Nezaměstnanost a uplatnitelnost absolventů účetní a personální agendy na trhu práce

Nezaměstnanost je jedním z hlavních makroekonomických pojmů, který je však lidem nejblíže. Co to vlastně je, jak vzniká a jaké další pojmy jsou s ním spojeny? To bude první částí tohoto článku. V té druhé se pak zaměříme na praktickou stránku věci, a to z pohledu absolventů obchodních a personálních škol, tedy těch, kteří se chtějí uchytit na trhu práce v účetní a personální oblasti.

Na úvod je třeba zabrousit do ekonomických teorií a podívat se na pojmy trh práce a nezaměstnanost jako takové. Každý ví, že nezaměstnanost je to, když člověk nemá práci. Ekonomové se však na nezaměstnanost dívají jako na celek, který se skládá z několika dílčích částí, a proto je třeba se na tento pojem podívat trochu podrobněji. Nezaměstnanost obecně vzniká na trhu práce, a tak se nejprve podíváme obecně na trh práce.

Jak funguje trh práce?

Trh práce si lze představit jako „místo“, ve kterém se střetává nabídka práce s poptávkou po práci. Z toho plyne, že kromě dalších (v tomto případě méně významných) faktorů se na trhu práce setkávají dva subjekty, které vzájemně „obchodují“. Těmito subjekty jsou lidé, kteří nabízejí práci, a firmy, které tuto práci poptávají.

Nabídka práce

Práce je cílevědomá lidská činnost, která je vykonávaná v určité kvalitě dle fyzických a psychických schopností daného člověka. Laicky řečeno – každý něco umí a to, co umí, nebo to, co je schopen se naučit, nabízí firmám výměnou za mzdu – peníze.

Lidé, z makroekonomického hlediska též označení jako domácnosti, nabízejí svoji práci v závislosti na svých nákladech. To znamená, že každá domácnost má své náklady, které je třeba uhradit. Lidé proto nabízejí svoji práci v závislosti na nákladech, které mají, resp. takto stanovují cenu své práce.

Domácnosti si vypočítají základní bilanci svých výdajů a dle nich stanoví příjmy, které je třeba získat. Například pokud jsou náklady domácnosti na nájem, energie, jídlo a další výdaje 40 tisíc korun, pak potřebují příjmy minimálně v této výši. Předpokládejme, že jsou v domácnosti dvě dospělé pracující osoby, které se dělí rovným dílem. V takovém případě je třeba, aby každá z nich získala příjmy minimálně ve výši 20 tisíc korun. Nikdo ale nechce pracovat tak, aby pokryl pouze nezbytné náklady, ale kalkuluje svůj příjem včetně nějakých úspor. Na základě toho tak určí, výši mzdy, za kterou jsou ochotni svoji práce nabízet. Lidé jsou proto ochotni nabízet práci tak dlouho, dokud mzda za odvedenou práci převyšuje náklady, které mají. Jakmile se tyto ukazatele vyrovnají, motivace k práci klesá.

K tomu všemu je třeba přičíst faktor času. Lidé totiž kromě práce nabízejí i svůj čas, který mají k dispozici. Tento čas, 24 hodin denně, rozdělí na čas potřebného odpočinku (spánku), volného času, který chtějí mít pro sebe, a na čas, který jsou ochotni věnovat práci.

Z výše uvedeného plyne, že do určité míry s růstem mzdy roste i ochota nabízet práci a svůj volný čas, od určité míry však i při růstu mzdy tato ochota klesá. To ekonomové vysvětlují prostřednictvím tzv. substitučního a důchodového efektu.

Lidé nabízející práci se sami rozhodují, zda jsou ochotni při dané mzdové sazbě věnovat svůj čas firmě, které nabízejí svoji práci, nebo si raději ponechají svůj volný čas. Tato ochota v podstatě roste do té doby, než mzdová sazba pokryje jejich náklady. Toto je substituční efekt, v rámci kterého lidé nahrazují volný čas prací výměnou za potřebnou mzdu.

Jakmile lidé z vykonané práce získají navíc dodatečné úspory, začnou šetřit, nebo naopak utrácet. Tím se zároveň zvyšují požadavky na jejich volný čas. Lidé už nebudou ochotni trávit prací pro firmy víc času, když už mají dostatek peněz, které jim stačí na pokrytí nákladů a které budou chtít využít například na cestování a další koníčky. Pak dochází k tzv. důchodovému efektu, který znamená, že i se zvyšující se mzdou ochota nabízet práci klesá. Obecně se dá říct, že lidé budou mít dostatek peněz, tudíž víc peněz už je nebude motivovat k další práci, protože si začnou vážit víc svého volného času.