Mezinárodní zdanění příjmů obecně

Pro účely seznámení se s principy mezinárodního zdanění Vám přinášíme 5dílný seriál zaměřený na tuto nelehkou, ale v praxi dále častější, problematiku.

Pro komplexní porozumění problematiky mezinárodního zdanění je nutné nejprve vymezit základní pojmy týkající se jak mezinárodního, tak i tuzemského zdanění.

Daň

Legální definice pojmu daň není obsažena v žádném zákoně. Nezbývá tedy, než si vypomoci jednou z mnoha podobných definicí v ekonomickém smyslu: „daň je povinná, zákonem předem stanovená částka, kterou na nenávratném principu dochází k odčerpání části nominálního důchodu daňových subjektů“ či ve smyslu právním, kdy je daň označována jako povinná, zákonem předem stanovená částka, kterou se více méně pravidelně odčerpává na nenávratném principu část nominálního důchodu ekonomického subjektu ve prospěch veřejného peněžního fondu bez poskytnutí ekvivalentního protiplnění.

Daň je považována za určitý druh právního vztahu, tj. vztahu daňověprávního. Právním vztahem je pouze takový vztah, kterému právo propůjčuje své charakteristické vlastnosti, kterými jsou závaznost a vynutitelnost. Právním vztahem je pak obecně společenský vztah více subjektů, které mají navzájem subjektivní práva a povinnosti, popř. lze za právní vztah označit takový vztah, který vzniká minimálně mezi dvěma subjekty, jež je upraven právní normou, v němž tyto subjekty jsou nositeli vzájemně spjatých práv a povinností, které vznikají těmto subjektům přímo nebo zprostředkovaně na základě právních norem.

Právní vztah je tvořen konstrukčními prvky. Mezi tyto prvky lze zařadit subjekt, objekt a obsah právního vztahu. Odlišnost konstrukčních prvků daňověprávních vztahů od obecných právních vztahů spočívá pouze v odlišném subjektu, objektu nebo obsahu daného vztahu.

Právní vztah (i ten daňověprávní) ke svému vzniku vyžaduje nejen právní normu, ale i právní skutečnost, která je touto právní normou předpokládána, neboť právní vztah zpravidla nevzniká přímo ze zákona.

Poplatníci daně

Daně z příjmů se, jak již bylo uvedeno výše, týkají důchodů daňových poplatníků. Ti mohou být buď osobami fyzickými, nebo právnickými. V českých daňových předpisech je proto rozlišována daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob.

Jak bude pojednáno dále, lze obě skupiny poplatníků dále rozdělit na daňové rezidenty a daňové nerezidenty. Pojem plátce daně je vymezen jako tuzemský rezident, který podle ZDP odvádí správci daně daň nebo zálohu na daň nebo úhradu na zajištění daně. Plátcem daně je také stálá provozovna nerezidenta na území tuzemska, popř. osoba, která zaměstnává zaměstnance na území tuzemska po dobu delší než 183 dnů.

Jak plátce daně, tak i její poplatník však může být definován jinak v ZDP a jinak příslušnou mezinárodní smlouvou o zamezení dvojího zdanění. Tyto rozdílné definice pak mohou zapříčinit nejeden aplikační konflikt při použití těchto norem v praxi. Za tímto účelem se domnívám, že snaha sjednotit tyto na první pohled identické pojmy by byla jednoznačně namístě.

Z výše uvedeného mimo jiné také plyne, že daňová povinnost je nepřenositelná (v našem obecném chápání daně). Pro srovnání však lze uvést, že např. Írán takovéto přenosy nezakazuje a lze si tak s obchodním partnerem ujednat přenos veškeré daňové povinnosti na něj, neboť se jedná o praktičtější postup při výběru daní. Tato možnost však zřejmě tkví v nedostatečné rozvinutosti íránského daňového systému.

Daňová rezidentura (domicil)

Daňové rezidenství vyznačuje vztah státu (výběrčího daně) a daňového subjektu (plátce daně). Snaha státu samozřejmě směřuje k maximalizaci zisku prostředků ...