Stížnost podle daňového řádu

Stížnost v daňovém řízení je prostředek ochrany daňového subjektu, který se použije v situaci, kdy není proti, z pohledu daňového subjektu, nežádoucí situaci zákonem poskytnut jiný právní institut. Stížnost je tak subsidiárním prostředkem ochrany a podává se v situaci, kdy zákon jinou formu ochrany nenabízí. Stížnost se tedy podává proti nevhodnému chování úřední osoby či proti postupu správce daně, pokud není poskytnut jiný prostředek ochrany. Tento článek se zabývá institutem stížnosti a tato problematika je také vysvětlena na praktických příkladech.

1. Právní úpravy institutu stížnosti

Právní úprava týkající se stížnosti je obsažena v § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), na základě kterého platí tato základní pravidla:

• Osoba zúčastněná na správě daní má právo podat správci daně stížnost proti nevhodnému chování jeho úředních osob nebo proti postupu tohoto správce daně, pokud daňový zákon neposkytuje jiný prostředek ochrany. Stížnost tedy mohou kromě daňového subjektu podat i třetí osoby (například může jít o svědka).
• Podání stížnosti nesmí být stěžovateli na újmu a odpovědnost za trestný čin nebo správní delikt není tímto ustanovením dotčena.
• Správce daně prošetří skutečnosti uvedené ve stížnosti, a pokud to považuje za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, jejichž výpověď může přispět k objasnění věci.
• Stížnost musí být vyřízena do 60 dnů ode dne, kdy byla podána, přičemž stanovenou lhůtu lze překročit, pouze pokud nelze v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti.
• Pokud byla stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, učiní správce daně bezodkladně nezbytná opatření k nápravě a o výsledku šetření a opatřeních přijatých k nápravě se učiní úřední záznam a správce daně o tomto výsledku bezodkladně vyrozumí stěžovatele.
• Pro podání stížnosti není stanovena žádná lhůta a lze ji prakticky podat kdykoliv. V praxi mohou však nastat situace, kdy již stížnost nemusí být přípustná.

Jinými prostředky ochrany, které jsou poskytnuty podle daňového řádu, a mají se tedy použít namísto stížnosti, mohou být například tyto instituty:

• § 36 daňového řádu – žádost o prodloužení lhůty,
• § 37 daňového řádu – žádost o navrácení lhůty v předešlý stav,
• § 38 daňového řádu – podnět k ochraně před nečinností,
• § 48 daňového řádu – žádost o vyslovení neúčinnosti doručení,
• § 62 daňového řádu – výhrada proti obsahu protokolu,
• § 77 daňového řádu – námitka podjatosti úřední osoby,
• § 88 daňového řádu – vyjádření k výsledku kontrolního zjištění,
• § 104 daňového řádu – podnět k opravě zřejmých nesprávností rozhodnutí,
• § 105 daňového řádu – podnět k prohlášení nicotnosti rozhodnutí,
• § 108 daňového řádu – rozklad,
• § 109 daňového řádu – odvolání,
• § 117 daňového řádu – návrh či podnět na povolení obnovy řízení,
• § 121 daňového řádu – podnět k nařízení přezkoumání rozhodnutí,
• § 156 daňového řádu – žádost o povolení posečkání,
• § 159 daňového řádu – námitka,
• § 246 daňového řádu – podnět k projednání přestupku porušení mlčenlivosti,
• § 259 daňového řádu – žádost o prominutí daně či jejího příslušenství.

K problematice stížnosti existuje také dokument Finanční správy ČR s názvem „Metodická pomůcka k institutu stížnosti podle § 261 daňového řádu“ č. j.: ...