Smluvní právo v novém občanském zákoníku

Nový občanský zákoník (dále též "NOZ") výrazně změnil smluvní právo. Praxi se otevřely netušené možnosti. Narazí ale také na některá nová omezení. Smlouva je nástrojem dobrovolné regulace vzájemných práv a povinností. Přímo neovlivňuje postavení osob, které jí nejsou účastny. V oblasti smluvního práva se tak naplno projeví hlavní tendence nového kodexu, jako je důraz na smluvní svobodu, tím ale současně i obezřetnost a bdělost účastníků. Přibude neuvážených a částečně třeba i nechtěných kontraktů. Vedle spotřebitelského práva nabude na významu ochrana tzv. slabší strany. Ve styku s ní zvláště vzrostou nároky na kvalitu smluvního textu i přiměřenost jeho obsahu.

1. Přechodná ustanovení aneb odkdy použít nové právo

1.1. Zásada: ve vztazích vzniklých do konce roku 2013 přežije staré právo

V oblasti smluvního práva vychází nový občanský zákoník ze zásady kontinuity. Nové právo se bez dalšího použije jen na smluvní vztahy, které vzniknou po okamžiku jeho účinnosti. Uzavřou-li strany smlouvu 1. ledna 2014 či kdykoliv později, aplikaci nového občanského zákoníku (až na výjimku stanovenou pro veřejné zakázky - viz níže) se nevyhnou, i kdyby stokrát nechtěly. Jinak tomu bude v případě starých "právních poměrů". Ty se podle § 3028 odst. 3 NOZ budou dál řídit dosavadními předpisy. Konkrétně to znamená, že smluvní vztahy, které vznikly nejpozději na Silvestra 2013, se i po novém roce posoudí podle původního občanského (dále též "ObčZ") či obchodního zákoníku (dále též "ObchZ"). Až do svého zániku a po neomezenou dobu, třeba ještě za dvacet let. Týká se to všech práv a povinností, které z nich vzejdou, jakož i důsledků jejich porušení. Jestliže strany například v roce 2013 uzavřely na neurčitou dobu mandátní smlouvu podle obchodního zákoníku a žádná z nich smlouvu po příštích dvacet let nevypoví, jejich vztah se bude po celou dobu řídit dosavadním obchodním zákoníkem (a podpůrně starým zákoníkem občanským, jak tomu bylo za účinnosti starého práva). Dostane-li se některá z nich v roce 2020 do prodlení, bude-li plnit ve stejném roce vadně či způsobí-li v něm porušením své smluvní povinnosti druhé straně škodu, posoudí se všechny tyto skutečnosti a jejich právní důsledky podle starého práva, tedy obchodního zákoníku, jako by nikdy nepřestal platit. Logicky vždy ve znění, které platilo k poslednímu dni roku 2013, když k tomuto dni je obchodní zákoník zrušen a již jej nikdy nepůjde novelizovat. Vznikne-li mezi stranami spor o právo či povinnost z takové "staré" smlouvy, rozhodne jej podle dosavadního práva - třeba v roce 2025 - i soud. Procesně samozřejmě bude postupovat dle předpisů platných v době, kdy řízení povede. Právo, jež použije na daný případ po stránce hmotněprávní, však bude "staré". Něco takového jsme zde již měli. Stejné pravidlo se zvolilo, když se v roce 1992 přecházelo z hospodářského zákoníku na obchodní ( § 763 ObchZ). Dodnes lze v judikatuře Nejvyššího soudu každoročně zaznamenat několik případů, které soud rozhoduje podle hospodářského zákoníku. Mezi některými účastníky se ve starých vztazích zkrátka hospodářský zákoník stále prosazuje, popřípadě se o práva z takových vztahů účastníci dodnes soudí. Podobné to v budoucnu bude s dosavadním obchodním zákoníkem a samozřejmě i původním (starým) zákoníkem občanským. V právních vztazích vzniklých do konce roku 2013 tak účastníci (až na výjimky - viz níže) nemusejí mít obavu. Pokud sami nebudou chtít, nové právo na ně nedopadne. V prvních měsících nového roku, ani po několika letech.

Na uvedeném režimu, tedy aplikaci starého práva v dosavadních vztazích, se nic nezmění ani tehdy, pokud strany kdykoliv v budoucnu dohodnou jakoukoliv změnu původní smlouvy. Například si ujednají jiný rozsah plnění, odlišné místo, na němž má být plněno, zvýší cenu, kterou si za plnění poskytují, posunou její splatnost, změní sazbu úroku z prodlení atd. I takto změněný vztah bude dál nutno pokládat za "starý právní poměr" a použít na něj se vším všudy dosavadní právo. Zákon ostatně proto v přechodném ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ použil široký pojem "právní poměr", aby tím vyjádřil, že nezáleží na tom, co se děje s jednotlivými závazky v takovém vztahu. Podstatné je, že mezi účastníky jde stále o týž vztah, založený toutéž smlouvou. Kontinuitu starého právního poměru dle převažujícího výkladu neohrozí dokonce ani dohoda o narovnání či tzv. privativní novaci. V obou případech právo konstruuje zánik původních (u narovnání sporných či pochybných) závazků a jejich nahrazení novými. Přesto bude možné dál hovořit o stejném právním poměru. Jeho podřízenost starému právu tak ani zmíněné dohody nenaruší.

Pravidlo zachovávající ve starých vztazích použití dosavadního práva ovšem zákon účastníkům nijak nevnucuje. Ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ ve svém závěru výslovně připouští, že najdou-li v novém občanském právu zalíbení, smějí si kdykoliv ujednat, že mu podřídí i svůj starý vztah, který by se jím jinak neřídil. Také strany zmíněné mandátní smlouvy se tak mohou domluvit, že jim aplikace starého obchodního zákoníku na jejich práva a povinnosti nevyhovuje a že smlouvu raději podřídí právu novému. Takové ujednání mohou učinit ještě v roce 2013, na Nový rok 2014 nebo kdykoliv později, třeba v roce 2017. V prve dvou zmíněných případech se nové právo v jejich vztahu prosadí od prvního dne své účinnosti. Rozhodnou-li se pro přechod na ně později, použije se na jejich smluvní vztah logicky až od okamžiku, kdy se na tom dohodnou, nikoliv zpětně k datu své účinnosti (třebaže dikce § 3028 odst. 3 NOZ tak - poněkud nepřesně - vyznívá). Podobné ujednání by však účastníci měli dobře uvážit. Předně je třeba varovat, že jde o krok nevratný. Jakmile se jednou dohodnou na použití nového práva, již nikdy svůj vztah do režimu starého práva nedostanou. Systém použitelného práva také nelze kombinovat. Přechod na nové právo se musí týkat celého smluvního vztahu a veškerých ustanovení nového práva. Není možné vybírat - zůstat v režimu starého práva a jen ohledně některých otázek využít výhod nové právní úpravy. Z nového občanského zákoníku se tak na smluvní vztah v důsledku dohody o podřízení se mu použijí nejen ustanovení o tom kterém smluvním typu (například z mandátní smlouvy se stane příkazní - § 2430 - § 2444 NOZ). Na starou smlouvu mezi účastníky takové dohody okamžitě dopadnou též pravidla z obecné části smluvního práva (včetně ustanovení o ochraně slabší strany, adhesních smlouvách, neúměrném zkrácení atd.), nová úprava promlčení, nové zákazy a nová omezení atd. Může se tudíž stát, že některá ujednání, která dle dosavadní úpravy byla nezpochybnitelná, v důsledku použití té nové pozbudou účinnosti či funkčnosti, prosadí se jinak než dosud atd. Dobrovolný přechod na nové právo by tak nikdo neměl uspěchat.

1.2. Pozor však na několik výjimek

Z popsaného principu kontinuity zná však zákon několik výjimek. Částečně jiný přístup zvolil ve vztazích podřízených zákonu o veřejných zakázkách. Novela provedená zákonem č. 303/2013 Sb. pro ně stanovila speciální přechodné ustanovení, obsažené v čl. LXXV citovaného novelizačního zákona. Dle něj se dosavadní právo použije ještě i na smlouvy uzavřené po novém roce, bylo-li nejpozději na Silvestra 2013 zahájeno zadávací řízení. Bude-li smlouva uzavřena na základě takového řízení třeba i několik let po účinnosti nového občanského zákoníku, bude se přesto řídit dosavadním právem. Kritérium data uzavření smlouvy tak v těchto vztazích nehraje roli. Podstatné je, kdy bylo zahájeno zadávací řízení. Zadavatel by nicméně v zadávacích podmínkách mohl určit jinak a částečně se tak i děje. Vymínil-li si v nich kontraktaci "po novu", třebaže řízení zahájil ještě v roce 2013, bude se smlouva řídit již jen novým právem. Bez ohledu na to, co si zadavatel vymínil či ne, potom zákon účastníkům výslovně dovoluje, aby si i ve starých vztazích podřízených zákonu o veřejných zakázkách sjednali přechod na nové právo, podobně jako je tomu v obecném režimu. Praktické to bude zvláště u starších smluv, uzavřených třeba i před lety, u nichž tudíž zadavatelé v podmínkách ještě nemohli pomyslet a tudíž ani pamatovat na nový občanský zákoník.

Z pravidla kontinuity zákon dále vyjímá vztahy založené nájemní smlouvou ( § 3074 NOZ). Nájem se řídí novým občanským zákoníkem ode dne jeho účinnosti, i když k jeho vzniku došlo před tímto datem. Účastníci nájemních vztahů by tak měli zpozornět. I když si přechod na nové právo nebudou přát, od 1. ledna 2014 k němu dojde. A to v celém svém rozsahu, tedy nejen pokud jde o úpravu nájemní smlouvy. S novým právem se použijí také ustanovení z obecné části smluvního práva, o adhesních smlouvách, podstatné změně okolností, zrušení závazku po 10 letech ( § 2000 NOZ) atd. Takto bude třeba aplikovat jednak pravidla, která jsou v novém občanském zákoníku sice dispozitivní, účastníci se však od nich ve smlouvě neodchýlili. Logicky proto, že v době, kdy smlouvu sjednávali, neplatila, nebylo tudíž třeba na ně reagovat. Viz například § 2315 NOZ z pododdílu věnovaného smlouvě o nájmu prostoru sloužícího podnikání (který nahrazuje předchozí úpravu nájmu nebytového prostoru). Nájemci podle něj vzniká právo, aby v případě výpovědi dané pronajímatelem z jiných důvodů než pro hrubé porušení nájemcových povinností, požadoval náhradu za výhodu, kterou pronajímatel či nový nájemce získají převzetím zákaznické základny vybudované vypovězeným nájemcem. Pravidlo je sice dispozitivní. Kdo si je však ve smlouvě sjednané před 1. lednem 2014 vyloučil, když tehdy nic podobného neplatilo? Neznám takovou smlouvu. Bude-li tedy po Novém roce třeba i řádnou výpovědí pronajímatele zanikat vztah, který zde byl dávno před rekodifikací, § 2315 NOZ se na něj použije, ledaže pronajímatel s nájemcem rychle sjednají něco jiného. Z nového práva se však ve starých nájemních vztazích prosadí samozřejmě také všechna donucující ustanovení. Logicky tak, že ty části smluv, které se s nimi dostanou do rozporu, přestanou platit. Za pozornost stojí zvláště nová úprava nájmu bytu a domu k zajištění bytových potřeb nájemce a členů jeho domácnosti ( § 2235 - § 2301 NOZ). Ta je komplet koncipována jako kogentní, pokud jde o ustanovení k ochraně nájemce (viz § 2235 odst. 1 NOZ). K ujednáním, která zkracují nájemcova práva stanovená zákonem v daném pododdílu, se nepřihlíží. Ustanovení § 2258 NOZ tak například zakládá nájemci právo chovat v bytě zvíře, nepůsobí- li chov pronajímateli nebo ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v domě. Ve smlouvě se tím pádem od tohoto práva nelze odchýlit. Pokud by tak nájemní smlouva činila a nájemci chov zvířete v bytě zakazovala, stane se v této části od 1. ledna 2014 neplatnou. Nájemce si může do bytu zvíře hned po Novém roce nastěhovat, aniž by cokoliv riskoval. Podobně, pokud jde o práva nájemce z tzv. jistoty (kauce). Podle § 2254 odst. 2 NOZ má nájemce právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby. Ta se podle § 1802 NOZ rovná úrokům, které banky obvykle požadují za úvěry v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Bez ohledu na text smlouvy tak pronajímateli úderem silvestrovské půlnoci z roku 2013 na 2014 vznikne povinnost platit nájemci z převzaté kauce tuto sazbu úroku. Nájemcova kauce u pronajímatele se stane nejlépe úročeným vkladem, který si lze na trhu představit, a strany na tom nemohou naprosto nic změnit (leda snad rezignovat na povinnost takovou kauci skládat). Za pozornost ale stojí i úprava tzv. zakázaných ujednání v nájemní smlouvě na takový byt či dům. Dle § 2239 NOZ se nepřipouštějí nejen ustanovení ukládající nájemci povinnosti zjevně nepřiměřené okolnostem (např. zákaz v bytě kouřit), ale také veškerá ujednání o smluvní pokutě. Po 1. lednu 2014 tak nebude možné vymoci ani je. Dle § 3074 NOZ zůstávají nedotčena práva, která v těchto vztazích vznikla před tím, než nový občanský zákoník nabyl účinnosti. Sjednal-li si tedy pronajímatel s nájemcem smluvní pokutu za každý den prodlení s hrazením nájemného a nájemník od 15. prosince 2013 prodlévá s úhradou nájemného, vznikne pronajímateli právo na smluvní pokutu naposledy za Silvestr 2013. Toto právo může s úspěchem zažalovat i po Novém roce. Za 1. leden 2014 a dny následující se však musí pronajímatel s dalšími právy na smluvní pokutu rozloučit. Ustanovení o smluvní pokutě se po tomto dnu ve vztahu s nájemcem neprosadí. Znovu zdůrazňuji, že uvedená omezení se týkají jen nájmu bytu či domu pro účely nájemcova bydlení. U ostatních typů nájmu se podobná ujednání v novém právu nezakazují.

Shora uvedené závěry se nicméně netýkají všech nájemních smluv. Vyňaty jsou nájmy věci movité a pacht. Pro ně se (cestou výjimky z výjimky) nic nezmění. Staré právo se v nich v souladu s § 3028 odst. 3 NOZ prosadí třeba ještě léta, jako u běžných smluv, jak bylo uvedeno v kapitole 1.1. S tím může souviset otázka, co v dosavadním právu považovat za pacht, aby se ve vztahu mezi jeho účastníky toto právo dál prosadilo, když takový smluvní typ právní úprava účinná do 31. prosince 2013 neznala. Nezbude, než ji zodpovědět dle ustanovení nového občanského zákoníku, která takový smluvní typ zakotvují ( § 2332 - § 2357 NOZ). V podrobnostech viz v kapitole 5.2.3. Jinými slovy - jestliže by určitý typ nájmu po 1. lednu 2014 bylo v souladu s ustanoveními nového občanského zákoníku nutno posoudit jako pacht, nový zákoník se na něj ani po tomto datu nepoužije a vztah se dál posoudí jedině dle úpravy ve starém občanském právu. U nájmů věcí nemovitých, které by se ale za účinnosti nového práva kvalifikovaly jako nájem, nikoliv pacht, se však uplatní § 3074 NOZ a s ním i celé nové občanské právo.

Dalším smluvním typem, na který se od 1. ledna 2014 komplet použije nové právo (zde již bez výjimky), je účet ( § 3077 odst. 1 NOZ). Účastníci smlouvy o účtu tak rovněž nemají na výběr. Nový občanský zákoník se v jejich vztahu prosadí od okamžiku své účinnosti v celém rozsahu, aniž tomu mohou zabránit. Smlouvu o účtu upravuje v § 2662 - § 2679 NOZ, zpravidla se však v těchto vztazích postupuje i podle zákona o platebním styku.

Nové civilní právo se částečně použije i na cestovní smlouvy uzavřené před jeho účinností, to však jen v rozsahu předvídaném v § 3078 NOZ.

Bez ohledu na smluvní typ kromě toho nový zákoník v § 3030 NOZ stanoví, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se po 1. lednu 2014 použijí ustanovení první části hlavy I nového kodexu. Konkrétně jde o prvních 14 paragrafů nového občanského zákoníku, které zákonodárce pokládal za natolik zásadní, že jejich použití nemínil odkládat až na nové smluvní vztahy, na něž se nový zákoník začne jako celek používat. Tato ustanovení tedy bude třeba zohlednit i ve starých právních vztazích, i když na ně nový občanský zákoník jinak ještě dopadat nebude. Vesměs v nich zákonodárce formuluje principy, ze kterých vychází i současné právo, prakticky tedy na právech a povinnostech účastníků mnoho nezmění. Některá ustanovení přesto znamenají posun oproti dosavadnímu právu. Tak např. v § 7 NOZ se stanoví domněnka poctivosti a dobré víry. Pro každého, kdo určitým způsobem jednal, zákon formuluje presumpci, že tak činil poctivě a v dobré víře. Svou poctivost a dobrou víru tak nově ani ve starých právních vztazích nikdo nebude muset tvrdit ani prokazovat. Soud bude vázán touto domněnkou. Kdo bude tvrdit něco jiného, ponese o tom důkazní břemeno. Nic takového dosud neplatilo. Velký senát Nejvyššího soudu judikoval přesně opačně. Dovodil, že dobrou víru bylo možno předpokládat jen tam, kde to zákon stanovil výslovně (viz jeho rozhodnutí ke sp. zn. 31 Cdo 3177/2005). Takových případů nebylo mnoho. Součástí části první hlavy I je ovšem i § 1 odst. 2 NOZ, z něhož se podává, která ustanovení jsou v novém právu kogentní a která nikoliv (viz též v kapitole 2. ). To nutně vyvolalo otázku, zda kogentnost a dispozitivitu starého práva ve vztazích, na něž se jinak staré právo dál použije, neposoudit skrze § 3030 NOZ také již jen podle práva nového. Ve starých vztazích by se tak sice dál použilo staré právo, jak plyne z § 3028 odst. 3 NOZ. Co by však ve starém právu pro účely této aplikace na staré právní vztahy bylo možno pokládat za kogentní a co dispozitivní, by se rozhodlo již dle ustanovení práva nového. Domnívám se, že tak tomu nemůže být. Má-li se na staré právní vztahy aplikovat staré právo, je třeba rovněž otázku jeho dispozitivity řešit výlučně dle ustanovení dosavadní úpravy. Na tom ani § 3030 a § 1 odst. 2 NOZ nemohou nic změnit. V teorii se přesto objevily i názory opačné. Konečný výklad tak budou muset podat soudy.

1.3. Přechod na nové právo ve specifických případech

Zvláštní přechodné ustanovení formuluje nový kodex pro lhůty a doby v § 3036 NOZ. Rovněž ono ctí zásadu kontinuity. Jestliže lhůta nebo doba začala běžet za účinnosti dosavadního práva, její délka, běh, počítání, stavení i přetržení se až do jejího uplynutí posoudí dle tohoto starého práva. Nový občanský zákoník právní režim této lhůty neovlivní. To samé platí pro lhůty a doby, které se rozeběhnou po 1. lednu 2014, leč k uplatnění práv, jež se dál řídí dosavadním právem, typicky ve starých smluvních vztazích. Jakmile ale účastníci sjednají přechod tohoto vztahu na nový občanský zákoník, jak umožňuje § 3028 odst. 3 NOZ, nové právo se v něm prosadí i v běhu a počítání času. To se týká i nájmů a účtů, na něž nové právo dopadne bez ohledu na vůli stran.

Se zvláštní úpravou zákon počítá též v oblasti zajištění ( § 3073 NOZ). Také práva z existujících zajištění se dál posoudí dle dosavadní úpravy, avšak jen za předpokladu, že vznikla před účinností nového kodexu. Jinými slovy, zaručil-li se ručitel ještě v roce 2013 či došlo-li k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí do konce roku 2013, bude třeba na takové ručení i zástavní právo vztáhnout i po Novém roce starý občanský, resp. obchodní zákoník. Nové právo na toto zajištění nedopadne. Jestliže ale bude zajišťovací nástroj zřízen po účinnosti nového práva, posoudí se výlučně podle nového práva, i kdyby předmětem zajištění byl dluh podřízený jinak právu starému. Za dlužníka ze staré úvěrové smlouvy, která se posuzuje i po 1. lednu 2014 dle obchodního zákoníku, se po tomto datu například zaručí nový ručitel. Právní režim zajištěného dluhu to nijak neovlivní. Na práva a povinnosti stran úvěrové smlouvy se dál použije staré právo. Ručení samotné však vznikne až za účinnosti nového občanského zákoníku, bude tedy plně podřízeno novému občanskému zákoníku. Nastane tak situace, že zajištěný dluh bude mít jiný právní režim než nástroj zřízený k jeho zajištění. Stejná situace by ale mohla nastat též u starých zajištění. Ustanovení § 3073 NOZ výslovně připouští, aby také účastníci těchto zajišťovacích vztahů sjednali přechod na nové právo tam, kde by se jinak nepoužilo. Není přitom nezbytné, aby ke stejnému přechodu došlo i ohledně zajišťovaného vztahu. Neboli - strany úvěrové smlouvy například nedosáhnou dohody o přechodu tohoto úvěrového vztahu na nový občanský zákoník. Na úvěrovou smlouvu a pohledávky i dluhy z ní se tak dál použije staré obchodní právo. Věřiteli se ale podaří prosadit alespoň ujednání o tom, že novému občanskému zákoníku se podřídí zástavní právo či ručení, které k zajištění těchto dluhů bylo mezi stranami zřízeno před účinností nového práva. Pouze ve vztazích týkajících se tohoto zajištění se potom prosadí právo nové, jako kdyby zajištění vzniklo až za účinnosti nového občanského zákoníku.

Speciální přechodné ustanovení zákon stanoví pro práva z odpovědnosti za škodu vzniklá z porušení zákona, tedy mimo smluvní vztahy účastníků. Podle § 3079 odst. 1 NOZ se tato odpovědnost posoudí dle dosavadního práva, došlo-li k porušení povinnosti před 1. lednem 2014. Není tedy rozhodující, kdy vznikne škoda a tím i právo na její náhradu. Způsobil-li například viník dopravní nehodu na Silvestra 2013, škoda jinému účastníkovi však vznikne až po několika týdnech (například proto, že teprve později se projevily vážné následky na jeho zdraví), bude za ni viník nehody odpovídat ještě dle starého práva. Totéž nepochybně bude možné vztáhnout na protiprávní události, jako jsou např. havárie v provozní činnosti či v provozu zvláště nebezpečném apod. Jen výjimečně, budou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, bude soud moci i v těchto případech, kdy odpovědnost se jinak novým právem řídit ještě nebude, přiznat poškozenému právo na náhradu nemajetkové újmy dle ustanovení nového práva ( § 3079 odst. 2 NOZ). Na výlučnou aplikaci starého práva u odpovědnosti za jednání či události, k nimž došlo před 1. lednem 2014, tak nelze spoléhat beze zbytku. Zdůrazňuji však, že uvedené závěry se týkají jen odpovědnosti za škodu vzniklou porušením zákonné povinnosti stanovené mimo smluvní vztahy účastníků. Způsobí-li škodu účastník smlouvy v důsledku porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy (včetně povinnosti, kterou smluvní straně stanoví zákon), bude za ni odpovídat podle práva, kterým se řídí tato smlouva. Je-li podřízena právu starému, bude se i odpovědnost za její porušení řídit právem starým, i kdyby k takovému porušení došlo ještě dlouho po 1. lednu 2014. Viz § 3028 odst. 3 NOZ a výklad v kapitole 1.1.

Závazky z bezdůvodného obohacení a nepřikázaného jednatelství se v novém občanském zákoníku nedočkaly výslovného přechodného ustanovení. Vesměs tak bude nutno vyjít z obecné dikce § 3028 odst. 1 NOZ, dle níž se novým zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Vznikne-li tedy právo na vydání bezdůvodného obohacení (například plněním bez jakékoliv smlouvy) po 1. lednu 2014, bude se při jeho posuzování postupovat dle nového zákoníku. Vzniklo- li dříve, posoudí se dle dosavadního práva. Výjimkou by snad mohla být bezdůvodná obohacení vzniklá plněním ze smluv, které mezi sebou účastníci uzavřeli před 1. lednem 2014 a které by se tak řídily starým právem, nebýt toho, že je účastníci uzavřeli neplatně, anebo tyto smlouvy následně zanikly (plnění z právního důvodu, který odpadl). Domnívám se, že v takovém případě bude nutno tato plnění posoudit podle starého práva, kterým by se řídila samotná smlouva, i když k němu dojde až po účinnosti nového občanského zákoníku. Viz k tomu též judikaturu, která se prosadila k § 763 ObchZ, pokud jde o přechod mezi hospodářským a obchodním zákoníkem, tedy lety 1991 a 1992 (zvláště např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ke sp. zn. 32 Odo 585/2005).

Nejasnosti konečně vyvolává otázka, jakým právem se bude po 1. lednu 2014 řídit postoupení pohledávky, která bude co do svého obsahu podřízena ještě právu starému. Je jasné, že postupník nabude takovou pohledávku ve stavu a režimu, který se v ní prosazoval dosud. Jde-li o starou pohledávku, bude dlužník i vůči postupníkovi povinen plnit dle dosavadního práva a namítnout proti němu vše, co připouští stará právní úprava. Problém se však týká samotné smlouvy o postoupení pohledávky, respektive vztahů mezi postupitelem a postupníkem. Jakým právem se budou řídit ony? Dle kterého práva posoudíme, jaká práva bude mít postupitel, dostane-li se postupník do prodlení s úhradou ceny pohledávky? Jakým právem se bude řídit postavení postupníka, jestliže pohledávka bude mít vady, stane se nedobytnou, atd.? Starým, když předmětem postoupení je stará pohledávka? Anebo novým, když právní poměr mezi postupitelem a postupníkem vzniká teprve uzavřením cesní smlouvy a k tomu došlo až za účinnosti nového práva. Otázka přitom není jen akademická; rozdíly mezi starým a novým právem jsou v oblasti cese značné. Příkladmo lze poukázat na dva. Staré právo kupříkladu trvalo na písemné formě cesní smlouvy ( § 524 odst. 1 ObčZ). Dle nového občanského zákoníku lze pohledávku postoupit třeba i ústně, nepodepsaným mailem, telefonicky atd. ( § 1879 NOZ). Jakou formu tedy musí mít smlouva o postoupení staré pohledávky po 1. lednu 2014? Písemnou, neboť na smlouvu se dál použije staré právo, nebo pohledávku stačí postoupit ústně, když tyto otázky již bude třeba řešit dle práva nového? Rozdíly se ale týkají též konstrukce odpovědnosti postupitele za dobytnost postupované pohledávky. Dle dosavadní úpravy postupitel za dobytnost "ručil" do výše přijaté úplaty, jen když se k tomu postupníkovi výslovně písemně zavázal ( § 527 odst. 2 ObčZ). Pokud smlouva o takovém ručení postupitele mlčela, žádné se neprosadilo. Nové právo je v tomto přísnější. Podle § 1885 odst. 1 NOZ postupitel ručí do výše přijaté úplaty s úroky za dobytnost postoupené pohledávky ex lege. Ustanovení je dispozitivní, strany postupní smlouvy se tak od něj mohou odchýlit. Pokud se však otázkou ve smlouvě výslovně nezabývají, odpovědnost postupitele za dobytnost postoupené pohledávky se prosadí. Otázka, jakým právem se řídí taková postupní smlouva, je tak klíčová i z tohoto hlediska. Domnívám se, že vztah mezi postupitelem a postupníkem je novým právním poměrem, který by se tudíž měl, pokud jde o vzájemná práva a povinnosti postupitele a postupníka a bude-li uzavřen po 1. lednu 2014, řídit novým právem, ať bude předmětem postoupení cokoliv. V teorii lze však zaznamenat i názory opačné, podle nichž také na všechny smlouvy, jimiž se mění strany původního závazku, je třeba aplikovat právo, kterým se řídí tento závazek. Podobně bohužel vyznívají i judikatorní závěry k § 763 ObchZ, pokud jde o přechod mezi hospodářským a obchodním zákoníkem, tedy lety 1991 a 1992 (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ke sp. zn. 32 Cdo 2016/98 či 29 Odo 741/2005). Tyto závěry tudíž není možné podcenit a ignorovat. Stranám lze tudíž doporučit, aby z opatrnosti respektovaly požadavky starého i nového práva a měly tak ve smlouvě rezervu pro případ, že se prosadí kterýkoliv z nastíněných výkladů. Vzhledem k oběma uváděným příkladům to znamená, že smlouva by optimálně měla být uzavřena písemně (pro případ, že by se prosadil závěr o použití starého práva), ručení postupitele (nepřejí-li se je strany) by ovšem bylo lépe v ní výslovně vyloučit (pro případ, že soudy by se přiklonily k výkladu, že smlouva se řídí již právem novým).

Kombinaci starého a nového práva se bohužel nevyhneme ani v jiných situacích. Shora uvedená si takovou kombinaci žádá z opatrnosti. Vyskytnou se však i případy, kdy obě úpravy bude třeba skloubit z nutnosti. Domnívám se, že tomu tak bude vždy, budeme-li proti sobě započítávat starou a novou pohledávku. Aby každá z nich zápočtem zanikla, bude třeba dodržet požadavky té právní úpravy, kterými se daná pohledávka řídí. Ty se bohužel opět významně liší. Dle dosavadního práva a judikatury k němu například bylo bez dalšího ...