Změna závazku v novém občanském zákoníku

1. Postoupení pohledávky

Smluvním nástrojem změny závazku v osobě věřitele je také v novém občanském právu postoupení pohledávky (cesse). Na základním mechanismu této změny se oproti předchozí právní úpravě nic nezměnilo. Původní věřitel - postupitel (cedent) smluvně převádí pohledávku novému věřiteli - postupníkovi (cessionáři). Souhlasu dlužníka není zapotřebí. Zákon dlužníka dostatečně chrání prostřednictvím tzv. principu spravedlnosti cesse. Ten se projevuje například v zákazu, aby se postoupením změnil obsah pohledávky. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též "nový občanský zákoník" či "NOZ"), dodává, že se tak nesmí stát k tíži dlužníka ( § 1881 odst. 2 NOZ); případné změny v jeho prospěch nejsou na překážku. Kdyby se však postavení dlužníka mělo následkem cesse zhoršit, pohledávka by (bez souhlasu dlužníka) k postoupení způsobilá nebyla. Dřívější judikatura doplňovala, že takové zhoršení musí být "podstatné" Viz k tomu například závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 525/2004: "Ustanovení §525 odst. 1 obč. zák. obsahuje zákaz postupu takových pohledávek, jejichž obsah by se záměnou v osobě věřitele změnil podstatně, a to v neprospěch dlužníka, protože tento zákonný zákaz míří na jeho ochranu...". ; bagatelní změny pro dlužníka, byť k horšímu, je nutno tolerovat. Tento závěr se nepochybně prosadí i za účinnosti nového práva. Dlužník si také s věřitelem může sjednat zákaz postoupení pohledávky (pactum de non cedendo). Takovou pohledávku potom věřitel postoupit nesmí. Tato možnost se podávala již ze starého práva a počítá s ní i nový občanský zákoník - viz § 1881 odst. 1 NOZ. Je zde však rozdíl. V kontextu starého práva většinová judikatura dovozovala, že porušení zákazu zakládá absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky Viz například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 882/2005. . Nový občanský zákoník právní úpravu neplatnosti zásadně proměnil. Absolutní neplatnost vyhradil jen třem okruhům situací, vymezeným v § 588 NOZ. Porušení smluvního zákazu postoupit pohledávku mezi ně nespadne. Nezbude, než dovodit, že rozpor s ujednaným zákazem cesse založí nanejvýš relativní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky. Té by se mohl dovolat pouze dlužník, když právě k jeho ochraně zákaz míří ( § 586 odst. 1 NOZ). Pokud se neplatnosti včas nedovolá (bude mu jedno, komu pohledávku bude plnit), postoupení bude platné a účinné. Nový občanský zákoník, stejně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též "starý občanský zákoník" či "ObčZ"), výslovně předpokládá jen dohodu vylučující postoupení pohledávky. Z dosavadní judikatury nicméně bude možné dál převzít závěry o tom, že mezi oběma krajními polohami (postoupit vždy - nepostoupit nikdy) lze volit i méně radikální řešení, například postoupení připustit jen vůči určitým subjektům (kupříkladu v rámci skupiny), jen za podmínky, že s ním dlužník vysloví souhlas, popřípadě si vymínit vždy jen postoupení celé pohledávky a tím vyloučit její dělení, atd Viz k tomu znovu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 882/2005: "Dlužníku je ... v ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák. dána možnost, aby na základě dohody s věřitelem předem vyloučil případné postoupení pohledávky jinému. Lze dohodnout zákaz postoupení vůbec, nebo jen na určitou dobu, ve prospěch určité osoby, nebo i tak, že věřitel bez souhlasu dlužníka pohledávku nepostoupí jinému". .

Právní úprava cesse v novém občanském zákoníku je soustředěna v § 1879 - § 1887 . Vnímat je však třeba i změny, k nimž došlo v souvisejících oblastech. Pohledávka se kupříkladu v novém právu posoudí jako věc ( § 489 NOZ), konkrétně nehmotná ( § 496 odst. 2 NOZ) a (až na výjimky) movitá ( § 498 odst. 2 NOZ). Tím pádem je předmětem vlastnictví; na věřitele lze nahlížet jako na (klasického) vlastníka pohledávky. Z věcněprávního hlediska není cesse ničím jiným než převodem vlastnického práva k pohledávce. Nabytí i pozbytí tohoto vlastnictví se potom řídí třetí částí nového kodexu. Ta ve svém úvodu nicméně stanoví, že na práva se použije, jen připouští-li to jejich povaha či neplyne-li ze zákona něco jiného ( § 979 NOZ). V konkrétních případech tedy bude nutné uvažovat o tom, zda se ten který způsob nabytí či pozbytí vlastnictví na pohledávku z povahy věci hodí či nikoliv. Pohledávku například nebude možné opustit, jako jinou věc movitou, a učinit z ní věc ničí (res nullius), kterou by si kdokoliv mohl přivlastnit, tzv. ji "okupovat" ( § 1045 odst. 1 NOZ). Z právního hlediska ani dočasně nelze tolerovat stav, kdy povinnosti dlužníka by neodpovídal subjekt žádného oprávněného (dlužník by sice dlužil, leč - dočasně - nikomu). Chce-li věřitel pohledávku "opustit", musí k tomu využít nástroj, jejž právo vytváří speciálně pro ten účel, a tím je prominutí dluhu ( § 1995 - § 1997 NOZ).

Složitější je otázka, nakolik na pohledávku vztáhnout úpravu nabytí vlastnictví od neoprávněného na základě nabyvatelovy dobré víry ( § 1109 - § 1113 NOZ). Je k takovému nabytí pohledávka ze své podstaty způsobilá? Kdybychom konstatovali, že ano, posílili bychom ochranu dobrověrného postupníka (cessionáře). Současně bychom ale všechny věřitele vystavili značnému riziku. Kdokoliv by jim pohledávku mohl účinně "ukrást". Pokud by se zloděj Z klamně vydával za věřitele pohledávky, která po právu svědčí A-ovi, vlastnictví k ní by tím ještě nenabyl. Jestliže by ale o svém oprávnění přesvědčil třetího T-a, mohla by T-ova dobrá víra zbavit A-a jeho pohledávky. T by pohledávku nabyl do vlastnictví, čímž by vlastnické právo logicky zaniklo A-ovi. V prvorepublikové literatuře bylo ještě možno zaznamenat stanovisko, podle něhož ustanovení § 367 ABGB (o dobrověrném nabytí věci od nevlastníka) dopadalo i na věci nehmotné, včetně pohledávek, a tedy chránilo rovněž poctivého cessionáře Viz například F. Rouček in Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II., V. Linhart, Praha, 1937, str. 321: "Mohou to býti věci hmotné i nehmotné, zejména podnik a také pohledávky (což plyne z doslovu § 367 a také z § 916, odst. 2., stejně na př. Gl. U. č. 4534), takže § 367 jest chráněn také poctivý cessionář..." . Nebylo však jednotně přijímáno. V soudobém rakouském právu, kde § 367 ABGB nikdy nepřestal platit, se judikatura od tohoto závěru postupně odklonila Viz k tomu Petr, B.: Zásada "nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet" a problematika nabývání od nevlastníka, Právní rozhledy, 20/2012, str. 695 až 703, zvláště však Dobrovolná, E.: Nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve srovnání s rakouským právem, Právní rozhledy, 10/2013, str. 348 až 354. . Ani v německém právu nelze pohledávku nabýt v dobré víře od nevlastníka. Domnívám se, že stejně bude nutno problém řešit i v novém českém právu. Pohledávka se k dobrověrnému nabytí zkrátka nehodí. Její nehmotná povaha vylučuje zevní manifestaci oprávnění k převodu. Převodce se nemůže viditelně legitimovat její držbou (nabyvatel ji u něj "nevidí", jako je tomu třeba u kradeného vozidla) a tím založit dobrou víru nabyvatele. Naopak pravý věřitel (vlastník, "okradený") nemá šanci zpozorovat, že pohledávka zmizela z jeho právní sféry (že byl zbaven její držby, jako třeba právě oběť krádeže vozidla), aby se po ní začal shánět a činil kroky vylučující dobrověrné nabytí třetím. Z těchto důvodů dovozuji, že povaha pohledávky ve smyslu § 979 NOZ vylučuje, abychom na ni vztáhli ustanovení o nabytí věci od nevlastníka. Na definitivní stanovisko v této věci v novodobé české literatuře a judikatuře si však budeme muset počkat.

Předmětem postoupení může být pohledávka, tedy právo na plnění ze závazku ( § 1721 NOZ). Dlužné plnění, které tvoří obsah pohledávky schopné postoupení, přitom zdaleka nemusí spočívat jen v penězích (pohledávka na zaplacení peněžité částky). Pohledávkou je i právo na dodání zboží, na zhotovení díla nebo poskytnutí služby. Plněním se rozumí i nekonání, ať již v podobě zdržení se určité činnosti nebo v povinnosti strpět určité jednání či stav. Není ani rozhodné, zda závazek, z něhož pohledávka vzešla, vznikl ze smlouvy, jiné právní skutečnosti (například z bezdůvodného obohacení či ze způsobené škody) nebo přímo ze zákona, či dokonce ze sféry veřejného práva, jak se podávalo z dosavadní judikatury V rozhodnutí ke sp. zn. 20 Cdo 2499/2006 například Nejvyšší soud ČR potvrdil, že pohledávkou způsobilou postoupení je také nárok zdravotní pojišťovny na úhradu pojistného na zdravotní pojištění včetně pokuty a penále stanovené zákonem pro případ prodlení. V konkrétním případě zdravotní pojišťovna tento nárok postoupila třetímu subjektu (akciové společnosti), který na pojištěnci plnění vymáhal. . Nový občanský zákoník oproti tomu starému výslovně stanoví, že postoupit lze i jen část pohledávky ( § 1879 NOZ). V tom však žádný posun nespočívá. Přípustnost takového postupu teorie i judikatura dovozovala i před rokem 2014, včetně možnosti samostatného postoupení třeba jen práva na příslušenství Viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, pokud jde o úrok z prodlení: "Byť jsou úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky, neznamená to, že jsou neoddělitelně spjaty s pohledávkou. Jsou samostatným hmotněprávním nárokem, samostatně uplatnitelným a disponovatelným, ve vztahu k pohledávce jsou nárokem akcesorickým. Není proto správný názor, podle něhož má-li se právní úkon týkat úroků, musí se týkat pohledávky, jejímž jsou příslušenstvím. Úroky lze samostatně uznat a započíst, aniž by zároveň musela být uznána a započtena jistina, a mohou být i smluvně převedeny na jiného." . Výslovné úpravy se naopak nedočkalo postoupení budoucí pohledávky (stejně jako se o něm nezmiňoval ani starý občanský zákoník). Přesto nelze pochybovat, že i takovou pohledávku půjde postoupit. Plyne tak jednak z dosavadní judikatury Viz například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 2529/2007: "Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp.zn. 29 Odo 1435/2005) i právní teorie (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1413) jsou zajedno v tom, že předmětem postoupení může být i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu. K postoupení je způsobilá i pohledávka, jejíž existence je sporná, i pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění podmínky. Okamžik postupu budoucí pohledávky je totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne." , ale také z výslovné úpravy postoupení souboru pohledávek, která se dostala do § 1887 NOZ. V jejím rámci nové právo výslovně pamatuje na postoupení i celého souboru budoucích pohledávek (bude-li dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu). Tím spíše je ale nutno připustit, aby předmětem postoupení byla i jen jednotlivá pohledávka budoucí, podaří-li se ji dostatečně určitě vymezit ještě před jejím vznikem (například odkazem na konkrétní smlouvu, ze které by měla vzejít). S postoupením budoucí pohledávky ostatně počítá i ustanovení § 1885 odst. 1 NOZ (viz k tomu též níže).

Také v novém právu pohledávka přechází na nového věřitele (postupníka) na základě smlouvy mezi ním a postupitelem ( § 1879 NOZ). K její platnosti již nové právo nevyžaduje písemnou formu. Smlouvu o cessi tak lze uzavřít i jen ústně, na ulici, během obchodního jednání, po telefonu, prostým e-mailem bez elektronického podpisu atd. Do vlastnictví postupníka pohledávka přechází již touto smlouvou, k okamžiku její platnosti a účinnosti. Prosadí se tedy tzv. translační účinek smlouvy ( § 1099 NOZ). Postupitel je sice povinen vydat postupníkovi potřebné doklady o pohledávce ( § 1880 odst. 2 NOZ). Vlastnické právo k pohledávce však postupník nabývá bez ohledu na takové předání. Strany by ovšem mohly domluvit něco jiného (viz opět § 1099 NOZ), například sjednat výhradu vlastnictví, tedy vázat přechod pohledávky do vlastnictví postupníka na úplné zaplacení její ceny. Bez ohledu na okamžik, kdy se postupník stane vlastníkem postupované pohledávky, vůči dlužníkovi je i za účinnosti nového práva postoupení účinné, teprve až mu je postupitel oznámí nebo postupník prokáže. Nový občanský zákoník k tomu již výslovně nestanoví, že oznamuje-li dlužníkovi postoupení postupitel, nemůže se dlužník dožadovat prokázání smlouvy o postoupení, jak určoval ještě starý občanský zákoník v § 526 odst. 2 . Tento závěr však bude možné dovodit dál. Pro oznámení postupitele (notifikaci, denunciaci) zákon dál nepředepisuje žádnou formu. Postačí tedy jakékoliv sdělení, včetně například poznámky připojené na faktuře Viz k tomu například závěry prvorepublikové judikatury: "Stačí, byl-li dlužník o postupu vyrozuměn (§ 1396 obč. zák.) doložkou na faktuře. Bylo na dlužníkovi, aby si přečetl celou fakturu, tedy i doložku o postupu." (Vážný, 9192). . Okamžik účinnosti postoupení vůči dlužníkovi dokonce může být rozhodující z hlediska vlastního nabytí postupované pohledávky. Pokud by totiž postupitel tutéž pohledávku postupně převedl více postupníkům, stal by se jejím věřitelem právě ten, který by byl dlužníkovi jako první oznámen, respektive prokázán. Plyne tak z obecného ustanovení § 1100 odst. 1 NOZ, ale i ze speciální úpravy § 1882 odst. 2 NOZ.

Dokud se postoupení nestane vůči dlužníkovi účinným, může se dlužník svého dluhu zprostit tím, že jej splní postupiteli ( § 1882 odst. 1 NOZ). Ten sice již není jeho věřitelem (pohledávka přešla do vlastnictví postupníka), na zánik dlužníkova dluhu to však nemá vliv. Dokud postoupení dlužníkovi postupitel neoznámí či postupník neprokáže, jako by (vůči dlužníkovi) věřitelem zůstal postupitel. Dlužník tedy - v širším smyslu - plní osobě (vůči sobě) stále oprávněné. Nový občanský zákoník k tomu dodává, že kromě splnění se dlužník s postupitelem, dokud se vůči dlužníkovi postoupení nestalo účinným, může i "jinak vyrovnat" (viz opět § 1882 odst. 1 NOZ). To je důležitá změna. Z dosavadní judikatury se sice podávalo, že dokud se postoupení nestane vůči dlužníku účinným, může se dlužník svého dluhu zprostit nejen splněním postupiteli, ale také započtením proti některé z jeho pohledávek, půjde-li o jednostranný zápočet ze strany dlužníka Viz například závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 114/2003: "Dovolací soud zastává stejný právní názor jako soudy nižších stupňů, že dokud není postoupení pohledávky ve smyslu § 526 odst. 1 obč. zák. dlužníkovi oznámeno či prokázáno, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli, a to i započtením v souladu s ustanovením § 580 a § 581 obč. zák. Není důvodu, aby plnění ve smyslu § 526 odst. 1 , in fine, obč. zák. bylo chápáno úzce jen jako splnění podle § 559 odst. 1 obč. zák. (tj. jako zánik dluhu splněním); žádné ustanovení občanského zákoníku ani obchodního zákoníku této širší interpretaci nebrání ani výslovně, ani nepřímo." . Judikatura však již nepřipouštěla, aby se dlužník s postupitelem "vyrovnal" na základě dohody s ním (o smluvním započtení, vzdání se práva, změně obsahu pohledávky - například odkladu splatnosti apod.). Dovozovala, že jakmile postupitel přestal být věřitelem, nemohl s dlužníkem o postoupené pohledávce cokoliv platně sjednat, i když dlužník v době uzavření takové dohody ještě nevěděl, že už nejedná s věřitelem svého dluhu Viz například závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 360/2005: "Postoupilali banka dne 7. srpna 1996 pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni, nemohla dne 30. srpna 1996 uzavřít s žalovaným dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek, když k uvedenému datu již nebyla věřitelkou započítávané pohledávky." či dokonce velkého senátu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007: "Je-li smlouva o postoupení pohledávky platným právním úkonem, potom dohoda, jejímž důsledkem měl být (i) zánik postoupené pohledávky, uzavřená mezi tvrzenou nástupkyní společnosti a první žalovanou v době, kdy již byla (novou) věřitelkou předmětné pohledávky banka, je (přinejmenším v této části) neplatná (jde o právní úkon, jímž postupitel /jeho tvrzený nástupce/ disponoval s pohledávkou, ačkoli již nebyl jejím věřitelem - srov. obdobně důvody ... rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 360/2005)." . Od tohoto pojetí se nové právo odklání a vrací se ke koncepci, která u nás platila do roku 1950 Viz znění tehdejšího §1395 ABGB a soudobé komentáře k němu, například J. Sedláček in Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI., V. Linhart, Praha, 1937, str. 164: "Totéž platí i o každém jiném právním jednání solučním, najmě musíme sem počítati také novaci a narovnání. Také úplné nebo částečné prominutí dluhu jest solučním jednáním. Postupník, který takovým jednáním postupitelovým je poškozen, může žádati na postupiteli náhradu. Není-li jiného poměru mezi těmito dvěma osobami, pak je nutno posuzovati jednání postupitelovo jako jednatelství bez příkazu za postupníka." . Dokud se postoupení nestane vůči dlužníkovi účinným, musí být dlužník chráněn i v případě dohod, které s ním uzavře ještě postupitel. Ze strany postupitele zdaleka nemusí jít o podvod na dlužníka či postupníka (postupníkovi ostatně bude postupitel za takové jednání odpovídat). Zvláště v organizacích velkých věřitelů se může stát, že o postoupení se včas nedozvědí všichni, kdo jsou oprávněni za postupitele jednat, že tedy dohodu s dlužníkem za postupitele uzavře osoba, která v tu chvíli také neví, že k postoupení došlo.

Princip spravedlnosti cesse se projevuje i tak, že dlužník může proti postupníkovi uplatnit všechny námitky, které mohl namítat postupiteli. Týká se to jak námitek ze vztahu, z něhož vzešla postupovaná pohledávka (dlužník kupní ceny, právo na jejíž zaplacení prodávající postoupil, například namítne požadavek na slevu z této ceny, ukáže-li se, že dodané zboží bylo vadné), ale též z jiných vztahů s postupitelem (typicky námitka započtení). Pravidlo se prosazovalo již ve starém právu a zná je i nový občanský zákoník ( § 1884 odst. 1 NOZ). Rozdíl je v tom, že nové právo důsledně pojednává o námitkách, které dlužník měl "v době postoupení". Ve starém občanském zákoníku se dodávalo, že se tím nemíní doba, kdy došlo k postoupení pohledávky mezi postupitelem a postupníkem, nýbrž kdy se postoupení stalo účinné vůči dlužníkovi, tedy kdy mu bylo postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno Viz v § 529 odst. 2 ObčZ: "které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky". . Stejný závěr se prosazoval i za účinnosti obecného zákoníku občanského, jenž u nás platil do roku 1950 Viz znění tehdejšího §1395 a §1396 ABGB a soudobé komentáře k němu, například J. Sedláček in op. cit. sub 12 výše, str. 168: "Další otázka je, zda dlužník může vznášeti námitky z poměru k postupiteli jen až do doby postupu, anebo zda až do doby, kdy se o postupu dozvěděl. Vzhledem na ustanovení §1395, věty druhé dlužno považovati poslednější dobu za rozhodnou." . Domnívám se, že jej bude nutno dovodit i výkladem § 1884 odst. 1 NOZ. Stanovisko, že za rozhodný je třeba vzít okamžik postoupení mezi postupitelem a postupníkem, by se hrubě příčilo popsanému principu spravedlnosti cesse a kolidovalo by i s jasně deklarovanou vůlí zákonodárce k návratu poměrů, jež u nás panovaly do roku 1950. Pozor též na ustanovení § 1986 NOZ. Plyne z něj omezení, jaké pohledávky smí dlužník použít k započtení proti postupníkovi v případě opakovaných (řetězených) cessí. Z obecné úpravy § 1884 odst. 1 NOZ by bylo možné dovodit, že jakékoliv, které v době postoupení (resp. jejich účinků vůči sobě) měl vždy za tím kterým (postupným) věřitelem dané pohledávky. Tak tomu ale není. V souladu s § 1986 NOZ smí dlužník vícekrát postoupené pohledávky započíst proti postupníkovi jen pohledávky, které měl za prvním postupitelem (tedy za svým prvotním věřitelem) a které má za tímto (posledním) postupníkem. Stejné pravidlo ve starém právu znal i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též "obchodní zákoník" či "ObchZ") ve svém § 363 ; v obecném právu občanském však neplatilo. Nový občanský zákoník je tedy zobecnil pro všechny právní vztahy. Ustanovení § 1986 NOZ znovu nepřesně pojednává o "době postoupení". Domnívám se však, že i je bude možné vyložit ve shora popsaném smyslu, tedy že nejde o dobu, kdy nastaly účinky postoupení mezi postupitelem a postupníkem, nýbrž kdy se postoupení stalo účinným vůči dlužníkovi. Stejně nepřesně ostatně vyznívala dikce § 363 ObchZ, a přesto se v odborné literatuře prosazovala tato extenzivní interpretace Viz například Křetínský, D.: Námitka započtení při postoupení pohledávky, Právní rozhledy, 1998, č. 10. .

Důležitou novinkou v právní úpravě vztahu dlužníka k postupníkovi je doplnění pravidla obsaženého v § 1884 odst. 2 NOZ. Jeho význam by na první pohled nemusel být zřejmý. Stanoví se jím: "Jestliže ale dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele." Bylo by možno se ptát, zda uznání pohledávky za pravou je totéž co uznání dluhu. Stejně tak by mohlo působit nejasnost, proč zákon zdůrazňuje, že dlužník je povinen uspokojit postupníka jako svého věřitele jen za daných předpokladů, když přece postupník se postoupením stal jeho věřitelem, k jeho uspokojení je tedy dlužník povinen vždy. Pravidlo navazuje na obdobně formulované znění § 1396 ABGB: "Uznal-li pohledávku vůči poctivému přejímateli za pravou, jest zavázán ho jako svého věřitele uspokojiti." ...