Chyby v praxi při skončení pracovního poměru

Obsah:

• Úvodem
• Právní jednání
• Výklad právních jednání
• Nicotnost skončení pracovního poměru
• Důvody skončení pracovního poměru
• Dohoda o rozvázání pracovního poměru
• Výpověď daná zaměstnavatelem
• Výpovědní doba
• Důvody, pro které může dát zaměstnavatel výpověď

Úvodem

Skončení pracovního poměru a změna zaměstnavatele se v posledních letech staly běžnými součástmi pracovního života zaměstnanců i zaměstnavatelů. Již dávno neplatí, že zaměstnanec stráví převážnou část svého života u jednoho zaměstnavatele. V praxi však skončení pracovního poměru představuje často pro zaměstnance složité období života spojené především s pocitem nejistoty „co bude dále“. Nicméně je to součást života a stejně jako např. v partnerských vztazích by měl být onen „rozchod“ zaměstnavatele a zaměstnance proběhnout slušně, důstojně a při vzájemném spravedlivém vypořádání, aby ani jeden ze subjektů pracovněprávního vztahu neměl pocit, že se ho druhý snažil „doběhnout“ nebo že ho ošidil.

Úvodem našeho článku se však na skončení pracovního poměru podíváme trochu „očima teorie práva“. Důvodem je, že v roce 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ) a že řada jeho obecných principů, týkající se právních jednání, dopadá právě na jednání zaměstnance a zaměstnavatele ohledně skončení pracovního poměru. Některé z těchto principů jsou nové, a proto v praxi ne zcela zažité. Proto se v následujících řádcích podíváme společně na problémy, které v praxi přináší skončení pracovního poměru.

Právní jednání

Jednou z významných terminologických a současně i věcných změn, které přinesl nový občanský zákoník („NOZ“), je nahrazení dosavadního pojmu právní úkon novým pojmem právní jednání. Nehovoříme tedy již o tom, že určitá osoba činí právní úkon, nýbrž že právně jedná. Je třeba si zvyknou na to, že podstatné jméno „jednání“ vyjadřuje skutečnost, že smlouva již byla uzavřena, dojednána a ne že jednání teprve trvá, běží, že strany vedou spolu dialog o tom, co bude smlouva obsahovat. Je třeba si zvyknou na to, že podstatné jméno „jednání“ vyjadřuje skutečnost, že smlouva již byla uzavřena, dojednána a ne že jednání teprve trvá, běží, že strany vedou spolu dialog o tom, co bude smlouva obsahovat.

Pro nás v pracovním právu je důležité, že právním jednáním je jak sama pracovní smlouva, tak dodatek k pracovní smlouvě, v kterém se sjednává změna nebo dokonce rozvazovací akt, ať již ze strany zaměstnance nebo zaměstnavatele.

Občanský zákoník platný do konce roku 2013 definoval právní úkon jako projev vůle, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Právní úkony mohou být jak jednostranné, tak i dvoustranné. Právními úkony jsou tedy kromě veškerých smluv a dohod, které jsou v pracovněprávních vztazích uzavírány (včetně kolektivní smlouvy), i jednostranné projevy vůle zaměřené na vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, například výpověď nebo mzdový výměr.

Právní jednání se v pracovním právu rozlišují na jednostranné a dvoustranné. Za nejdůležitější jednostranná právní jednání je považována výpověď z pracovního poměru, převedení na jinou práci, okamžité zrušení pracovního poměru, jmenování na pracovní místo, odvolání z pracovního místa. Mezi nejdůležitější dvoustranná právní jednání řadíme pracovní smlouvu, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, dohodu o odpovědnosti, dohodu o kvalifikaci, dohodu o skončení pracovního poměru, sjednání odvolatelnosti, dohodu o konkurenční doložce.

Právní jednání musí být učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatné. Právní jednání, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatné. Právní jednání není neplatné pro chyby v psaní nebo počtech, je-li jeho význam nepochybný. Dále je neplatné právní jednání, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právnímu jednání neboli terminologií NOZ je nesvéprávný. Rovněž je neplatné právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

Základní východisko pro výklad právního jednání je třeba spatřovat již v ustanovení § 4 NOZ – má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat a činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé.

Podle § 6 NOZ každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Toto kritérium poctivého a slušného uplatňování oprávnění i poctivého a čestného plnění povinností odpovídá zásadě čestného žití (honeste vivere) chápané jako jeden ze základních příkazů práva již v justiniánském kodexu. Autoři NOZ vysvětlovali, že standardní občanské zákoníky spojují výkon subjektivních práv a plnění právních povinností s kritériem čestnosti a absence zlé vůle i podvodného úmyslu.

Ve starém ZP nebyla úpravě právních úkonů věnována zvláštní pozornost a jejich úprava byla značně podceněna. Proto se nyní platný ZP zaměřil od samého počátku na právní úpravu právních úkonů v tehdy platném OZ, protože ta je propracovanější a komplexnější a v původním § 18 ZP vztáhl ustanovení OZ o právních jednáních i do sféry pracovního práva.

Zákoník práce již ve znění po koncepční novele (po roce 2012) vzhledem k subsidiární působnosti OZ upravoval pouze odchylky z obecné občanskoprávní úpravy následků vad právních úkonů. Tato zvláštní úprava byla nicméně v ZP pojata poměrně široce. Výchozím následkem vad právních úkonů bylo podle § 18 odst. 1 ZP ve znění do konce loňského roku relativní neplatnost. Ustanovení § 19 ovšem obsahovalo široký výčet případů, kdy se uplatní neplatnost absolutní. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatné byly právní úkony jednostranné a kolektivní smlouvy, byla v praxi i dohoda o skončení pracovního poměru neuzavřená písemně stižena absolutní neplatností.

Novelou ZP přijatou ke dni účinnosti NOZ, došlo ke zrušení těchto pravidel a k úpravě mnohem úžeji pojatých odchylek. Následky vad právních jednání se tedy v pracovněprávních vztazích posuzují podle pravidel v NOZ.

Výklad právních jednání

Právní jednání se vykládají běžně, zaměstnavatel i zaměstnanec vykládají obsah pracovní smlouvy nebo v případě, když dá zaměstnavatel zaměstnanci výpověď a zaměstnanec ji pokládá za neplatnou, vykládá obsah právního jednání – tedy její neplatnost – soud. Těch všech důvodů obsahuje obecný návod na výklad právních jednání NOZ. Nový OZ však přisuzuje výkladu právního jednání zcela nový význam.

Podle § 574 NOZ platí totiž zásada, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než na neplatné. Autoři NOZ se dovolávají zásad platných již za dob starého Říma – např. In favorem negotii – „ve prospěch platnosti jednání“ nebo zásady – potius valeat actus quam pereant neboli „spíš nechť je jednání zdravé, totiž platí, než aby zemřelo, totiž bylo vadné“.

Podle § 555 odst. 1 NOZ platí, že právní jednání se posuzuje podle obsahu. Tato zásada platí jak ve vztahu k právním jednáním učiněným písemně či ústně. Při výkladu právních jednání ústních je třeba vzpomenout zásady, že u nich má být průměrně rozumnému člověku srozumitelné, co je oním právním jednáním vyjádřeno.

Nový OZ rozdílně od OZ z roku 1964 (§ 37), který spojoval nedostatek vůle, vážnosti a určitosti s absolutní neplatností právního jednání (úkonu), stanoví, že se v takových případech o projev vůle vůbec nejedná. Tam, kde není vážná vůle vůbec a nemůže být ani relevantně projevena tak, aby vyvolala následky stanovené v § 545 NOZ, tedy následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí se zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Na popsanou obecnou úpravu obsaženou v NOZ váže ještě nové pravidlo v § 18 ZP. Určuje, že je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

V důsledku toho NOZ rozlišuje právní jednání zdánlivá a neplatná. Se zdánlivým právním jednáním (nebo ujednáním) NOZ pracuje na řadě míst a zpravidla neoznačuje tak, že se k nim nepřihlíží. V důsledku toho jsou takové projevy vůle mimo právo a nemají právní relevanci. Jde-li např. o zdánlivé právní ujednání ve smlouvě, hledí se na smlouvu jako by byla od počátku bez takového ujednání. S tímto pojmem „zdánlivé právní jednání“ se sekáváme v NOZ v § 551 až § 553 NOZ, když chybí vůle jednající osoby, když nebyla zjevně projevena vážná vůle a ...