Forma, určitost a neplatnost smlouvy a dalších právních jednání v novém občanském právu

Nové úpravě smluvního práva, včetně obecnějších otázek formy, určitosti a platnosti smlouvy, jsem se věnoval již jednou, v článku nazvaném „Smluvní právo v novém občanském zákoníku“ na samém počátku účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „ObčZ“ či „nový občanský zákoník“). Od jeho sepsání a publikace uplynuly tři roky. Za tu dobu se nazírání na řešení těchto otázek částečně posunulo. Praxe narazila na nové výkladové nejasnosti, na jiné upozornily četné odborné stati či monografie, které mezitím vyšly k nové civilní úpravě, odborná diskuse naopak přispěla k řešení těch, na něž v roce 2013 a 2014 nepanovaly jasné názory, a svou roli sehrála i judikatura. Většina rozhodnutí Nejvyššího soudu z poslední doby se v oblasti závazkového práva sice vztahuje ještě ke staré právní úpravě, tedy k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále též „ObčZ 1964“ nebo „starý občanský zákoník“), a zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále též „ObchZ“ či „obchodní zákoník“). Mnohá z nich se ale týkají výkladu a aplikace pravidel, která nový občanský zákoník převzal. Lze tudíž předpokládat, že jejich závěry budou použitelné i v poměrech nového smluvního práva.

Účelem tohoto článku je téma nové úpravy formy, určitosti a platnosti smlouvy a dalších právních jednání znovu otevřít, nahlédnout na ně optikou i perspektivou současného stavu vědění a na podkladě dostupné judikatury či stěžejních odborných statí zmapovat vývoj, jímž tento stav prošel od vydání shora uváděného textu. Mým záměrem není opakovat vyřčené. Naopak – v co největší míře hodlám navázat na tehdejší výklad. Aby však mohl být i nadále použitelný, pokládám za nezbytné aktualizovat informace, které jsem tehdy podal. Potvrdit závěry, jež jsem předkládal, pokud se prosadily, nebo naopak vyvrátit ty, jež je z dnešního pohledu nutno mít za překonané. Současně bych tehdejší text rád doplnil o řešení dalších otázek, které mezitím vyvstaly a na něž jsem na svých seminářích a školeních dotazován. Nemohu pominout ani některé mýty ve výkladu nové úpravy, na něž narážím a které vnímám jako rozšířené (třeba i vinou publikovaných stanovisek), ač jsem přesvědčen o jejich nesprávnosti.

1. Forma právního jednání

1.1. Zásada bezformálnosti a její limity

Nové civilní právo akcentuje zásadu bezformálnosti. V souladu s ní má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li v tom omezen dohodou nebo zákonem (§ 559 ObčZ). Nový občanský zákoník sám požadavkem formy šetří. V mnoha případech, v nichž starý občanský zákoník ještě předepisoval písemnou formu a nedodržení sankcionoval absolutní neplatností, lze dnes právně jednat bezformálně, tedy i ústně, telefonicky, nebo třeba jen konkludentně. Výslovný požadavek písemné formy se v novém právu vytratil kupříkladu u zástavní smlouvy, je-li movitá věc (nezapsaná ve veřejném seznamu) jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli nebo osobě třetí, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala (§ 1314 odst. 1 ObčZ), ujednání o určení náležitosti třetí osobou či soudem (§ 1749 odst. 1 ObčZ), smlouvy o smlouvě budoucí (§ 1785 ObčZ), smlouvy o postoupení pohledávky (§ 1879 ObčZ), převzetí dluhu (§ 1888 odst. 1 ObčZ), přistoupení k dluhu (§ 1892 odst. 1 ObčZ), postoupení smlouvy (§ 1895 odst. 1 ObčZ), převzetí záruky za jakost (§ 1919 odst. 1 ObčZ), prominutí dluhu (§ 1995 odst. 1 ObčZ), zajišťovacího převodu (§ 2040 odst. 1 ObčZ), smluvní pokuty (§ 2048 ObčZ), nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2302 odst. 1 ObčZ), smlouvy o koupi závodu (§ 2175 odst. 1 ObčZ) či jeho pachtu (§ 2332 odst. 1 ObčZ), smlouvy o tiché společnosti (§ 2747 odst. 1 ObčZ), účtu (§ 2662 ObčZ) či akreditivu (§ 2682 ObčZ). Nové právo tím často jen obnovilo stav, který u nás panoval do konce roku 1950, za účinnosti všeobecného zákoníku občanského (ABGB). Návrat k němu si zákonodárce vytkl jako jednu z tendencí, kterou rekodifikací sledoval.

V některých případech se však v teorii objevují pochybnosti, zda požadavek písemné formy nedovodit výkladem. Inspirací může být vývoj v sousedním Rakousku. ABGB v něm platí dosud a tamní zákonodárce je mimořádně zdrženlivý k novelám. Většina posunů se odehrává v teorii a judikatuře. Nevyhnuly se ani povinné formě. Je logické, že tuzemská teorie (uvidíme, zda i judikatura) rakouské závěry přejímá. Argumenty pro ně často obstojí i u nás.

1.2. Forma přistoupení k dluhu

Jedná se předně o formu přistoupení k dluhu. To v praxi nezřídka sleduje účel dluh zajistit. Tím se blíží ručení. Věřitel často i vyžaduje, aby dlužník sehnal ručitele, nebo ještě lépe někoho, kdo k jeho dluhu přistoupí (přistupitele). Obdobný je i mechanismus vzniku závazku ručitele i přistupitele. Přistoupení k dluhu vzniká dohodou mezi přistupitelem a věřitelem (§ 1892 odst. 1 ObčZ). Není nutné, aby se na přistoupení podílel či s ním souhlasil dlužník. Také ručení zakládá prohlášení ručitele adresované věřiteli a věřitelem přijaté; dlužník na něm svým jednáním nutně neparticipuje. Přistoupení má přitom pro přistupitele tíživější dopady než ručení pro ručitele. Z přistupitele činí solidárního dlužníka vedle dlužníka, k jehož dluhu přistupuje, tedy který takto zajišťuje. Věřitel může plnění požadovat rovnou po přistupiteli, aniž by nejprve musel o plnění žádat (původního) dlužníka a vyčkávat, zda zaplatí on. Oproti tomu ručitelova povinnost nastupuje zásadně subsidiárně, neplní-li dlužník v přiměřené lhůtě po věřitelově výzvě (§ 2021 odst. 1 ObčZ). V poměrech starého práva Nejvyšší soud dokonce dovodil, že přistupitel, který věřiteli splní, může po původním dlužníkovi (při absenci jiného ujednání) požadovat jen poměrnou část svého plnění. Z poslední doby viz zvláště jeho rozsudek ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 ICdo 19/2013. Ručitelovi zákon přiznává plnou náhradu toho, co za dlužníka plnil věřiteli (§ 1937 odst. 2 ObčZ). Jsem přesvědčen, že v novém právu bude nutno plný regres přiznat i přistupiteli (dle § 1937 odst. 2 ObčZ), jak u nás platilo za účinnosti ABGB (viz např. J. Sedláček in Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI., V. Linhart, Praha, 1937, str. 42) a v Rakousku dovozují dodnes (viz např. W. Thöni in Fenyves, A., Kerschner, F., Vonkilch, A.: Großkommentar zum ABGB - Klang Kommentar. §§ 1375-1410 ABGB, 3. vydání, Verlag Österreich, 2011, str. 472, či P. Mader a W. Faber in Schwimann, M.: ABGB. Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293 – 1502 ABGB, 3. vydání, LexisNexis, ARD Orac, Wien, 2006, str. 829). Dosavadní judikatura přesto dokresluje, že přistupitelovo postavení se nejenže blíží ručitelovu; bývá horší.

Nový občanský zákoník zachoval požadavek písemné formy ručitelského prohlášení (§ 2018 odst. 2 ObčZ), ustoupil však od něj u přistoupení. Při respektování textu zákona by tak závažnější jednání šlo uskutečnit snáze. Zatímco ručitelem by se nikdo platně nestal ústně, přistupitelem ano. V literatuře se proto objevil výklad, který (tím spíše) dovozuje písemnou formu také u zajišťovacího přistoupení. Viz např. B. Dvořák in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář, C. H. Beck, Praha, 2014, str. 784 a 785. Pokládám jej za rozumný. Stejnou cestou se vydali v Rakousku (viz rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 4 Ob 205/09i). Je pravdou, že v částečně jiném kontextu. Rakouští civilisté namítají, že nám se bude písemná forma přistoupení dovozovat hůře, když zákonodárce nám ji v roce 2012 z právního řádu odstranil. Vzhledem k nastíněným argumentům bych se za takový výklad přesto přimlouval. Chce-li mít tudíž věřitel jistotu, že přistoupení je platné, je třeba mu doporučit, aby trval na písemné formě ujednání mezi ním a přistupitelem, tj. nespoléhal na bezformálnost, jak by mohla plynout z textu zákona.

1.3. Forma garance za plnění třetího

Původ v ABGB (§ 880a) má i nová úprava smlouvy o plnění třetího v § 1769 ObčZ. Zvláště jeho druhá věta stojí za pozornost. Zaváže-li se někdo k tomu, že třetí osoba splní, co bylo ujednáno, nahradí škodu, kterou věřitel utrpí, pokud k splnění nedojde. Jde tedy o další typ garance, která připomíná ručení, co do dopadů je však závažnější. Neplatí pro ni totiž subsidiarita ani akcesorita, na nichž ručení (až na výjimky) staví. Ke vzniku garantovy povinnosti hradit škodu zákon v § 1769 ObčZ nejenže nevyžaduje marnou výzvu dlužníkovi, nýbrž dokonce ani existenci dlužníkova dluhu. Garantovat tak lze i jen to, že dlužník se k plnění teprve zaváže. To odpovídá výkladu § 880a ABGB, na jehož znění § 1769 ObčZ navázal, jak se u nás podával z předválečné odborné literatury. Viz např. J. Sedláček in Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV., V. Linhart, Praha, 1937, str. 172.

A (slibující, tzv. promitent) má například vliv na C-a, neboť C je A-ův příbuzný, dobrý známý, anebo je A-ovi z jiného důvodu zavázán. B (adresát slibu, tzv. stipulant) od C-a něco potřebuje, například zaplatit dluh či teprve uzavřít smlouvu (třeba o prodeji věci, kterou C vlastní o kterou má B zájem). Pokud A vůči B-ovi prohlásí, že zařídí, aby C vykonal, co B potřebuje, bude možné v jeho projevu spatřovat takovou garanci ve smyslu druhé věty § 1769 ObčZ. Rozhodující bude, zda A-ova vůle směřovala k tomu, aby se B mohl spolehnout, že C skutečně učiní, co mu A slibuje. Ustanovení § 1769 ObčZ odlišuje toto prohlášení, v předválečném období a dodnes v Rakousku označované též jako tzv. slib (garanci) výsledku (Erfolgszusage), od jiného, jehož důsledky jsou pro slibujícího mírnější. Podle první věty v § 1769 ObčZ, zaváže-li se někdo zajistit pro druhou stranu, aby jí třetí osoba splnila, zavazuje se tím, že se u třetí osoby přimluví, aby ujednané plnění poskytla. V tomto případě tedy A negarantuje, že se svým vlivem na C-a uspěje. Nedluží výsledek, „nezaručuje se“ za něj. Pouze slibuje, že se „přimluví“, tedy že výsledek zkusí přivodit, avšak „bez záruky“. Naše předválečná (a dosavadní rakouská) doktrína v této souvislosti zmiňují pouhou „přípověď přímluvy“ (Verwendungszusage). Pokud by se A zavázal jen k ní, splnil by svůj dluh již jen tím, že by se u C-a pokusil určeného výsledku dosáhnout. Soud by v případném sporu zkoumal nanejvýš, zda se A u C-a přimlouval dostatečně intenzivně, aby vůbec byl schopen C-a k nějakému výsledku pohnout, tedy zda svou misi neodbyl. Pokud by tomu tak bylo a na C-a by to stejně nezapůsobilo, na A-a by to nemělo negativní dopad. Viz například J. Sedláček in Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV., V. Linhart, Praha, 1937, str. 172: „V prvém případě učiní promitent zadost, když řádným způsobem (§§ 1297 – 1300) se přimluví u třetího, aby plnil. Soudce musí v konkrétním případě rozhodnouti, zda přímluva se stala řádně. Ve druhém případě ručí promitent za výsledek a musí bez ohledu na své zavinění hraditi plnou náhradu (zmenšení jmění a ušlý zisk) za to, že třetí stipulantu neplnil. Úmluva taková má ráz garanční smlouvy.“ V praxi nebude vždy snadné odlišit, k čemu se A vlastně zavázal, slíbil-li B-ovi, že C pro B-a něco udělá. Popsaný rozdíl mezi režimem první a druhé věty v § 1769 ObčZ je značný, jejich text přitom praxi ideální návod nedává. Formulace někdejšího § 880a ABGB byla přece jen výstižnější, když ve vztahu k druhé (přísnější) variantě A-ova slibu pojednávala o tom, že slibující „stojí za výsledek“, že tedy tento výsledek „garantuje“. V konkrétním případě nezbude, než analyzovat, jaká byla vůle stran. Často vypomohou standardní výkladová pravidla.

Bude-li však promitentův slib možno chápat jako „garanci výsledku“, tj. spadne do režimu druhé věty v § 1769 ObčZ, bude tím spíše nutno řešit otázku jeho požadované formy. Zákon (podobně jako ABGB) žádnou nepředepisuje. Mohlo by se tak zdát, že A může garanci vyslovit i jen ústně - v hospodě nad třetím pivem, na ulici, do telefonu, apod. Jak však uvedeno shora, garance výsledku má pro promitenta tíživější důsledky nežli běžné ručení. Svou nezávislostí na tom, zda třetí osoba, za kterou se promitent zaručuje, sama něco stipulantovi dluží, neboli svou neakcesoritou a nesubsidiaritou se blíží finanční (bankovní) záruce (srov. § 2029 a násl. ObčZ). Jako pro běžné ručení (§ 2018 odst. 2 ObčZ), tak i pro finanční (bankovní) záruku přitom nový občanský zákoník povinnou písemnou formu zachoval (§ 2029 odst. 2 ObčZ). Tím spíše zaráží, že garanci dle § 1769 ObčZ ji nepředepsal. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr nicméně požadavek na písemnou formu garančního prohlášení dle druhé varianty v § 880a ABGB dovodil výkladem. Viz například jeho rozhodnutí sp. zn. 1 Ob 595/92, 1 Ob 525/94, 1 Ob 544/95, 8 Ob 2284/96g, 8 Ob 2294/96b, 9 Ob 23/97s, 8 Ob 259/98s, 1 Ob 163/00b, 1 Ob 109/00m či 4 Ob 205/09i. Pokládám to za logické a opodstatněné. Třebaže tuzemská literatura tak dosud nečiní, jsem přesvědčen, že u nás bude nutno postupovat stejně. Dovodíme-li analogií k písemné formě ručitelského prohlášení, že jedině písemně je možné platně přistoupit k dluhu za účelem jeho zajištění, tím spíše bude na místě písemnou formu vyžadovat u garance výsledku dle § 1769 ObčZ. Rovněž v tomto případě lze tudíž věřitelům doporučit, aby si jakýkoliv slib, že jim někdo něco zařídí u třetího a že se na to mohou spolehnout (že jim tedy slibující garantuje výsledek), raději nechali od slibujícího podepsat.

1.4. Forma uznání pohledávky jako pravé

Podobná nejasnost ohledně požadované formy vzniká u uznání pohledávky jako pravé dle § 1884 odst. 2 ObčZ. Ani pro ně zákon (na rozdíl od uznání dluhu - § 2053 ObčZ) formu nestanoví. Na dlužníka přitom dopadne tíživěji. Zatímco běžné uznání založí „jen“ vyvratitelnou domněnku existence uznaného dluhu (§ 2053 ObčZ), uznání pohledávky jako pravé (je-li postupník v dobré víře) dlužníka zbaví všech námitek proti uznané pohledávce, které mohl činit postupiteli. To se týká i neexistence takové pohledávky. Již předválečná literatura v tomto uznání spatřovala samostatný zavazovací důvod. Viz opět J. Sedláček in Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI., V. Linhart, Praha, 1937, str. 169. Podobně činí odborné prameny soudobé. Viz zvláště B. Dvořák in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář, C. H. Beck, Praha, 2014, str. 751. Samo uznání (podobně jako třeba směnka) založí pohledávku, i kdyby dosud neexistovala. Dlužník ztrácí možnost prokázat, že z pohledávky nic nedluží, jakou má u běžného uznání (a dokonce i u směnky, v režimu relativních námitek). V podrobnostech viz můj příspěvek „Změna závazku v novém občanském zákoníku“.

Z hlediska formy se tudíž domnívám, že by bylo krajně nelogické vyžadovat, aby klasické uznání dluhu bylo možné platně učinit jen písemně (a jen výjimečně jinak, pokud jde o dva tzv. konkludentní způsoby vymezené v § 2054 ObčZ), a současně připouštět, že uznání pohledávky jako pravé vůči poctivému postupníku založí třeba i jen neuvážlivé ústní prohlášení, když přitom důsledky posledně uvedeného uznání budou pro dlužníka podstatně tíživější. Pokládám proto za nezbytné tím spíše dovodit výkladem, že rovněž uznat pohledávku jako pravou půjde jedině písemně, co do jejího důvodu a výše, jinak jen způsoby, jimiž lze i dluh uznat jinak než písemně (§ 2054 ObčZ).

1.5. Forma smlouvy o smlouvě budoucí

Výkladově nejsložitější je situace u smlouvy o smlouvě budoucí. Ani požadavek její písemné formy nový občanský zákoník ze starého práva (občanského i obchodního) nepřevzal a tím obnovil stav, jaký u nás panoval do roku 1950 a v Rakousku platí dodnes. Již v předválečné literatuře se ale řešila otázka, zda na formu smlouvy o smlouvě budoucí nerozšířit požadavek stanovený pro budoucí smlouvu, přinejmenším v některých případech. Otázka je zcela legitimní. Zákon kupříkladu stanoví, že smlouva o prodeji nemovitosti vyžaduje ke své platnosti písemnou formu s podpisy na téže listině (§ 2128 odst. 1, § 560, § 561 odst. 2 ObčZ). Tím mimo jiné vylučuje, aby se prodávající k prodeji své nemovitosti platně zavázal ústně, do telefonu apod. Můžeme ve světle tohoto požadavku připustit, aby se kdokoliv ústně či do telefonu platně zavázal alespoň k tomu, že svou nemovitost za určených podmínek prodá později? Již závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zbavuje povinného volnosti, zda budoucí smlouvu uzavře. Nesplní-li povinnost k jejímu uzavření dobrovolně, tj. nepodepíše-li kupní smlouvu, soud k žalobě druhé strany jeho vůli nahradí a smlouva vznikne i bez jeho přičinění. Proto se jeví jako nezbytné chránit budoucího prodávajícího povinnou písemnou formou, kterou zákon předepisuje pro budoucí smlouvu, již ve fázi uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí. V Rakousku se ustálil výklad, dle něhož pokud povinná písemná forma budoucí smlouvy nemá jen pořádkový charakter, nýbrž směřuje k ochraně účastníků (před ukvapeností - tzv. varovná funkce písemné formy), je třeba vztáhnout ji i na smlouvu o smlouvě budoucí. Z literatury viz např. S. Perner in Kodek, G., Schwimann, M.: ABGB. Praxiskommentar. Band 4. §§ 859 – 1089 ABGB. WuchG, UN-Kaufrecht, 4. vydání, LexisNexis, ARD Orac, 2014, str. 1123. Z judikatury viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 3 Ob 43/99s, 7 Ob 62/05a či 1 Ob 518/86. Totéž obhajuje soudobá literatura tuzemská, a to právě například ve vztahu ke smlouvě o smlouvě budoucí, jejímž předmětem je nemovitost. Viz zvláště M. Hulmák in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář, C. H. Beck, Praha, 2014, str. 284, a nepřímo též I. Pelikánová a R. Pelikán in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Pelikánová, I., Pelikán, R., Bányaiová, A. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520), Wolters Kluwer, Praha, 2014, str. 130 a 131. I vzhledem k vývoji v Rakousku toto stanovisko vítám a podporuji.

Je nicméně nutno zdůraznit, že nejde o to požadavek na formu budoucí smlouvy automaticky přenášet na smlouvu o smlouvě budoucí. Vždy je nutno vážit, jaký účel plní předepsaná forma budoucí smlouvy. Na povinnou formu smlouvy o smlouvě budoucí z ní půjde usuzovat jen k ochraně jejích účastníků. V praxi jsem se kupříkladu setkal s názorem, že předepisuje-li zákon pro smlouvu o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným písemnou formu s úředně ověřenými podpisy, lze také smlouvu o smlouvě budoucí o podílu platně uzavřít jen takto. Nesouhlasím s ním. Požadavek na formu smlouvy o převodu podílu je ukázkovým příkladem pořádkové funkce stanovené formy. Zabezpečuje důkaz (pro společnost, ostatní společníky i rejstříkový soud), že došlo k převodu a kdy se tak stalo, a ověřuje identitu stran. Nechrání však před ukvapeností. Viz jen paralelu k situaci, vydá-li společnost kmenové listy, anebo k převodu podílu v družstvu (viz níže v bodě 1.6). Nutnost písemné formy v nich odpadá (u kmenových listů ji nahrazuje legitimační funkce cenného papíru). Domnívám se tudíž, že smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem je podíl ve společnosti s ručením omezeným, lze v novém právu uzavřít v libovolné formě.

1.6. Forma smlouvy o převodu podílu v družstvu

Dosavadní úprava v obchodním zákoníku nestanovila smlouvě o převodu podílu v družstvu požadavek formy. Z druhé a třetí věty v § 230 ObchZ se podávalo, že členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávaly, jakmile příslušné družstvo obdrželo písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství. Právě o posledně uvedenou možnost, dle níž družstvu postačilo doručit nikoliv smlouvu, nýbrž (namísto ní) písemné oznámení dosavadního člena (převodce) a písemný souhlas nabyvatele, Nejvyšší soud opřel závěr, že samotná smlouva o převodu podílu v družstvu mohla být i ústní. Viz například jeho rozsudek ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001.

Nové soukromé právo tuto koncepci přejalo (prakticky beze změn) v § 601 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále též „ZOK“ či „zákon o obchodních korporacích“). V odborné literatuře se přesto objevil názor, dle něhož z dikce ustanovení plyne požadavek na písemnou formu smlouvy o převodu družstevního podílu. Viz Z. Čáp in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl, Wolters Kluwer, Praha, 2014, str. 2511: „Z § 601 odst. 2 sice vyplývá, že smlouva o převodu družstevního podílu musí mít písemnou formu, další souvislosti však upraveny nejsou.“. Nepovažuji jej za správný. Domnívám se, že kdyby ze zákona bylo možno dovodit požadavek na písemnou formu smlouvy o převodu družstevního podílu, bylo by zbytečné upravovat variantu, při které postačí družstvu doručit (namísto smlouvy) „prohlášení převodce a nabyvatele o uzavření takové smlouvy“, jak se dál podává z dikce druhé věty v § 601 odst. 2 ZOK. Vyjadřuji tudíž přesvědčení, že Nejvyšší soud setrvá na své dosavadní judikatuře k formě smlouvy o převodu družstevního podílu i v poměrech nového práva.

Pro účastníky mělo připuštění i jen ústní formy smlouvy o převodu družstevního podílu významné praktické dopady. Jestliže totiž do písemného vyhotovení smlouvy opomněli zahrnout údaj o některé podstatné náležitosti převodu (například o ceně, za kterou si podíl převedli), nevylučovalo to závěr o tom, že smlouva je přesto platná. Strany jen musely shodně tvrdit (či některá ...