Výše cestovních náhrad v roce 2024

Úvodem

Pracovní cesty zaměstnanců jsou poměrně časté, ať už jde o kratší, nebo delší výkony práce mimo jejich pravidelné pracoviště v tuzemsku nebo v zahraničí. Při těchto cestách vznikají přímé či nepřímé zvýšené výdaje, zejména na dopravu a stravování. Je nasnadě, že tyto soukromé výlohy by měl nahradit zaměstnavatel, který přikázal vykonání pracovní cesty. V zájmu ochrany zaměstnanců a pro předejití vzájemných sporů právní předpisy závazně stanoví, o jaké minimální cestovní náhrady se jedná a jak se vypočtou. Jaká bude výše cestovních náhrad v roce 2024, bude obsahem tohoto článku.

Zásada, že zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, bezprostředně navazuje na základní zásadu zákoníku práce obsaženou v ustanovení § 2 odst. 2 ZP, podle které musí být závislá práce vykonávána mimo jiné výhradně na náklady a odpovědnost zaměstnavatele. Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Zaměstnavatel také nese veškeré náklady vykonávané práce a má povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Zaměstnanec je na druhé straně povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat, plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí osoba.

Z těch všech důvodů stanoví zákoník práce závazná pravidla pro poskytování cestovních náhrad. To proto, že na úpravu poskytování cestovních náhrad navazuje i úprava zákona o daních z příjmů a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Základní filozofií zákoníku práce je neklást ekonomické překážky zaměstnavatelům podnikatelské sféry (zaměstnavatelům, kteří nejsou uvedeni v § 109 odst. 3 ZP) při poskytování cestovních náhrad, které převyšují limity stanovené jako sociální standard v hlavě II. části sedmé. Současně je však třeba zamezit přesouvání prostředků na mzdy do nezdaněných cestovních náhrad. Pro tyto účely jsou cestovní náhrady pro zaměstnance zaměstnavatelů nepodnikatelské sféry (uvedené v § 109 odst. 3 ZP) upraveny zvlášť v hlavě III části sedmé pevnými částkami minimální a maximální výše, v rámci kterých nepodléhají cestovní náhrady režimu zdanění ani platbám pojistného.

Zaměstnavatel je povinen při poskytování cestovních náhrad dodržovat základní zásady pracovněprávních vztahů stanovených zejména v ustanovení § 1a odst. 2 a § 16 ZP, tedy nevytvářet mezi zaměstnanci nerovnost nebo někoho diskriminovat. Zásada rovného zacházení se zaměstnanci a dodržování stejného peněžitého plnění při stejném druhu práce a při práci stejného hodnoty platí i zde.

Z ustanovení § 151 ZP také vyplývá, že cestovní náhrady se poskytují zaměstnanci, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Tím zákonodárce cílí na právní úpravu dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. V ustanovení § 77 odst. 2 ZP, které vyjmenovává ustanovení, která se na práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nevztahují, jsou vyjmenovány i cestovní náhrady. Lze však konstatovat, že zaměstnavatel je oprávněn se zaměstnancem sjednat i použití v tomto ustanovení vyloučených institutů. To platí v praxi často i na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, pokud se na tom zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnou. Podle ustanovení § 155 odst. 1 ZP je možné zaměstnanci, který koná práci na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, poskytnout cestovní náhrady, bylo-li současně sjednáno místo pravidelného pracoviště a bylo-li právo na cestovní náhrady sjednáno v dohodě o pracích konaných mimo pracovní poměr. Poskytnutí cestovních náhrad je tedy nutné sjednat se současným sjednáním místa pravidelného pracoviště zaměstnance. Pokud toto sjednání v dohodě o pracích konaných mimo pracovní poměr není, nepřísluší zaměstnanci právo na poskytnutí cestovních náhrad. I pokud by nebylo sjednáno místo pravidelného pracoviště, ale bylo sjednáno poskytnutí cestovních náhrad, má zaměstnanec právo na poskytnutí cestovních náhrad, má-li dle dohody o provedení práce vykonat pracovní úkol v místě mimo obec bydliště.

Z uvedeného tedy vyplývá, že právo na cestovní náhrady přísluší zaměstnancům v pracovním poměru vždy přímo ze zákona (není třeba jej sjednávat ani o ně žádat) a se zaměstnanci, kteří mají uzavřenou některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr je toto právo třeba vždy dohodnout.

Náhrady cestovních výdajů

Zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci náhrady cestovních výdajů. Jedná se o náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených v části sedmé zákoníku práce. Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při

• pracovní cestě,
• cestě mimo pravidelné pracoviště,
• mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
• přeložení,
• dočasném přidělení,
• přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
• výkonu práce v zahraničí.

Část sedmá zákoníku práce, která upravuje poskytování cestovních náhrad je rozčleněna do čtyř hlav. Hlava I. a IV. je společná pro všechny zaměstnavatele, podle hlavy II. postupují všichni zaměstnavatelé, kteří nepostupují podle hlavy III. V praxi se jedná o tzv. zaměstnavatele podnikatelské sféry na rozdíl od zaměstnavatelů nepodnikatelské sféry, kteří jsou taxativně vyjmenováni v § 109 odst. 3 ZP. Minimální práva na cestovní náhrady jsou samozřejmě pro všechny zaměstnance stejná, nicméně odchylky pro zaměstnance zaměstnavatelů uvedených v hlavě III. části sedmé spočívají v odlišném způsobu financování jejich činnosti. Tyto odchylky spočívají zejména v omezených prostředcích těchto zaměstnavatelů na cestovní náhrady, a proto jsou pro ně stanoveny cestovní náhrady buď pevnou sazbou, nebo sazbou v rozpětí.

Zásadně ještě platí, že zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3 ZP nesmí poskytovat jiné nebo vyšší náhrady. Zaměstnavatelé uvedení v § 109 odst. 3 ZP mají obdobně jako v případě odměňování, kdy mají stanoveny ...