Porušení režimu dočasně práce neschopného zaměstnance

Obecně platí, že zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti, po dobu karantény, po dobu mateřské nebo rodičovské dovolené, po dobu ošetřování dítěte mladšího než 10 let nebo jiného člena domácnosti a po dobu péče o dítě mladší než 10 let.

Dočasnou pracovní neschopností se podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákona o NP“) rozumí stav, který pro poruchu zdraví (nebo jiné důvody uvedené v zákoně o NP) neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní pojištěnou činnost. Dočasnou pracovní neschopností pojištěnce, který vykonává několik pojištěných činností, posuzuje ošetřující lékař pro každou pojištěnou činnost samostatně. O vzniku dočasné pracovní neschopnosti rozhoduje ošetřující lékař podle zákona o NP.

Karanténou se podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy, od ostatních fyzických osob a lékařské vyšetřování takové fyzické osoby s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit. Zákoník práce pak k vymezení pojmu karantény dodává, že pro účely zákoníku práce se karanténou rozumějí též izolace a mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku podle zákona o ochraně veřejného zdraví, jde-li o zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami a o zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku, brání-li tyto zákazy, omezení nebo nařízení zaměstnanci ve výkonu práce.

Doba pracovní neschopnosti a karantény je tedy z pohledu zákoníku práce překážkou v práci. Aby tedy zaměstnanci vzniklo právo na náhradu mzdy (platu) nebo odměny z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr podle zákoníku práce musí být splněny následující 4 podmínky:

1. zaměstnanec v pracovněprávním vztahu nemůže z objektivních důvodů (nemoci) pracovat,
2. zaměstnanec nebyl vzat do vazby ani nenastoupil výkon trestu odnětí svobody,
3. zaměstnanec nečerpá neplacené volno,
4. zaměstnanec není účastníkem stávky

Náhrada mzdy

Pro náhradu mzdy při dočasné pracovní neschopnosti nebo karanténě je nezbytně nutný rozvrh směn. Rozvrh směn nelze ničím nahradit. Podle § 84 ZP je zaměstnavatel povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním zaměstnance nejpozději 2 týdny a v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení. To nelze ničím nahradit, jde o zákonnou povinnost zaměstnavatele, za jejíž nesplnění může být zaměstnavateli uložena pokuta. Na správně sestaveném rozvrhu směn záleží správné poskytování náhrady mzdy.

Náhrada mzdy při dočasné pracovní neschopnosti nebo karanténě totiž přísluší zaměstnanci, který splňuje podmínku nároku na výplatu nemocenského v rámci oněch 14 kalendářních dnů za dny, na které byly rozvrženy směna a dále za svátky, na které by připadla směna nebo za které by příslušela náhrada mzdy nebo za který by se mzda nekrátila.

U rovnoměrně rozvržené pracovní doby při sestavování rozvrhu směn by neměly být v praxi problémy. U rovnoměrně rozvržené pracovní doby je podmínkou, že pracovní doba (ať již stanovená nebo sjednaná kratší) musí být odpracována v příslušném týdnu. Je však třeba dbát na to, aby byl rozvrh směn stanoven přesně na hodiny, protože i délka směn v rovnoměrně rozvržené pracovní době může v rámci týdne kolísat. Náhrada mzdy při dočasné pracovní neschopnosti nebo karanténě se totiž neposkytuje za dny, ale za hodiny.

Předmět právních vztahů v zákoníku práce

Předmět právních vztahů v zákoníku práce je upraven hned v úvodním ustanovení, v § 1 ZP. Zákoník práce z celkového předmětu pracovního práva upravuje především individuální pracovní právo, tj. právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Vedle individuálního pracovního práva upravuje zákoník práce též kolektivní pracovní právo, které je ovšem, pokud se jedná o vztahy mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi, upraveno též zákonem o kolektivním vyjednávání.