Objektivní odpovědnost zaměstnavatele při odškodňování pracovních úrazů

Úvodem

Celým zákoníkem práce je jako „červená nit“ vedena a řešena ochrana zdraví zaměstnanců. Prakticky od ustanovení § 31 zákoníku práce, které stanoví, že ihned před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit fyzickou osobu s právy a povinnostmi, které by pro ni z pracovní smlouvy, popřípadě ze jmenování na pracovní místo vyplynuly, a s pracovními podmínkami a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat, a povinnostmi, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů vztahujících se k práci, která má být předmětem pracovního poměru, což znamená především seznámení s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jež musí dodržovat, přes ustanovení § 101 až 108 ZP, tedy část pátou zákoníku práce pojednávající o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci až k ustanovení § 301 a 302 ZP, které obsahuje výčet základních povinností zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců. Všechny tyto zásady jsou shrnuty a nejdůrazněji vyjádřeny v ustanovení § 248 ZP, které ukládá zaměstnavatelům povinnost zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, a zjistí-li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění.

Život však s sebou přináší různé situace, kdy přece jen ke škodě dojde, a to jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele. V takovém případě se pak musí řešit jednak otázka odpovědnosti za vzniklou škodu a jednak její rozsah.

Největším problémem v praxi ze všech škod, které se stanou v pracovněprávním vztahu zaměstnanci, jsou samozřejmě škody na zdraví, tedy pracovní úrazy a nemoci z povolání. Z toho důvodu se budeme v následujících řádcích zabývat právě odpovědností zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci povolání a vysvětlíme si rozdíl této pracovněprávní odpovědnosti od obdobné právní úpravy obsažené v zákoníku práce.

Poznámka k pojmu odpovědnost

Povinnost zaměstnavatele k náhradě škody vzniklé zaměstnanci z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nazýval starý zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb.) i nyní platný zákoník práce až do 30. září 2015 (1. října 2015 nabyla účinnosti novela zákoníku práce provedená zákonem č. 205/2015 Sb.) odpovědností zaměstnavatele za škodu.

Tato novela změnila zásadním způsobem tradiční pojmosloví používané zákoníkem práce, a to zejména pokud se týká termínu odpovědnost. Nový občanský zákoník totiž termín odpovědnost používá pouze ve významu rodičovská odpovědnost, nebo v souvislosti s pojištěním odpovědnosti a sporadicky v některých dalších ustanoveních, nikoliv však v rámci úpravy odpovědnostních závazků, kde se používají termíny závazky z deliktů, náhrada majetkové a nemajetkové újmy nebo povinnost nahradit škodu.

Připomeňme se, že to, co jsme až do roku 2014 nazývali v právu občanském a dodnes v právu pracovním odpovědností, nazýval obecný zákoník občanský z roku 1811 německým výrazem Haftung, tedy hafften přeloženo do češtiny „dlužným býti“. Po roce 1950 se však v českém právu ujal pojem odpovědnost, i v občanském právu byl tento pojem vykládán jako sankční povinnost nastupující v případě porušení zákonem stanovené povinnosti. Proto v řadě ustanovení byl výraz odpovědnost vztahován k povinnosti konat po právu (v souladu se zákonem) a na druhé straně byl vztahován i k ustanovením týkajícím se plnění v případě porušení právní povinnosti. V právní doktríně ani v judikatuře však výklad toho pojmu nepůsobil žádné problémy.

Autoři nového občanského zákoníku k této dosti zásadní změně vysvětlovali, že ustanovení o náhradě majetkové újmy (škody) i jiné újmy vychází ze zdejší tradice, a to i z tradice úpravy v obecném zákoníku občanském, ale s poučením z novějších vývojových trendů, patrných zejména z návrhu Principů evropského deliktního práva (PETL) vypracovaných Evropskou skupinou pro deliktní právo v roce 2005, z vývoje příslušné partie německého občanského zákoníku (§ 823 a násl. BGB), z obsahu občanského zákoníku Québecu (§ 1457 a násl. CCQ) i z návrhu novely rakouského deliktního práva.

S přihlédnutím k těmto normativním i nenormativním textům, ale i v návaznosti na tradici starého obecného občanského zákoníku se nová právní úprava rozešla zcela s pojetím institutu náhrady škody v duchu primitivního materialismu, podle něhož se poškozenému hradí výlučně škoda majetková.

Jako základní východisko byla formulována povinnost nahradit újmu způsobenou škůdcem zaviněně, přičemž zavinění z nedbalosti je presumováno. V další části osnovy byla převzata konstrukce § 420 odst. 3 starého občanského zákoníku, podle něhož se škůdce zprostí povinnosti nahradit škodu, prokáže-li, že škodu nezavinil. Presumpce zavinění se však netýká ani hrubé nedbalosti, ani úmyslu: dovolá-li se jich poškozený, musí takový stupeň škůdcova zavinění dokázat. Tyto zásady charakterizují obecnou úpravu povinnosti k náhradě škody, z níž byly pro odůvodněné případy upraveny cestou výjimek některé případy zvláštní.

Osnova sice vychází z koncepce, že se zásadně hradí majetková újma (škoda), zatímco nemajetková újma jen v případech zvlášť dále stanovených, ale případy, kdy poškozenému vznikne právo na náhradu – resp. odčinění – nemajetkové újmy, jsou pojaty dosti široce. Obecné předpoklady vzniku povinnosti hradit škodu však platí i pro vznik povinnosti odčinit nemajetkovou újmu. Proto také většina ustanovení § 2894 a násl. OZ setrvává na pojmu „škoda“ s tím, že totéž platí i pro nemajetkovou újmu, plyne-li z právního řádu povinnost odčinit ji.

Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nabyl účinnosti a zavedl nové pojmosloví, musel se mu zákoník práce přizpůsobit, neboť nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. k tomu zákonodárce přímo zavazuje. Proto také v celé části jedenácté zákoníku práce pojednávající dosud o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu a o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu bylo slovo odpovědnost a všechny jeho další zejména slovesné tvary nahrazeny slovy povinnost k náhradě škody.

V následujících řádcích budeme proto pojem odpovědnost používat ve významu povinnost k náhradě majetkové a nemajetkové újmy.

Odškodnění pracovních úrazů podle zákoníku práce

Stejně jako se právo i při své vnitřní jednotě člení do jednotlivých právních odvětví, tak můžeme obecný institut odpovědnosti roztřídit podle jednotlivých ...