Placení daní

Aby byla správně splněna daňová povinnost, je jednak důležité správně podat daňové přiznání, ale také daň správně zaplatit. Poplatníci se při placení daní dopouštějí často chyb a možnosti správců daně i daňových subjektů při jejich nápravě jsou omezené.

1. Obecné pojmy

Správcem daně je dle § 10 daňového řádu správní orgán nebo jiný státní orgán v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní. Ke správě daní v užším pojetí, tj. peněžitých plnění označených jako daň zvláštními hmotněprávními předpisy upravujícími tyto platby, jsou věcně příslušné orgány Finanční správy České republiky. V případě spotřebních daní, ekologických daní a daně z přidané hodnoty vybírané při dovozu uskutečněném neplátcem jsou věcně příslušné orgány Celní správy České republiky.

Nositelé daňových povinností jsou označováni jako daňové subjekty. Podmínky, za nichž se konkrétní fyzická nebo právnická osoba stává daňovým subjektem, jsou vymezeny ve zvláštních daňových zákonech. Tyto zákony používají při vymezení těchto osob buď přímo pojmu daňový subjekt, nebo poplatník či plátce daně. Poplatníkem se rozumí osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. Poplatník má odpovědnost včas podat daňové přiznání, správně si daň vypočítat a uhradit.

Plátcem je osoba, která pod vlastní majetkovou odpovědností od poplatníků daň vybírá a následně takto sraženou daň odvádí správci daně. Daňovým subjektem nemusí být jen osoby ve smyslu občanského zákoníku, tedy subjekty s právní osobností, ale i organizační složka státu, stálá provozovna nebo např. plátcova pokladna. Stejně tak právní nástupce, který vstupuje do práv svého předchůdce, je označován jako daňový subjekt.

Daňové povinnosti daňových subjektů jsou evidovány na osobních daňových účtech. Správce daně vede osobní daňové účty pro jednotlivé daňové subjekty odděleně za každý druh daně. Důvodem a účelem evidence daní je zaznamenávání klíčových údajů nezbytných pro správné spravování daňových povinností, bez kterých by nebylo možné určit vztah mezi oběma rovinami daňového řízení, tj. rovinou nalézací a rovinou platební. Samotná evidence daní je vedena prostřednictvím předpisných, odpisných, platebních a opravných dokladů. Na debetní straně osobního daňového účtu jsou zachyceny předpisy a odpisy daní, včetně jejich oprav nebo odpisu nedoplatků, a na kreditní straně osobních daňových účtů jsou evidovány platby a vratky z osobních daňových účtů. Předpis daňové pohledávky do evidence daní nastává ke dni splatnosti daně. V tento den se stává daňová pohledávka splatnou a není-li uhrazena, následujícím dnem vzniká nedoplatek. V případě, kdy uhrazená částka převyšuje pohledávky evidované na tomto účtu, vzniká přeplatek. Správce daně může přeplatek převést na úhradu případného nedoplatku u téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu nebo u jiného správce daně, který u daňového subjektu eviduje nedoplatek. Není-li takový nedoplatek, stává se přeplatek vratitelným přeplatkem. Na žádost daňového subjektu správce daně vrátí takový přeplatek do 30 dnů ode dne doručení žádosti.

Informace soustřeďované na osobních daňových účtech jsou jako většina informací shromažďovaných správcem daně neveřejné. Nemohou však být odepírány daňovému subjektu, kterého se týkají.

Mezi další důležité pojmy, které souvisejí s placením daní, patří den platby. Podle úpravy obsažené v ustanovení § 166 daňového řádu je za den platby považován den, kdy byla příslušná platba připsána na účet správce daně. Daňový subjekt musí peněžní prostředky zasílat s určitým předstihem tak, aby nevznikl nedoplatek a následně nedošlo ke vzniku úroku z prodlení. Dle ustanovení § 252 odst. 2 daňového řádu, úrok z prodlení se počítá až pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti, daňovému subjektu je tak poskytnuta dostatečně dlouhá doba pro převedení peněžních prostředků.

2. Lhůta pro placení daně

Lhůta pro placení daně je upravena v ustanovení § 160 daňového řádu. Lhůta obecně označuje časový úsek, určený zákonem nebo na základě zákona rozhodnutím příslušného orgánu, ve kterém je možné realizovat dobrovolnou i nedobrovolnou úhradu daně. V případě lhůt pro placení daní se jedná, podobně jako u lhůty pro stanovení daně, o lhůtu prekluzivní. Základní rozdíl mezi promlčením a prekluzí spočívá v tom, že promlčením právo nezaniká, prekluzí ano. Plnění z promlčeného práva lze omezit námitkou dlužníka, který z důvodu promlčení nechce plnit. Dojde-li však v budoucnu k plnění ve prospěch věřitele, nepůjde u něj o bezdůvodné obohacení. Na rozdíl od promlčení uplynutím prekluzivní lhůty právo zaniká, a pokud bylo podle zaniklého práva plněno, je věřitel povinen vrátit takto vzniklé bezdůvodné obohacení. V případě práva veřejného, respektive v případě orgánu veřejné moci, což je případ výběru daní, není zcela přesné hovořit o zániku práva, nýbrž o zániku pravomoci právo uplatnit. Smyslem lhůty pro stanovení daně a jejího prekluzivního charakteru je jednak zajištění právní jistoty, jak na straně daňových subjektů, tak na straně správce daně, a zároveň i vytvoření stimulů pro včasné vypořádání právních vztahů obou stran. Obě strany by měly mít objektivně daný a jednoznačně definovaný časový prostor, ve kterém si mohou vzájemně vypořádávat právní vztahy plynoucí z daňových povinností.

Délka lhůty pro placení daně je stanovena na šest let. Počátek jejího běhu je vázán na okamžik splatnosti daně, který vyplývá ze zákona a od kterého je mj. odvozováno prodlení daňového subjektu v případě, že daň není uhrazena včas. Pokud dojde k doměření daně, je pro počátek běhu těchto lhůt rozhodný náhradní den splatnosti, tj. okamžik, kdy má být (nikoliv měla být) podle dodatečného platebního výměru uhrazena doměřená daň. Pokud speciální zákony, které mají přednost před úpravou v daňovém řádu, nestanoví jinak, je daň splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení, jak je uvedeno v § 135 odst. 3 daňového řádu. Pojmem „řádné daňové tvrzení“ se rozumí množina tří prvků: daňové přiznání, hlášení a vyúčtování. Dojde-li postupem podle § 36 daňového řádu k prodloužení lhůty pro podání daňového tvrzení, odsunuje se tímto současně splatnost daně, a to ke stejné lhůtě, k níž byla posunuta lhůta pro podání daňového tvrzení. Z takto legálně „odsunuté“ doby splatnosti nelze vyvozovat finanční sankce.

Lhůty pro podání jednotlivých daňových přiznání, hlášení nebo vyúčtování pro jednotlivé daně a stejně tak lhůty pro placení těchto daní se odvíjí od období, za jaké se vyměřují nebo na jaké se vyměřují a od jejich délky.

Daňové subjekty jsou podle § 136 odst. 1 povinny podat daňové přiznání k dani stanovené za roční zdaňovací období v lhůtě tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Ve stejné lhůtě je daň splatná. Typickým příkladem daně vyměřované za zdaňovací období je daň z příjmů. Tato lhůta může být prodloužena na 6 měsíců po uplynutí zdaňovacího období, a to v případě, kdy daňový subjekt má zákonem uloženou povinnost mít účetní uzávěrku ověřenou auditorem nebo jehož daňové přiznání zpracovává a podává poradce či advokát a splnil podmínku uložení plné moci před uplynutím prvního termínu pro podání daňového přiznání. Poplatník daně z příjmů právnických osob a daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání, jehož poslední známá daňová povinnost přesáhla 30 000 Kč, platí v průběhu zdaňovacího období zálohy. Zálohou se rozumí platba, kterou je daňový subjekt povinen odvádět před vyměřením povinnosti za zúčtovací období. Po stanovení výše daně budou zálohy na její úhradu započítány jako nedoplatek, popř. přeplatek. Lhůty pro placení záloh a jejich výše se odvíjí od poslední známé daňové povinnosti, pololetně pokud poslední známá daňová povinnost nepřesáhne 150 000 Kč, jinak čtvrtletně. Zálohy neplatí obec nebo kraj a dále zůstavitel ode dne jeho smrti, i když poslední známá daňová povinnost přesáhla 30 000 Kč.

V případě daně z příjmů ze závislé činnosti odvede plátce úhrn sražených záloh nejpozději do 20. dne měsíce, v němž povinnost srazit zálohy vznikla. U daní z příjmů vybíraných srážkou podle zvláštní sazby daně má plátce tuto povinnost do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byl povinen provést srážku, tj. při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch poplatníka. Plátce, který má v průběhu zdaňovacího období povinnost odvádět sraženou daň, nebo podávat hlášení o daňově relevantních skutečnostech, je povinen podat o svém postupu vyúčtování. Obecná lhůta pro vyúčtování je stanovena do 3 měsíců po uplynutí kalendářního roku. Zákon o daních z příjmů, který je speciálním zákonem, pak stanoví tuto lhůtu odlišně a rovněž stanoví jakým způsobem má plátce daně povinnost vyúčtování podat.

U daní vyměřovaných na zdaňovací období, které činí 12 měsíců, se daňové přiznání podává nejpozději do konce prvního měsíce, jímž začíná běh zdaňovacího období. Tento způsob vyměřování je uplatněn u daně z nemovitostí. Lhůta pro platbu této daně je pak speciální, upravena § 15 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů. Tato daň se hradí ve splátkách. Splátka je postupné plnění již stanovené daňové povinnosti v průběhu zdaňovacího období, na které se daň vyměřuje. Nepřesáhne-li roční daň výši 5 000 Kč, je splatná do 31. května daného zdaňovacího období. U vyšších daňových povinností je daň splatná ve dvou stejných splátkách, a to do 31. května a do 30. listopadu běžného zdaňovacího období. Poplatníci, kteří provozují zemědělskou výrobu a chov ryb, mají povinnost daň uhradit ve dvou stejných splátkách, do 31. srpna a 30. listopadu. V případě, kdy daňový subjekt uhradí obě splátky v prvním termínu, vzniká přeplatek ve výši dosud nesplatné daňové povinnosti. Tento přeplatek může být dle § 154 daňového řádu použit na případný nedoplatek téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu.

Speciální lhůta je stanovena i u daně silniční. V běžném roce poplatník platí zálohy, ...