Silniční daň: prokázání, kdy vozidlo přestalo existovat

Silniční daň

Prokázání, kdy vozidlo přestalo existovat

K předpisům:

§ 2 , § 4 a § 8 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, v relevantním znění
§ 31 odst. 9 zákona 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění
§ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb, v relevantním znění
§ 92 zákona 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění

Předmětem sporu byla oprávněnost doměření silniční daně u nákladních vozidel, kde byl žalobce až do 11. 4. 2014 evidován jako provozovatel a vlastník daných vozidel. Přitom předložil faktury, že tato vozidla již v roce 2002 prodal firmě zabývající se likvidací vozidel. Svědek - jednatel firmy zabývající se likvidací vozidel předmětný nákup potvrdil na základě předložených faktur, na konkrétní vozidla si však s odstupem času již nevzpomínal. Žalobce dále tvrdil, že technické průkazy k daným vozidlům již nemá, neboť je odevzdal již v roce 2002. Pojištění odpovědnosti vozidle zaniklo dle sdělení pojišťovny pro neplacení ke dni 1. 7. 2002. Nejvyšší správní soud souhlasil s finančními orgány v tom, že daňový poplatník neprokázal vyřazení vozidla z registru silničních vozidel již k roku 2002, ale až v roce 2014. Nicméně, jako rozhodující se ukázalo posouzení otázky, zda vozidla existovala či nikoli. Nejvyšší správní soud zhodnotil výše uvedená fakta o prodeji vozidel firma zabývající se jejich likvidací jako dostatečná a vzhledem k tomu, že ta je podle inventurního soudpisu vypracovaného v roce 2004 již neevidovala ve svém soupisu zboží, soud považoval neexistenci těchto vozů za prokázanou. Svou roli sehrála i skutečnost, že finanční úřad vyslovil své pochybnosti až v roce 2014, tedy prakticky 12 let po tvrzené likvidaci automobilů. Zmíněný rozsudek přesahuje rámec daně silniční, neboť se i obecně vyjadřuje ke skutečnosti, že důkazní povinnost daňového subjketu není bezbřehá a při hodnocení důkazů je nutno přihlédnout i ke značnému časovému odstupu od okamžiku, kdy měla sporná skutečnost nastat.

K rozsudku jsou připojeny právní věty:

I. Důkazní povinnost, kterou podle § 92 odst. 3 daňového řádu nese daňový subjekt, nedosahuje povinnosti prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti. Ta bude zpravidla naplněna, pokud bude možné z provedených důkazů učinit daný závěr bez vážných pochybností, přičemž je třeba zohlednit i čas uplynulý od doby, kdy prokazované skutečnosti nastaly.

II. Nelze-li ověřit zápis provozovatele vozidla v technickém průkazu vozidla, lze pro účely určení poplatníka daně silniční podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, vyjít z údajů o provozovateli vozidla uvedených v registru vozidel.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze den 16. 1. 2020 čj. 8 Afs 23/2018-37, www.nssoud.cz)

Věc:

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše, a soudců Milana Podhrázkého a Aleše Sabola, v právní věci žalobce: Zdeněk Hanus, bytem Truhlářská 2255, Písek, zastoupen Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119/13, Písek, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2017, čj. 5752/17/5200-10423-705778, čj. 5762/17/5200-10423-705778, čj. 5764/17/5200- 10423-705778, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2017, čj. 50 Af 8/2017-34, takto :

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2017, čj. 50 Af 8/2017-34, se ruší .

II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 2. 2017, čj. 5752/17/5200-10423-705778, čj. 5762/17/5200-10423-705778, čj. 5764/17/5200- 10423-705778, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 25 000 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Pavla Jakima, advokáta se sídlem Velké náměstí 119/13, Písek, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění :

I. Vymezení věci

[1] Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") zahájil u žalobce (dále "stěžovatel") dne 1. 10. 2014 daňovou kontrolu silniční daně za zdaňovací období roku 2011, 2012 a 2013. Správce daně na základě výpisu z registru silničních vozidel zjistil, že stěžovatel byl od 28. 8. 1992 do 11. 4. 2014 evidován jako provozovatel a vlastník motorového vozidla LIAZ 110.022, a od 6. 8. 1993 do 11. 4. 2014 vozidla BSS PV 16.12. Správce daně vypracoval zprávu o daňové kontrole, se kterou stěžovatele seznámil 13. 4. 2015. V ní dospěl k závěru, že stěžovatel je poplatníkem daně silniční za uvedená vozidla ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném od 1. 1. 2011 (dále jen "zákon o dani silniční"), jako jejich provozovatel. Třemi platebními výměry ze dne 15. 4. 2015 vyměřil správce daně stěžovateli silniční daň za jednotlivá zdaňovací období roku 2011, 2012 a 2013 ve výši 24 648 Kč za každé zdaňovací období.

[2] Proti platebním výměrům podal stěžovatel odvolání. Žalovaný v záhlaví uvedenými rozhodnutími změnil k odvolání stěžovatele platební výměry tak, že vyměřil silniční daň za jednotlivá zdaňovací období ve výši 59 250 Kč. Následně stěžovatel podal žaloby proti rozhodnutím žalovaného ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který je zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").

[3] Krajský soud se v napadeném rozsudku nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že nemohl být poplatníkem silniční daně, neboť daná vozidla ve zdaňovacím období již neexistovala. Dle krajského soudu je pro určení poplatníka silniční daně rozhodující, zda je příslušný subjekt zapsán v registru vozidel, nezávisle na faktickém stavu vlastnictví a užívání. Silniční daň je daní majetkovou a jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel. I kdyby došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu, nedochází tím bez dalšího ke změně osoby poplatníka silniční daně, dokud není převod promítnut též do registru silničních vozidel a tím i do technického průkazu příslušného vozidla. Rozhodnou skutečností pro zánik povinnosti k dani silniční může být případně faktická neexistence vozidla, i pokud by takové vozidlo bylo stále registrováno v registru silničních vozidel.

[4] K námitce stěžovatele o neexistenci vozidel, krajský soud uvedl, že k tomuto tvrzení jej tížilo důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 daňového řádu. Z důkazů předložených stěžovatelem v daňovém řízení o prodeji vozidel společnosti KOCH DIORIT a.s. (faktura a příjmový daňový doklad o zaplacení smluvní ceny), z výslechu svědka Ing. Karla Kocha, předsedy představenstva společnosti KOCH DIORIT a.s., a z listinných důkazů zajištěných v rámci místního šetření u této společnosti, nelze dle krajského soudu osvědčit, že vozidla byla rozprodána na náhradní díly a následně zlikvidována. Stěžovateli se ani nepodařilo prokázat, že by k vyřazení vozidel z registru silničních vozidel došlo v roce 2002, a že technické průkazy obou vozidel byly stěžovatelem odevzdány na dopravním inspektorátu. Proto dle krajského soudu bylo žalovaným správně dovozeno, že nelze učinit zcela nepochybný závěr o neexistenci vozidel v daných zdaňovacích obdobích.

[5] Dle krajského soudu bylo nepodstatné, že správce daně až v roce 2014 zjistil, že stěžovatelem nebyla vozidla uváděna v daňových přiznáních.

[6] Za nedůvodnou označil krajský soud námitku stěžovatele, že správce daně dostatečně nezkoumal, zda je stěžovatel poplatníkem daně, neboť z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, z jakého důvodu byla daň doměřena. Námitku, že předmětem prodeje společnosti KOCH DIORIT a.s. byly jen dvě kupy šrotu, považoval krajský soud také za nedůvodnou s ohledem na listinné důkazy.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní

[7] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nezákonnosti rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutkový stav, z něhož soud v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve správním spisu, resp. je s ním v rozporu.

[8] Stěžovatel prvně namítá, že soud rozhodl věc v rozporu se skutkovým stavem. Krajský soud mu vytýká, že se do dané situace dostal sám, neboť v době, kdy vozidla prodal, měl provést změnu vlastníka vozidla v registru silničních vozidel. Rozpor se skutkovým stavem je dán tím, že stěžovatel uvedená vozidla nikomu neprodal. Z faktury a příjmového dokladu ve spojení s obsahem výslechu svědka má stěžovatel za prokázané, že společnost KOCH DIORIT a.s. nekoupila vozidla, nýbrž předmětem prodeje byly dvě ...