Zaměstnávání cizinců z třetích zemí

Základní podmínky zaměstnávání cizinců

Kdo je považován zákonem o zaměstnanosti za cizince (občana třetích států) a jaké jsou základní podmínky jejich zaměstnávání?

Za cizince označuje zákon o zaměstnanosti občany tzv. třetích zemí, tedy občany státu, který není členem Evropské unie a zároveň není občanem Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska.

Členské státy Evropské unie jsou Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a Švédsko.

Na rozdíl od občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků neposkytuje zákon o zaměstnanosti cizincům ze třetích států žádné přednostní postavení, či dokonce stejná práva jako občanům České republiky, jak jsme si uváděli v seriálu „Zaměstnávání cizinců z EU“.  To podtrhuje i příslušné ustanovení zákona o zaměstnanosti, které výslovně stanoví, že se pro účely zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí podle tohoto zákona za cizince nepovažuje občan EU, jeho rodinný příslušník ani rodinný příslušník občana ČR. Pokud tedy cizince nelze podřadit pod definici rodinného příslušníka občana EU či občana ČR (což by si měl budoucí zaměstnavatel vždy nechat potvrdit), zbývá již pouze ověřit, zda se na cizince nevztahuje některá z výjimek upravená právními předpisy. V zásadě se jedná o dvě skupiny – cizince s volným vstupem na trh práce a cizince, kteří jsou povinni získat povolení k zaměstnání.

Pokud se na cizince žádná z výjimek nevztahuje, bude cizinec muset před samotným výkonem práce na území ČR podstoupit standardní postup vedoucí k získání zaměstnanecké karty jako obecného a výchozího povolení k pobytu za účelem zaměstnání, případně zvolit některý z alternativních postupů, pokud vůbec vzhledem ke specifickému postavení cizince nějaký takový postup existuje.

Bez ohledu na konkrétní postup vedoucí k získání dlouhodobého pobytu zakotvila v roce 2019 novela zákona o pobytu cizinců (zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů) za účelem posílení tzv. integračních prvků pro cizince dva nové aspekty:

• převedení již existujících center na podporu integrace cizinců do systému řízeného a financovaného státem, a to s účinností od 1. července 2020 a dále
• zavedení povinnosti absolvovat adaptačně-integrační kurz s účinností od 1. ledna 2021.

Povinnost absolvování adaptačně-integračního kurzu pro nově příchozí cizince je stanovena nejdéle do 1 roku ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o vydání povolení k jejich dlouhodobému či trvalému pobytu na území ČR. Tato povinnost se obdobně vztahuje i na cizince, kterému bylo vydáno nové povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu změny účelu pobytu na území. Povinnost absolvovat kurz se týká výhradně cizinců z tzv. třetích zemí, nevztahuje se tedy na občany členských států EU, EHP či Švýcarska. Konkrétní obsahovou náplň a časový rozsah adaptačně-integračních kurzů a podmínky jeho absolvování, požadavky na organizační zajištění adaptačně-integračního kurzu a paušální částku, kterou hradí cizinec, stanovilo Ministerstvo vnitra vyhláškou č. 520/2020 Sb., o provádění adaptačně-integračních kurzů. Za nesplnění povinnosti absolvovat adaptačně-integrační kurz může být cizinci udělena pokuta až do výše 10 000 Kč. Nicméně nesplnění této povinnosti nemá přímý (negativní) vliv na případné prodloužení dlouhodobého pobytu.

Výjimku z povinnosti absolvovat adaptačně-integrační kurz má pouze cizinec, který:

• pobývá na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, investování a ochrany na území či karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance,
• v den nabytí právní moci rozhodnutí o vydání povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu buď nedovršil věk 15 let, nebo naopak dovršil věk 61 let, nebo
• již adaptačně-integrační kurz absolvoval.

Jaké jsou základní podmínky zaměstnávání cizinců?

Problematiku zaměstnávání cizinců v ČR řeší v rámci českého právního řádu především dva zákony, kterými jsou zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, a zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tyto dva předpisy tvoří dohromady ucelený rámec podmínek, za kterých mohou zaměstnanci ze zahraničí vykonávat zaměstnání na území ČR.

Obsah těchto základních pravidel je relativně prostý. Aby mohl být cizinec přijat do zaměstnání a zaměstnáván, musí být podle zákona o zaměstnanosti držitelem platné

• zaměstnanecké karty (v duálním režimu), nebo
• karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, nebo
• povolení k zaměstnání od příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR a platného oprávnění k pobytu (jedná se zejména o tzv. neduální zaměstnaneckou kartu ve smyslu § 42g odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., která slouží pouze jako povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, příp. o mimořádné pracovní vízum, nebo
• volného přístupu na trh práce a platného oprávnění k pobytu.

Vedle výše zmíněných alternativních požadavků, které lze vyčíst ze zákona o zaměstnanosti je třeba ještě doplnit obecný požadavek stanovený zákoníkem práce, a to uzavření písemné pracovní smlouvy nebo některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (zpravidla dohody o pracovní činnosti).

Z výše uvedených požadavků vyplývá, že zákonnost výkonu práce cizince na území ...