Zaměstnávání osob se zdravotním postižením

Obsah:

• Úvodem
• K definici pojmu „osoba se zdravotním postižením“
• K povinnostem Úřadu práce ČR ve vztahu k osobám zdravotně postiženým
• K povinnostem zaměstnavatele ve vztahu k osobám zdravotně postiženým podle zákona o zaměstnanosti
• K povinnostem zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnancům zdravotně postiženým podle zákoníku práce
  • Zásada rovného zacházení s muži a ženami a zákaz diskriminace
  • Převedení na jinou práci
  • Výpověď ze strany zaměstnavatele
  • Možnost okamžitého zrušení pracovního poměru
  • Ochrana zaměstnanců se zdravotním postižením v oblasti BOZP
  • Ochrana zaměstnanců se zdravotním postižením, kteří uzavřeli dohodu o zvýšení kvalifikace
  • Ochrana zaměstnanců se zdravotním postižením
• K dalším právům zaměstnavatelů zaměstnávajícím osoby zdravotně postižené
  • 1) v daňové oblasti – zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
  • 2) poskytování příspěvku na zřízení či provoz chráněného pracovního místa či chráněné pracovní dílny – ustanovení § 75 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a ustanovení § 6 až 10 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

Úvodem

Česká právní úprava ochrany zdravotně postižených osob vychází z Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 159, o pracovní rehabilitaci zdravotně postižených osob, která byla naší republikou ratifikována a která byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 72/1985 Sb.

Druhým základním mezinárodním předpisem, který deklaruje práva osob se zdravotním postižením je Evropská sociální charta, kterou naše republika též ratifikovala a publikovala ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 14/2000 Sb. m. s.

Článek 15 Evropské sociální charty stanoví „Aby zajistily účinný výkon práva osob se zdravotním postižením na přípravu k povolání, rehabilitaci a sociální adaptaci, smluvní strany se zavazují: že přijmou odpovídající opatření pro umístění osob s postižením do zaměstnání, například zřídí specializované zprostředkovatelny, příležitosti pro chráněné zaměstnání a přijmou opatření k pobídce zaměstnavatelů, aby přijímaly osoby s postižením do zaměstnání.“

Zdravotně postižené osoby byly, dnes již zrušeným zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a jsou současným zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti zařazeny mezi tzv. chráněné skupiny. Původní zákon o zaměstnanosti, tedy zákon č. 1/1991 Sb. zavedl do našeho právního řádu pojem „osoby se změněnou pracovní schopností“ a „osoby se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením“" de facto pro účely politiky zaměstnanosti a pro pracovněprávní předpisy. Ostatní právní předpisy sice poskytovaly též ochranu osobám se zdravotním postižením (např. předpisy zdravotní, nebo státní sociální podpory), nicméně je neoznačovaly jako „osoby se změněnou pracovní schopností“ a „osoby se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením“. Nový zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., který nabyl účinnosti 1. 10. 2004 v části třetí proto opustil původní terminologii a nahradil ji označením „osoby se zdravotním postižením“. Podle důvodové zprávy byl pojem „občan se změněnou pracovní schopností“ překonán zejména z důvodu neslučitelnosti terminologie s pojmy používanými v zemích Evropských společenství.

V našem dnešním článku se zaměříme na postavení osob se zdravotním postižením v předpisech práva zaměstnanosti a práva pracovního, tedy na problematiku dotýkající se zaměstnavatelů.

K definici pojmu „osoba se zdravotním postižením“

Ve smyslu definice obsažené v ustanovení § 67 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „ZZ“) se osobám se zdravotním postižením poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce.

Osobou se zdravotním postižením jsou fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány:

• invalidními ve třetím stupni („osoby s těžším zdravotním postižením“),
• invalidními ve druhém nebo prvním stupni,
• zdravotně znevýhodněnými („osoby zdravotně znevýhodněné“).

Toto členění souvisí s úpravou invalidních důchodů provedenou tzv. 1. etapou důchodové reformy v roce 2010. Původní tzv. plné invalidní důchody se dnes označují jako invalidní důchody třetího stupně a tzv. částečné invalidní důchody se rozčlenily na invalidní důchody prvního a druhého stupně.

Obecně platí, že pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.

Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla

• nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,
• nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně,
• nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.

Pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

Při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu,

• zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost,
• zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav,
• zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován,
• schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával,
• schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %,
• v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.

Procentní míra poklesu soustavné výdělečné činnosti se i v případě všech tří stupňů invalidity určuje též podle přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity).

Posuzování invalidity jako první upravila vyhláška č. 284/1995 Sb. s účinností od 1. 1. 1996. Stanovila způsob hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a vymezila posudkové zásady a hlediska pro jednotlivé skupiny a nejčastější druhy zdravotních postižení. Zároveň v příloze č. 2 vyhlášky k vymezeným druhům zdravotního postižení, podle rozsahu a tíže funkční poruchy, stanovila obvyklou/průměrnou míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v procentech. V příloze č. 3 vyhlášky stanovila „zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek“ a v příloze č. 4 vyhlášky „zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky“. V roce 1995 bylo vydání vyhlášky regulující posuzování invalidity a míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v důsledku zdravotních postižení velmi progresivním krokem, protože tím právní úprava zajistila jednotné posuzování invalidity.

V souvislosti s l. etapou důchodové reformy a přijetím zákona č. 306/2008 Sb., kterým byl s účinností dnem 1. 1. 2010  novelizován zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, byla vyhláška č. 284/1995 Sb. zrušena a byla přijata vyhláška č. 359/2009 Sb.

Jak jsme uvedli výše, invalidita je v zákoně o důchodovém pojištění vymezena poklesem pracovní schopnosti (nejméně o 35 %), přičemž procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanoví prováděcí vyhláška. Konkrétní procentní míry tohoto poklesu jsou stanoveny v příloze podle druhů zdravotních postižení; pokud by některé zdravotní postižení nebylo v příloze konkrétně uvedeno, bude se vycházet ze zdravotního postižení nejvíce srovnatelného.

Vyhláška stanoví obecný postup posouzení poklesu pracovní schopnosti. Vždy je třeba určit rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a procentní míra tohoto poklesu se bude stanovovat v rozpětí podle této příčiny, s případnými modifikacemi (viz dále).

Dále vyhláška stanoví, ve kterých případech lze horní a dolní hranici míry poklesu pracovní schopnosti určené podle rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvýšit nebo snížit až o deset procentních bodů. Tím se bere zřetel na vliv působení více zdravotních postižení a dále na individuální dopad zdravotního postižení na konkrétního pojištěnce.

Zákon o důchodovém pojištění v § 39 odst. 4 stanoví jako jedno z kritérií, která se berou v úvahu při určování poklesu pracovní schopnosti, též schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 % s tím, že způsob zhodnocení a využití této zachované pracovní schopnosti stanoví prováděcí předpis. Ve vyhlášce se toto vymezuje ve vztahu ke schopnosti vykonávat výdělečnou činnost s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti a ke schopnosti rekvalifikace na jiný druh výdělečné činnosti.

Dále zákon o důchodovém pojištění v § 39 odst. 4 stanoví jako jedno z kritérií též to, zda v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek s tím, že vymezení těchto podmínek stanoví prováděcí předpis. Při vymezení těchto podmínek se vychází též z toho, zda úprava nebo přizpůsobení pracovních podmínek jsou reálné, tj. smysluplné.

Osobou zdravotně znevýhodněnou je fyzická osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být ...