Jak správně pečovat o zaměstnance

Úvodem

Pojem péče o zaměstnance lze definovat jako soubor práv a povinností směřujících k vytvoření optimální podmínek pro výkon práce.

Právo zaměstnanců na uspokojivé pracovní podmínky zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod se odráží i v základní povinnosti zaměstnavatele vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce. Listina základních práv a svobod v dalším článku – článku 29, zakotvuje právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu při práci a na zvláštní pracovní podmínky a dále právo mladistvých a osob zdravotně postižených na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Nelze opomenout ani ochranu rodiny a těhotenství, garantovanou čl. 32 Listiny. Všechny tyto tři ústavní zásady rozvádí podrobně zákoník práce.

Zákoník práce se zabývá pracovními podmínkami obecně v různých ustanoveních. Podle ustanovení § 38 ZP je zaměstnavatel povinen od vzniku pracovního poměru, kromě jiného, vytvářet zaměstnancům podmínky pro plnění jejich pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, kolektivní smlouvou či vnitřním předpisem zaměstnavatele.

V ustanovení § 101 ZP a násl. jsou upraveny povinnosti zaměstnavatele při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V rámci části desáté zákoníku práce, která upravuje oblast péče o zaměstnance, je na prvním místě upravena povinnost zaměstnavatele vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce a podrobněji ji rozvádí.

Pojem pracovní podmínky není v zákoníku práce ani v jiných právních předpisech přesně definován, ale z ustanovení zákoníku práce, která se týkají pracovních podmínek, lze vydedukovat, že pracovními podmínkami jsou nejen ty podmínky, jejichž cílem je zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale též zřízení, údržba a zlepšování zařízení pro zaměstnance a zajišťování pracovnělékařských služeb, taktéž zlepšování vzhledu a úpravy pracovišť, dokonce i vytváření podmínek pro uspokojování mimopracovních aktivit zaměstnanců, např. kulturních, tělovýchovných a rekreačních.

Teorie pracovního práva zahrnuje pod pojem péče o vytváření příznivých pracovních podmínek zejména péči zaměstnavatele o:

• pracovní prostředí,
• pracovnělékařskou péči,
• bezpečnost a ochranu zdraví při práci,
• zvláštní pracovní podmínky některých zaměstnanců,
• stravování zaměstnanců,
• kvalifikaci zaměstnanců,
• dopravu do/ze zaměstnání,
• bydlení/ubytování zaměstnanců,
• volnočasové/mimopracovní aktivity zaměstnanců,
• ostatní služby poskytované zaměstnancům a jejich rodinám,
• sociální fondy.

V našem dnešním článku se budeme zabývat oblastí pracovního prostředí, pracovnělékařské péče a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Obecně k právní úpravě

Zákoník práce výslovně stanoví, že zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, v souladu se zvláštními právními předpisy zajišťovat pro zaměstnance závodní preventivní péči. Toto ustanovení navazuje na základní zásady zákoníku práce, neboť podle § 1a ZP uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky patří mezi základní zásady pracovněprávních vztahů. Základní zásada uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce bezprostředně navazuje na zásadu zvláštní zákonné ochrany zaměstnanců. Tato zásada je považována za stěžejní zásadu vyjadřující ochrannou funkci pracovního práva jako takového. Ochrana práv zaměstnance je nezpochybnitelnou zásadou pracovního práva, kterou je ovládáno již od jeho vzniku a promítá se v celé řadě kogentních a relativně kogentních ustanovení (tj. ustanovení, od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance) zákoníku práce. Pod tuto zásadu lze subsumovat i další zásady – jako např. zásadu, podle které zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu práce na zaměstnance a zásadu podle které zaměstnavatel nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající ze základního pracovněprávního vztahu ukládat peněžité pokuty ani je od něho požadovat.

Je to však velice obecné, protože konkrétní povinnosti např. v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obsahuje zákoník práce v samostatné části páté, tedy v § 101 až 108 ZP nebo v ostatních předpisech.

Péče o zaměstnance zahrnuje nejen činnosti uložené zaměstnavatelům zákonem, ale i další, k nimž se sami zavázali. Proto lze péči o zaměstnance rozčlenit na:

• povinnou, která je zaměstnavatelům uložena právním předpisem, tj. zákonem a kolektivními smlouvami vyššího stupně,
• smluvní, která je ve formě závazků obsažena v podnikových kolektivních smlouvách a v pracovních smlouvách,
• dobrovolnou, která je upravena vnitřními předpisy zaměstnavatele a stává se součástí jeho personální politiky, v jejímž rámci rozšiřuje péči o zaměstnance s cílem získat nové kvalitní pracovní síly, udržet si dosavadní a motivovat je k co nejlepším výkonům.

Činnost zaměstnavatele v oblasti péče o zaměstnance se však odvíjí nejen od přání zaměstnanců a ochoty zaměstnavatele, ale především od jeho finančních možností. K tomu účelu slouží v organizačních složkách státu, ve státních příspěvkových organizacích a v příspěvkových organizacích zřizovaných územními samosprávnými celky fond kulturních a sociálních potřeb (FKSP) a u zaměstnavatelů provozujících podnikatelskou činnost sociální fond. FKSP je vytvářen u výše uvedených zaměstnavatelů povinně a způsob jeho použití se řídí obecně závazným předpisem, vyhláškou č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb. Pokud u takového zaměstnavatele působí odbory, mají právo spolurozhodování o tvorbě a použití FKSP.

U zaměstnavatelů, kteří jsou podnikatelskými subjekty, je vytváření sociálních fondů nepovinné. Sociální fond je tvořen ze zisku po zdanění a jeho používání bývá sjednáno v kolektivní smlouvě. O jeho užití může rozhodovat i zaměstnavatel samostatně, např. v akciové společnosti představenstvo. O výši přídělu do sociálního fondu rozhoduje zpravidla valná hromada nebo podnikatel sám. Některé aktivity v rámci péče o své zaměstnance může zaměstnavatel také zahrnout do svých nákladů.

Podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jsou daňově uznatelnými náklady (výdaji) veškeré náklady na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah odpočinku zaměstnanců.

Sociální výdaje zaměstnavatelů započtené do nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů jsou také (v případě, že se poskytují v nepeněžní formě) u zaměstnanců osvobozeny od daně z příjmů. Jsou to např.:

• hodnota stravování poskytovaného jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti nebo v rámci závodního stravování zajišťovaného prostřednictvím jiných subjektů,
• hodnota nealkoholických nápojů poskytovaných jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti,
• nepeněžní plnění, poskytované zaměstnavatelem zaměstnancům z FKSP, ze sociálního fondu nebo ze zisku po jeho zdanění, ve formě možnosti používat rekreační, zdravotnická a vzdělávací zařízení, předškolní ...