Exekuční řízení a nové zaměstnání
Můžeme nepřijmout zaměstnance do zaměstnání z důvodu, že má hodně exekucí?
Toto je velmi zajímavá otázka, která v praxi bývá řešena různými způsoby a vyvolává často diskuze. Proti sobě zde de facto stojí zákoník práce a občanský soudní řád a v současné době i již účinné nařízení GDPR (zásada minimalizace osobních údajů!).
Ust. § 316 odst. 4 zákoníku práce stanoví: „Zaměstnavatel nesmí vyžadovat od zaměstnance informace, které bezprostředně nesouvisejí s výkonem práce a se základním pracovněprávním vztahem uvedeným v § 3. Nesmí vyžadovat informace zejména o:
a) těhotenství,
b) rodinných a majetkových poměrech,
c) sexuální orientaci,
d) původu,
e) členství v odborové organizaci,
f) členství v politických stranách nebo hnutích,
g) příslušnosti k církvi nebo náboženské společnosti,
h) trestněprávní bezúhonnosti.
To, s výjimkou písmen c), d), e), f) a g), neplatí, jestliže je pro to dán věcný důvod spočívající v povaze práce, která má být vykonávána, a je-li tento požadavek přiměřený, nebo v případech, kdy to stanoví tento zákon nebo zvláštní právní předpis. Tyto informace nesmí zaměstnavatel získávat ani prostřednictvím třetích osob.“
Za výše zmíněný zákon by bylo možné považovat ust. § 294 odst. 1 o. s. ř. stanoví: Ten, kdo přijímá zaměstnance do práce, je povinen vyžádat si od něho potvrzení vystavené tím, u koho naposledy pracoval, o tom, zda byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami z jeho mzdy, kterým soudem a v čí prospěch. Takové potvrzení je povinen každý zaměstnavatel vydat zaměstnanci, který u něho přestal pracovat; to obdobně platí pro plátce jiných příjmů (§ 299), z nichž byly prováděny srážky, jestliže bylo jejich provádění ukončeno, ačkoliv pohledávka není uspokojena).
GDPR pak ve svém č. 5 vymezuje zásady zpracování osobních údajů, kdy jedna z těchto zásad stanoví, že zpracování osobních údajů musí být přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu, pro který jsou zpracovávány („zásada minimalizace údajů“).