Zástavní právo v daňovém řízení

Správce daně často k zabezpečení úhrady daní sahá po zajišťovacích instrumentech, které mu současné daňové předpisy nabízejí. Jedním z těchto nástrojů je i zástavní právo, které správce daně zřizuje k majetku daňového subjektu. Tento článek se zabývá právní úpravou zástavního práva podle daňové legislativy a upozorňuje i na správní judikaturu v této oblasti.

Cílem správy daní je podle § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. K zabezpečení úhrady daní má přitom správce daně podle daňového řádu k dispozici několik možných zajišťovacích instrumentů, jako jsou například zálohy, zajišťovací příkazy, ručení, bankovní záruka či zástavní právo. Formu zajištění, a zda k němu dojde, volí správce daně, který by měl respektovat veškeré zásady daňového řízení. Jednou z možností, které správce daně v praxi využívá, je zástavní právo. Z hlediska statistik využívání zástavního práva správce daně zajistil nedoplatky na daních a příslušenství daní zástavním právem v roce 2015 v 10 929 případech, v roce 2016 v 9 786 případech, v roce 2017 v 15 353 případech, v roce 2018 v 11 394 případech a v roce 2019 v 10 796 případech (viz Informace o činnosti Finanční správy České republiky).

Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku 6 Afs 214/2020 – 54 „Zástavní právo je v systematice daňového řádu řazeno mezi instituty zajištění daní (část třetí, hlava V, díl 4). Má tedy primárně funkci zajišťovací a teprve následně uhrazovací, vytvářející správci daně podpůrný zdroj uspokojení v případě, že daňový subjekt stanovenou (a zástavním právem zajištěnou) daňovou pohledávku řádně a včas nesplní. Motivuje tedy daňový subjekt k plnění daňových povinností a jejich řádnému a včasnému zaplacení.“ Pokud správce daně vybere jako formu zajištění úhrady daně právě zástavní právo, tak by měl zvažovat zásadu proporcionality tohoto zajištění a také respektovat zásadu zakotvenou v § 5 odst. 3 daňového řádu, tedy že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.“

Podle § 170 daňového řádu může správce daně zřídit formou rozhodnutí zástavní právo k majetku daňového subjektu s cílem zajištění neuhrazené daně. Informace o majetku daňového subjektu přitom získává správce daně z vyhledávací činnosti, v rámci které mimo jiné zjišťuje údaje týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně. Předmětem zástavního práva může být například nemovitá věc, obchodní podíl v obchodní korporaci, cenný papír, nebo věci movité či pohledávka. Případně po příslušném souhlasu jiného vlastníka může jít také o majetek jiné osoby.

Zástavní právo se realizuje za podmínek stanovených zákonem č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“), pokud daňový řád nestanoví jinak. Konkrétně je úprava obsažena v ustanovení § 1309 až § 1399 občanského zákoníku, kdy úvodní ustanovení, tedy § 1309 občanského zákoníku, stanoví, že „při zajištění dluhu zástavním právem vznikne ...