II.ÚS 703/06

II.ÚS 703/06 ze dne 21. 4. 2009

N 92/53 SbNU 181

K pořizování důkazů při daňové kontrole

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 703/06 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 4. července 2001 č. j. 49448/01/283912/3222 (dodatečný platební výměr č. 1010000132), kterým byla stěžovateli dodatečně stanovena daň z příjmů fyzických osob ve výši 98 768 Kč, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 10. ledna 2003 č. j. FŘ-110/163c/02-0107, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2005 č. j. 30 Ca 90/2003-83, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2006 č. j. 8 Afs 124/2005-160, jímž byla zamítnuta jako nedůvodná stěžovatelova kasační stížnost, za účasti Finančního ředitelství v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení.

Výrok

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 10. ledna 2003 č. j. FŘ-110/163c/02-0107, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2005 č. j. 30 Ca 90/2003-83 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2006 č. j. 8 Afs 124/2005-160 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí finančního úřadu, finančního ředitelství, krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 2, 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Uvedl, že zápisem o zahájení daňové kontroly č. j. 31875/98/283930/3118 ze dne 5. května 1998 byla u stěžovatele za zdaňovací období roku 1996 (společně s roky 1994, 1995 a 1997) zahájena daňová kontrola. Ta byla ukončena dne 3. března 1999 vydáním dodatečného platebního výměru č. j. 18632/99/283912/3222. Vydání platebního výměru bylo přitom odůvodněno nutností použití pomůcek. K odvolání stěžovatele byl tento dodatečný platební výměr zrušen rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ-110/3217c/99-0107, neboť odvolací orgán neshledal dodržení zákonných předpokladů pro použití pomůcek.

Dne 18. dubna 2001 byla stěžovateli doručena výzva Finančního úřadu v Blansku k podání dodatečného daňového přiznání. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel tak, že podal dodatečné daňové přiznání a současně podal odvolání a stížnost proti takovému postupu správce daně. Ve své ústavní stížnosti podotkl, že dodatečné přiznání podal v podstatě z důvodu ochrany proti eventuálnímu vydání dalších nezákonných platebních výměrů opakovaně za použití pomůcek. Odvolání proti výzvě bylo dne 23. května 2001 odmítnuto s tím, že proti ní se nelze samostatně odvolat. K dodatečnému daňovému přiznání byl pak finančním úřadem dne 4. července 2001 vydán nyní napadený dodatečný platební výměr. Jak v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, v novém platebním výměru byly nepochybně použity závěry z předchozí daňové kontroly, jejíž výsledky byly popřeny předchozím zrušujícím rozhodnutím finančního ředitelství. K následnému odvolání stěžovatele k finančnímu ředitelství zůstal dodatečný platební výměr za období roku 1996 nezměněn.

Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu a posléze kasační stížnost, v nichž zejména namítal, že jde o dvě identická daňová řízení, přičemž druhému z nich bránila překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae). Stěžovatel v této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 86/99 (N 155/16 SbNU 151) a sp. zn. III. ÚS 510/02 (N 64/30 SbNU 135) a současně namítal, že výzvě správce daně k podání dodatečného daňového přiznání bránilo ustanovení § 41 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "daňový řád"), neboť původní daňové výměry vydané na základě pomůcek byly zrušeny, a tudíž daňovou kontrolu nebylo lze považovat za ukončenou. Výzva k podání dodatečného daňového přiznání pak byla podle stěžovatele nezákonně opřena o § 40 daňového řádu. Dle stěžovatele správce daně zahájil duplicitní daňové řízení, resp. souběžné dvojí řízení o jedné věci. Navíc v dodatečných platebních výměrech byly uvedeny závěry zcela identické se závěry daňové kontroly, jejíž platební výměry byly zrušeny finančním ředitelstvím pro nezákonnost. Obdobná věc byla podle stěžovatele Ústavním soudem řešena právě ve shora uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 510/02, a to zákazem pokračovat v řízení z důvodu, že finanční úřad porušil čl. 2 odst. 2 Listiny.

Krajský soud se podle stěžovatele námitkami nezákonnosti jednání nikterak nezabýval, stejně jako faktickými připomínkami na konkrétní porušení daňového řádu, a v odůvodnění svého rozhodnutí pouze plně vyšel z vyjádření finančního ředitelství. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tento v odůvodnění výslovně uvedl, že se nezabýval tou částí kasační stížnosti, která poukazovala právě na shora uvedená přímá porušení daňového řádu. Nejvyšší správní soud se tedy v řízení zabýval pouze porovnáním jednotlivých daňových položek.

Stěžovatel v další části své ústavní stížnosti shrnul uplatňované námitky k daňové kontrole. Brojil zejména proti skutečnosti, že správce daně neuznal platbu ...