Stravování zaměstnanců

Obsah:

• Úvodem
• Povinnost umožnit stravování
• Poskytování stravování
• Kolektivní smlouva a vnitřní předpis
• Stravování z pohledu zaměstnance
• Formy stravování
• Provoz vlastního stravovacího zařízení
• Zajišťování stravování prostřednictvím jiných subjektů
• Stravenkový paušál
• Zvýhodněné stravování zaměstnanců
• Fond kulturních a sociálních potřeb
• Hospodaření s FKSP
• Organizační složky státu a státní příspěvkové organizace
• Příspěvkové organizace zřizované územním samosprávným celkem
• Stravování a FKSP
• Peněžitý příspěvek na stravování z FKSP

 Úvodem

Od ledna 2021 je možné poskytovat daňově zvýhodněné stravování vedle jídelen a stravenek také přímo v penězích. Tuto revoluční změnu přináší stravenkový paušál schválený v rámci daňového balíčku pro rok 2021. Příspěvek na stravování díky tomu budou moci využít i zaměstnanci, kteří na něj dnes nedosáhnou. Zaměstnavatelům i podnikatelům, kteří se rozhodnou na stravenkový paušál přejít, poklesne administrativa a odpadnou náklady na poplatky a provize, které jsou spojené se stravenkami.

O tom a o ostatních možnostech stravování zaměstnanců vůbec, budou následující řádky.

Povinnost umožnit stravování

Zaměstnavatel nemá povinnost zajišťovat zaměstnancům stravování ani je financovat, zákonem má uloženou pouze povinnost zaměstnancům stravování umožnit, a tuto povinnost má vůči zaměstnancům ve všech směnách. Podrobnosti o stravování obsahuje zákoník práce v ustanovení § 236 ZP. Dle tohoto ustanovení je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování, přičemž tuto povinnost nemá vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu.

Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Pokud je v pracovní smlouvě sjednáno více míst výkonu práce, rozumí se pracovní cestou pouze vyslání zaměstnance zaměstnavatelem mimo takto sjednaných více mít výkonu práce. Vyslání na pracovní cestu je možné pouze na dobu nezbytné potřeby, vždy je nutné stanovit konkrétní délku pracovní cesty. Zákoník práce nestanoví žádné omezení o místě pracovní cesty, zaměstnavatel tedy může zaměstnance vyslat na pracovní cestu tuzemskou i zahraniční. V neposlední řadě je zaměstnavatel oprávněn vyslat zaměstnance na pracovní cestu v rámci i k jinému zaměstnavateli. Na pracovní cestě vyslaný zaměstnanec vždy plní pracovní úkoly vysílajícího zaměstnavatele.

Zaměstnavatel tedy nemá povinnost zajistit stravování svých zaměstnanců, má jen povinnost umožnit zaměstnancům stravování. To v praxi znamená vhodné rozvržení pracovní doby, vybavení prostoru, kde se mohou zaměstnanci stravovat, vybavení kuchyněk a podobných prostor, možnost nákupu občerstvení v prostorách zaměstnavatele apod. Jde o fakultativní plnění zaměstnavatele, vyplývající z jeho vlastního rozhodnutí.

Stravování zaměstnanců řeší několik předpisů. Je to především citovaný § 236 zákoníku práce, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen zákon č. 586/1992 Sb.), vyhláška č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích (dále jen vyhláška č. 430/2001 Sb.), vyhláška č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky (dále jen vyhláška č. 84/2005 Sb.) a vyhláška č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb (dále jen vyhláška č. 114/2002 Sb.).

Poskytování stravování

Poskytování stravování zaměstnancům lze dohodnout v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu zaměstnavatele. Zároveň mohou být dohodnuty nebo stanoveny další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výše finančního příspěvku zaměstnavatele, jakož i bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, organizace stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem.

Zákoník práce stanoví, že bylo-li to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, poskytuje se zaměstnancům stravování. Zároveň mohou být dohodnuty nebo stanoveny další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výše finančního příspěvku zaměstnavatele, jakož i bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, organizace stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem, nejsou-li tyto záležitosti upraveny pro určený okruh zaměstnavatelů zvláštním právním předpisem. Tímto zvláštním předpisem je myšlena vyhláška č. 430/2001 Sb. a vyhláška č. 84/2005 Sb. Vyhláška č. 430/2001 Sb. upravuje náklady na závodní stravování a jejich úhradu v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích a vyhláška č. 84/2005 Sb. upravuje náklady na závodní stravování a jejich úhradu v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky.

Podíl zaměstnavatele na úhradě stravování může jít zčásti na vrub daňově uznatelných výdajů (nákladů), anebo může být poskytnut z prostředků fondu kulturních a sociálních potřeb, sociálního fondu či jiného obdobného fondu, ze zisku po zdanění zaměstnavatele, resp. jako nedaňový výdaj (náklad) zaměstnavatele.

Zákoník práce připouští, aby zaměstnavatel poskytoval cenově zvýhodněné stravování dalším skupinám zaměstnanců za podmínky, že toto je dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu zaměstnavatele. Jedná se o následující skupiny zaměstnanců:

• bývalí zaměstnanci zaměstnavatele, kteří u něj pracovali do odchodu do starobního nebo invalidního důchodu,
• zaměstnanci po dobu čerpání jejich dovolené,
• zaměstnanci po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti.

Kolektivní smlouva a vnitřní předpis

Vzhledem k tomu, že právní úprava stravování v zákoníku práce je poměrně kusá a ponechává plně na zaměstnavateli stanovení podrobných podmínek, je kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis zaměstnavatele pro tento účel nejlepším řešením.

Obecně platí, že právo uzavřít kolektivní smlouvu za zaměstnance má i podle zákoníku práce pouze odborová organizace. Odborová organizace je svojí podstatou občanským sdružením a tudíž právnickou osobou a může jednat za zaměstnance s právními důsledky, tedy uzavírat kolektivní smlouvu. Kolektivní smlouva se uzavírá i za odborově neorganizované zaměstnance, takže pokud kolektivní smlouva upravuje otázku stravování, upravuje ji pro všechny zaměstnance zaměstnavatele.

U zaměstnavatelů, kteří neuzavírají kolektivní smlouvu nebo u kterých nejsou podmínky stravování stanoveny kolektivní smlouvou, je třeba vydat vnitřní předpis upravující stravování zaměstnanců.

Vnitřní předpis musí být stejně jako kolektivní smlouva vydán písemně, nesmí být v rozporu s právními předpisy ani být vydán se zpětnou účinností, jinak je zcela nebo v dotčené části neplatný. Vnitřní předpis je zpravidla vydáván na dobu určitou, nejméně však na dobu 1 roku; vnitřní předpis týkající se odměňování může být vydán i na kratší dobu.

Stejně jako kolektivní smlouva je i vnitřní předpis závazný pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance. Nabývá účinnosti dnem, který je v něm stanoven, nejdříve však dnem, kdy byl u zaměstnavatele vyhlášen. Zaměstnavatel je povinen zaměstnance seznámit s vydáním, změnou nebo zrušením vnitřního předpisu nejpozději do 15 dnů. Vnitřní předpis musí být všem zaměstnancům zaměstnavatele přístupný. Zaměstnavatel je povinen uschovat vnitřní předpis po dobu 10 let ode dne ukončení doby jeho platnosti.

Jestliže zaměstnanci vznikne na základě vnitřního předpisu právo, zejména mzdové, platové nebo ostatní právo v pracovněprávních vztazích, nemá zrušení vnitřního předpisu vliv na trvání a uspokojení tohoto práva. Toto právo se uplatňuje stejně jako právo z kolektivní smlouvy soudní cestou. I právo na příspěvek na stravování se posuzuje stejně jako každé jiné mzdové či platové právo.

Stravování z pohledu zaměstnance

Pro zaměstnance platí podle § 6 odst. 9 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb. zásada, že je od daně osvobozena hodnota stravování poskytovaného jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti nebo v rámci stravování zajišťovaného ...