Zánik závazku v novém občanském zákoníku

Nový občanský zákoník výrazně změnil úpravu zániku závazku. Tato stať mapuje hlavní změny a úskalí, jež by neměly ujít pozornosti, ale i některé závěry z dosavadního práva či judikatury, na nichž rekodifikace nic nezměnila a které jsou přitom pro praxi podstatné.

1. Připomenutí přechodných ustanovení

Předně je třeba připomenout systém přechodných ustanovení k novému právu. Aby se zánik závazku a jeho důsledky řídily zákonem č. 89/2012 Sb. (dále jen "nový občanský zákoník" či "NOZ"), musí být nový občanský zákoník na daný vztah a dluhy z něj vůbec použitelný.

Základní přechodné ustanovení v oblasti závazkového práva vychází z kontinuity práva použitelného na právní poměr (vztah). Na vztahy, které vznikly před účinností nového občanského zákoníku, se použije ještě stará úprava ( § 3028 odst. 3 NOZ). To neplatí pro smlouvy o nájmu nemovitosti (vyjma té, jež by se dle nového práva posoudila jako pachtovní; § 3074 NOZ) nebo o účtu ( § 3077 odst. 1 NOZ) a dále pro vztahy, jejichž účastníci se dohodnou, že vztah, který by se novým právem neřídil, mu přesto podřídí ( § 3028 odst. 3 NOZ). Pouze na tyto vztahy se použije nový občanský zákoník, i když vznikly před jeho účinností. Ve zbylých případech bude třeba použít dosavadní předpisy, tedy zákon č. 40/1964 Sb. (dále jen "starý občanský zákoník" či "ObčZ"), nebo č. 513/1991 Sb. (dále jen "obchodní zákoník" či "ObchZ"). Z hlediska aplikace starého práva na staré vztahy potom nerozhoduje, kdy vznikl dluh, který má zaniknout (plněním, započtením, prominutím či jinak). Podstatné je, odkdy existuje (a tedy jakým právem se řídí) právní poměr, ze kterého tento dluh vzešel. Jestliže podnikatelé uzavřeli před 1. 1. 2014 kupní smlouvu ohledně zboží, jež si budou průběžně dodávat v následujících letech, budou se dluhy z ní (třeba na zaplacení kupní ceny) řídit obchodním zákoníkem, i kdyby vznikly třeba ještě v roce 2015 (dodáním konkrétního zboží na základě této smlouvy). Je jen logické, že také splnění, započtení či prominutí těchto dluhů bude nutno realizovat ještě podle starých pravidel. Řídí-li se závazek starým právem, je třeba k jeho zániku vyhovět náležitostem vyžadovaným starou úpravou. Nové právo se na takové splnění, započtení či prominutí nepoužije. Hodlá-li tak dlužník například plnit svůj dluh či věřitel posuzovat účinky takového plnění, musí nejprve prověřit, kterým právem se řídí dluh, na nějž má být plněno. Podobně při započtení či prominutí dluhu.

Nesnáze by mohla nastat, bude-li dlužník věřiteli dlužit více dluhů, z nichž některé se budou řídit starým, zbylé již novým právem. Zákonná pravidla pro identifikaci dluhu, na nějž má věřitel přijaté plnění započíst, se v novém občanském zákoníku změnila. Dle obchodního zákoníku by se věřitelem obdržená částka (neurčil-li dlužník při plnění výslovně jinak) přednostně použila k umoření dluhu, který byl nejhůře zajištěn či zcela nezajištěn, případně (při shodné či nulové kvalitě zajištění) dluhu nejdříve splatného ( § 330 odst. 3 ObchZ). Nový občanský zákoník staví na první místo dluh, o jehož splnění věřitel dlužníka upomenul, i kdyby jím byl dluh nejlépe zajištěný či nejpozději splatný ( § 1933 odst. 1 NOZ). V podrobnostech v kapitole 2. 2. níže. Bude-li tedy dlužník svému věřiteli dlužit nezajištěný a neupomenutý dluh x podřízený starému právu a vedle toho zajištěný, leč upomenutý dluh y, který se bude řídit novým právem, bude se věřitel muset vypořádat s otázkou, jaké právo použít, až mu dlužník kdykoliv po 1. 1. 2014 poukáže částku nepostačující k uspokojení obou dluhů a neurčí, na který z nich plní. Kdyby se použilo právo staré, jímž se řídí dluh x, musel by věřitel dlužníkovu platbu přednostně započíst právě na dluh x. Při aplikaci nového práva, jímž se řídí dluh y, by byl výsledek přesně opačný. Domnívám se, že při absenci okolnosti, z níž by bylo možno usuzovat na dlužníkovu vůli vztáhnout plnění k dluhu x, a tedy staré právní úpravě, jímž se řídí, bude třeba na dlužníkovo plnění aplikovat právo nové a započíst je přednostně na dluh y. Dovozuji tak z toho, že také soluční úkon dlužníka je právním jednáním (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 959/2008, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 472/2008). Uskuteční-li se takové jednání za účinnosti nového práva a nebude-li možné z kontextu usuzovat na to, že se vztahuje k právnímu poměru podřízenému ještě právu starému, bude nutné na ně přednostně použít novou právní úpravu, účinnou v době, kdy k němu došlo. Jiná situace by nastala, kdyby dluh x i y podléhaly starému právu, mezi dlužníkem a věřitelem tedy existovaly pouze závazky, které se řídí starou úpravou. Potom, i kdyby dlužník plnil za účinnosti nového práva, z kontextu by nebylo možné dovodit jinak, než že dlužníkovo plnění se může týkat výlučně dluhů podřízených starému právu a veškeré účinky tohoto jednání by bylo třeba posoudit podle něj.

Podobné problémy vznikají u započtení, které se z povahy věci vždy týká nejméně dvou, častěji ale ještě více pohledávek. Zahrne-li zápočet výlučně pohledávky podřízené staré úpravě, proběhne zápočet podle ní. Tyto zápočty nyní v praxi i převažují, když většina k zápočtu způsobilých pohledávek vznikla či vzniká ještě ve vztazích uzavřených před 1. 1. 2014, a tedy dál podřízených starému právu. V praxi se lze setkat s tím, že účastníci v těchto zápočtech odkazují na nový občanský zákoník a jeho ustanovení, používají v nich novou terminologii, apod. Není to správně. Důsledkem chybného označení sice nebude neplatnost. Pokud by ale zápočtový úkon věcně nevyhověl požadavkům starého práva (včetně staré judikatury), odkaz na nový občanský zákoník na tom nic nezmění. Účinky bude nutno posoudit dle starého práva, tedy - v krajním případě - nenastanou. Nový občanský zákoník se použije teprve na zápočty, které zahrnou pohledávky podřízené novému právu. Právně nejsložitější (v praxi však nepochybně také častá) situace nastane, zkombinuje-li zápočet oba druhy pohledávek. Aby každá z nich zápočtem zanikla, bude třeba dodržet požadavky té úpravy, kterou se řídí. Je proto logické, že budou-li vzájemně započítávány pohledávky podřízené starému i novému právu, musí zápočet vyhovět požadavkům i náležitostem obou úprav (a nejlépe na obě odkázat). To nebude snadné. Lze doporučit, aby se praxe podobným kombinacím raději vyhýbala.

2. Splnění

Splnění představuje optimální způsob zániku závazku. Aby však poskytnuté plnění působilo takový zánik, musí odpovídat zákonu a (v případě smluvního závazku) smlouvě. Četné nejasnosti se v praxi pojí zvláště s plněním peněžitého dluhu.

2.1. Plnit nutno řádně, tj. zejména na správný účet věřitele

Z judikatury ke starému právu se podává řada závěrů týkajících se bezhotovostního plnění na účet věřitele. Jelikož nový občanský zákoník nezměnil nic na pravidlech, o něž se tyto závěry opírají, prosadí se dál a uživatelé by si jich měli být vědomi.

Předně je nutno zdůraznit, že plní-li dlužník bezhotovostně, měl by se přesvědčit, že tak činí na účet věřitele sjednaný ve smlouvě. Zvláštní pozornost v této souvislosti zasluhuje rozhodnutí ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008. Nejvyšší soud v něm posuzoval případ, v němž dlužník sice plnil na bankovní účet věřitele, leč jiný, než bylo sjednáno. Mohlo by se zdát, že nebude hrát roli, na který účet věřitel obdrží plnění, jednalo-li se o jeho účet. V konkrétní věci to však význam mělo, a zásadní. Účet, na nějž dlužník poukázal dlužnou částku, se nacházel v Union bance. Ta v roce 2003 skončila v konkursu, poté co jí Česká národní banka odebrala licenci. Dlužníkova platba se na účtu ocitla zrovna v době, kdy věřitel již s penězi na něm nemohl nakládat. Vyvstala tudíž otázka, zda plněním na nesprávný účet, ač věřitelův, dlužník svůj dluh vůči němu splnil či ne, zda tedy trvá jeho povinnost plnit (znovu), na správný účet, a do té doby i dlužníkovo prodlení. Pozoruhodné bylo, že účet, na který dlužník peníze poukázal, byl ve smlouvě původně i uveden. Když začalo být jasné, že Union banka má problémy, se však strany dohodly na jeho změně. Dlužník zkrátka udělal chybu, když při plnění změnu nezohlednil. Nejvyšší soud otázku vyřešil jednoznačně. Vyzdvihnul, že ke splnění může dojít jedině, je-li provedeno řádně, včetně toho, aby se tak stalo na správném místě: "K zániku závazku je třeba, aby splnění proběhlo stanoveným nebo ujednaným způsobem, aby se uskutečnilo na stanoveném nebo sjednaném místě a aby k němu došlo ve stanoveném nebo sjednaném čase. K tomu, aby závazek kompletně zanikl, je nutné, aby byly splněny všechny povinnosti z něj vyplývající. ... Znakem řádného splnění ve smyslu § 324 odst. 1 obch. zák. je i ta okolnost, že je plnění poskytnuto na určeném nebo sjednaném místě. Pokud dlužník ne splní svoji povinnost na tomto místě, dostane se do prodlení." V novém občanském právu se totéž stanoví v § 1954 : "K řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě." Za takové místo plnění u peněžitého dluhu plněného bezhotovostně Nejvyšší soud logicky označil konkrétní účet věřitele v konkrétním peněžním ústavu. Pouze plněním na něj se dlužník zprostí své povinnosti. Plní-li jinam, dluh trvá a dlužník je v prodlení: "V daném případě ... strany ... sjednaly konkrétní účet u označené banky s tím, že peněžitý závazek bude splněn připsáním částky právě na tento účet věřitele. Pak ovšem účinky splnění peněžitého závazku podle § 339 odst. 2 obch. zák. mohou nastat pouze připsáním částky na tento účet věřitele vedený u označené banky."

Je zřejmé, že z popsaného závěru mohly praxi vyvstat potíže. Ve specifické situaci, v níž jej Nejvyšší soud vyslovil, jej jistě lze mít za opodstatněný. Nejvyšší soud jej však formuloval obecně, bez vazby na tyto zvláštní okolnosti. Vztažení stejného pravidla na běžné případy, v nichž věřitel může s penězi disponovat i na jiném účtu, než který uvedl ve smlouvě a na který mu je dlužník poukázal, by však opodstatnění postrádalo. O několik let později proto Nejvyšší soud přispěchal s nápravou. Stalo se tak rozhodnutím velkého senátu, který jediný může zvrátit či modifikovat judikaturu senátů malých. V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, sice velký senát dřívější stanovisko potvrdil. Učinil k němu však podstatný dovětek. Dodal, že pokud věřitel nevrátí dlužníkovi peníze z nesprávného účtu, na kterém je obdržel, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o plnění na tento účet dozví, je třeba dovodit, že s dlužníkovým plněním na něj souhlasil. Závazek tím bude možné mít za splněný zpětně ke dni, kdy platba proběhla: "jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele." V praxi tak i plnění na jiný účet věřitele než uvedený ve smlouvě nakonec přivodí zánik závazku splněním, a to zpětně již k okamžiku uskutečněného plnění. Výjimkou budou případy, jako v prve souzené věci, v nichž věřitel nebude mít k účtu přístup. Zmíněné pravidlo se samozřejmě neuplatní, poukáže-li dlužník peníze nesprávně na účet, který není věřitele.

Nezřídka se stane, že smlouva uvádí konkrétní účet, na nějž má dlužník plnit, věřitel však před uplynutím lhůty splatnosti dlužníkovi sdělí číslo jiného. Jak má dlužník postupovat? Zásadně by měl respektovat věřitelovy pokyny, lze-li to po něm spravedlivě požadovat (není-li například plnění na jiný účet spojeno s neúměrnými náklady, třeba proto, že je veden ve vzdálené zemi). Smlouva sice strany zavazuje a k její změně je nutná jejich dohoda, tedy i souhlas dlužníka. Věřiteli je ale nutno přiznat právo změny. Může se například stát, že ukončí vztah s původní bankou a účet uvedený ve smlouvě přestane existovat. Trvat na plnění původní smlouvy by postrádalo smysl. Nestanoví-li smlouva jinak, může věřitel pohledávku za dlužníkem dokonce kdykoliv postoupit. Dlužníkovi potom také jen jednostranně notifikuje, že bude plnit na nový účet, dokonce jiné osoby, a dlužníkovi nezbývá, než to respektovat. Tím spíše (argumentem od většího k menšímu - a maiori ad minus) je třeba věřiteli přiznat právo jednostranné změny vlastního účtu, na nějž mu má dlužník plnit. Vyzve-li ostatně věřitel dlužníka k plnění na jiný účet, než stanoví smlouva, dlužník uposlechne a na takto oznámený účet splní, nejpozději tím dojde ke konkludentnímu uzavření dohody o změně původní smlouvy, pokud jde o číslo účtu, na nějž má být plněno. Věřitel svou výzvou jako by nabídnul dlužníkovi dohodu o změně a dlužník jako by na ni svým jednáním přistoupil. Dlužník je tedy dostatečně chráněn i po právní stránce.

To platí i v situaci, kdy strany předpokládaly pouze písemnou formu změny původní smlouvy či jde-li o smlouvu, jejíž písemnou formu stanoví zákon. Jednoznačně to potvrzuje judikatura. V konkrétním případě účastníci smlouvy o prodeji nemovitosti, pro niž - pod sankcí absolutní neplatnosti - písemnou formu předepisuje zákon, sjednali bezhotovostní platbu kupní ceny na účet věřitele. Dlužník místo toho přinesl věřiteli kupní cenu hotově (jednalo se o částku 40 tis. Kč, u níž to zákon připouští) a ten ji přijal. Věřitel později namítnul, že plnění nebylo řádné, když neodpovídalo smlouvě, dlužník se tak měl ocitnout v prodlení a věřitel z toho důvodu od smlouvy odstoupil (patrně shledal, že smlouva pro něj nebyla výhodná). Nebylo mu to nic platné. V rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1666/2009, Nejvyšší soud potvrdil, že i takovou smlouvu mohly strany (v otázce způsobu placení) změnit též v jiné formě a že v konkrétním případě se tak i stalo. Dlužník tím, že věřiteli nabídnul jiný způsob plnění, učinil nabídku uzavření dohody o změně původního způsobu. Věřitel tím, že plnění přijal, nabídku akceptoval. Jelikož nešlo o změnu obsahu trvajícího závazku, nýbrž závazek na základě této dohody rovnou zanikal, plnění bylo třeba mít za řádné, a tedy působící takový zánik. Viz doslova: "Předmětem závazku žalovaného bylo peněžité plnění, přičemž tento peněžitý dluh měl být podle písemné dohody účastníků plněn prostřednictvím peněžního ústavu. Nabídl-li žalovaný ke splnění svého peněžitého dluhu peněžité plnění v hotovosti a žalobce toto plnění přijal, žalovaný svůj závazek splnil, přestože takovému poskytnutí a přijetí plnění nepředcházelo písemné ujednání smluvních stran, kterým by v odpovídajícím rozsahu, tj. co do místa plnění, změnily kupní smlouvu uzavřenou v písemné formě. Poskytl-li dlužník věřiteli dohodnutý předmět plnění na jiném místě než určeném jejich písemnou dohodou a věřitel tam toto plnění od dlužníka přijal, nejedná se o takovou změnu smlouvy, kterou je třeba provést rovněž písemně. Tyto právní úkony věřitele a dlužníka totiž způsobují zánik závazku jeho splněním a nikoli změnu obsahu trvajícího závazku."

Teorie i judikatura ostatně zná případy, v nichž věřitel tímto způsobem akceptuje nabídku i druhově jiného plnění, a přesto s účinky zániku původního dluhu. Jedná se o tzv. dání místo splnění (datio in solutum). Ilustrativně viz například okolnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2340/2010. Dlužník dlužil svému věřiteli ze smlouvy o půjčce necelé 4 tis. USD. Otec dlužníka nabídnul věřiteli, že mu k umoření synova dluhu dá svůj osobní automobil. Nabídnuté klíčky od vozu věřitel přijal. Později dlužníka o úhradu dlužné částky přece jen žaloval. Soudy se tak musely zabývat otázkou, zda dlužníkův dluh zanikl již jen převzetím klíčků od nabídnutého vozu. Nejvyšší soud podpořil stanovisko, že ano: "Ve smyslu § 559 obč. zák. lze totiž dluh výjimečně splnit i na základě dohody stran poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán (dání místo splnění - datio in solutum). K záměně předmětu plnění může dojít na základě dohody stran, podle níž pak dlužník plní nově sjednaný předmět plnění; k záměně závazku s účinkem jeho splnění může dojít i bez předchozího ujednání tak, že dlužník ke splnění svého závazku nabídne věřiteli jiné plnění, než k jakému je zavázán, věřitel tuto nabídku akceptuje tím, že jiné plnění jako splnění dluhu přijme, a v tom okamžiku dojde k uzavření dohody o záměně předmětu plnění. Jelikož není vyloučeno, aby dluh byl splněn jinou osobou než dlužníkem, pak lze připustit, aby i nabídku poskytnutí jiného plnění, než k jakému je dlužník zavázán, učinila věřiteli osoba odlišná od dlužníka. Přijme-li věřitel toto jiné plnění jako splnění dluhu dlužníka, dojde k zániku závazku dlužníka. Pokud pak jde o nabývání vlastnictví k věcem movitým, váže je zákon zásadně na jejich převzetí ( § 133 odst. 1 obč. zák.). Převzetím věci je nejen jeho faktické převzetí, ale i převzetí jeho příslušenství, bez kterého nelze s věcí nakládat - např. převzetí klíčů a technického průkazu k vozidlu ..." Stejné závěry se prosadí i za účinnosti nového občanského zákoníku.

V praxi konečně dochází k tomu, že věřitel instruuje dlužníka k plnění na konkrétní bankovní účet, který však není jeho. Může to být záměr, častěji však jde o chybu. Dlužník na účet plní, věřitel však na něm s plněnou částkou nemůže disponovat. Vzniká otázka, zda došlo k zániku dluhu splněním a koho tíží právní důsledky takového stavu. Judikatura je jednotná v závěru, že věřitele. Viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1267/2010. V případě zde souzeném smlouva se společností zavazovala dlužníka k plnění společnosti, leč na soukromý účet jejího jednatele. Soudy jednoznačně dovodily, že již plněním na tento účet zanikla dlužníkova povinnost. Podobně v rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011. Dlužník plnil rezervační poplatek, k němuž se zavázal zprostředkovateli, na účet společnosti, pro niž zprostředkovatel působil, která však nebyla stranou smlouvy. Když se ukázalo, že smlouva je neplatná, vznikla otázka, kdo byl povinen poplatek vracet. Nejvyšší soud potvrdil, že smluvní strana, jíž dlužník plnil, i když se tak (v souladu se smlouvou) stalo na účet třetí osoby: "...nezbývá, než uzavřít, že v případě, kdy kontrahent poskytuje finanční plnění na bankovní účet uvedený v neplatné smlouvě, může se domáhat vrácení tohoto plnění ve smyslu § 457 obč. zák. vůči osobě druhého kontrahenta, přestože tento bankovní účet náležel třetí osobě." Konečně lze upozornit na významný závěr z rozhodnutí ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009. Smlouva nestanovila účet, na nějž měl dlužník plnit. Věřitel jej však označil v žalobě, kterou na dlužníka podal. Když dlužník spor prohrál, splnil na něj. Ukázalo se však, že vinou věřitelova nedopatření při formulaci žaloby šlo o účet nesprávný. Nejvyšší soud dal i v tomto případě zapravdu dlužníkovi. Žalobu zhodnotil jako - svého druhu - výzvu věřitele k plnění, včetně účtu, na nějž má být plněno. Nemohl-li dlužník ověřit správnost údaje o čísle účtu, nebylo mu možno přičíst k tíži, že nešlo o účet věřitele. Plněním na tento účet dluh zanikl. Bylo věcí věřitele, aby nesprávně poukázané prostředky vymáhal na majiteli označeného účtu: "Z principu smluvní autonomie a z analogického použití ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. plyne, že pokud mezi účastníky před zahájením řízení není sjednána dohoda nejen ohledně doby splatnosti, ale též i platebního místa nebo způsobu platby, mají tyto, resp. obdobné informace věřitele obsažené v žalobě, kterou věřitel současně dlužníka požádal o splnění závazku ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák., hmotněprávní charakter a jsou pro dlužníka (žalovaného) určující. Proto také pokud dlužník svůj závazek splní podle věřitelových pokynů obsažených v žalobě, které navíc bylo soudem jako autoritou státu vyhověno, nelze následně takto vzniklou volní autonomii účastníků řízení neproporcionálně narušovat soudní cestou s odkazem na dispozitivní právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku i přesto, že podle hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi účastníky nedošlo... Pro závazkové vztahy je navíc klíčový i tzv. princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana, té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil' (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09). ... Lze tedy uzavřít, že pokud dlužník nemá možnost ...