Osobní ochranné pracovní prostředky

Úvodem

Osobní ochranné pracovní prostředky jsou velice důležitými pracovními pomůckami, které slouží k ochraně zdraví zaměstnance. Věcně jsou upraveny přímo v zákoníku práce a dále v nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády č. 495/2001 Sb.). Toto nařízení vlády bylo vydáno původně k provedení § 133a zákoníku práce č. 65/1965 Sb. pojednávajícího o osobních ochranných pracovních prostředcích. Dnes je prováděcím předpisem k § 104 zákoníku práce a podle § 394 zákoníku práce bude platit do doby vydání nového prováděcího předpisu.

V úvahu je třeba vzít i nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci (dále jen „nařízení vlády č. 361/2007 Sb.“).

Evropské právo upravuje tuto problematiku dvěma předpisy, jednak směrnicí Rady 89/655/EHS o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro používání pracovního zařízení zaměstnanci při práci, která je transponována do zákoníku práce a nařízení vlády č. 95/2001 Sb. a dále ještě přímo použitelným předpisem EU - Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/425 ze dne 9. března 2016 o osobních ochranných prostředcích a o zrušení směrnice Rady 89/686/EHS, které nahradilo do té doby platné nařízení vlády č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na osobní ochranné prostředky. Nařízení vlády č. 21/2003 Sb. totiž transponovalo do našeho právního řádu směrnici 89/656/EHS o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci při používání osobních ochranných prostředků zaměstnanci při práci. Tato směrnice byla také výše uvedeným Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/425 zrušena s účinností 21. 4. 2018. Jak známo, přímo použitelný předpis EU se do národní legislativy netransponuje, ten platí přímo, obecně.

Povinnosti zaměstnavatele

Povinnosti zaměstnavatele týkající se poskytování OOPP jsou upraveny přímo v zákoníku práce. Zákonodárce výslovně stanoví, že není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem.

Toto ustanovení navazuje na ustanovení zákoníku práce, v kterém se zaměstnavateli ukládá povinnost prevence rizik. Problematikou prevence rizik se zabývá velice podrobně tzv. rámová směrnice o BOZP (směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření směřujících ke zvyšování BOZP).

V doktríně pracovního práva se pojem „riziko“ definuje jako „kombinace pravděpodobnosti a rozsahu možného zranění nebo poškození zdraví zaměstnance, vystaveného v pracovním procesu jednomu nebo více potencionálním zdrojům pracovních úrazů nebo ohrožení zdraví zaměstnance."

Rizikové faktory jsou popsány v nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Kromě nich existují ještě rizikové faktory hluku, vibrací, neionizujícího záření, optického záření a ionizujícího záření. Způsob jejich zjišťování a hodnocení, jejich hygienické limity a podmínky ochrany zdraví zaměstnance při práci exponovaného těmto rizikovým faktorům upravuje

• nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací
• nařízení vlády č. 291/2015 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením,
• zákon č. 263/2016 Sb., atomový zákon (nahradil zákon č.18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů),
• vyhláška č. 422/2016 Sb., o radiační ochraně a zabezpečení radionuklidového zdroje.

Prevence rizik je zde definována jako soubor všech opatření vyplývajících z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik. V podstatě jde však o celý proces jehož cílem je optimalizace rizika. Tento proces sestává ze dvou částí, kde první část se zabývá identifikací, hodnocením a srovnáváním rizik a přináší potřebné podklady pro druhou část procesu, ve které jsou přijímána opatření pro jejich snížení na minimální míru. Z toho důvodu zákonodárce v této souvislosti připomíná - nelze-li rizika odstranit, je zaměstnavatel povinen je vyhodnotit a přijmout opatření k omezení jejich působení tak, aby ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno, tedy poskytnout zaměstnanci OOPP.

Minimalizace rizik by měla být v zájmu každého zaměstnavatele. Je obecně známo, že nejúčinnější je tzv. nepodmíněná technická ochrana, kdy technika chrání člověka, a to i tehdy, když on sám selhává.

Druhým nástrojem ochrany zaměstnanců jsou prostředky kolektivní ochrany, což je většina technických, technologických a organizačních opatření a povinností, které vyplývají z bezpečnostních předpisů a norem.

Jsou však činnosti a pracovní místa, kde uvedená ochranná opatření nelze použít. Z všeobecných preventivních zásad vyplývá, že zaměstnavatel má povinnost dávat přednost prostředkům kolektivní ochrany oproti prostředkům individuální ochrany. Pod pojmem „individuální ochrana“ se rozumí poskytování OOPP, pracovních oděvů a obuvi, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů. Individuální ochrana však nastupuje až tam, kde nelze vyloučit ...