Realita tuzemských společností s ručením omezeným a akciových společností (jakož i dalších obchodních korporací, ba i jiných právnických osob) je plná souběhů funkce člena statutárního orgánu a pracovního poměru k téže společnosti. Jednatelé, členové představenstva či statutární ředitelé uzavírají se společností pracovní smlouvu na výkon této funkce anebo na další pozice, které ve společnosti souběžně zaujímají. Některé takové souběhy jsou přípustné a pracovní smlouva v jejich případě založí pracovní poměr. Jiné nikoliv; jestliže v nich strany přesto sjednají pracovní smlouvu, situace je složitější. Obě skupiny případů spojuje bezpočet nejasností, jež kolem nich v praxi panují. A bohužel částečně i v judikatuře. Zásluhou Ústavního soudu a jeho dvou nálezů ze září roku 2016, respektive srpna 2018 a především díky rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu z dubna 2018 se část těchto nejasností podařilo překlenout jednoznačnými závěry, o nichž lze předpokládat, že zůstanou nějaký čas stabilní. Další bohužel přetrvávají a na své judikatorní usazení teprve čekají. Tento příspěvek zprostředkovává aktuální pohled na přípustnost a právní režim takových souběhů, zvláště ve světle nastíněné judikatury.
1. Východisko – funkci člena statutárního orgánu nelze vykonávat v pracovním poměru; pracovní poměr vznikne jen na jinou činnost
Stěžejní východisko pro posouzení přípustnosti a právního režimu souběhů funkce člena statutárního orgánu a pracovního poměru k téže společnosti formulovala právní věda i judikatura již v první polovině devadesátých let minulého století. Staví na postulátu, že výkon této funkce nelze realizovat v pracovním poměru. Zjednodušeně proto, že nejsou splněny základní pojmové předpoklady pro takový poměr – člen statutárního orgánu funkci nevykonává jako závislou práci. V klíčové oblasti své působnosti, tj. obchodním vedení, je plně autonomní a nepodléhá žádnému nadřízenému. Nikdo, včetně valné hromady, mu zásadně nesmí udělit byť jen pokyn, jak o těchto záležitostech rozhodovat. V poměrech nového práva viz § 195 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ nebo „ZOK“), pokud jde o společnost s ručením omezeným, nebo § 435 odst. 3 ZOK ve vztahu ke společnosti akciové.
Za průlomové lze označit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993, sp. zn. 6 Cmo 108/92, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/95 a v jehož odůvodnění se doslova uvádí: „Činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru… Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu ustanovení 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy…“ Nejvyšší soud tyto závěry v podstatě přejal, když v rozsudku ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 63/99, shodně uzavřel: „Činnost statutárního orgánu nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru… Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy; řídí se ustanoveními obchodního zákoníku a obsahem společenské smlouvy …“
Z obou rozhodnutí (a mnoha dalších, jež na ně navázala) se podává jednoznačný závěr, který se prosazuje i v poměrech nového práva a panuje na něm shoda doktrinální i judikatorní, že totiž vztah mezi společností a členem jejího statutárního orgánu, pokud jde o výkon této funkce, je primárně vztahem obchodněprávním. Jeho základem je smlouva o výkonu funkce, jejíž právní režim i obsah se do konce roku 2013 řídily zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“), od 1. ledna 2014 potom zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ či „ObčZ“), s řadou zvláštností upravených zákonem o obchodních korporacích. Pokud by společnost a člen statutárního orgánu na výkon této funkce, respektive činností, které do tohoto výkonu spadají, přesto uzavřeli pracovní smlouvu, taková smlouva nezaloží pracovní poměr. Činnosti, které tvoří součást výkonu funkce (viz níže v kapitole 4), by dotčený člen statutárního orgánu dál vykonával z titulu funkce takového člena, tedy v rámci obchodněprávního vztahu, který se společností na tento výkon má. To platí i tehdy, jestliže strany formálně neuzavřou smlouvu o výkonu funkce (či jinak pojmenovanou), nýbrž podepíší právě jen smlouvu pracovní. Smluvní vztah, jehož obsahem je výkon funkce (tedy i smlouva o takovém výkonu), mezi nimi vznikl již tím, že člena statutárního orgánu do funkce s jeho souhlasem zvolil či jmenoval příslušný orgán společnosti (valná hromada, jediný společník či akcionář vykonávající působnost valné hromady, případně dozorčí nebo správní rada). Právní teorie v těchto případech výstižně hovoří o tzv. nepravých soubězích funkce člena statutárního orgánu a pracovního poměru. Prostě proto, že právně ve skutečnosti o žádné souběhy funkce a pracovního poměru nejde. Člen statutárního orgánu má se společností (ohledně činností, které tvoří náplň jeho funkce) právě jen vztah funkční. Fakt, že strany smlouvu označily jako pracovní, na charakteru tohoto vztahu nemůže nic změnit. Skutečnost, že na výkon funkce uzavřely smlouvu, kterou nazvaly jako pracovní, přesto není bez významu. Projeví se v obsahu tohoto jejich funkčního vztahu, jako specifický způsob úpravy dodatečných práv a povinností, které se ze zákona pro tento vztah nepodávají, strany je však mohou sjednat. V podrobnostech k důsledkům uzavření pracovní smlouvy v situaci nepravých souběhů viz níže v kapitole 3.
Již obě úvodem citovaná rozhodnutí z devadesátých let minulého století (a opět mnohá další, která na ně později navázala) ale shodně připustila (a na tomto závěru se od té doby rovněž ničeho nezměnilo ani ohledně něj – v obecné rovině - nepanují žádné pochybnosti), aby fyzická osoba, která pro společnost vykonává funkci člena statutárního orgánu, vstoupila se společností do souběžného pracovního poměru. Zdůraznila nicméně, že předmětem tohoto paralelního vztahu může být pouze jiná činnost, než kterou zahrnuje funkce (člena) statutárního orgánu. Za zmínku stojí zejména pasáž ze zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98: „Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů. Skutečnost, že fyzická osoba … byla ustavena statutárním orgánem společnosti (jednatelem), sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu… Podstatné však je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti jednatele, ale může se týkat jen činností od práce jednatele odlišných…“ Proto i právní teorie pojednává o soubězích funkce a pracovního poměru, přesněji o soubězích pravých. Reflektuje, že členovi statutárního orgánu při nich vzniknou dva vztahy ke společnosti. Předmět (obchodněprávního) vztahu o výkonu funkce tvoří činnosti, které ze zákona spadají do působnosti statutárního orgánu a na něž i proto pracovní poměr nemůže vzniknout. Obsahem souběžného poměru pracovního jsou činnosti zbylé, které se dotčený člen pro společnost (nad rámec své funkce) zaváže konat a které tak založí náplň pracovního poměru, když ty již pro společnost v pracovním poměru vykonávat lze. Které činnosti ještě spadají do výkonu funkce člena statutárního orgánu a které již nikoliv, aby na ně bylo možné založit souběžný pracovní poměr, neboli (jinými slovy) kudy vede hranice mezi přípustnými (pravými) a nepřípustnými (nepravými) souběhy, se z poslední judikatury bohužel nepodává dostatečně jasně. V podrobnostech viz níže v kapitole 4.
Nastíněná právní situace v praxi odstartovala doslova souběhové „běsnění“. Členové statutárních orgánů a jejich právní i ekonomičtí poradci se vesměs (byť zdaleka ne všichni, jak dokládá i četná judikatura – viz níže v kapitole 3) smířili s tím, že výkon této funkce do pracovního poměru nevměstnají. Na výhody pracovněprávního vztahu, které postrádali ve vztahu funkčním, nicméně rezignovat nechtěli. Řešení zdánlivě nalezli alespoň v paralelních zaměstnaneckých vztazích. Z jednatelů či členů představenstva se začali stávat pomocné síly ve společnosti, rozličné druhy odborných referentů, ale třeba i úsekoví vedoucí či dokonce generální ředitelé, případně jejich náměstci. Nápaditost uživatelů dokumentuje celá série rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména jeho pracovněprávního senátu č. 21. Vedle rozhodnutí zvláště zmíněných v dalších kapitolách tohoto příspěvku viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1850/2001, usnesení ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002, rozsudků ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2507/2003, ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2642/2003, ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, či usnesení ze dne 18. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 781/2005 nebo ze dne 30. května 2007, sp. zn. 21 Cdo 2093/2006.
Nejvyšší soud v uváděných rozhodnutích krom jiného upřesnil, že pro otázku, zda smlouva založí pracovní poměr či nikoliv, není podstatné, jak je nazvána ani na jakou činnost se formálně uzavírá, nýbrž co je jejím pravým obsahem. Byl-li jím výkon funkce člena statutárního orgánu (tedy obchodní vedení a zastupování společnosti navenek), souběžný pracovní poměr zásadně nemohl vzniknout. V rozsudku ze dne 13. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1850/2001, Nejvyšší soud doslova konstatoval: „Přitom pro posouzení věci není podstatné, jak účastníci takového vztahu smlouvu, která je mezi nimi uzavřena, nazvou (manažerská, mandátní, pracovní apod.). Podstatné je, jaký je obsah této smlouvy. Jedině v případě, byla-li by mezi účastníky taková smlouva uzavřena (tedy smlouva s jiným obsahem, než je zajišťování činností ve funkci předsedy představenstva), platilo by, že vzdáním se funkce (předsedy představenstva) pracovní poměr žalovaného k žalobkyni neskončil…“ Tento obecný závěr poté Nejvyšší soud aplikoval na konkrétní spory z praxe.
2. Krátké intermezzo v letech 2012 a 2013 – přípustný pracovní poměr na výkon (delegovaného) obchodního vedení
Situaci nakrátko změnila novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 351/2011 Sb. s účinností od 1. ledna 2012. Nově vložené ustanovení § 66d ObchZ připustilo, aby statutární orgán pověřil výkonem obchodního vedení zčásti i zcela jiného, včetně (jak zákon explicitně zdůraznil) svých vlastních členů, tedy samotných členů tohoto orgánu. Výkon takového pověření potom (opět dle tehdejší výslovné dikce zákona) bylo možné konat v (souběžném) pracovním poměru. Představenstvo či jednatelé tak mohli rozhodnout, že určité otázky obchodního vedení (např. týkající se finančního řízení) nebude rozhodovat představenstvo jako celek, resp. většina jednatelů, nýbrž že jejich rozhodování svěří některému z členů představenstva či jednotlivému jednateli. Ne že by tak nemohli rozhodnout i před 1. lednem 2012. Teorie ani judikatura ani před tím nevylučovaly jak vertikální, tak horizontální delegaci rozhodování o vymezených záležitostech obchodního vedení. V poměrech nového práva se přípustnost takové delegace výslovně podává z § 156 odst. 2 ObčZ. Teprve citovaná novela nicméně s touto možností spojila právo, aby společnost s adresátem pověření na takto svěřený úkol uzavřela (souběžnou) pracovní smlouvu. Rozhodnutí o takové delegaci mohlo přijmout i představenstvo, které mělo jediného člena (měla-li společnost jednoho akcionáře, § 194 odst. 3 ObchZ), aby tedy ten delegoval výkon obchodního vedení sám na sebe. Totéž se týkalo společnosti s ručením omezeným, která měla jediného jednatele.
Souběžný pracovní poměr člena orgánu, který novela umožnila, se však od klasického pracovního poměru odkláněl ve dvou směrech. Zákon předně stanovil, že delegace se nedotkla odpovědnosti za péči řádného hospodáře, tedy především jejího obchodněprávního režimu. Pověřilo-li tak představenstvo či většina jednatelů obchodním vedením Jana Nováka, člena představenstva či jednatele, potom i kdyby svěřené otázky rozhodoval v pracovním poměru, za svá rozhodnutí v těchto věcech nesl odpovědnost, jakou měl jako člen představenstva, resp. jednatel. Totéž se týkalo odměny (mzdy) za výkon práce. Doplněný § 66d odst. 3 ObchZ výslovně určil, že mzdu za realizaci delegovaného výkonu obchodního vedení musel zaměstnanci, který byl ve společnosti členem orgánu, schválit týž orgán, který rozhodoval o jeho odměňování coby člena orgánu. Ani ohledně určení odměny (mzdy) se tak v daném pracovním poměru plně neuplatnily pracovněprávní předpisy, nýbrž opět obchodní zákoník. Členové orgánu-zaměstnanci v souběžných pracovních poměrech, jejichž náplň tvořil (byť zčásti) výkon obchodního vedení, tak museli se svými mzdovými nároky počkat do doby jejich schválení valnou hromadou. Společnost mzdu nesměla vyplatit dříve, neboť by tak činila bez právního důvodu.
Lze dodat, že přijetí ustanovení § 66d ObchZ nedoprovodilo žádné přechodné ustanovení. Ani novela tak nezhojila pracovní smlouvy uzavřené na výkon funkce člena statutárního orgánu před svou účinností. Pokud společnosti zamýšlely dřívější stav napravit, musely souběžné pracovní smlouvy na výkon obchodního vedení uzavřít znovu po 1. lednu 2012 a poté, co příslušné orgány společnosti přijaly rozhodnutí o delegaci.
Nové civilní právo, tedy občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích, na pravidlo, které se podávalo z § 66d ObchZ ve znění uváděné novely, nenavázalo; do svého textu je nepřevzalo. Počínaje 1. lednem 2014 tak přípustnost pracovních poměrů na výkon (části) obchodního vedení vzala opět za své. Nová úprava se tím vrátila k poměrům před koncem roku 2011, tedy před přijetím § 66d ObchZ. Jednoznačně to potvrdila i tisková zpráva ministerstva spravedlnosti z 11. července 2014. Její stěžejní část zní: „Souběh funkcí již není od 1. 1. 2014 přípustný. Mezi odbornou veřejností neustále panují spekulace, zda je souběh funkcí dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 stále ještě možný. Ministerstvo spravedlnosti ČR v této věci uvádí, že dle současné právní úpravy je souběh funkce člena statutárního orgánu s pracovním poměrem k téže činnosti nepřípustný. Dle právní úpravy, která byla účinná do 31. 12. 2013, byl souběh funkcí dovolen výslovným ustanovením § 66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, které do tohoto zákona bylo vloženo novelou účinnou od 1. 1. 2012. Jelikož v nové právní úpravě není obsaženo obdobné pravidlo, znamená to návrat k právnímu stavu před zmíněnou novelou (tedy i k odpovídající judikatuře). Stav, kdy člen statutárního orgánu obchodní korporace vykonává svou funkci také z titulu pracovněprávního poměru, je nepřípustný s ohledem na ustanovení § 1791 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jelikož takový pracovněprávní poměr postrádá svoji kauzu (důvod). Jinými slovy, pro tutéž činnost nemohou být uzavřeny dvě různé smlouvy.“ Od 1. ledna 2014 se tak obnovily závěry prezentované shora v kapitole 1, a to i ve vztahu k pracovním smlouvám uzavřeným za účinnosti novely. Byl-li jejich předmětem výkon obchodního vedení, pracovní poměr na činnosti spadající do jeho rámce po tomto datu nemohl přetrvat.
3. Důsledky uzavření pracovní smlouvy na výkon funkce člena statutárního orgánu (právní režim nepravých souběhů)
Prozatím nejpodrobnějšího judikatorního rozpracování se dočkala otázka právních důsledků pracovní smlouvy uzavřené na činnosti, které do souběžného pracovního poměru vyčlenit nelze, neboť se plně kryjí s výkonem funkce člena statutárního orgánu pro společnost. Krystalizovala na případech, ve kterých je tento překryv nejmarkantnější, totiž u pokusů uzavřít pracovní smlouvu přímo na výkon funkce člena statutárního orgánu, případně založit souběh funkce člena statutárního orgánu a pracovního poměru (generálního) ředitele, tedy ústředního vedoucího zaměstnance společnosti. Ve vztahu k takto vymezené náplni práce (na rozdíl od postavení ředitelů úsekových, resp. náměstků takových generálních ředitelů – viz níže v kapitole 4.2) se jak pracovněprávní, tak obchodněprávní doktrína i judikatura vždy shodovaly v závěru o nepřípustnosti výkonu takové činnosti v pracovním poměru, tedy vyloučily pracovní poměr. V rozsudku ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2642/2003, např. Nejvyšší soud uzavřel: „Kdyby náplní funkce generálního ředitele byla stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u D. z. jako předseda jejího představenstva, ...
Souhlas s využíváním cookies
Vlastní nastavení cookies