Valorizace rent v roce 2022

Obecně k odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání

Problematiku náhrady majetkové a nemajetkové újmy vzniklou pracovním úrazem a nemocí z povolání (dále jen „odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání“) jsme si již na našem portálu rozebírali podrobně, tak se k obecným zásadám vracet nebudeme. Pouze si připomeneme, že zákoník práce definuje pracovní úraz jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Tato definice v podstatě vychází z konstantní judikatury. Vyplývá z ní, že pracovním úrazem nemusí být vždy výhradně jen tělesné zranění, ale může jít i o jakékoliv jiné porušení zdraví. V praxi působí občas potíže prokázání tzv. příčinné souvislosti mezi úrazem a např. neobvyklým a nadměrným zvýšením třeba i duševní námahy, to se pak děje formou znaleckého posudku. Úrazem může být za určitých okolností i úpal, omrznutí nebo otrava. Dlouhou dobu trval mezi právníky spor, zda lze považovat za pracovní úraz i infarkt myokardu a nakonec se došlo k závěru, že v případě, kdy je prokázána přímá příčinná souvislost infarktu myokardu s náhlým vypětím sil nebo velkou námahou, pak i tyto případy lze považovat za pracovní úrazy. Proto také zákon nerozlišuje příčiny vzniku pracovního úrazu. Je nerozhodné, zda např. zaměstnanec trpí určitou chorobou, která vyvolá úrazový děj, jehož následkem je pracovní úraz.

Pojem nemoc z povolání zákoník práce nedefinuje zatím vůbec. Podle § 271k ZP jsou nemocemi z povolání nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Tímto předpisem je nyní nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, které celkem v šesti přílohách obsahuje seznam nemocí z povolání rozdělených do kategorií na nemoci z povolání způsobené chemickými látkami, nemoci z povolání způsobení fyzikálními faktory, nemoci z povolání týkající se dýchacích cest, plic a pohrudnice, nemoci z povolání kožní, nemoci z povolání přenosné a parazitární a nemoci z povolání způsobené ostatními faktory.

Podstatný rozdíl mezi nemocí z povolání a pracovním úrazem je v tom, že za majetkovou a nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá obecně zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Za újmu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání však odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemusí to tedy být vždy zaměstnavatel, u kterého je zaměstnanec v okamžiku vzniku nemoci z povolání v pracovním poměru.

Podle § 271k odst. 3 ZP se za pracovní úraz nepovažuje, a tudíž se neodškodňuje úraz vzniklý na cestě do zaměstnání a zpět. Podmínkou odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci je škodná událost, kdy vznikne škoda na zdraví při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Sám obsah tohoto pojmu je velice široký. Detailně je propracován v ustanovení § 273 až § 274a ZP. Nakonec se jako pracovní úraz posuzuje ve smyslu § 271k odst. 2 ZP i úraz utrpěný pro plnění pracovních úkolů. To jsou případy, kdy je např. zaměstnanec fyzicky napaden, protože uložil dotyčnému nějakou pokutu apod. Zde se ale neliší, kdy a kde k úrazu došlo, nakonec k němu může dojít i mimo pracovní dobu a mimo pracoviště.

V případě odpovědnosti zaměstnavatele za majetkovou a nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jde o tzv. odpovědnost objektivní, kde zaměstnanci stačí pouze prokázat škodnou událost, vznik škody a její výši a příčinnou souvislost mezi nimi. Z toho pak vyplývá, že zaměstnavatel odpovídá vždy, i když mu nelze prokázat nějaké zavinění. Proto je v § 270 ZP upraveno toto pravidlo v tom smyslu, že v určitých případech (zde výslovně vyjmenovaných) se zaměstnavatel může zprostit své odpovědnosti zcela nebo zčásti.

Princip valorizace

Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se na základě zákona provádí tak, že se vychází z průměrného výdělku před vznikem škody a z výdělku dosahovaného po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. Je-li výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu nižší než jeho průměrný výdělek před vznikem škody, pak je zaměstnavatel povinen tento rozdíl dorovnat náhradou za ztrátu na výdělku. Dojde-li u poškozeného ke zvýšení dosahovaného výdělku nebo zvýšení invalidního důchodu, sníží se mu poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku. Poškozený tudíž pobírá stále stejnou částku.

Obdobnou úpravu obsahuje zákoník práce i pro pozůstalé po zaměstnanci, který následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel. Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí s tím, že pokud zemřelý před svou smrtí poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu jedné osobě, pak náhrada nákladů na výživu pozůstalých činí 50 % uvedeného průměrného výdělku, pokud poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu více osobám, činí náhrada 80 % průměrného výdělku.

Aby z důvodu výše uvedeného výpočtu předmětných náhrad nedošlo k neodůvodněnému rozdílu mezi poškozenými a ostatními zaměstnanci nebo důchodci ve výši pobíraných částek, obsahuje zákoník práce (§ 271u odst. 2 ZP) zmocnění pro vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upravila nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku. To se vztahuje ...