Tato stať představuje hlavní pravidla, která v úpravě odpovědnosti za vady nabyté věci (ať již na základě kupní smlouvy či smlouvy o dílo) přinesl zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“, případně „nový občanský zákoník“ či jen „ObčZ“). Především ale mapuje závěry stěžejní aktuální judikatury, jež se k této oblasti pojí. Mnohé se sice vztahují ještě ke starému právu, tedy zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále též „starý občanský zákoník“ či „OZ 1964“), nebo č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále též „obchodní zákoník“ či „ObchZ“). Panuje nicméně přesvědčení, že vzhledem k totožnosti či blízkosti zákonných pravidel v obou úpravách budou nadále použitelné i v poměrech civilního práva účinného od 1. ledna 2014. Tato práce se zaměřuje na faktické a kvalitativní vady předmětu koupě či díla, až na výjimky tak záměrně pomíjí vady kvantitativní (v množství či počtu) i právní (které spočívají například v nedostatku oprávnění prodávajícího disponovat s věcí, která byla předmětem prodeje, či v rozličných právních závadách, které na takové věci váznou, například zástavní právo, právo nájmu či právo odpovídající věcnému břemeni).
1. Struktura právní úpravy odpovědnosti za vady předmětu koupě či díla
Právní úprava odpovědnosti za vady předmětu koupě či díla je poměrně složitě vrstevnatá. Její základy položil zákonodárce v § 1914 - § 1925 ObčZ, tedy v obecné hlavě závazkového práva. Pojednávají o zciziteli či nabyvateli, tedy nerozlišují, na základě kterého typu smlouvy (zda kupní, o dílo či jiné) k nabytí vadné věci došlo. Neplyne-li z další úpravy speciální pravidlo, použijí se tedy shodně jak na vady koupené věci, tak zhotoveného díla. Na tato ustanovení navazují pravidla použitelná speciálně na vady prodané movité věci (§ 2099 - § 2117 ObčZ) a nemovitosti (§ 2129 ObčZ). Zvláštní pravidla se vztahují na vady zboží v obchodě (§ 2161 - § 2174 ObčZ). Úprava smlouvy o dílo se vadám díla věnuje v ustanoveních § 2615 – § 2619 ObčZ, na vady stavby nicméně i zde zákonodárce pamatoval několika zvláštními odchylkami zakotvenými v § 2629 a § 2630 ObčZ. Podobně jako v systému obchodního zákoníku nicméně i nový občanský zákoník z ustanovení o smlouvě o dílo rozsáhle odkazuje na úpravu kupní smlouvy a vad předmětu koupě. Podává se tak z § 2615 odst. 2 ObčZ, podle něhož o právech objednatele z vadného plnění platí obdobně ustanovení o kupní smlouvě. Objednatel však není oprávněn požadovat provedení náhradního díla, jestliže předmět díla vzhledem k jeho povaze nelze vrátit nebo předat zhotoviteli.
2. Možnost ujednat si práva z odpovědnosti za vady odlišně od zákona a její limity
2.1. Východisko: možnost odchýlit se od zákona a předem se vzdát práv
Nový občanský zákoník vychází ze dvou základních principů. Prvním je zásada dispozitivity právní úpravy. Strany smlouvy si mohou sjednat práva a povinnosti odchylně od zákona, ledaže to zákon výslovně zakazuje (§ 1 odst. 2 ObčZ) nebo ze smyslu a účelu daného ustanovení plyne, že se od něj odchýlit nelze (§ 580 odst. 1 ObčZ ve spojení se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 152/2018). To se týká i práv a povinností z (případné) odpovědnosti prodávajícího či zhotovitele za vady prodané věci či zhotoveného díla.
Druhý stěžejní princip, který (oproti znění starého občanského zákoníku) otevřel cestu k větší volnosti stran kupní smlouvy či smlouvy o dílo, pokud jde o úpravu práv z odpovědnosti za vady, tkví v obecné přípustnosti předem se vzdát práv. Nestanoví-li zákon jinak, mohou se strany smlouvy předem vzdát i těch práv, která by jim vznikla teprve v budoucnu. Tato možnost dopadá (v obecné rovině) také na práva kupujícího či objednatele z (případné) odpovědnosti prodávajícího či zhotovitele za vady prodané věci či zhotoveného díla. Novinkou je, že k takovému vzdání se práv (včetně budoucích) zákon nevyžaduje písemnou formu, prosadí se tedy obecný princip bezformálnosti právního jednání (§ 559 ObčZ). Ve vztahu k vyloučení či limitaci práv z odpovědnosti za vady ovšem zákonodárce zakotvil výjimku v § 1916 odst. 2 ObčZ. Dle jeho první věty se nepřihlíží k projevu vůle, kterým zcizitel předem omezí zákonný rozsah svých povinností z vadného plnění. Věta druhá dodává, že vzdá-li se nabyvatel předem svého práva z vadného plnění, vyžaduje projev jeho vůle písemnou formu. Na normativní význam obou pravidel nepanuje jednoznačný názor. Představitelný je nicméně i výklad požadující písemnou formu každého smluvního ujednání, kterým nabyvatel (kupující či objednatel) přistoupí na modifikaci svých práv z odpovědnosti za vady, jež by mu plynula ze zákona. Účelem byla ochrana nabyvatele, kterou mu poskytuje písemná forma, především před vlastní ukvapeností (varovná funkce písemné formy). Požadavek se uplatní bez ohledu na případnou bezformálnost samotné smlouvy. i když tedy kupní smlouva či smlouva o dílo nebude ke své platnosti vyžadovat písemnou formu, ujednání modifikující rozsah odpovědnosti prodávajícího či zhotovitele za vady budou muset strany pořídit písemně, jinak zákonný požadavek na formu poruší. V podrobnostech viz kapitola 1.4.5. v mém příspěvku „Kupní smlouva v novém občanském zákoníku“.
Pokud se tedy ze zákona nepodává něco jiného (k jednotlivým případům viz níže), mohou si strany kupní smlouvy či smlouvy o dílo ujednat libovolnou redukci možných nároků kupujícího či objednatele oproti výčtu práv, která by mu plynula ze zákona. Tak například sjednat, že kupující či objednatel nemá právo na slevu z ceny prodané věci či zhotoveného díla, které by měl podle zákona, zbude mu tedy jen nárok na odstranění vady či (při splnění dalších předpokladů) odstoupit od smlouvy. Anebo naopak domluvit, že jediné právo, které může v případě vad prodané věci či zhotoveného díla uplatnit, je právě jen právo na slevu. Tím spíše strany mohou uplatnění práv z odpovědnosti, která stanoví zákon, omezit, například vázat na další předpoklady a podmínky, které se ze zákona nepodávají, a vlastně i tím okruh těchto práv zúžit pro případy, v nichž tyto sjednané předpoklady či podmínky nebudou naplněny. Přípustné je konečně, aby se kupující či objednatel smluvně předem vzdal dokonce veškerých práv, která by mu zákon jinak přiznal, neboli aby prodávající či zhotovitel nenesl odpovědnost za žádné vady, které se na prodané věci či zhotoveném díle vyskytnou, respektive projeví.
Součástí obecné dispozitivity právní úpravy odpovědnosti za vady je jistě i opačná možnost – tedy okruh zákonných práv kupujícího či objednatele z odpovědnosti libovolně rozšiřovat (například o právo vady odstranit vlastními silami či za pomoci třetích osob a po prodávajícím či zhotoviteli nárokovat úhradu nákladů na takové odstranění – viz níže v kapitole 5.3). Stejně tak mohou strany kupní smlouvy či smlouvy o dílo předem libovolně změkčovat či dokonce vyloučit zákonné předpoklady a omezení pro úspěšné uplatnění práv z odpovědnosti, například pokud jde o povinnost včasné reklamace (vytknutí, oznámení, notifikace) i vad tzv. nevědomých (k obsahu této povinnosti, lhůtám pro její splnění a rozlišování vad vědomých a nevědomých viz níže v kapitole 6.).
Způsoby, jakým strany mohou smluvně předem zúžit okruh práv z odpovědnosti za vady, jsou rozličné. Vedle přímého vyloučení (smlouva výslovně zbaví kupujícího či objednatele konkrétního práva, které by mu jinak plynulo ze zákona, například na odstoupení od smlouvy), judikatura potvrzuje, že tak mohou učinit i nepřímo. Například tím, že ve smlouvě pro případ konkrétní vady výslovně zmíní jediné z okruhu zákonných práv, aniž ve zbytku výslovně odkážou na ostatní, tato zbylá kupujícímu či objednateli nepřímo vyloučí. Tak v případě, k němuž se vážou závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 564/2006, strany smlouvy o prodeji akcií ujednaly, jaká výše slevy z ceny akcií bude kupujícímu náležet, jestliže se ve jmění společnosti, na které se akcie převáděly, v rozporu s prohlášením prodávajícího objeví závazek, o němž se nezmiňovala příloha ke smlouvě. Když kupující po nabytí akcií zjistil, že společnost vystavila ručitelské prohlášení ve značném rozsahu, nezahrnuté v příloze, od smlouvy odstoupil. Soudy nižšího stupně shodně dovodily a Nejvyšší soud takové posouzení podpořil, že kupujícímu právo odstoupit od smlouvy nesvědčilo. Ze zákona by mu sice vzniklo. Tím však, že strany ve smlouvě pro ten případ výslovně zmínily jedině právo na slevu, nepřímo vyloučily všechna ostatní práva, která by pro ten případ zákon stanovil, včetně práva na odstoupení. Nejvyšší soud k tomu doslova uzavřel: „Ustanovení článku I. bodu 9 smluv … stanoví, že ukáže-li se prohlášení prodávajících, že D. e. s., a. s. nemá ke dni uzavření smlouvy jiné závazky vůči třetím osobám, ať splatné či nesplatné, než ty, které jsou vyjmenovány k příloze č. 2 smlouvy a že nedosahují vyšší výše, než je v této příloze uvedeno, zcela nebo zčásti nepravdivé, je kupující oprávněn žádat slevu z celkové kupní ceny stanovené za prodej akcií prodávaných na základě smlouvy. Určuje i výši slevy ve vazbě na konkrétní okolnosti případu. Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že se účastníci dohodli na vypořádání práv z odpovědnosti za vady odchylně, než stanoví dispozitivní úprava vypořádání v obchodním zákoníku, čímž vyloučili právo kupujícího od smluv odstoupit.“
Podobně vyznívají závěry novějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019, sp. zn. 32 Cdo 1635/2017. Strany kupní smlouvy dohodly, že prodávající je povinen se písemně vyjádřit k reklamaci vad dodaného zboží nejpozději do pěti pracovních dnů od data jejího doručení a oprávněnou reklamaci bezplatně vyřídit nejpozději ve lhůtě 30 kalendářních dnů od téhož data, a to opravou nebo výměnou výrobku na náklady prodávajícího. Kupující přesto uplatnil u prodávajícího právo na slevu z kupní ceny v zákonné výši a odvolací soud mu ji (na rozdíl od soudu prvního stupně) i přiznal. Nejvyšší soud se s tímto posouzením neztotožnil. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že odvolací soud nezohlednil citované smluvní ujednání, které redukovalo nároky kupujícího právě jen na právo na opravu či výměnu vadného výrobku, tedy vylučovalo ostatní práva, která by kupujícímu jinak plynula ze zákona, včetně práva na přiměřenou slevu.
2.2. Zákonné limity ohledně omezení či vyloučení práv z odpovědnosti za vady
Z obecné přípustnosti předem libovolně disponovat právy z odpovědnosti za vady prodané věci či zhotoveného díla nicméně zákon činí několik výjimek. V některých vztazích či situacích této možnosti zbavuje, nebo ji alespoň výrazně oslabuje.
2.2.1. Ochrana spotřebitele či slabší strany
Spotřebitelským právem prostupuje zákaz tzv. nepřiměřených (zneužívajících, nefér) ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Plyne z ustanovení § 1813 ObčZ, které zapovídá klauzule, jež by v rozporu s požadavkem přiměřenosti (poctivosti, dobré víry) zakládaly významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Z § 1814 ObčZ se podává výčet ujednání, která zákon prohlašuje za všech okolností za nepřípustná, bez ohledu na obecné předpoklady nepoctivosti a nerovnováhy stanovené v § 1813 ObčZ. Podstatné je, že hned na prvním místě zákon zmiňuje smluvní doložku, která by vylučovala či byť jen omezovala spotřebitelova práva z vadného plnění. Vystupuje-li tudíž jako prodávající či zhotovitel podnikatel při svém podnikání (§ 420 odst. 1 ObčZ) či uzavírá-li kupní smlouvu nebo smlouvu o dílo jiná osoba než podnikatel (například veřejná instituce), leč v souvislosti s vlastní obchodní, výrobní či obdobnou činností (§ 420 odst. 2 ObčZ), a kupujícím či objednatelem je člověk, který jedná mimo rámec svého podnikání či samostatného výkonu povolání (§ 419 ObčZ), nepřipouští zákon žádné smluvní zhoršení postavení kupujícího či objednatele, pokud jde o jeho práva z případné odpovědnosti prodávajícího či zhotovitele za vady. Pokud by strany přesto taková zhoršení ujednaly, byla by dohoda o nich absolutně neplatná dle § 1815 ObčZ, soud by tedy k této neplatnosti musel přihlédnout z úřední povinnosti, i kdyby ji žádný z účastníků včas nenamítnul. To se týká i případů, ve kterých by takové zhoršení bylo věcně opodstatněné, respektive „vykoupené“ odpovídajícími výhodami ve prospěch kupujícího či objednatele, například tomu odpovídající nízkou cenou. Důvodem je právě skutečnost, že výčet § 1814 ObčZ prohlašuje v něm uvedená ujednání za vždy zneužívající, bez ohledu na konkrétní míru jejich věcné nepoctivosti.
Jak je zřejmé z předchozího výkladu i dikce § 419 ObčZ, spotřebitelské právo chrání vždy jen kupujícího či objednatele, kterým je fyzická osoba. Právnická osoba, i kdyby zcela neprofesionální, na tuto ochranu nikdy nedosáhne. To neznamená, že doložky, které by ji předem zbavily práv z odpovědnosti za vady, by vždy prošly jako platné. Důvodem je zákaz, který obdobné pravidlo, jaké se podává z § 1813 ObčZ pro spotřebitelské kontrakty, vztahuje na smlouvy mezi podnikatelem a libovolnou slabší stranou. Podává se z § 433 odst. 1 ObčZ a zapovídá podnikateli ve vztazích se slabší smluvní stranou ujednání směřující k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Za slabší stranu přitom § 433 odst. 2 ObčZ vyvratitelně prohlašuje každého (tedy i právnickou osobu), která ve vztazích s podnikatelem vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Také rozpor se zákazem nerovnovážných klauzulí se slabší stranou dle § 433 odst. 1 ObčZ způsobí neplatnost takových klauzulí. v teorii se dosud dovozovala pouze neplatnost relativní, které by se tak slabší kupující či objednatel musel vůči silnějšímu prodávajícímu či zhotoviteli včas dovolat (§ 586 ObčZ), tj. zásadně v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 629 odst. 1 ObčZ). Nejvyšší soud se nicméně poslední dobou přiklonil k názoru, že ochrana slabší strany spadá mezi záležitosti veřejného pořádku, rozpor s ní tudíž založí rovněž neplatnost absolutní (§ 588 ObčZ) a soud k ní přihlédne z úřední povinnosti i bez iniciativy, resp. odpovídající námitky slabšího účastníka. Viz k tomu závěry jeho rozsudku ze dne 18. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018. Rozdíl mezi ochranou poskytovanou spotřebiteli a slabší straně nicméně tkví v tom, že v případě slabší strany bude případné omezení či vyloučení jejích práv z odpovědnosti za vady neplatné jedině za předpokladu nepoctivosti, respektive nevyváženosti. Zákaz tedy dopadne jen na taková omezení či vyloučení, která nebudou adekvátně kompenzována jinými výhodami na straně slabšího kupujícího či objednatele, například příznivější cenou.
2.2.2. Prodej zboží v obchodě a další omezení
Podobně přísně jako ve spotřebitelských smlouvách zákon zakazuje, aby smlouva předem (tedy před tím, že může kupující uplatit právo z vady věci) omezila či zbavila kupujícího práv z odpovědnosti za vady, jde-li o prodej zboží v obchodě (§ 2174 ObčZ). Ustanovení § 2168 ObčZ k tomu dodává, že ujednají-li prodávající a kupující v takovém případě zkrácení doby pro uplatnění práv z vadného plnění, nepřihlíží se k tomu.
Zvláštní pravidla pro prodej zboží v obchodě převzal nový občanský zákoník z úpravy účinné před rokem 2014. Beze změn zůstalo i vymezení vztahů, ve kterých se prosadí, použitelná tudíž bude i judikatura, která se ustálila ještě k poměrům starého občanského zákoníku. Z § 2158 ObčZ se nadále podává, že o takový prodej půjde vždy, bude-li prodávajícím podnikatel při své podnikatelské činnosti a kupujícím kdokoliv jiný než podnikatel při svém podnikání. Tedy nejen spotřebitel, ale také libovolná právnická osoba, včetně obce, kraje či státu. Chráněným kupujícím v režimu prodeje zboží v obchodě by dokonce mohl být i jiný podnikatel, musel by však věc kupovat mimo souvislost (v širším slova smyslu) se svým podnikáním.
Co je podstatné, dle dosavadní judikatury se zvláštní pravidla týkající se prodeje zboží v obchodě (není-li v nich výslovně uvedeno jinak) prosadí nejen na prodej věcí movitých (tedy „zboží“, jak by odpovídalo názvu institutu), ale také nemovitých. Viz k tomu z poslední doby například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016, sp. zn. 33 Cdo 3744/2015. Na praktickém významu nabývá tato skutečnost zejména v případech, k nimž se tyto závěry skutkově pojí, tedy v nichž nepodnikatelé (či podnikatelé mimo souvislost s vlastním podnikáním) kupují bytové jednotky od prodávajících (developerů), kteří je v rámci svého podnikání nechali postavit. Ani v těchto případech tak podle současné úpravy nelze předem limitovat a tím méně vylučovat odpovědnost prodávajícího za vady kupované jednotky. Výhledově je nicméně třeba upozornit, že návrh zásadní novely úpravy odpovědnosti za vady spotřebního zboží v občanském zákoníku, která by měla do českého práva transponovat požadavky nové unijní směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES (dále jen „směrnice 2019/771“), již nadále nepočítá s tím, že by se úprava prodeje zboží v obchodě vztahovala i na nemovitosti. Ustanovení § 2158 ObčZ by novela měla doplnit tak, aby výslovně dopadalo jen na věci movité hmotné. Její návrh předložilo ministerstvo spravedlnosti vládě na konci roku 2019. V souladu s požadavky směrnice 2019/771 by k jeho přijetí mělo dojít nejpozději do 1. července 2021. Účinnosti by novela měla nabýt 1. ledna 2022 a dopadnout by měla na smlouvy uzavřené po tomto datu. Viz k tomu též v kapitole 8.
Důsledky rozporu se zákazy zakotvenými v § 2168, resp. § 2174 ObčZ se podávají přímo z těchto ustanovení. Stanoví-li zákon, že se k takovým ujednáním nepřihlíží, je nutno zásadně vycházet z toho, že půjde o ujednání absolutně neplatná (viz k tomu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2019). Soud tedy neplatnost (podobně jako v případech vymezených výše v kapitole 2.2.1.) zohlední z úřední povinnosti, bez ohledu na iniciativu, resp. procesní či hmotněprávní úkony kupujícího.
Zákaz předem omezit či vyloučit odpovědnost prodávajícího nebo zhotovitele za vady prodané věci či zhotoveného díla by dle okolností mohl vyplynout i z dalších pravidel. Za všechna lze zmínit například požadavek na soulad právního jednání s dobrými mravy. Rozpor s ním by založil absolutní neplatnost takového ujednání (§ 588 ObčZ). Pokud by prodávající či zhotovitel doložku o omezení či vyloučení skryl v obchodních podmínkách, mohl by od ní soud odhlédnout jako od neúčinné pro její překvapivost, tedy jako od ujednání, které druhá strana (lhostejno, zda spotřebitel či slabší strana) nemohla rozumně očekávat, ledaže by je v konkrétním případě přijala výslovně (§ 1753 ObčZ). Podobně lze připomenout zákaz ujednání, která jsou obtížně čitelná či srozumitelná osobě průměrného rozumu, případně zvláště nevýhodná pro slabší stranu, v tzv. adhesních smlouvách, tedy smlouvách uzavíraných v režimu podepiš, nebo nech (take or leave - § 1798 odst. 1, resp. § 1800 odst. 1 a 2 ObčZ). Zákon jeho porušení sankcionuje rovněž neplatností, a to (ve světle závěrů již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018) zřejmě opět absolutní, jelikož chrání slabší stranu, tvoří tudíž součást veřejného pořádku.
K tomu je nicméně nutno dodat, že žádný ze zmiňovaných zákazů nebrání, aby strany vyloučily odpovědnost prodávajícího či zhotovitele za konkrétní očekávanou vadu jednoduše (a přípustně) tím, že se dohodnou na vlastnostech prodávané věci či zhotovovaného díla tak, že bude takovou „vadu“ předvídat a zahrnovat, respektive že z takové „vady“ učiní ujednanou vlastnost věci či díla, tudíž se již nebude jednat o vadu v právním smyslu. Je tomu tak proto, že vadou v tomto smyslu je vždy jen odchylka skutečných vlastností předmětu koupě či díla od těch, které dle zákona či smlouvy měl mít. Viz doslova ustanovení § 1916 odst. 1 písm. a) až c) ObčZ, dle něhož prodávající či zhotovitel plní vadně, zejména poskytne-li předmět koupě či díla, který nemá stanovené nebo ujednané vlastnosti, dále neupozorní-li na vady, které předmět koupě či díla má, ač se při takovém předmětu obvykle nevyskytují, anebo konečně ujistí-li kupujícího či objednatele v rozporu se skutečností, že předmět koupě či díla nemá žádné vady, anebo že se hodí k určitému užívání. Smluvnímu vymezení těchto vlastností zákon neklade žádné překážky či meze ani v režimu spotřebitelského práva, ochrany slabší strany či prodeje zboží v obchodě.
Viz ostatně též pravidlo, které se podává z § 2103 ObčZ a podle kterého kupující nemá práva z vadného plnění, jedná-li se o vadu, kterou musel s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy. To neplatí, ujistil-li ho prodávající výslovně, že věc je bez vad, anebo zastřel-li vadu lstivě. k tomuto ustanovení se pojí zajímavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2017, sp. zn. 23 Cdo 3724/2017. Kupující ojetého automobilu přehlédl, že předmět koupě nemá čitelné identifikační číslo automobilu (VIN) vyražené na karoserii. Když z tohoto důvodu vozidlo neprošlo evidenční kontrolou podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích coby (právě pro tento důvod) nezpůsobilé provozu na pozemních komunikacích, kupující vadu notifikoval prodávajícímu a uplatnil právo na odstoupení od smlouvy pro její podstatné porušení. Prodávající namítl, že kupující měl vadu s vynaložením obvyklé pozornosti zjistit již při uzavření smlouvy, vadu tudíž dle § 2103 ObčZ odmítl uznat. Kupujícího nicméně zachránilo výslovné prohlášení prodávajícího ve smlouvě, dle něhož je vozidlo v dobrém technickém stavu a především způsobilé provozu na pozemních komunikacích. Tím pádem se prosadila výjimka dle věty druhé v § 2103 ObčZ, dle které prodávající odpovídá i za vady zjistitelné při uzavírání kupní smlouvy, jestliže výslovně ujistí kupujícího, že předmět koupě ...
Souhlas s využíváním cookies
Vlastní nastavení cookies