Dne 1. ledna 2021 nabude účinnosti drtivá většina ustanovení tzv. velké novely zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ či „ZOK“). Konkrétně se jedná o zákon č. 33/2020 Sb. (dále jen „novela“). Přináší nespočet změn, které se týkají všech obchodních korporací bez rozdílu, i když nejvýrazněji nakonec dopadne na kapitálové obchodní společnosti, tedy společnost s ručením omezeným a akciovou společnost. Některé jsou věcné, jiné do textu zákona jen promítají výklad, který teorie (a nezřídka judikatura Nejvyššího soudu) dovodily již vzhledem ke stavu právní úpravy před novelou. Tento příspěvek mapuje stěžejní příklady z obou okruhů novinek v zákonném textu, ale i body, jež se nakonec do novely nevešly, třebaže je ministerstvo, resp. vláda navrhovaly, přesto však lze mít za to, že se prosadí i bez výslovné opory v dikci novely, a tudíž i zákona o obchodních korporacích.
Vzhledem k rozsahu novely není možné vměstnat do této stati informaci o všech novelizačních bodech, byť i významných. Snažil jsem se proto vybrat ty, jež pokládám za zvláště relevantní pro praxi čtenářů Metodických aktualit a jejich zaměstnavatelů či klientů. Největší pozornost úvodem věnuji problematice rozdělování zisku a jiných vlastních zdrojů, které jsem se na stránkách Metodických aktualit opakovaně věnoval. Připomínám, že základní výklad těchto otázek jsem podal v č. 8/2016 v příspěvku nazvaném „Aktuální otázky rozdělení zisku ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti po rekodifikaci“. Jeho závěry jsem doplnil a zčásti korigoval v č. 1/2018, v článku „Znovu k rozdělování zisku a jiných vlastních zdrojů ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti“, a znovu v č. 5/2018 v obecnějším příspěvku „Nová právní úprava společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti v pátém roce své účinnosti“. Některé výklady prezentované v označených textech novela výslovně potvrzuje a promítá do textu zákona, jiné naopak mění. Také ze zbylých oblastí jsem přednostně vybíral témata, o kterých jsem na stránkách Metodických aktualit v minulosti pojednal, a to v některé z následujících statí: „Právní úprava obchodních korporací po rekodifikaci“ (č. 8/2013), „Nová právní úprava společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti ve třetím roce své účinnosti“ (č. 7/2016) či „Nová právní úprava společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti v pátém roce své účinnosti“ (č. 5/2018).
1. K typologii novinek, jež přináší novela, i důvodům a důsledkům nepřijetí celé řady původně navržených novelizačních bodů
Autoři a předkladatelé novely od počátku sledovali tři základní cíle, které se odrazily ve třech hlavních typech novelizačních bodů.
První skupina má za cíl opravit či napravit zřejmé gramatické, terminologické nebo legislativně technické chyby, jimiž trpí současné znění zákona o obchodních korporacích přijaté v roce 2012 v rámci rekodifikace civilního práva.
Druhý, početně možná nejrozsáhlejší, okruh tvoří body, které doplňují dosavadní text zákona o výslovná řešení otázek, na něž praxe naráží při jeho výkladu. Převážila představa, že jasné odpovědi na otázky, jaká pravidla pro ně platí, by uživatelé měli nacházet (pokud možno) přímo v textu zákona, nejen u svých právních poradců, resp. v odborných textech a judikatuře. I když tedy výkladem lze tyto odpovědi dovodit i z účinného textu, novelou prolíná snaha promítnout je i do znění zákona a nenechat nikoho na pochybách, že takto je třeba zákon vyložit a použít. Řešení mnoha interpretačních problémů ostatně krystalizovala v diskusi mezi členy odborné komise, která se scházela na ministerstvu spravedlnosti v letech 2014 až 2016 a která stála na počátku příprav návrhu novely. V komisi zasedli přední tuzemští odborníci na právo obchodních korporací, mezi nimi i několik vysokoškolských učitelů či soudců Nejvyššího soudu. Komise tak nakonec posloužila jako platforma, v jejímž rámci její členové koordinovali (i případně revidovali) vlastní postoje k výkladovým nejasnostem stávajícího znění zákona. Výsledné řešení, na němž se shodli, nejenže promítli do návrhu novely, ale posléze i svých odborných statí a komentářů a dokonce (pokud jde o soudce Nejvyššího soudu) i rozhodnutí. Tak se stalo, že novela na řadě míst jen reflektuje výklad nynějšího textu zákona, který mezitím převážil v teorii a který v poslední době ve svých rozhodnutích nezřídka potvrdil i Nejvyšší soud.
Teprve třetí skupina novelizačních bodů přináší reálnou změnu pravidel oproti těm, která se z textu zákona či jeho výkladu podává dnes. Některé nynější aplikační problémy zkrátka výkladem nelze odstranit, aniž by teorie i judikatura překročila mantinely přípustné právní interpretace. Ty mohla vyřešit jedině novela.
Bez právního významu není fakt, že když návrh novely po bezmála čtyřech letech příprav dorazil do Poslanecké sněmovny (v červnu 2018), stal se mu málem osudným jeho rozsah. Poslanci byli ochotni novelu podpořit jen za předpokladu jejího výrazného zeštíhlení. Ministerstvo (v rámci přípravy komplexního pozměňovacího návrhu) muselo samo přikročit k redukci původního návrhu. Zasáhla ponejvíce „změny“ ze shora nastíněné druhé skupiny. Ministerstvo z návrhu vypouštělo novelizační body, které měly do zákona jen promítnout výklad, jejž lze dovodit i bez novely. U těchto nepřijatých bodů tudíž neplatí interpretační pravidlo zamítnuté alternativy. Není možné dovozovat, že když sněmovna tyto body z návrhu vypustila, je třeba stávající zákon vyložit opačně, než se v nich navrhovalo. Z návrhu nevypadly proto, že by poslanci vědomě v diskusi zavrhli řešení, jež přinášely. Je tomu přesně naopak. Návrh opustily právě proto, že jimi proponované řešení se umí prosadit i bez výslovné opory v textu zákona – před novelou, i po ní.
2. Změny v oblasti rozdělení a výplaty zisku a jiných vlastních zdrojů
2.1. Obecně
Dosavadní text zákona o obchodních korporacích často nedává spolehlivou odpověď na otázku, která pravidla aplikovat výlučně na rozdělení a výplatu zisku a která i na distribuci a plnění vlastních zdrojů tvořených jiným způsobem (příplatky mimo základní kapitál, jako emisní či vkladové ážio, zdroje z přecenění při přeměnách apod.). Zákon dosud zpravidla zmiňuje jen rozdělení či výplatu zisku. Zda ustanovení vztáhnout i na jiné vlastní zdroje, je nutno překlenout výkladem. Úpravu rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů dnes také zákon stanoví odděleně pro společnost s ručením omezeným a pro společnost akciovou; v podrobnostech se tyto úpravy i dosti liší, aniž pro to existuje rozumné opodstatnění. Změny, které přináší novela, spojuje snaha zákonodárce výslovně stanovit, která pravidla z oblasti rozdělování a výplaty zisku se mají použít i na jiné vlastní zdroje a která nikoliv, a tato pravidla co možná zobecnit a sjednotit pro obě formy kapitálových společností (i družstvo). Ze zvláštních hlav věnovaných společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti se tak vesměs přesouvají do obecné hlavy první, použitelné na všechny obchodní korporace (tedy například i družstva) bez rozdílu.
Proces distribuce zisku a jiných vlastních zdrojů je zásadně dvoufázový. Nejprve nejvyšší orgán obchodní korporace (valná hromada či jediný společník vykonávající její působnost) rozhodne o rozdělení těchto zdrojů. Stěžejní omezení pro tuto fázi (tedy pro rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů) souvisejí s požadavkem na existenci řádné či mimořádné účetní závěrky a zahrnují tři okruhy omezení, jež se týkají obsahu těchto závěrek, zvláště na straně vlastního kapitálu v pasivech. Proto je označujeme jako tzv. bilanční omezení, resp. tři bilanční testy (první, druhý a třetí). V podrobnostech k nim níže ad 2.2. Rozhodne-li valná hromada či jediný společník o rozdělení zisku, založí tím společníkům či akcionářům (anebo i třetím osobám – viz též níže ad 2.5.) právo na výplatu jejich odpovídajících podílů na takto rozděleném zisku či jiných vlastních zdrojích. O výplatě takových podílů (tedy o tom, zda tato práva společnost uspokojí) musí těsně před jejich splatností rozhodnout statutární orgán (jednatel, představenstvo či statutární ředitel, resp. výhledově – po účinnosti novely – správní rada). Stěžejní předpoklad pro takovou výplatu, jehož naplnění musí statutární orgán pečlivě posuzovat a vážit, se podává z omezení, podle něhož společnost nesmí vyplatit podíl na zisku ani jiných vlastních zdrojích, pokud by si tím přivodila úpadek dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), a to v kterékoliv z obou forem předvídaných tímto zákonem, včetně platební neschopnosti. Označujeme jej jako tzv. insolvenční test. Novela se částečně dotkla i jej, blíže k němu proto níže ad 2.3.
2.2. Změny týkající se bilančních testů pro rozdělení
Základní bilanční omezení pro rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů se podává z § 34 odst. 1 ZOK. Podíl na zisku či jiných vlastních zdrojích se dle něj stanoví na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky schválené nejvyšším orgánem obchodní korporace, tedy (v poměrech společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti) její valnou hromadou či jediným společníkem vykonávajícím její působnost. Novela v této souvislosti doplnila ustanovení § 34 odst. 1 ZOK o výslovnou úpravu, podle níž řádná či mimořádná účetní závěrka schválená nejvyšším orgánem může sloužit jako podklad pro rozdělení těchto zdrojů do konce účetního období následujícího po tom, za které byla sestavena. Za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“), ještě Nejvyšší soud dovodil, že zisk lze na základě takové závěrky rozdělit jen do šesti měsíců od závěrkového dne (tzv. půlroční časový test). Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, a znovu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, který byl publikován se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2013. Jinými slovy – valná hromada mohla do konce roku 2013 o rozdělení zisku rozhodnout jen v prvním pololetí následujícího účetního období. Rozhodla-li později, její usnesení nezaložilo společníkům právo na výplatu přiznaného podílu. V prvních letech účinnosti zákona o obchodních korporacích teorie dovozovala, že stejné omezení se prosadí i v poměrech nového práva. Ještě v roce 2017 tento závěr potvrdil i Vrchní soud v Praze. Viz jeho usnesení ze dne 22. března 2017, sp. zn. 14 Cmo 506/2015, publikované v časopisu Právní rozhledy, č. 5/2018, str. 187 až 189. Postupně se však prosadil výklad, že valná hromada může v poměrech nového práva zisk či jiné vlastní zdroje vykázané v řádné účetní závěrce (sestavené například k 31. prosinci 2019) rozdělit i ve druhé polovině následujícího účetního období (tedy i na podzim roku 2020). Komentářová literatura z tohoto výkladu vychází od poloviny roku 2017. Viz zvláště P. Šuk in štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2017, str. 387 (pro společnost s ručením omezeným) či str. 688 a 689 (pro akciovou společnost). V roce 2019 pronikl i do judikatury Nejvyššího soudu. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2020 (případ společnosti Teplárna Strakonice, a. s.). Novela tak tento závěr, který lze výkladem dovodit již dnes, vnáší do textu zákona, aby byl jednoduše dostupný každému uživateli i bez znalosti teorie a judikatury.
Zásadní změnou prošla úprava tzv. prvního bilančního testu, který identifikuje zdroje pro rozdělení. Dnes jej zákon stanoví zvlášť pro společnost s ručením omezeným (v § 161 odst. 4 ZOK) a zvlášť pro společnost akciovou (§ 350 odst. 2 ZOK). Novela jeho úpravu sjednocuje a přesouvá do § 34 odst. 2 ZOK. Podstatné ale je, že stávající úprava pravidlo v obou formách kapitálových obchodních společností vztahuje výlučně na zdroje ze zisku. Oproti dřívější dikci § 178 odst. 6 ObchZ (arg. „jako podíl na zisku“) tak sice nečiní výslovně, teorie tak ovšem dovozuje i z toho, jaké zdroje pravidlo zohledňuje, tedy jen zdroje ze zisku (a to ještě nepřesně, když výslovně pomíjí i některé takové zdroje, například jiný hospodářský výsledek minulých let, což však lze překlenout výkladem). Viz jen výkladové stanovisko č. 25 expertní skupiny komise pro aplikaci nové civilní legislativy při ministerstvu spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014 k rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů. Shoda nicméně panuje na tom, že na jiné vlastní zdroje dnes první bilanční test nedopadne ani ve společnosti s ručením omezeným, ani ve společnosti akciové. Jinými slovy – vykáže-li společnost třeba ostatní kapitálové fondy ve výši 40 mil., zásadně je dle nyní účinného znění zákona může rozdělit (nenarazí-li v poměrech akciové společnosti na omezení plynoucí z tzv. druhého bilančního testu – viz stávající § 350 odst. 1 ZOK), i kdyby třeba jinak neměla žádné další zdroje k rozdělení, a naopak z minulosti nesla neuhrazenou ztrátu ve výši třeba i přesahující částku ostatních kapitálových fondů. Novela tento stav mění. Pravidla pro rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů se zpřesňují (aby terminologicky odpovídala struktuře pasiv rozvahy), sjednocují (předpoklady pro rozdělení zisku na jedné straně a jiných vlastních zdrojů na straně druhé se přestanou posuzovat separátně) a zobecňují pro obě formy kapitálových společností i družstva. Ustanovení § 34 odst. 2 ZOK tak nově stanoví, že částka k rozdělení nesmí v kapitálové společnosti nebo družstvu překročit součet výsledku hospodaření posledního skončeného účetního období, výsledku hospodaření minulých let a ostatních fondů, které může kapitálová společnost nebo družstvo použít podle svého uvážení, snížený o příděly do rezervních a jiných fondů v souladu se zákonem a společenskou smlouvou. Disponibilní zdroje k rozdělení se tak vždy sečtou dohromady (včetně položek se záporným znaménkem) bez ohledu na svůj původ. Vykáže-li společnost ve kterémkoliv záporný údaj (časté to bude zvláště u neuhrazené ztráty, ale i třeba u disponibilních rozdílů z přecenění při přeměnách), sníží si o stejnou částku práh pro rozdělení kteréhokoliv jiného zdroje (i když nemá původ v zisku).
Tzv. druhý bilanční test dnešní úprava stanoví v § 350 odst. 1 ZOK výlučně pro společnost akciovou. Vlastní kapitál dle něj nesmí v důsledku rozdělení zisku klesnout pod kapitál základní zvýšený o fondy, které nelze podle zákona či stanov rozdělit mezi akcionáře. Za účinnosti obchodního zákoníku se omezení shodně prosazovalo i ve společnosti s ručením omezeným. Krátce po přijetí a nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích se ještě spekulovalo, zda pravidlo z úpravy nevypadlo omylem a zda jeho aplikaci nedovodit výkladem (cestou analogie). Převážilo přesvědčení, že posun byl záměrný a že tedy tento bilanční test se od 1. ledna 2014 na společnost s ručením omezeným skutečně nepoužije. Viz znovu výkladové stanovisko č. 25 expertní skupiny komise pro aplikaci nové civilní legislativy při ministerstvu spravedlnosti ze dne 9. 4. 2014 k rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů. Novela tento stav mění a vrací k řešení, které se prosazovalo za účinnosti obchodního zákoníku. Úprava druhého bilančního testu se z § 350 odst. 1 ZOK přesouvá do § 40 odst. 1 ZOK tak, aby dopadla na obě kapitálové společnosti bez rozdílu (a s nimi i družstva). Po 1. lednu 2021 tak bude i pro společnost s ručením omezeným platit, že nesmí rozdělit zisk nebo jiné vlastní zdroje, pokud se ke dni skončení posledního účetního období vlastní kapitál vyplývající z řádné nebo mimořádné účetní závěrky nebo vlastní kapitál po tomto rozdělení sníží pod výši upsaného základního kapitálu zvýšeného o fondy, které nelze podle zákona nebo společenské smlouvy rozdělit. Mohlo by se zdát, že ve světle rozšíření prvního bilančního testu i na jiné vlastní zdroje (viz výše k § 34 odst. 2 ZOK) se význam druhého bilančního testu (§ 40 odst. 1 ZOK) vyčerpal. Tak tomu ale není. Mohou nastat situace, ve kterých společnosti ve světle prvního bilančního testu vyjdou zdroje k rozdělení, „neprojde“ však druhým testem. Důvod spočívá v tom, že do prvního bilančního testu vstupují výlučně tzv. disponibilní zdroje. Tento první test tudíž nezahrnuje všechny položky vlastních zdrojů, zvláště některé pravidelně minusové, například A.I.2. (vlastní podíly) či A.II.2.2. (oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků). Ty by tudíž vstoupily až do druhého bilančního testu a případně korigovaly výsledek toho prvního.
Třetí bilanční test novela zakotvuje do § 40 odst. 2 ZOK. Není však nový. Dnes se podává z § 28 odst. 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, kde jej však korporátní praxe často přehlíží, zákonodárce se tudíž rozhodl připojit jej do zákona o obchodních korporacích k ostatním bilančním testům, kam systematicky lépe spadá. Podle upravené dikce tohoto ustanovení, jsou-li v aktivech rozvahy vykazovány náklady na vývoj, nesmí kapitálová společnost nebo družstvo rozdělit zisk nebo jiné vlastní zdroje, pokud není částka k rozdělení podle § 34 odst. 2 ZOK alespoň rovna neodepsané části nákladů na vývoj. O výši neodepsaných nákladů na vývoj se snižuje částka k rozdělení podle § 34 odst. 2 ZOK. Jde tedy jinými slovy o to, aby si zdroje, které společnost na pasivech vytvoří tím, že na straně aktiv bilance vykáže náklady na vývoj, společníci (akcionáři, členové družstva) nemohli rozdělit a vyplatit. Zákon tyto zdroje výslovně prohlašuje nedisponibilními. Důvod tkví v tom, že bilančním aktivům v podobě nákladů na vývoj zpravidla neodpovídá reálný majetek, jejž by společnost mohla zpeněžit, aby mohla případně obsloužit výplatu zdrojů, které by vyvažovaly taková aktiva na straně pasiv ve vlastním kapitálu.
Je třeba dodat, že u všech tří bilančních testů novela výslovně doplňuje, že rozhodne-li nejvyšší orgán obchodní korporace (valná hromada nebo jediný společník či akcionář vykonávající její působnost) v rozporu s některým z těchto testů, nezaloží jeho rozhodnutí žádné právní účinky (viz shodně § 34 odst. 2 a § 40 odst. 1 i 2 ZOK). Totožný výsledek by plynul i z § 34 odst. 3 ZOK ve znění novely, dle kterého je-li rozdělení v rozporu se zákonem, podíly na zisku nebo jiných vlastních zdrojích se nevyplatí. Stejné pravidlo stanoví zákon o obchodních korporacích již dnes. Znamená, že usnesení valné hromady či jediného společníka nebo akcionáře v její působnosti, které přizná společníkům, akcionářům či třetím osobám právo na podíl na zisku či jiných vlastních zdrojích, jež by jim podle zákona nenáleželo, nezaloží titul pro výplatu, ani kdyby je nikdo nenapadl u soudu žalobou na vyslovení neplatnosti a soud by tak tuto neplatnost nikdy nevyslovil. Jde o to, že bilanční omezení pro rozdělení zisku či jiných vlastních zdrojů primárně chrání věřitele společnosti, kteří by se neplatnosti usnesení valné hromady o rozdělení v rozporu s nimi dovolávat ani nemohli. Společníci či akcionáři, kteří takovou možnost mají, by ji zase pravidelně nevyužívali, když rozhodnutí, jež by jim přiznávala více, než by směla, by pro ně byla výhodná. Zákon proto rozpor s uvedenými pravidly postihuje sankcí neúčinnosti takových usnesení, která se prosadí vždy, ex lege, tedy automaticky a bez toho, aby o ní soud musel rozhodnout. Jinými slovy, kdyby valná hromada i statutární orgán přehlédly některý z popsaných testů a rozdělily, resp. vyplatily podíl na zisku či jiném vlastním zdroji v rozporu s ním, usnesení nezaloží oprávněným osobám právo na výplatu takového podílu a společnost zásadně bude oprávněna domáhat se jeho vrácení coby bezdůvodného obohacení.
Pokládám na druhé straně za vhodné upozornit, že dle nyní převažujícího výkladu popsaný důsledek neúčinnosti usnesení nejvyššího orgánu o rozdělení zisku či jiných vlastních zdrojů nedopadne na jakoukoliv protiprávnost v procesu rozdělování zisku či jiných vlastních zdrojů, nýbrž právě jen na rozpory s pravidly, jejichž smyslem a účelem je ochrana věřitelů společnosti, jako je úprava bilančních testů. Porušení norem, jež v tomto procesu chrání zájmy společníků či věřitelů (tedy například vady svolání valné hromady, která o rozdělení rozhodla, či nedostatečné většiny, kterými bylo usnesení valné hromady o rozdělení přijato), založí i ve vztahu k usnesením o rozdělení zisku či jiných vlastních zdrojů jedině důvod (běžné) neplatnosti. Tu bude oprávněn přezkoumat jedině soud, ve zvláštním řízení zahájeném některou z oprávněných osob (typicky společníkem či akcionářem) k včas podanému návrhu za stanovených předpokladů (zásadně odůvodněný protest na valné hromadě – viz též níže ad 4.). Dokud tuto neplatnost pravomocně nevysloví, bude třeba byť i usnesení stižené některou z takových vad pokládat za platné a jako platné respektovat a naplňovat. Jinými slovy, nedovolá-li se včas takové neplatnosti nikdo, vada se navždy zhojí a usnesení zůstane platným. Je to i logické. Tím, že společníci (akcionáři) mají možnost dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady z důvodů porušení pravidel stanovených k jejich ochraně, nepotřebují, aby je zákon chránil neúčinností usnesení pro rozpor s těmito pravidly. Dojde-li k zásahu do jejich práv, musí se před ním sami bránit a případné neplatnosti usnesení valné hromady se dovolat. Neučiní-li tak, usnesení se bez dalšího prosadí vzdor takovým vadám.
S tím se pojí důležitá změna, která se dotkla dnešního znění § 35 ZOK. Od 1. ledna 2014 se z něj (obecně, pro všechny formy obchodních korporací) podává, že podíl na zisku se nevrací, ledaže osoba, které byl podíl na zisku vyplacen, věděla nebo měla vědět, že při vyplacení byly porušeny podmínky stanovené tímto zákonem; v pochybnostech se dobrá víra předpokládá (odstavec 1). Pro ostatní případy (tedy nikoliv dobrověrného přijetí podílu na zisku) zákon stanoví, že promlčecí lhůta práva na vrácení takového podílu počne běžet dnem vyplacení (odstavec 2). Jediná výjimka z ochrany dobré víry dnes platí pro zálohy na podíl na zisku. Ty musí společník či akcionář vracet vždy, i kdyby je přijal sebevíce v dobré víře, že mu po právu náleží (odstavec 3). Ještě za účinnosti obchodního zákoníku se stejná ochrana prosazovala jen v poměrech akciové společnosti, dopadala tedy výlučně na akcionáře, nikoliv již třeba společníky společnosti s ručením omezeným či členy družstva. Novela tento stav opět mění a vrací jej k tomu, jenž se prosazoval do konce roku 2013. Pravidlo o ochraně dobré víry novela přesouvá do § 348 odst. 4 ZOK, takže napříště dopadne právě jen na příjemce podílu na zisku (a nově též jiných vlastních zdrojích) z akciové společnosti. Důvod pro zachování ochrany alespoň v této formě společnosti spočívá v tom, že ve vztahu k ní si to žádá unijní právo, konkrétně požadavek čl. 57 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností. V ostatních formách obchodních korporací, včetně společnosti s ručením omezeným, se tato ochrana po 1. lednu 2021 již neprosadí. Bez náhrady novela (pro všechny formy obchodních korporací, tedy i společnost akciovou) vypouští matoucí pravidlo o běhu promlčecí lhůty. Nově se tedy bude právo společnosti na vrácení ...
Souhlas s využíváním cookies
Vlastní nastavení cookies