akcionářů evidovány, stále se jedná pouze o jméno, bydliště nebo sídlo akcionáře a číslo bankovního účtu, na něž bude akcionáři vyplácen podíl na zisku. Obdobně jako ve společnosti s ručením omezeným nedochází ani v případě akciové společnosti ke změně v oprávnění nakládat s osobními údaji, čímž se nezvyšuje ani nebezpečí jejich zneužití ze strany ostatních akcionářů ani třetích osob.

Obdobně jako v případě zprávy o vztazích nelze dovodit žádné dopady na ochranu osobníc h údajů ani v úpravě společníkova práva na informace (srov. § 155-156 ZOK ve společnosti s ručením omezeným a § 357-360 ZOK v akciové společnosti). Předně nedochází ke změně v rozsahu poskytovaných informací, resp. v rozsahu informací, jež je statutárnímu orgánu ze zákona zapovězeno společníkům poskytnout. Stále platí stávající úprava, podle níž může statutární orgán odmítnout poskytnutí informací utajovaných podle jiného právního předpisu, stejně jako veřejně dostupných informací; v akciové společnosti lze odmítnout i poskytnutí vnitřní informace a informací, jejichž poskytnutí by mohlo přivodit společnosti nebo jí ovládaným osobám újmu. Utajovaná informace podle jiného právního předpisu zpravidla nebude osobním údajem; výjimkou může být v případě akciových společností např. informace tvořící součást bankovního nebo lékařského tajemství. V takovém případě však rovněž není možné hovořit o (negativních) dopadech na ochranu osobních údajů, neboť statutárnímu orgánu akciové společnosti se zakazuj e takovou informaci akcionáři poskytnout.

Naopak v navrhované úpravě informační desky družstva lze shledávat výrazný pozitivní vliv na ochranu osobních údajů. Oproti stávající úpravě (srov. stávající § 562 ve spojení se stávajícím zněním § 636 odst. 1 ZOK) navrhovaná úprava ruší povinnost družstev zřizovat internetové stránky (s výjimkou družstev, v nichž se zřizuje shromáždění delegátů), neboť nově se nepožaduje obligatorní uveřejňování pozvánky na členskou schůzi na internetových stránkách společnosti. Informační deska družstva tak bude existovat pouze ve fyzické podobě v sídle společnosti, ledaže stanovy určí jinak, nebo ledaže se jedná o družstvo, v němž působnost členské schůze vykonává shromáždění delegátů. Z hlediska ochrany osobních údajů je zajisté přínosem, že bude redukován počet osob, které budou mít přístup k případným osobním údajům uveřejňovaným na informační desce; riziko neoprávněného přístupu cizích osob k osobním údajům, resp. možnost jejich zneužití tak značně klesne. V případě menších bytových družstev, nebo malých výrobních družstev může být dokonce zcela zamezen přístup třetích osob (osob, které nejsou členy družstva) k osobním údajům, které mohou být uveřejňovány na informační desce družstva.

V úpravě družstev rovněž dochází k výraznému posílení ochrany osobních údajů členů družstva, neboť se změní pravidla přístupu členů družstva k obsahu seznamu členů družstva. Do seznamu členů se zapisuje jméno a bydliště nebo sídlo člena družstva, den a způsob vzniku a zániku členství v družstvu, výše členského vkladu a rozsah splnění vkladové povinnosti k členskému vkladu (srov. § 580 ZOK). Stávající právní úprava umožňuje přístup k vyjmenovaným osobním a jiným údajům člena družstva všem členům družstva a při osvědčení právního zájmu smí nahlédnout do seznamu členů družstva každá osoba. V tomto ohledu je stávající právní úprava z hlediska ochrany osobních údajů poměrně riziková. Navrhovaná úprava stanoví, že každý člen družstva může nahlížet do seznamu členů a požadovat z něj opis, avšak pouze ve vztahu ke svému zápisu. Bude-li se chtít člen družstva dostat k údajům jiného člena družstva, bude muset doložit právní zájem (např. bude chtít podat společnickou žalobu, pročež potřebuje znát údaje o splacení členského vkladu určitým členem družstva). Dochází k výrazné limitaci nebezpečí zneužití osobních údajů uvedených v seznamu členů družstva, neboť pro jejich získání jiným členem družstva nebo třetí osobou bude nutné osvědčit právní zájem.

Vliv na ochranu osobních údajů a ochranu soukromí může mít i nově navrhované ustanovení § 158a OZ týkající se archivační povinnosti právnických osob. Nově se staví najisto, že právnická osoba uchovává zápisy z jednání nejvyššího orgánu nebo dokumenty související s rozhodováním mimo zasedání nejvyššího orgánu v písemné formě po celou dobu své existence. Tato povinnost plyne právnickým osobám již ze stávající úpravy, konkrétně z přílohy č. 1 a 2 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovaná úprava jen staví najisto, že povinnost uchovávat předmětné dokumenty má právnická osoba po celou dobu své existence. Po jejím zániku s právním nástupcem přechází tato povinnost na právního nástupce; v případě zrušení právnické osoby bez likvidace zajistí uchování předmětných dokumentů insolvenční správce, a to po dobu 10 let od zániku právnické osoby. V otázce lhůty pro uchování těchto dokumentů, které potenciálně mohou zahrnovat osobní údaje, lze tedy jen obtížně vyhodnotit, zda se jedná o její prodloužení nebo zkrácení, neboť ze stávající právní úpravy žádná lhůta neplyne. Je potřeba upozornit, že předmětné dokumenty jsou uchovávány neveřejně, jejich využití je omezeno pro případ soudních sporů nebo pro případ obnovení likvidace právnické osoby, objeví-li se dosud neznámý majetek. Navrhovaná úprava tedy nepřináší negativní dopady na ochranu osobních údajů, neboť nezvyšuje riziko jejich zneužití neoprávněnými osobami nebo k neoprávněným účelům.

Jiné dopady na ochranu osobních údajů a soukromí nejsou v návrhu spatřovány; novela zákona sice počítá se sběrem, shromažďováním a využíváním dalších údajů, avšak tyto údaje se týkají právnických osob, nikoli fyzických osob.

V obecné rovině je nutné poznamenat, že samotný sběr a zpracování osobních údajů rejstříkovými soudy, nebo shromažďování a nakládání s osobními údaji obchodními korporacemi (resp. obecně právnickými osobami), se řídí zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Lze tedy shrnout, že oproti stávající právní úpravě předkládaná novela nepředstavuje výraznější zásah do ochrany osobních údajů nebo ochrany soukromí. V některých případech, kdy může mít navrhovaná úprava vliv na ochranu osobních údajů a na ochranu soukromí, se jedná o vliv pozitivní; navrhovaná úprava totiž zavádí mnohá opatření proti potenciálnímu zneužití osobních údajů a snižuje nebezpečí neoprávněného přístupu k nim.

h) Zhodnocení korupčních rizik

Navrhovaná úprava nevytváří žádná nová korupční rizika, neboť nesvěřuje nové, ani nerozšiřuje stávající kompetence orgánů veřejné moci. Je třeba zdůraznit, že valná většina navrhované úpravy je soukromoprávního charakteru. Orgány veřejné moci, které jsou návrhem dotčeny, jsou soudy. Návrh byl hodnocen z hlediska těchto kritérií:

1. Přiměřenost

Cílem předkládaného návrhu zákona je řešit některá problematická ustanovení zákona o obchodních korporacích a souvisejících právních předpisů, která se dotýkají těchto oblastí: náprava nepřesností a nejednoznačností textu zákona, legislativně-technické či terminologické chyby a duplicitní či jinak nadbytečná ustanovení, snížení regulatorní zátěže pro podnikatele a posílení autonomie vůle a pro zajištění větší ochrany práv společníků (zvláště menšinových) a třetích osob, úprava některých ustanovení, aby lépe vystihovala svůj smysl a účel, větší transparentnost organizačních struktur kapitálových společností a družstev, funkční úpravu monistického systému vnitřní správy akciové společnosti, nedostatky v zapracování některých ustanovení směrnic Evropské unie. Relativně samostatnou problematikou je existence tzv. neaktivních společností a propojení obchodního rejstříku s ostatními obdobnými evropskými registry.

Návrh považujeme ve vztahu k cíli co do formy i obsahu přiměřený. K nápravě byla vybrána ustanovení, jejichž aplikace působí v praxi potíže. Přistupuje-li návrh zákona ke koncepčním změnám, pak pouze v případech, kdy je to nezbytné a kdy je to na újmu jiným chráněným zájmům, zejména právní jistotě, transparentnosti a ochraně práv společníků a třetích osob. Současně byla formulována řada přechodných ustanovení, jejichž cílem je minimalizovat zásah nové právní úpravy do poměrů existujících obchodních korporací, je-li to s ohledem na účel navrhované úpravy možné.

Kompetence orgánů veřejné moci jsou návrhem zákona dotčeny v souvislosti s řešením problematiky tzv. neaktivních společností. Navrhovanou úpravou se rozšiřuje možnost soudu rozhodnout o zrušení obchodní korporace bez likvidace v případě, že nezaloží po 2 po sobě jdoucí účetní období účetní závěrku do sbírky listin a současně je nekontaktní. Jedná se o běžné řízení o zrušení právnické osoby, jak je upraveno zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. V ostatních případech návrh nepředstavuje oproti stávající úpravě změnu.

K implementaci rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-575/16 byl zvolen jediný možný způsob, a to novelizace notářského řádu v ustanoveních dosud upravujících podmínku státního občanství České republiky pro přístup k povolání notáře a notářského koncipienta (zprostředkovaně notářského kandidáta) a odvolání notáře (vyškrtnutí ze seznamu notářských kandidátů nebo ze seznamu notářských koncipientů). Daného účelu nelze dosáhnout mimoprávními ani jinými prostředky.

2. Jednoznačnost

Navrhovaná úprava je jednoznačná a umožní efektivní implementaci stanovených opatření do praxe. Jedním z cílů návrhu zákona je právě náprava nepřesností a nejednoznačností textu zákona. Předmětná úprava se však netýká vymezení práv a povinností orgánů veřejné moci.

Navrhovaná úprava v oblasti diskvalifikace a tzv. úpadkových deliktů vytváří prostor pro soudní diskreci. Stávající úprava diskvalifikace stanoví pevnou hranici 3 let, zatímco navrhovaná úprava počítá s hranicí 3 let jen jako maximální dobou (obdobné platí u 10leté hranice při opětovném vyloučení). Dále u tzv. úpadkového deliktu - povinnosti doplnění majetkové podstaty obchodní korporace je dáno na uvážení soudu, v jaké výši bude člen orgánu povinen plnit; rovněž v případě tzv. claw backu se limit pro vracení prospěchu stanovuje jako maximální. Je třeba zdůraznit, že fakt, že stávající úprava není koncipována jako diskreční, vnímáme jako chybu stávající úpravy, neboť se jedná o otázku ukládání sankcí za spáchaný delikt. V takových případech by měl být v zásadě dán prostor pro soudní uvážení, aby mohla být zohledněna specifika případu. Návrh zákona ukládá soudu, aby v případě povinnosti doplnit majetkovou podstatu přihlédl zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty.

Navrhovaná právní úprava týkající se přístupu k povolání notáře (notářského kandidáta, notářského koncipienta) jednoznačně stanoví, jaké podmínky ohledně státního občanství musí uchazeči o tato povolání splnit. Návrh neumožňuje v tomto ohledu žádnou diskreci.

3. Rozhodování a odpovědnost

V tomto směru návrh nepředstavuje oproti současné úpravě změnu. Orgány (ve všech případech soudní soustavy) a konkrétní osoby příslušné k rozhodnutí jsou určeny stávajícími předpisy (zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zákon č. 6/2006 Sb., o soudech a soudcích, zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství). Návrh nepřináší ani žádnou změnu postupu při výběru a jmenování notářů (odvolání notářů) ani při provádění zápisů do seznamu notářských kandidátů nebo notářských koncipientů (vyškrtnutí z těchto seznamů). Opravné prostředky a kontrolní mechanismy

Navrhovanou právní úpravou nedochází k zúžení možnosti využít standardní opravné prostředky a kontrolní mechanismy.

4. Transparentnost

Od navrhované úpravy lze očekávat snížení korupčního rizika. Jedním z cílů návrhu zákona je zajištění větší transparentnosti organizačních struktur kapitálových společností a družstev.

Jedná se především o problematiku členství právnické osoby v orgánu obchodní korporace. Stávající právní úprava předpokládá dvě varianty zastoupení právnické osoby ve voleném orgánu jiné právnické osoby. Primárně by právnická osoba měla zmocnit fyzickou osobu, aby ji ve voleném orgánu zastupovala. Neučiní-li tak, bude ji ve voleném orgánu jiné právnické osoby zastupovat člen jejího statutárního orgánu. Členy statutárního orgánu této právnické osoby však mohou být opět další právnické osoby. Totéž platí pro členy statutárního orgánu těchto právnických osob. Nevylučuje se dokonce, aby původní právnická osoba byla nakonec i svým vlastním zástupcem - v případě řetězce právnických osob, které jsou postupně jedinými členy volených orgánů jednotlivých právnických osob, přičemž žádná nezmocní ke svému zastupování konkrétní fyzickou osobu a jediným členem statutárního orgánu poslední právnické osoby bude původní právnická osoba. Uvedená úprava přináší rizika z hlediska zajištění transparentnosti organizačních struktur právnické osoby. Takto nemusí být vždy dohledatelná fyzická osoba, která jménem právnické osoby jedná a kterou lze případně volat k odpovědnosti (včetně trestněprávní odpovědnosti), neboť tato bude „zahalena korporátním závojem“. Navrhuje se tomuto „řetězení“ zabránit a stanovit povinnost bez zbytečného odkladu zmocnit jedinou fyzickou osobu, která bude právnickou osobu v daném orgánu obchodní korporace zastupovat. Tato osoba bude zjistitelná z obchodního rejstříku. Zároveň se navrhují stanovit pravidla, jež mají vést k dodržování této povinnosti a posílení její vymahatelnosti.

Jako další protikorupční opatření lze označit také opatření týkající se počtu členů správní rady. Stávající zákonná úprava umožňuje existenci akciové společnosti, jejíž správní rada bude jednočlenná. Monokratické orgány, ve kterých absentuje vzájemný dohled na výkon řídících a kontrolních funkcí, představují značné riziko zneužití. Napříště se jednočlenná správní rada navrhuje zachovat pouze u akciových společností, které jsou jednočlenné, kde nevzniká prostor pro poškození zájmů dalších akcionářů; v ostatních případech musí mít správní rada alespoň 3 členy.

Návrh na druhou stranu nepřináší změnu transparentnosti postupu při výběru notářů (odvo lání notářů, zápisu do seznamu notářských kandidátů nebo notářských koncipientů, vyškrtnutí z těchto seznamů).

i) Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná úprava nemá žádné dopady na bezpečnost nebo obranu státu.

II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST

K ČÁSTI PRVNÍ (změna zákona o obchodních korporacích)

K Čl. I

K bodu 1 (§ 3):

Navrhuje se vypustit odstavec 2 z důvodu sjednocení právní úpravy a zvýšení právní jistoty. Předně není zřejmé, na jaká ustanovení uvedené pravidlo dopadá. Vedle toho se pravidlo jeví nekoncepční. Část práv a povinností vztahujících se k obchodním korporacím je zakotvena mimo zákon o obchodních korporacích občanským zákoníkem, případně dalšími právními předpisy, například zákonem o přeměnách. V těchto případech není s ohledem na § 2894 odst. 2 OZ založena povinnost škůdce hradit nemajetkovou újmu. Napříště se navrhuje režimy sjednotit. Bez ohledu na to, z jakého právního předpisu povinnost vyplývá, se použije obecná úprava deliktního práva obsažená v občanském zákoníku.

K bodu 2 (§ 5 odst. 2):

Jednoletá lhůta podle odstavce 2 má povahu lhůty prekluzivní - vyjádření ve stávajícím znění tomu však plně neodpovídá. Navrhuje se proto toto vyjádření zpřesnit, aby bylo napříště nepochybné, že jde o lhůtu prekluzivní a že neuplatněním ve lhůtě právo podle odstavce 1 zaniká. Uvedené je vhodnější i z hlediska práva procesního, neboť má lhůta procesně-právní konotace.

K bodu 3 a 4 (§ 7):

V odstavci 4 se odstraňuje nepřesnost v aktuálním znění. Ustanovení hovoří o povinnosti uvádět i údaj o zápisu zahraniční osoby do zahraniční evidence podnikatelů (obchodní rejstřík či jeho obdoba), která se dle stávající úpravy vyžaduje, pokud zahraniční právní řád zápis této osoby do evidence ukládá anebo umožňuje. Může tak nastat situace, kdy zahraniční předpisy zápis zahraniční osoby do příslušné evidence umožňují, tato osoba však možnosti nevyužila, do evidence zapsaná není a český právní řád po ní přesto požaduje, aby údaje o zápisu uváděla. Ukládá jí tedy povinnost, kterou ona podle svého právního řádu nemá a splnit nemusí. Navrhované znění staví najisto, že povinnost uvádět údaje o zápisu do evidence bude mít pouze ta zahraniční osoba, která je do zahraniční evidence skutečně zapsaná, a to buď z důvodu obligatorního zápisu, nebo z důvodu zápisu dobrovolného, kdy jí to zahraniční právní předpis umožňuje a ona této možnosti využila.

Nově navrhovaný odstavec 5 reaguje na stávající nejistotu v otázce, zda je možné některé informace, jejíchž uveřejnění na internetových stránkách vyžaduje zákon, zpřístupnit pouze společníkům, například po zadání hesla. Část odborné veřejnosti člení informace podle jejich významu a umožňuje, aby informace, jež mají význam pouze pro společníky (např. doplnění pořadu jednání valné hromady podle § 369 odst. 2), byly na internetových stránkách dostupné pouze po zadání přístupového hesla (srov. např. J. Lasák in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 120-131; či Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha, Bova Polygon, 2016, s. 340.); lze se však setkat i s názory opačnými. Napříště se proto navrhuje postavit najisto, že dálkový přístup k informacím určeným pouze společníkům může být umožněn pouze společníkům, tedy může být například podmíněn zadáním přístupového hesla.

V souvislosti s navrhovanou úpravou vyvstává otázka, které informace lze považovat za „informace určené pouze společníkům“. Zásadně je určení takových informací ponecháno na společnosti; ta musí pečlivě uvážit povahu uveřejňovaných informací s přihlédnutím ke specifikům společnosti a konkrétním okolnostem. Typicky půjde o dokumenty uveřejňované v souvislosti s organizací a konáním valné hromady, například písemná zpráva představenstva o finanční asistenci (srov. § 312), návrhy a protinávrhy k záležitostem zařazeným na pořad valné hromady (srov. § 362 a 363), pozvánka na valnou hromadu (srov. § 406), zápis z jednání valné hromady nebo jeho část (srov. § 425), účetní závěrka nebo hlavní údaje z ní, popř. výroční zpráva (srov. § 436 či § 456 odst. 6 a 7). Za informaci určenou pouze společníkům lze dále považovat například veřejný návrh smlouvy na odkoupení nebo směnu účastnických cenných papírů (srov. § 322 a násl.). Uvedené však nemusí platit bezvýjimečně. Zákon o obchodních korporacích předvídá, že v určitých situacích jsou některé údaje z pozvánky na valnou hromadu určené jiným osobám než společníkům. Typickým příkladem je výzva zástavním věřitelům, aby společnosti sdělili existenci zástavního práva k účastnickým cenným papírům při nuceném přechodu účastnických cenných papírů (srov. § 377).

K bodu 5 (§ 8):

Promítá se změna v úpravě založení družstva. Dle navrhované úpravy se družstvo nezakládá pouze na ustavující schůzi, ale je možno jej založit i přijetím stanov bez ustavující schůze (srov. § 561a a důvodovou zprávu k němu).

K bodům 6 a 7 (§ 9):

Navrhuje se rozšířit pravidlo odstavce 1 na všechny obchodní korporace tak, aby dopadalo i na družstva, pro která doposud platilo pravidlo odstavce 3; to se navrhuje zrušit bez náhrady. Pravidlo není pro úpravu družstev vhodné a ani dostatečné. Družstvo se stejně jako zbylé obchodní korporace zakládá přijetím zakladatelského právního jednání - stanov. Nedojde-li k podání návrhu na zápis družstva do obchodního rejstříku ve stanovených lhůtách, měly by, stejně jako u zbylých obchodních korporací, nastat tytéž účinky jako při odstoupení od smlouvy, tj. měl by se uplatnit odstavec 1. Stávající pravidlo odstavce 3 je nedostatečné; přestože se uplatní fikce zpětvzetí přihlášky do družstva, zakladatelé zůstávají vázáni platným zakladatelským právním jednáním.

K bodu 8 (§ 14):

Navrhovaná změna má za cíl postavit najisto, že v případě jednočlenné společnosti se (po dobu, po kterou je společnost jednočlennou) nepřihlíží nejen k ujednáním společenské smlouvy, která zakazují nebo omezují převoditelnost nebo zastavení nebo možnost přechodu podílu, ale ani k ustanovením zákona o obchodních korporacích, která by uvedené zakazovala nebo omezovala. To ostatně odpovídá skutečnosti, že zákonná pravidla tvoří implicitní obsah společenské smlouvy, ledaže společenská smlouva obsahuje úpravu odchylnou. Opačný závěr by odporoval smyslu předmětného pravidla; bylo by nelogické, aby jediný společník uděloval sám sobě souhlas s převodem podílu. K témuž dospěl i Nejvyšší soud, který ve svém stanovisku ze dne 13. ledna 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015, výslovně uvádí: „Má-li společnost jediného společníka, není nutné, aby tento společník udělil souhlas s převodem svého podílu postupem podle § 12 odst. 1 ZOK, tedy přijal rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady. Požadovat udělení souhlasu jediného společníka s tím, že může (svým právním jednáním) převést podíl, nedává smysl (§ 2 odst. 2 část věty za středníkem OZ); převádí-li jediný společník svůj podíl, pak s jeho převodem ipso facto souhlasí.“

K bodu 9 (§ 15):

Promítá se změna ustanovení § 257 odst. 4 (srov. důvodovou zprávu k § 257), které formuluje nové obecné pravidlo použití ustanovení zákona o obchodních korporacích o jmenovité hodnotě na kusové akcie.

K bodu 10 (§ 17):

Navrhuje se uvést odstavec 3 do souladu s úpravou § 103; v osobních společnostech je za určitých podmínek přípustné, aby nepeněžitým vkladem byly práce nebo služby.

K bodům 11 a 12 (§ 20):

Navrhuje se zpřesnit stávající úpravu tak, aby bylo zřejmé, že odstavec 1 dopadá pouze na hmotné věci movité; pouze v jejich případě přichází v úvahu vnesení předmětu vkladu předáním. Odstavec 2 pak může dopadat pouze na ty nehmotné věci movité, které jsou zachytitelné na datovém nebo jiném nosiči. V případě jiných předmětů vkladu se postupuje podle § 21 a 22.

K bodu 13 (§ 23):

Cílem navrhované změny je zlevnit a zrychlit zakládání a vznik nízkokapitálových společností s ručením omezeným, tak aby jej bylo možné učinit v rámci jedné návštěvy notáře. Podle stávající právní úpravy se v kapitálových společnostech peněžitý vklad splácí na zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva. Tento „zvláštní“ účet má garantovat, že složené prostředky budou vynaloženy jen k zákonem stanoveným cílům. Účelem tohoto pravidla obecně je poskytnout určitou jistotu, že posléze vzniklá společnost opravdu upsané hodnoty obdrží, a správce tyto prostředky nezneužije. Tato úprava byla převzata z obchodního zákoníku (srov. § 109 odst. 3 a § 163a odst. 4 ObchZ). Zákon o obchodních korporacích umožnil založení společnosti s ručením omezeným s minimálním vkladem ve výši 1,- Kč, oproti předchozím 20 000,- Kč (srov. § 109 odst. 1 ObchZ). V případech, kdy se výše všech vkladů pohybuje v nižších částkách, jeví se povinnost zřizovat a spravovat vklady na bankovním účtu jako zbytečně zatěžující a nepoměrně nákladná. Proto se navrhuje stanovit z uvedeného pravidla výjimku, kdy postačí splatit peněžitý vklad jiným způsobem, například obecně prostřednictvím správce vkladů. Jako hranice, od které bude nutno splácet vklady na bankovní účet, byla po vzoru obchodního zákoníku vybrána výše 20 000,- Kč. Tak například, pokud bude společnost s ručením omezeným zakládat jediný zakladatel, může jediný zakladatel složit svůj vklad, a to až do výše 20 000,- Kč například notáři, který bude správcem vkladů.

K bodu 14 (§ 26):

Obchodní zákoník stanovil, že za splnění povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu odpovídá vkladatel (tedy společník) a ručí za ni nabyvatel podílu. Ručení potom bylo vyloučeno v případě nabytí podílu na evropském regulovaném trhu. Zákon o obchodních korporacích zdánlivě přebírá znění obchodního zákoníku (výjimka pro nabytí na evropském regulovaném trhu), zároveň však reflektuje změnu pojetí podílu jako nehmotné movité věci a vychází tak z konstrukce, že s podílem přecházejí veškerá práva a povinnosti s ním spojená (ručení převodce za dluhy spojené s podílem, a tedy i odpovědnost nabyvatele za ně, je v zákoně stanovena na více místech - srov. § 209 odst. 1, § 286 odst. 3, § 256 odst. 2, § 601 odst. 1 ZOK). Dochází tak k nelogickému spojení, kdy za splnění povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu odpovídá nabyvatel podílu, a to i v případě, kdy nabude podíl na evropském regulovaném trhu; uvedená výjimka totiž vylučuje pouze ručení převodce za splnění této povinnosti. Nabývá-li však osoba podíl na evropském regulovaném trhu, nemůže si ověřit osobu převodce a případnou existenci povinnosti podle § 26 odst. 1, nelze tedy po ní legitimně požadovat, aby odpovídala za splnění této povinnosti. Ostatně obecně platí, že z žádného veřejného rejstříku není seznatelná existence povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu podle § 26 odst. 1 ZOK.

S ohledem na uvedené se tak nově po vzoru obchodního zákoníku stanoví, že za splnění povinnosti uhradit cenu nepeněžitého vkladu odpovídá vkladatel, zatímco nabyvatel podílu za její splnění pouze ručí. Splnění povinnosti podle § 26 odst. 1 ZOK totiž nelze považovat za dluh spojený s podílem, nýbrž za osobní povinnost vkladatele; nemůže tak přecházet na nabyvatele podílu jako je tomu u ostatních dluhů spojených s podílem.

Dále se navrhuje zpřesnit znění odstavce 2. V první řadě dochází k vypuštění nadbytečného odkazu na společníka [„(společník)“]. Pojem vkladatel je vymezen v § 15 odst. 2 jako legislativní zkratka a zahrnuje „společníka nebo budoucího společníka“. Odkaz na společníka v závorkách pak měl precizovat, že se může jednat jen o „společníka“ a nikoli tedy o „budoucího společníka“. Taková úprava je však nadbytečná, neboť tento závěr plyne z § 26, který upravuje povinnost uhradit cenu nepeněžitého vkladu v penězích, jestliže na obchodní korporaci nepřejde vlastnické právo k předmětu nepeněžitého vkladu, ve spojení s § 25, který výslovně stanoví, že vlastnick é právo k nepeněžitým vkladům přechází na obchodní korporaci okamžikem jejího vzniku. Je tak nepochybné, že úprava § 26 odst. 2 se může aplikovat až po vzniku obchodní korporace a může tak dopadat pouze na společníka, nikoli na budoucího společníka. Zároveň se navrhuje zrušit vymezení evropského regulovaného trhu, jelikož zákon o podnikání na kapitálovém trhu v § 55 zavádí pojem evropský regulovaný trh jako legální definici pro celý právní řád a vymezuje jej šířeji než stávající znění odstavce 2 („členský stát Evropské unie“ zahrnuje i další státy tvořící Evropský hospodářský prostor).

K bodu 15 (§ 28):

Navrhuje se odstranit zjevná legislativně technická chyba.

K bodům 16 a 17 (§ 32):

Stávající odstavec 3 se navrhuje vypustit, neboť otázka zástavního práva k podílu v obchodní korporaci je upravena již v občanském zákoníku. Ustanovení § 1320 odst. 1 OZ na rozdíl od stávajícího § 32 odst. 3 ZOK umožňuje, aby úprava vzniku zástavního práva byla ve společenské smlouvě přísnější, než jsou podmínky pro převod podílu nebo aby bylo zastavení podílu zcela vyloučeno. V úpravě zákona o obchodních korporacích je uvedené možné pouze u bytových družstev. Pro odlišný režim však není důvod, proto se odstavec 3 navrhuje bez náhrady vypustit.

Dále se navrhuje vložit nový odsta vec 5, který upravuje zřízení a vznik jiných věcných práv než práva zástavního k podílu v obchodní korporaci, který není představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem. Nově se stanoví, že na zřízení a vznik jiných věcných práv se použijí ustanovení občanského zákoníku o zřízení a vzniku zástavního práva (§ 1320 OZ a násl.). Cílem navrhovaného pravidla je postavit najisto, že jiná věcná práva než zástavní právo (např. předkupní právo, zákaz zcizení - negative pledge, zákaz zatížení, právo zpětné koupě apod.) k podílu v obchodní korporaci, který není představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, lze zřídit za podmínek, za nichž lze podíl převést (viz § 1320 OZ), a že vznikají zápisem do obchodního rejstříku. Za stávající právní úpravy panuje právní nejistota, je- li zápis věcného práva k podílu společníka v obchodní korporaci, který není představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, ve prospěch třetí osoby zápisem konstitutivním, nebo deklaratorním. Stávající právní úprava neposkytuje jasnou odpověď. Navíc předpokládá obligatorní zápis pouze zákazu zatížení nebo zcizení podílu, byl- li zřízen jako věcné právo [srov. § 48 odst. 1 písm. g) ZVR]; opomíjí tak zbylá práva k podílu zřízená společníkem jako práva věcná (např. právo předkupní).

Napříště se proto navrhuje postavit najisto, že zápis věcného práva, které zřídil společník k podílu v obchodní korporaci, který není představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, do obchodního rejstříku je zápisem konstitutivním. S tím souvisí i navrhovaná změna § 48 odst. 1 písm. g) ZVR.

K bodu 19 (§ 34 a 35):

K § 34:

Do nadpisu ustanovení § 34 se doplňuje výslovně, že toto ustanovení upravuje nejen podíl na zisku, ale též podíl na jiných vlastních zdrojích. To se promítá i do jednotlivých odstavců § 34.

Věta první odstavce 1 stanoví výslovně, že i podíl na jiných vlastních zdrojích lze stanovit pouze na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky. Navrhovaná druhá věta odstavce 1 stanoví výslovně, že řádná i mimořádná účetní závěrka je způsobilým podkladem pro rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů po celé účetní období. Smyslem této úpravy je vyjasnit otázky související s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2010.

V tomto rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „[šestiměsíční] lhůta ke svolání řádné valné hromady určená (počítaná) od posledního dne účetního období je logicky nejen lhůtou určující, dokdy by měla valná hromada (při řádném a obvyklém chodu věcí) odsouhlasit výsledky onoho účetního období, ale též nejzazší lhůtou, ve které lze výsledky účetní závěrky sloužící pro jednání řádné valné hromady pokládat za ty, jež mohou akcionářům sloužit jako reálný obraz účetnictví akciové společnosti, na jehož základě mohou kvalifikovaně rozhodovat o rozdělení zisku“.

Požadavek rozdělení zisku na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky znal již obchodní zákoník (§ 178 ObchZ) a dnes vyplývá z § 161 odst. 4 a § 350 (nově § 34 odst. 2 a § 40 odst. 1). Tato ustanovení transponují článek 56 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností.

Řádná i mimořádná účetní závěrka musí podávat věrný a poctivý obraz o aktivech, pasivech, finanční situaci a výsledku hospodaření podniku k rozvahovému dni. Významné události, které nastaly mezi rozvahovým dnem a okamžikem sestavení účetní závěrky, jsou popsány a jejich ekonomické dopady kvantifikovány v příloze v účetní závěrce (§ 19 odst. 6 zákona o účetnictví). Následné události již tato účetní závěrka zachycovat nemůže.

Z toho vyplývá, že řádná ani mimořádná účetní závěrka nemůže poskytovat reálný obraz účetnictví ke dni rozhodování o rozdělení zisku. Není přitom rozhodné, zda je zisk rozdělován před či po uplynutí šesti měsíců od rozvahového dne.

Stanovení časového limitu „aktuálnosti“ účetní závěrky zohledňuje skutečnost, že v kratším období jsou odchylky od vykázaného stavu typicky menší. Neřeší však situace, kdy se hospodářská situace zhorší před takto stanoveným datem. Naopak znemožňuje rozdělení v situaci, kdy k žádnému zhoršení ani po uplynutí časového limitu nedojde.

Tento výklad způsobuje v praxi problémy hospodářsky zdravým obchodním korporacím, které z legitimních důvodů potřebují zisk nebo jeho část v druhé polovině roku rozdělit a vyplatit. Důvodem bývá například potřeba mateřské společnosti realizovat investici, s níž z hospodářských důvodů nelze čekat několik měsíců (respektive necelý rok) na konec účetního období a schválení nové účetní závěrky, či potřeba jediného společníka - fyzické osoby - realizovat právo na podíl na zisku z osobních (např. zdravotních) důvodů v druhé polovině roku. Nelze přitom opomenout, že nerozdělení již dosaženého zisku společníkům a jeho ponechání ve společnosti je důsledkem dobrovolného rozhodnutí valné hromady. Zájmem společníků je zpravidla rozdělení zisku a vyplacení podílu na něm v nejbližším možném termínu. Společníci se však mohou rozhodnout zisk ve společnosti ponechat například za účelem jejího kapitálového posílení (a dosažení lepších podmínek ve vztahu například k bance či pojišťovně). Postihovat takové rozhodnutí, které posiluje společnost na úkor společníků, nemožností rozdělit zisk v případě potřeby později (v druhé polovině roku) se nejeví vhodné. Není vyloučeno, že by společníci, kteří chtějí zisk ve společnosti ponechat, rozhodli o jeho rozdělení jen z obavy, že v případě potřeby nebude možné v druhé polovině roku rozhodnout znovu. Není proto důvodné zakazovat vícenásobné rozdělení zisku v průběhu téhož účetního období. Omezení rozdělení zisku pouze na jednu polovinu roku by významně redukovalo ekonomické možnosti společností a jejich skupin a zhoršilo tak podnikatelské prostředí.

Pro srovnání lze uvést, že v Německu je lhůta pro schválení účetní závěrky 8, resp. 11 měsíců v závislosti na velikosti společnosti (§ 42a odst. 2 věta první GmbHG a § 175 odst. 1 věta druhá AktG). Tato lhůta je stanovena za účelem zajištění včasné publicity účetní závěrky, není však současně omezením možnosti valné hromady rozhodnout o rozdělení zisku po uplynutí této lhůty. Z těchto důvodů se stanoví výslovně, že zisk je možné rozdělit i po uplynutí šesti měsíců od konce účetního období. K tomuto již ostatně de lege lata část právní teorie dochází s ohledem na test insolvence (srov. P. Kuhn in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, komentář k § 34).

Pokud jde o větu třetí (stávající věta druhá) o možnosti distribuce zisku a jiných vlastních zdrojů i jiným osobám než společníkům (na základě úpravy ve stanovách), nutno zdůraznit, že úprava § 112 odst. 1 je úpravou speciální (srov. navrhovanou změnu § 112 odst. 1). Ve veřejné obchodní společnosti musí vždy, je-li dosaženo zisku, dojít k jeho rozdělení neomezeně ručícím společníkům; tomuto požadavku odpovídá i skutečnost, že zisk se daní nikoli na úrovni společnosti, ale u jednotlivých společníků. To platí i pro část zisku připadající na komplementáře.

Odstavec 2 zakotvuje již dnes platné pravidlo o maximální částce k rozdělení. Dnes je toto pravidlo zakotveno zvlášť u společnosti s ručením omezeným (§ 161 odst. 4) a zvlášť u akciové společnosti (§ 350 odst. 2), zatímco u ostatních obchodních korporací absentuje. Navrhuje se proto toto obecné pravidlo přesunout do hlavy I, společné všem obchodním korporacím. Z jeho působnosti se vyjímají pouze osobní společnosti, kde by toto pravidlo mohlo být zavádějící. V těchto společnostech musí být veškerý zisk (v případě v.o.s.), či jeho část připadající na komplementáře (v případě k.s.) rozdělen vždy mezi společníky; ve veřejné obchodní společnosti tak nepřipadá tvorba fondů ze zisku včetně rezervních fondů a nerozdělených zisků minulých let vůbec v úvahu. Navíc aplikace tohoto testu není nezbytná s ohledem na neomezené ručení společníků (komplementářů komanditní společnosti).

Dále se úprava odstavce 2 (alespoň pokud jde o dopady na akciovou společnost) uvádí do souladu s článkem 56 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností.

Transpozice je ve stávající úpravě nepřesná. V prvé řadě musí uvedené pravidlo dopadat nejen na rozdělení zisku, ale i na rozdělení jiných vlastních zdrojů. Proto se navrhuje upravit formulaci tak, aby zahrnovala „částku k rozdělení“, bez ohledu na to, zda je rozdělován zisk či jiné vlastní zdroje. Slovy směrnice je to „částka k rozdělení akcionářům“, „the amount of a distribution to shareholders“, „le montant d'une distribution faite aux actionnaires“, resp. „der Betrag einer Ausschuttung an die Aktionäre“.

Do souladu se zněním směrnice se uvádí také výpočet maximální částky k rozdělení. Tato částka nesmí překročit výši výsledku hospodaření posledního skončeného období zvýšenou o výsledek hospodaření minulých let a o ostatní fondy, které obchodní korporace může použít podle svého uvážení. Tyto fondy ve stávající úpravě (§ 161 odst. 4 a § 350 odst. 2) zcela chybí (jde jak o fondy ze zisku, tak z jiných vlastních zdrojů). Slovy směrnice jde o „platby z rezerv určených k tomuto účelu“, nebo v anglickém znění „sums drawn from reserves available for this purpose“, či německém „zuzuglich Entnahmen aus hierfur verfiigbaren Rucklagen“. Možnost rozdělení fondů ze zisku lze dovodit již dnes; jsou-li totiž ostatní fondy ze zisku započitatelné do částky, kterou je možno vyplatit akcionářům na zálohách na podíl na zisku, tím spíše musí být započitatelné do částky k rozdělení při rozdělování zisku. K tomuto závěru dospěla i Expertní skupina Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ve výkladovém stanovisku č. 25 ze dne 9. dubna 2014. Odstavec 2 se proto navrhuje zpřesnit po vzoru směrnice. Napříště se výslovně stanoví, že se výsledek hospodaření zvyšuje i o fondy, se kterými může společnost volně disponovat.

Kromě toho se pravidlo odstavce 2 zpřesňuje a uvádí se do souladu s úpravou regulující účetnictví. Dle vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje výsledek hospodaření minulých let i položku A.IV.2. „Jiný výsledek hospodaření minulých let“. Tento údaj může dosahovat hodnot kladných i záporných. Jelikož ovlivňuje výši zdrojů k rozdělení, pravidlo druhého odstavce jej musí reflektovat. Namísto pojmů nerozdělený zisk minulých let a neuhrazená ztráta minulých let (položka A.IV.1.) a jiný výsledek hospodaření minulých let (položka A.IV.2.) je použit souhrnný pojem výsledek hospodaření minulých let (položka A.IV. ), který zahrnuje všechny uvedené pojmy. Do téhož odstavce se současně přesouvá pravidlo § 350 odst. 3 o tom, že na rozhodnutí nejvyššího orgánu učiněné v rozporu s tímto ustanovením se hledí, jako by nebylo přijato. V zájmu zjednodušení terminologie zákona se stanoví, že takové rozhodnutí nemá právní účinky.

Navrhovaná poslední věta § 34 odst. 2 stanoví, že k rozdělení nelze použít fondy, jejichž vznik, změnu nebo zánik upravuje právní předpis nebo společenská smlouva způsobem, který jejich rozdělení nepřipouští. To je možné dovodit již dnes, zákon však takový výslovný zákaz dosud neobsahuje. Půjde především o fondy, jejichž vznik, změnu nebo zánik upravují účetní předpisy, jako například fondy z přecenění majetku a závazků, nicméně i zákon o obchodních korporacích obsahuje takovou úpravu (srov. § 316 ZOK).

Možnosti rozdělení podle § 34 odst. 2 shrnuje následující tabulka.

Vlastní kapitál podle rozvahy	K rozdělení dle ZOK- ANO /NE zisk /jiné vlastní zdroje
A.I. Základní kapitál
A.I.1. Základní kapitál	NE S výjimkou snížení základního kapitálu.
A.II. Ážio a kapitálové fondy
A.II.1. Ážio	ANO jiné vlastní zdroje
A.II.2. Kapitálové fondy
A.II.2.1. Ostatní kapitálové fondy	ANO i NE Záleží, zda jsou fondy účelově vázány podle zákona či stanov (potom NE), či nikoliv (potom ANO). jiné vlastní zdroje
A.II.2.2. Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků (+/-)	NE Fond je účelově vázán, není s ním možné disponovat.
A.II.2.3. Rozdíly z ocenění při přeměnách obchodních korporací (+/-) A.II.2.4. Rozdíly z přeměn obchodních korporací (+/-) A.II.2.5. Rozdíly z ocenění při přeměnách obchodních korporací (+/-)	ANO jiné vlastní zdroje
A.III. Fondy ze zisku
A.III. 1. Ostatní rezervní fondy	ANO zisk
A.III.2. Statutární a ostatní fondy	ANO i NE Záleží, zda jsou fondy účelově vázány podle zákona či stanov (potom NE), či nikoliv (potom ANO). zisk
A.IV. Výsledek hospodaření minulých let (+/-)
A.IV. 1. Nerozdělený zisk anebo neuhrazená ztráta minulých let	ANO zisk
A.IV.2. Jiný výsledek hospodaření minulých let	ANO zisk
A.V. Výsledek hospodaření běžného účetního období (+/-)	ANO záloha na zisk
A.VI. Rozhodnuto o zálohové výplatě podílů na zisku (-)

Lze uzavřít, že bude třeba nadále rozlišovat mezi rozdělováním zisku a rozdělováním jiných vlastních zdrojů, byt' § 34 odst. 2 stanoví společné maximum takového rozdělení. Jaké části vlastního kapitálu se rozdělují jako zisk a jaké jako jiné vlastní zdroje vyplývá z tabulky výše. Návrh na rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů by navíc měl vždy obsahovat uvedení účtu vlastního kapitálu, z něhož dojde k rozdělení.

Stávající úprava odstavce 3 se terminologicky zpřesňuje a rozšiřuje tak, aby dopadala i na rozpor s jiným zákonem než se zákonem o obchodních korporacích, např. zákonem o bankách (srov. § 12m odst. 4).

Stávající úprava odstavce 2 se přesouvá do odstavce 4. Textace se v souladu s legislativními pravidly vlády uvádí v jednotném čísle. Současně se vyjasňuje, že i zákon může určit jiné pravidlo splatnosti podílu na zisku. Pravidlo navrhovaného odstavce 4 o splatnosti podílu na zisku a jiných vlastních zdrojích se navíc zobecňuje a napříště bude platit pro všechny obchodní korporace. Výjimku bude napříště představovat § 112 odst. 6 obsahující speciální pravidlo pouze pro splatnost podílu na zisku (nikoli podílu na jiných vlastních zdrojích) ve veřejné obchodní společnosti. V případě rozdělení zisku totiž nemusí být ve veřejné obchodní společnosti přijato rozhodnutí o rozdělení zisku (vždy se celý zisk dělí mezi společníky, u nichž se rovněž zdaňuje), proto se i nadále splatnost váže na konec účetního období (neurčí-li společenská smlouva nebo rozhodnutí nejvyššího orgánu jinak). Budou-li se ve veřejné obchodní společnosti rozdělovat jiné vlastní zdroje, použije se obecná úprava § 34 odst. 4 (jiné vlastní zdroje nemusí být na rozdíl od zisku rozděleny).

Odstavec 5 stanoví, že pravidla pro rozdělení a výplatu jiných vlastních zdrojů se nepoužijí na snižování základního kapitálu. To je možné dovodit již dnes s ohledem na speciální úpravu této problematiky v § 233 až 240, resp. § 516 a násl. Podle poznatků z praxe však dochází v této oblasti ke sporům, proto se navrhuje výslovná úprava. Výjimku pro snižování základního kapitálu obsahuje také čl. 56 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Ke stejným závěrům je třeba samozřejmě dojít i v případě snižování základního členského vkladu v družstvu; i úprava snižování základního členského vkladu je speciální.

K § 35:

Stávající pravidlo odstavce 1 není v obecné rovině správné. Ve všech obchodních korporacích je nezbytné, aby se podíl na zisku vracel, byly-li porušeny podmínky pro vyplacení podílu na zisku stanovené zákonem o obchodních korporacích. Není přípustné, aby se společníkům vyplatil větší podíl na zisku, než kterého společnost dosáhla, a to ani v případě, že by byli společníci v dobré víře. Obecně platí úprava § 2991 OZ. Jedinou výjimku lze připustit v úpravě akciové společnosti, která je regulována směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. Z čl. 57 této směrnice vyplývá, že podíl na zisku vyplacený v rozporu se směrnicí (potažmo právními předpisy a společenskou smlouvou) se vrací, s výjimkou případů, kdy akcionář byl v dobré víře. Uvedené pravidlo se tak navrhuje přesunout do úpravy akciové společnosti -srov. § 348 odst. 4. V obecné rovině se však navrhuje vycházet z povinnosti vrátit podíl na zisku vyplacený v rozporu se zákonem bez ohledu na dobrou víru. Totéž musí platit i v případě vyplacení podílu na jiných vlastních zdrojích.

Stávající odstavce 2 a 3 se vypouští pro nadbytečnost. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty postačuje obecná úprava v občanském zákoníku (§ 619 a násl. OZ). Okamžik vracení záloh na podíl na zisku je nově výslovně upraven v § 35 odst. 2 (den, kdy řádná nebo mimořádná účetní závěrka byla nebo měla být schválena), proto i zde postačí obecná úprava v občanském zákoníku.

Do § 35 se nově přesouvá úprava záloh na podíl na zisku dosud obsažená v § 40 odst. 2 zákona; § 35 bude nově uvozen nadpisem „záloha na podíl na zisku“. Možnost vyplatit zálohu na podíl na zisku není svojí podstatou omezením možnosti rozdělení zisku, ale naopak jejím rozšířením. Na rozdíl od běžného rozdělení zisku lze formou záloh vyplatit i zisk dosažený v aktuálním, dosud neskončeném účetním období. Navrhuje se proto věnovat institutu záloh samostatný paragraf. Dále se navrhuje zjednodušení pojmu „záloha na výplatu podílu na zisku“ na již vžitý, kratší a stejně správný pojem „záloha na podíl na zisku“. Na druhou stranu se ani napříště nepřipouští vyplácet zálohy na jiné vlastní zdroje, což dokládá i textace příslušného paragrafu, který míří pouze na „zálohu na podíl na zisku“ (totéž lze dovodit již de lege lata). U těch pravidel zákona o obchodních korporacích, která se mají použít i na jiné vlastní zdroje, je výslovně uvedeno, že dopadají i na jiné vlastní zdroje. Ostatně zálohování jiných vlastních zdrojů nedává ani smysl. Rozdělit jiné vlastní zdroje je možné po celé účetní období (srov. § 34 odst. 1 druhá věta) a rozdělení je nenárokové.

Na základě volné inspirace rakouskou právní úpravou se navrhuje neumožnit výplatu veškerých dosažených aktuálních i minulých zisků, ale omezit jejich výši na polovinu průměru výsledků hospodaření dosažených v posledních třech účetních obdobích. Na rozdíl od rakouské úpravy se navrhuje nezohledňovat pouze zisky vyplacené, ale veškeré dosažené zisky. Pokud tak společnost dosáhne v roce 1 ztráty ve výši 20, v roce 2 zisku ve výši 20 a v roce 3 zisku ve výši 60, bude možné v roce 4 vyplatit zálohy na podíl na zisku až do výše 10. Navrhované pravidlo se snaží předcházet nadměrným výplatám záloh. Vyplácené zálohy by měly reflektovat ekonomickou výkonnost obchodní korporace za určité delší období, nikoliv pouze aktuální hospodářský výsledek, který může být pouze přechodný (např. vlivem sezonního kolísání výkonnosti společnosti). Nově založeným společnostem, které nemají alespoň tři uzavřená účetní období, nebude umožněno zálohy na podíl na zisku vyplácet. Důvodem je absence historických výsledků, které by takovou výplatu ospravedlnily.

Zp řísnění podmínek pro vyplacení záloh na podíl na zisku je nutné vnímat v kontextu změny § 34 odst. 1. Vzhledem ke skutečnosti, že je nově výslovně umožněno rozdělovat a vyplácet zisk minulých let v průběhu celého účetního období, odpadá funkce záloh jako instrumentu pro vyplacení zisků minulých let v druhé polovině roku. Navrhované omezení se proto dotkne pouze zisku aktuálního účetního období, který ještě nebyl potvrzen řádnou ani mimořádnou účetní závěrkou.

Dále se navrhuje terminologické zpřesnění v zájmu sjednocení úpravy s úpravou rozdělení (viz důvodovou zprávu k § 34 odst. 2).

Odstavec 2 vyjasňuje důvod a způsob vracení záloh na podíl na zisku. Pokud částka zisku k rozdělení nedosahuje součtu vyplacených záloh nebo nejvyšší orgán o rozdělení alespoň takové částky nerozhodne, záloha na podíl na zisku (resp. poměrná část) se vrací. Za tímto účelem bude nutné rozlišit mezi maximální výší zisku k rozdělení a maximální výší jiných vlastních zdrojů k rozdělení. Toto rozlišení bude tak jako doposud vycházet z povahy jednotlivých účtů (viz tabulku v důvodové zprávě k § 34 odst. 2).

K bodům 20 až 24 (§ 36):

Navrhuje se zpřesnit pravidlo odstavce 1. Stávající právní úprava zakládá právo společníka na vypořádací podíl ve všech případech zániku jeho účasti ve společnosti s výjimkou dvou právních skutečností: (i) převodu podílu a (ii) zániku jeho účasti udělením příklepu v řízení o výkonu rozhodnutí. Společníkovi, resp. jeho právnímu nástupci tak zdánlivě vzniká právo na vypořádací podíl i v situaci, když společníkova účast sice zaniká jeho smrtí či jeho zánikem, ale současně přechází na právního nástupce, nebo zaniká-li jeho účast udělením příklepu v exekuci. V těchto případech je nicméně zachována kontinuita podílu a důvod vzniku práva na vypořádací podíl není dán; namísto bývalého společníka působí ve společnosti jeho právní nástupce.

Napříště se proto navrhuje znění zpřesnit tak, že právo na vypořádací podíl vůči obchodní korporaci vzniká pouze při zániku účasti společníka bez právního nástupce. Toto právo vzniká již v okamžiku zániku účasti bez ohledu na to, zda se podíl stane podílem uvolněným (ve společnosti s ručením omezeným a nově i v bytovém družstvu), a jak bude s uvolněným podílem případně dále naloženo. Způsob naložení s uvolněným podílem může ovlivnit pouze výši vypořádacího podílu.

Je-li uvolněný podíl následně prodán či přejde- li na ostatní společníky, lze na jeho nabyvatele nahlížet jako na právní nástupce společníka. To však již nemůže změnit skutečnost, že bývalému společníku vzniklo právo na vypořádací podíl vůči společnosti v okamžiku zániku jeho účasti. Tito pozdější nabyvatelé nejsou právními nástupci ve smyslu tohoto ustanovení.

Stávající znění druhého odstavce předpokládá, že výchozí způsob určení výše vypořádacího vyplývá ze společenské smlouvy; na rozdíl od odstavce 3 výslovně nepožaduje, aby odlišný způsob jeho určení byl vhodný. To však musí platit i v tomto případě. Napříště se proto navrhuje zdůraznit, že vypořádací podíl se určí primárně způsobem určeným ve společenské smlouvě, který však vždy musí být vhodný. Pokud bude společenská smlouva mlčet, bude se postupovat podle odstavce 3 a 4. Podle odstavce 3 se zjistí základ pro určení výše vypořádacího podílu. Pro stanovení jeho konkrétní výše je nezbytné aplikovat i odstavec 4.

Rozdělením stávajícího odstavce 4 do dvou odstavců (4 a 5) se navrhuje postavit najisto, že vzájemnou dohodou mezi obchodní korporací a společníkem (bývalým společníkem nebo právním nástupcem) nelze stanovit výši vypořádacího podílu.

K bodu 25 (§ 37):

Navrhuje se zrušit odstavec 3 pro jeho nadbytečnost. Odstavec 2 stanoví výchozí pravidlo rozdělení likvidačního zůstatku v situaci, kdy společníci měli vkladovou povinnost. Jak se dělí zbytek likvidačního zůstatku, stanoví § 38 odst. 1. Posledně uvedené pravidlo nutně dopadá i na situace, kdy žádný ze společníků vkladovou povinnost neměl; „zbytek likvidačního zůstatku“ pak představuje celou jeho výši. Pravidlo § 38 odst. 1 obsahuje stejné pravidlo jako odstavec 3. Ten je v tomto ohledu duplicitní, a proto nadbytečný.

K bodu 26 a 27 (§ 40):

Odstavec 1 stanoví, že rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů mezi společníky nebo jiné osoby je možné jen tehdy, pokud má společnost dostatek distribuovatelného vlastního kapitálu. Zisk ani jiné vlastní zdroje nelze rozdělit, pokud by vlastní kapitál klesl pod výši upsaného vlastního kapitálu a zvýšeného o fondy, se kterými není obchodní korporace oprávněna volně disponovat, či pokud by byl vlastní kapitál po takovém rozdělení dokonce záporný.

Toto pravidlo je již dnes platné pro akciovou společnost; přesouvá se ze stávajícího § 350 odst. 1. Není důvodné, aby tímto požadavkem nebyla vázána i společnost s ručením omezeným a družstvo. Je naopak žádoucí, aby základní kapitál a nedělitelné fondy plnily svoji funkci i v těchto obchodních korporacích. Tuto funkci nemohou plnit, pokud je umožněno rozdělovat ostatní složky vlastního kapitálu zcela bez ohledu na zachování celkové minimální hodnoty vlastního kapitálu. Lze si představit společnost s ručením omezeným vykazující základní kapitál ve výši 1 mil. Kč, neuhrazené ztráty z minulých let ve výši 2 mil. Kč a oceňovací rozdíl z přeměny ve výši 5 mil. Kč. Za současného stavu může tato společnost rozdělit mezi společníky celý oceňovací rozdíl z přeměny i přes to, že její vlastní kapitál bude po tomto rozdělení záporný. Třetím stranám se nadále může prezentovat jako společnost dobrovolně udržující vysoký základní kapitál ve výši 1 mil. Kč, byť tento ve skutečnosti nepostačuje ani na krytí utrpěných ztrát. To je nežádoucí. Nově bude moci rozdělit oceňovací rozdíl z přeměny maximálně ve výši 3 mil. Kč tak, aby vlastní kapitál nepoklesl pod výši kapitálu základního.

Totéž bude platit pro rozdělení zisku. Pokud bude mít společnost s ručením omezeným základní kapitál ve výši 1 mil. Kč, nerozdělený zisk z minulých let ve výši 2 mil. Kč a záporný oceňovací rozdíl z přeměny ve výši -5 mil. Kč, nebude moci nerozdělený zisk z minulých let rozdělit mezi společníky.

Do téhož odstavce se současně přesouvá pravidlo § 350 odst. 3 o tom, že rozdělení v rozporu s tímto ustanovením nemá právní účinky.

Odstavec 2 přebírá pravidlo pro omezení výplaty podílů na zisku zakotvené v § 28 odst. 7 zákona o účetnictví, které logicky patří do zákona o obchodních korporacích. Zákon o účetnictví toto pravidlo implementoval ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnic Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS. Formulace se upřesňuje tak, aby lépe odpovídala požadavkům směrnice v tom smyslu, že omezení působí nejen v okamžiku vyplacení podílů na zisku, ale již v okamžiku rozdělení zisku. Ustanovení nově dopadá i na situaci, kdy náklady na vývoj nejsou zcela odepsány, ale zisk k rozdělení je vyšší než neodepsané náklady. O částku neodepsaných nákladů na vývoj bude v takovém případě nutné částku zisku k rozdělení snížit. Pravidlo se v návaznosti na změnu § 34 odst. 2 použije i pro rozdělení jiných vlastních zdrojů. Dále se stanoví, že rozdělení v rozporu s tímto ustanovením nemá právní účinky.

Stávající úprava odstavce 1 se přesouvá do odstavce 3. Současně se zdůrazňuje, že se ani napříště nepřipouští vyplácet zálohy na jiné vlastní zdroje, což dokládá i textace § 35, který míří pouze na „zálohu na podíl na zisku“ (totéž lze dovodit již de lege lata). U těch pravidel zákona o obchodních korporacích, která se mají použít i na jiné vlastní zdroje, je výslovně uvedeno, že dopadají i na jiné vlastní zdroje. Ostatně zálohování jiných vlastních zdrojů nedává ani smysl. Rozdělit jiné vlastní zdroje je možné po celé účetní období (srov. § 34 odst. 1 druhá věta) a rozdělení je nenárokové.

Odstavec 4 stanoví následky nesplnění testu podle odstavce 3. V důsledku testu insolvence může nastat situace, kdy valná hromada schválí zisk k rozdělení mezi společníky, avšak statutární orgán odmítne jeho výplatu. V takovém případě lze vyčkat, zda se hospodářská situace společnosti zlepší a podíly na zisku bude možné vyplatit, a to až do konce účetního období. Jeho uplynutím právo na podíl na zisku zaniká. Nevyplacený zisk společnost převede na účet nerozděleného zisku minulých let. Toto pravidlo nelze s ohledem na účetní a daňové předpisy uplatnit v případě podílů nevyplacených společníkům veřejné obchodní společnosti a komplementářům. Tyto nevyplacené podíly zůstanou jako doposud závazkem společnosti vůči společníkům.

Konečně se navrhuje doplnit nový odstavec 5, který zakazuje, aby obchodní korporace poskytla společníkovi nebo osobě jemu blízké bezúplatné plnění. Cílem navrhované úpravy je zabránit obcházení pravidel pro výplatu podílu na zisku nebo jiných vlastních zdrojích.

V tomto ohledu lze na zákaz darování nebo jiného bezúplatného plnění společníkům (osobám blízkým) nahlížet jako na nástroj omezení výplaty podílu na zisku nebo jiných vlastních zdrojů, proto se ustanovení zakotvuje právě v § 40 (srov. nadpis). Není však účelné zakázat veškerá bezúplatná plnění poskytovaná společností; proto se navrhuje vyjmout z tohoto zákazu dary obvyklé, slušnostní a dary na veřejně prospěšný účel (viz též § 591 OZ). Dále se z tohoto zákazu vyjímají výhody (pokud by měly být bezúplatným plněním), které lze poskytovat v souladu zákonem - srov. § 254 odst. 1, § 575 odst. 1 písm. c) ZOK. Tato úprava je speciální, nicméně pro posílení právní jistoty a předcházení sporům a výkladovým problémům se výjimka formuluje výslovně. Stejně tak jsou ve vztahu k tomuto zákazu speciální i některá další zákonná pravidla, která ostatně ani nebudou představovat bezúplatné plnění - např. převod družstevního bytu do vlastnictví (§ 751).

K bodu 28 (§ 41):

V první řadě se promítá změna navrhovaná v § 40. Dále se reflektuje změna terminologie občanského zákoníku, který neupravuje „půjčku“ jako typ závazku. Po rekodifikaci soukromého práva se tento typ závazku nazývá „zápůjčka“.

K bodu 29 (§ 42):

Navrhuje se odstranit terminologickou nepřesnost a sjednotit terminologii se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Ten používá pojem „řízení o pozůstalosti“, srov. § 98 a násl. z. ř. s.

K bodu 30 a 31 (§ 44):

Navrhovanou úpravou v odstavci 3 se staví najisto, že společenská smlouva může určit, že předsedu kolektivního orgánu nevolí sám kolektivní orgán, nýbrž např. orgán, který volí členy tohoto kolektivního orgánu (např. předsedu představenstva by tak nevolilo samo představenstvo, resp. jeho členové, nýbrž valná hromada, popřípadě dozorčí rada). V praxi nepanuje shoda v otázce, zda se společenská smlouva může odchýlit jen od zákonného pravidla, podle něhož má předseda kolektivního orgánu rozhodující hlas, nebo i od pravidla pro volbu předsedy kolektivního orgánu; navrhované pravidlo tuto otázku vyjasňuje.

Odstavce 4 a 5 se navrhuje zrušit z důvodu duplicitní právní úpravy. S ohledem na navrhované změny § 106 a 125, které staví na jisto, že každý společník veřejné obchodní společnosti, respektive komplementář komanditní společnosti tvoří individuální statutární orgán, je úprava odstavce 4 nadbytečná. Totéž platí o odstavci 5 ve vztahu k jednatelům společnosti s ručením omezený. Odstavec 5 pouze opakuje, co již de lege lata vyplývá z úpravy § 194. Zrušením odstavce 5 tedy nedochází k žádné věcné změně, i nadále platí, že každý jednatel je individuálním statutárním orgánem, ledaže společenská smlouva určí, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán (srov. § 194 odst. 1 a 2).

K bod ům 32 (§ 45):

Navrhovaný odstavec 3 uvádí právní úpravu do souladu s evropským právem. Článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností stanoví, že „ve všech členských státech, jejichž právní předpisy nestanoví předběžnou správní nebo soudní kontrolu při zakládání společnosti, musí být zakladatelské právní jednání a stanovy, jakož i jejich změny úředně ověřený“. Jak dokládají i cizojazyčná znění směrnice (anglické „certified in due legalform“, či německé „ôffentlich beurkundeť), v případě absence předběžné soudní nebo správní kontroly se vyžaduje pro zakladatelské právní jednání, jakož i pro jeho změny forma veřejné listiny. Není-li totiž činěna předběžná kontrola správní ani soudní, je kontrola na notáři; ten musí posoudit, zda je rozhodnutí orgánu obchodní korporace v souladu se zákonem a společenskou smlouvou.

Jakkoliv to není z ustanovení směrnice zcela zřejmé, její smysl a účel vyžaduje, aby rozhodnutí, která nebudou „úředně ověřena“ (tj. nebudou osvědčena notářským zápisem) , neměla právní účinky.

Napříště se proto navrhuje stanovit, že v případě absence notářského zápisu nemá rozhodnutí orgánu obchodní korporace právní účinky. Návrh stanoví pouze důsledky absence notářského zápisu a neřeší, z jakého důvodu tomu tak je, tj. zda je rozhodnutí zdánlivé či neplatné.

Navrhovaná úprava platí obecně a nedotýká se pouze rozhodnutí nejvyššího orgánu obchodní korporace, ale rovněž volených orgánů obchodní korporace (např. i rozhodnutí představenstva podle § 515 odst. 1). Platí to i pro rozhodnutí společníka v působnosti nejvyššího orgánu.

V praxi se může stát, že notář, byť je na usnášení orgánu přítomen, nevyhotoví ihned notářský zápis. Takové usnesení je přijato a na základě něj je často třeba bezodkladně přijímat další usnesení. Aby okamžité nevyhotovení notářského zápisu nezpůsobovalo zdánlivost rozhodnutí orgánu obchodní korporace, navrhuje se stanovit, že rozhodnutí se stane zdánlivým až v tom případě, že notářský zápis nebude vyhotoven do 60 dnů ode dne přijetí usnesení. Uvedená lhůta nicméně nezakládá lhůtu pro vyhotovení notářského zápisu.

K bodům 33 až 38 (§ 46):

V první řadě se stejně jako v občanském zákoníku (§ 152 odst. 2 OZ) zavádí legislativní zkratka člena voleného orgánu (§ 152 odst. 2 OZ). S tím souvisí i doplnění slova „volený“ v dalších částech zákona, které má za cíl odstranit pochybnosti o tom, na koho se úprava v zákoně vztahuje, a dále zrušení stávajícího ustanovení § 70. Napříště tak bude jasné, že například pravidla o střetu zájmů se použijí toliko na osoby, které jsou do své funkce voleny, jmenovány či jinak povolávány (zejm. tedy na členy statutárního a kontrolního orgánu), a nikoliv například na akcionáře jako členy nejvyššího orgánu akciové společnosti.

Úprava § 46 může bezesporu dopadat pouze na členy volených orgánů. Jeho aplikace na nejvyšší orgán společnosti (družstva) je z povahy věci vyloučena; opačný výklad by vedl k paradoxnímu závěru, podle kterého by ustanovení nepřímo stanovovalo předpoklady vzniku účasti ve společnosti nebo v družstvu; to smyslem této úpravy bezesporu není.

Pravidlo nelze vztáhnout ani na statutární orgán osobních společností. S ohledem na skutečnost, že v osobních společnostech je se samotnou účastí ve společnosti (s podílem) spojeno právo být členem statutárního orgánu a podílet se na řízení společnosti (srov. navrhovanou změnu § 106, která napříště nestanoví, že statutárním orgánem společnosti jsou pouze ti ze společníků, kteří splňují požadavky § 46), jeví se stávající koncepce problematická a nelogická. Osoba, která se stala společníkem veřejné obchodní společnosti (a měla by se tak podílet na řízení a zastupování společnosti), se kvůli nesplnění požadavků § 46 nestane členem statutárního orgánu a je tak ex lege vyloučena z bezprostředního řízení společnosti a jejího zastupování (přestože s podílem je takové právo spojeno). Napříště se proto stanoví, že společník veřejné obchodní společnosti a komplementář komanditní společnosti nemusí splňovat podmínky § 46 (srov. § 106 a 125); z titulu své účasti ve společnosti se ze zákona stanou automaticky členy statutárního orgánu (ledaže společenská smlouva určí jinak). Podmínky vzniku členství ve statutárním orgánu osobní společnosti splývají s podmínkami vzniku účasti ve společnosti; tato úprava odpovídá koncepci německy mluvících zemí (srov. důvodovou zprávu k § 106). S ohledem na skutečnost, že každý společník veřejné obchodní společnosti a komplementář komanditní společnosti je ze zákona i členem statutárního orgánu, nejde v tomto případě o člena voleného orgánu ve smyslu zavedené zkraty. Člen statutárního orgánu osobní společnosti tedy nemusí splňovat podmínky odstavce 1. Na druhou stranu úprava odstavce 1 dopadá i na členy případně dobrovolně zřizovaných orgánů osobních společností.

Nově navrhované odstavce 3 a 6 až 8 stanovují pro kapitálové obchodí společnosti a družstva výjimku z obecné úpravy v občanském zákoníku. Ten v ustanovení § 154 zakotvil možnost, aby se členem voleného orgánu právnické osoby stala jiná právnická osoba; ta se zachovává i pro obchodní korporace. Úprava v občanském zákoníku však vykazuje jisté slabiny. Umožňuje, aby se organizační struktury právnické osoby staly netransparentními, a nezajišťuje, že bude ve všech právnických osobách dohledatelná fyzická osoba, která jménem právnické osoby jedná, právnickou osobu řídí, a kterou lze případně volat k odpovědnosti (včetně trestněprávní). Proto se navrhuje od této úpravy odchýlit a zakotvit pro kapitálové společnosti a družstva pravidlo speciální.

Pravidlo v občanském zákoníku totiž předpokládá dvě varianty zastoupení právnické osoby ve voleném orgánu jiné právnické osoby. Primárně by právnická osoba měla zmocnit fyzickou osobu, aby ji ve voleném orgánu zastupovala. Neučiní-li tak, stanoví se, že ji ve voleném orgánu jiné právnické osoby bude zastupovat člen jejího statutárního orgánu. Členy statutárního orgánu této právnické osoby však mohou být zase jen další právnické osoby. Totéž platí pro členy statutárního orgánu těchto právnických osob. Faktické dohledání fyzické osoby, která bude právnickou osobu ve voleném orgánu jiné právnické osoby zastupovat, může být nemožné. Nevylučuje se dokonce, aby původní právnická osoba byla nakonec i svým vlastním zástupcem - v případě řetězce právnických osob, které jsou postupně jedinými členy volených orgánů jednotlivých právnických osob, přičemž žádná nezmocní ke svému zastupování konkrétní fyzickou osobu a jediným členem statutárního orgánu poslední právnické osoby bude původní právnická osoba.

Řešení zvolené v občanském zákoníku se inspirovalo v Anglii. Anglické právo původně nezakotvovalo omezení pro zvolení či jmenování právnických osob za členy volených orgánů obchodních společností (tzv. corporate directors). Po neblahých zkušenostech anglický zákonodárce tuto koncepci v roce 2006 opustil. Od přijetí nového zákona o společnostech (Companies Act 2006) musí mít kupříkladu akciová společnost (public company) v souladu s článkem 154 odst. 2 tohoto zákona minimálně dva členy statutárního orgánu (directors) a nejméně jedním z nich podle článku 155 odst. 1 musí být fyzická osoba. Dne 26. března 2015 však vstoupil v platnost zákon Small Business, Enterprise and Employment Act 2015, který v článku 87 dané pravidlo dále modifikuje. Až na zákonem stanovené výjimky bude moci být členem voleného orgánu pouze osoba fyzická. Změny jsou v Anglii argumentovány zejména zvýšením transparentnosti obchodních korporací a omezením rizika jejich zneužití k nezákonným účelům.

Je tedy zřejmé, že v Anglii se koncept tzv. corporate directors pro svá rizika prakticky opouští. Pokud jde o širší mezinárodní srovnání, pak nezbývá než dodat, že členství právnických osob ve volených orgánech kapitálových společností nepřipouští právo německé (srov. § 76 odst. 3 první věta německého akciového zákona, § 6 odst. 2 věta první německého zákona o společnosti s ručením omezeným), rakouské (§ 75 odst. 2 rakouského akciového zákona, § 15 odst. 1 druhá věta rakouského zákona o společnosti s ručením omezeným), švýcarské (čl. 707 odst. 3 Obligationsrecht). Ani právo státu Delaware [§ 141 písm. b) věta první Delaware General Corporation Law], kanadské [čl. 105 odst. 1 písm. c) kanadského Business Corporations Act] či australské (čl. 201B odst. 1 australského Corporations Act 2001). Na druhou stranu je možnost členství právnické osoby ve voleném orgánu kapitálové ...