Zákon o obchodních korporacích výrazně změnil právní úpravu rozdělování zisku ve společnosti s ručením omezeným i v akciové společnosti. Za své tím vzalo i několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se pojila ke staré úpravě v obchodním zákoníku. Mnohá pravidla, jež zakotvoval obchodní zákoník, ale nové právo zachovalo. Judikatura, která se vytvořila k nim, je tak i nadále použitelná. Cílem této stati je provést čtenáře novou právní úpravou stěžejních otázek, s nimiž se společnosti, jejich statutární orgány i společníci v této souvislosti potýkají, upozornit na hlavní změny oproti dosavadnímu právu, ale také zdůraznit, která z dosavadních stěžejních rozhodnutí Nejvyššího soudu se použijí i za účinnosti nového práva a jaké důležité závěry z nich plynou pro jejich podnikání a praxi.
1. Komu (ne)rozdělit či (ne)vyplatit zisk a v jakém poměru?
1.1. Společníkům (akcionářům)
1.1.1. Obecně k poměru, v jakém se společníci (akcionáři) podílejí na zisku
Jak zdůraznil i Nejvyšší soud v jednom ze svých významných usnesení k rozdělování zisku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1326/2009 (níže o něm bude ještě zmínka), právo na podíl na zisku je jedním ze základních práv akcionáře. Totéž platí pro společníka společnosti s ručením omezeným. Právo na podíl na zisku je hlavním majetkovým právem, jež se pojí s podílem v těchto společnostech. Stěžejními příjemci zisku, který společnost vytvoří a rozděluje, jsou tedy společníci (akcionáři). Podle § 34 odst. 1 ZOK platí, že zisk se rozděluje zásadně jen mezi ně.
Poměr, v jakém se společníci (akcionáři) podílejí na zisku, je dán velikostí jejich podílu (§ 161 odst. 1, § 348 odst. 1 ZOK). Ta se určuje primárně poměrem vkladu připadajícího na tento podíl k výši základního kapitálu (§ 133 ZOK). Podílí-li se společník na základním kapitálu, který je roven 200 tis. Kč, vkladem ve výši 20 tis. Kč, činí velikost jeho podílu ve společnosti 10 % a v tomto rozsahu se bude i podílet na zisku. Podobně, vydala-li akciová společnost se základním kapitálem ve výši 2 mil. Kč dva tisíce akcií o jmenovité hodnotě 1 tis. Kč a akcionář upsal a nabyl dvě stě takových akcií. Potud alespoň zákonné řešení, které by se prosadilo v tzv. základních podílech, resp. u kmenových akcií, pokud by společnost vydala samé podíly či akcie, s nimiž nejsou spojena žádná zvláštní práva.
Společenská smlouva (stanovy) však může určit jinak. Konkrétně tím, že připustí vydání zvláštních druhů podílů (akcií). Zvláštností takového druhu je, že jsou s ním spojena zvláštní práva (§ 135 a § 136, § 276 a § 277 ZOK). Podíl společníka, který se na základním kapitálu podílí vklady ve výši 10 %, by mohl být ozvláštněn tím, že dle společenské smlouvy by činil 20 %. Vlastník takového podílu by se na společnosti podílel v tomto poměru, bez ohledu na výši svého vkladu. Také jeho podíl na zisku by potom byl 20%ní. Adekvátně disproporční by musel být podíl ostatních společníků; za svůj vklad by logicky dostali menší podíl, než kolik odpovídá tomuto vkladu, a tím i menší podíl na zisku. Společenská smlouva by ale mohla určit i to, že podíl společníka, který se na základním kapitálu podílí vklady ve výši 10 %, činí obecně 10 % (což by se projevilo například při hlasování), pouze na zisku se však daný společník tímto podílem podílí z 20 %. Jinými slovy – společenská smlouva by disproporci mezi vkladem a podílem nezaložila obecně, nýbrž jen ve vztahu k podílu na zisku.
Ve společnosti s ručením omezeným by společenská smlouva mohla konstruovat výši podílu na zisku spojeného s konkrétním podílem i složitěji. Lze si představit (v praxi se takové způsoby vyskytují) i vazbu na splnění určených podmínek. Tato výše by se kupříkladu mohla odvíjet od poměru, v jakém se jednotliví společníci zasloužili o výnosy společnosti v daném účetním období (typicky ve společnostech, v nichž společníci mají povinnost pracovat pro společnost). Poměr, v jakém se zisk rozdělí mezi společníky, by společenská smlouva v konečném důsledku mohla ponechat i na rozhodnutí valné hromady. V praxi jsem kupříkladu narazil na klauzuli společenské smlouvy, která sice předvídala konkrétní výši podílu jednotlivých společníků na zisku. Současně však umožňovala, aby valná hromada rozhodla o jiném poměru. Přitom neurčovala kritéria, jimiž se valná hromada má řídit; rozhodnutí o jiném poměru ponechala plně v diskreci (k volné úvaze) společníků na valné hromadě. Domnívám se, že i to je přípustný způsob určení podílu na zisku ve společenské smlouvě. V konkrétním případě proti němu nebylo možné cokoliv namítat ani z hlediska ochrany minoritních společníků. K rozhodnutí o jiném poměru totiž společenská smlouva vyžadovala souhlas všech společníků. Jinými slovy – pokud se všichni společníci v konkrétním roce shodnou na jiném poměru a podpoří jej svými hlasy na valné hromadě, prosadí se takto sjednaný poměr proti tomu, jejž stanovila společenská smlouva. Pouze pro případ, že společníci v daném roce nenajdou shodu na jiném, použije se poměr určený společenskou smlouvou. K tomu lze dodat, že odchylka by v konkrétním případě mohla vypadat i tak, že některému společníkovi či některým společníkům ze zisku daného účetního období nepřipadne nic a o část, která by připadla na jejich podíly, se zvětší podíl na zisku zbylých společníků. Jelikož společenská smlouva může podíl od počátku zbavit podílu na zisku (viz níže), nevidím problém v tom, stane-li se tak jednorázově, rozhodnutím valné hromady na podkladě společenské smlouvy (samozřejmě vždy se souhlasem těch, kterých by se takové rozhodnutí týkalo).
Podobného výsledku – tedy rozdělení zisku v jiném poměru, než jaký určuje společenská smlouva - lze ostatně dosáhnout i bez výslovné opory ve společenské smlouvě. Teorie tento jev nazývá (jednorázovým) průlomem do společenské smlouvy. Společníci na valné hromadě se při tomto postupu odchýlí od společenské smlouvy, aniž tím ale založí rozpor s ní. Rozdíl spočívá v tom, že společníci takovou odchylku schválí většinou, která by stačila k tomu, aby společenskou smlouvu změnili. Jinými slovy – nejde o to, že společníci se prostou většinou protiví vůli vyšší většiny, kterou je třeba ke změně společenské smlouvy. Kdyby tomu tak bylo, rozhodnutí valné hromady by založilo rozpor se společenskou smlouvou a tím i důvod své neplatnosti. Při přípustném průlomu je tomu jinak. Většinou, kterou by mohli změnit společenskou smlouvu, společníci jednorázově projeví vůli po jiném řešení. Důvod, proč společenskou smlouvu rovnou nezmění, spočívá v tom, že si nepřejí, aby se do budoucna prosazovalo již jen toto řešení. Perspektivně jsou naopak spokojeni s tím, které mají ve společenské smlouvě. Pouze pro daný případ si přejí jiné. Problém by se jistě dal řešit tak, že společníci by společenskou smlouvu změnili, aby připouštěla řešení, které si jednorázově vyhlédli, poté je (za účinnosti změněné verze) prosadili, a následně společenskou smlouvu znovu vrátili do stavu, v jakém byla na počátku. Je ale jasné, že takový postup by byl krajně neefektivní. Vyžadoval by dvojí změnu společenské smlouvy, a tedy i dvojí notářský zápis. Právě snahu po odstranění této dvojí formality sleduje koncept jednorázového průlomu. Společenská smlouva zůstane, jaká je, jen společníci jednorázově přijmou jiné řešení. Rozhodnutí, jež přijmou, nebude se společenskou smlouvou v rozporu (tudíž ani nebude dán důvod jeho neplatnosti), neboť společníci je přijmou s vědomím, že se od společenské smlouvy odchylují, a učiní tak většinou, která by ke změně společenské smlouvy postačovala.
Že takto lze postupovat, potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší soud. Sice ještě za účinnosti starého práva, panuje nicméně shoda, že rozhodnutí se použije i na poměry zákona o obchodních korporacích. V konkrétním případě sice nešlo o poměr, v jakém si společníci rozdělí zisk, ale o problém dne, k němuž má společnost vyhotovit účetní závěrku, ze které vyplyne výše vlastního kapitálu pro účely zjištění vypořádacího podílu. Společníci se jednomyslně dohodli na jiném, než určovala společenská smlouva, a Nejvyšší soud to akceptoval právě s poukazem na koncepci jednorázového průlomu. V rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2254/2007, k tomu uzavřel: „Tím spíše, pokud by jejich vůle - jako v posuzovaném případě - nesměřovala k úpravě obecného režimu takové odchylky (pro neurčený okruh budoucích případů), nýbrž k prosazení jednorázového řešení týkajícího se konkrétního společníka v jediném případě. Změna společenské smlouvy či stanov by se pro takové opatření nehodila, když by ji následně - po přijetí dohody podle § 149a obch. zák. - bylo nutno opět revidovat.“
Jedinou otevřenou otázkou ve vztahu k přípustnému průlomu zůstává nezbytná forma rozhodnutí valné hromady, které jej založí. Vysvětlil jsem, že aby se jednalo o takový průlom, je třeba přijmout jej většinou, která by byla nezbytná pro změnu společenské smlouvy. Potíž je v tom, že ke změně společenské smlouvě nestačí jen potřebná většina, ale též forma – notářský zápis. Je nutné, aby i rozhodnutí, kterým se společníci pro daný případ odchýlí od společenské smlouvy, mělo formu notářského zápisu? Jinými slovy, budou-li společníci na valné hromadě schvalovat rozdělení zisku v jiném poměru, než stanoví společenská smlouva, postačí k tomu (co do formy) běžné rozhodnutí, kterým se jinak schvaluje rozdělení zisku, i kdyby pro ně hlasovali všichni společníci? Pravdou je, že v teorii většinou zaznívá požadavek na formu notářského zápisu. Na druhé straně – zrovna v rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud průlom připustil, forma notářského zápisu dodržena nebyla. Rozhodnutí se ovšem problémem nezabývá, tj. ani z něj neplyne, že by notářský zápis nebyl nutný a postačí dodržet potřebnou většinu. Otázka tak zůstává sporná. Chtějí-li mít společníci jistotu, že rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku v jiném poměru, než stanoví společenská smlouva, nikdo nezpochybní, lze jim doporučit, aby o něm notářský zápis pořídili. Na druhé straně, neučiní-li tak, nic není ztraceno. Je možné, že Nejvyšší soud na požadavku notářského zápisu trvat nebude. Zbývá dodat, že jestliže společenská smlouva umožní, aby se společníci na valné hromadě od určených poměrů odchýlili, jak naznačeno výše, nejistota ohledně formy notářského zápisu tím odpadne. Pokud totiž společenská smlouva odchylku předvídá, potom až o ní valná hromada rozhodne, o průlom do ní nepůjde. Naopak – valná hromada jen využije možnost, kterou jí společenská smlouva založila.
V té souvislosti ale pozor ještě na jeden aspekt věci. V praxi jsem se setkal s tím, že valná hromada společnosti s ručením omezeným hlasy obou společníků (A a B) rozhodla o rozdělení zisku tak, že část zisku za dané účetní období připadající na jeho podíl se rozdělí pouze společníku A. Jen A měl zájem na rozdělení (potřeboval peníze). Společníku B šlo spíše o rozvoj společnosti, vyšel však vstříc potřebě A. Také tímto rozhodnutím valná hromada ve výsledku změnila poměr, v jakém se společníci podílejí na zisku. Společník A si sice za dané účetní období odnesl právě jen tolik zisku, kolik odpovídalo jeho poměru. Potíž je v tom, že tuzemská úprava neumožňuje, aby se nerozdělený zisk, který by jinak připadl na podíl společníka B, ve společnosti „uspořil“ / „schoval“ pro B k pozdějšímu rozdělení. Veškerá část zisku, která by na B v daném účetním období připadla, svým nerozdělením „propadla“ mezi nerozdělený zisk předchozích let. Ten by ale následně měl být rozdělován zase ve standardních poměrech, v jakých se společníci podílejí na zisku, tedy svým dílem dle společenské smlouvy by se na něm měl znovu podílet i A. V daném případě měl příběh spravedlivý konec. Společník A byl slušný a v příštích letech společníku B umožnil „kompenzovat“ jeho vstřícnost v letech předchozích. Svými hlasy podpořil opačnou disproporci. Společníku B tak valná hromada v dalších obdobích rozdělila přesně o tolik více, než by odpovídalo poměru určenému společenskou smlouvou, o kolik jej v minulosti „zkrátila“. Tím se nakonec poměr (z dlouhodobého hlediska) vyrovnal stavu dle společenské smlouvy, byť teprve v součtu za více rozdělování. Vše ale také mohlo skončit jinak. Bez ohledu na to, co se odehrálo v minulosti, mohl A v dalších letech trvat na tom, aby se příští rozdělování již držela společenské smlouvy, tj. respektovala ohledně všech v minulosti nerozdělených zisků poměr jí určený. Případně by na takovém postupu mohl trvat právní nástupce společníka A, který by podíl zdědil či kterému by A podíl převedl a který by se tudíž necítil ani morálně vázán tím, co si A a B v předchozích letech dohodli.
Tuzemské prostředí od účinnosti zákona o obchodních korporacích intenzivně zaměstnávala otázka, zda by společenská smlouva mohla zvláštnost druhu podílu ve společnosti s ručením omezeným založit na tom, že by s ním nebyl spojen žádný podíl na zisku. Do diskuse výrazně zasáhli prof. J. Dědič s J. Lasákem, kteří tuto možnost podpořili (viz Dědič, J., Lasák, J.: Vlastnictví více podílů a druhy podílů ve společnosti s ručením omezeným, Bulletin Komory daňových poradců ČR, 3/2015, str. 40 až 46). Značnou roli sehrál také příspěvek L. Joskové (viz Josková, L.: Je ve společnosti s ručením omezeným možný podíl bez hlasovacího práva či práva na podíl na zisku?, Obchodněprávní revue, 9/2015, str. 253 až 260). Ukázal, že tato možnost se společnostem otevírá i v jinak poměrně přísné úpravě německé. Z prostředí německého práva L. Josková převzala i argumenty dokládající ekonomické ratio pro úpravu takových podílů. Společníci se k nim zpravidla uchylují v časově či účelově omezených projektech (například developerských), jejichž zdar by mohl být rozdělováním průběžně dosahovaných zisků naopak ohrožen. Přínos pro společníky z vlastnictví takových podílů potom spočívá v exitu z takové investice v podobě (vysokého) podílu na likvidačním zůstatku, respektive v průběžném růstu hodnoty podílu, kterou společníci realizují na sekundárním trhu, tedy prodejem podílu třetí osobě.
Na základě těchto i dalších argumentů jsem se nakonec k tomuto stanovisku přiklonil a se mnou i P. Šuk (soudce Nejvyššího soudu v senátu č. 29, který tvoří judikaturu na úseku práva obchodních společností), ač jsme oba původně zastávali (i publikovali) názor opačný. Ve společné publikaci k nové úpravě společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti z jara tohoto roku [Čech, P., Šuk, P.: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní), Polygon, Praha, 2016] jsme na str. 271 nakonec uzavřeli: „Lze uvažovat, zda určitou výjimku nepředstavuje právo na podíl na zisku. Na rozdíl od ostatních výše popsaných práv společníků nesouvisí s vnitřním fungováním společnosti ani s rozhodováním orgánů společnosti; jinými slovy, nijak se nedotýká otázek, jež lze považovat za statusové, ani 2samotné podstaty společnosti. Současně platí, že k platné změně společenské smlouvy, jíž by bylo z podílů odebráno právo na podíl na zisku, je nezbytný souhlas dotčených společníků (vlastníků podílu; srov. § 171 odst. 2 ZOK). Opatrně se proto přikláníme k tomu, že právo na podíl na zisku lze – se souhlasem dotčených společníků – z podílu odebrat a vytvořit tak zvláštní druh podílu. To by se mohlo týkat i všech podílů ve společnosti; potom by žádný z podílů ve společnosti nebyl základní. Hospodářský výsledek společnosti by se vždy promítl v nárůstu hodnoty podílu, což by se projevilo při jeho převodu v dosažené ceně, anebo (po dosažení účelu, pro nějž byla společnost založena) v rámci (o to vyšším) podílu na likvidačním zůstatku.“ Jak zmiňujeme v textu, vycházíme z přesvědčení, že takto „ozvláštněn“ by ve společnosti s ručením omezeným mohl být buď každý podíl, jejž společnost vydala. V takové společnosti by podíl na zisku nesvědčil žádnému ze společníků. Lze si však představit i úpravu, která by podílu na zisku zbavila jen některé podíly. Některým podílům (společníkům) by tedy společenská smlouva podíl na zisku přiznala, jiným nikoliv. Jaké důvody by posledně uvedené společníky mohly vést k akceptaci takového řešení, neumím předvídat, jelikož ale by se nemohlo prosadit bez jejich souhlasu, není důvodu mu bránit.
V akciové společnosti je situace jiná. Také ve vztahu k ní zákon výslovně předvídá, že zvláštní právo, které lze spojit se zvláštním druhem akcie, může spočívat v rozdílném či podřízeném podílu na zisku. Rovněž stanovy akciové společnosti tak mohou založit disproporci mezi poměrem, v nichž se jednotlivé akcie podílejí na základním kapitálu na jedné straně a na zisku na straně druhé, a tím i zvláštní druhy těchto akcií. Přímo to potvrzuje i ustanovení § 348 odst. 1 ZOK, dle něhož podíl akcionáře na zisku se určuje poměrem akcionářova podílu k základnímu kapitálu, jen neurčí-li stanovy ve vztahu k určitému druhu akcií jinak. Obtížněji se však v poměrech akciové společnosti bude připouštět možnost, aby se valná hromada (třeba i na základě stanov) od tohoto poměru odchýlila, resp. aby se do nich jednorázově vlomila, stane-li se tak většinou potřebnou pro jejich změnu. Důvodem jsou jiné možnosti, které akciové právo nabízí, tím vyžaduje vyšší potřebu ochrany minorit a činí právní úpravu akciové společnosti obecně méně pružnou. Lze zmínit třeba možnost, aby změnu stanov prosadila jen (kvalifikovaná) většina hlasů přítomných na valné hromadě, i proti vůli těch, kterých se změna dotýká. Za zmínku stojí i institut rozhodného dne, který dovoluje, aby na valné hromadě hlasovaly osoby, které v době konání valné hromady již nejsou akcionáři, resp. kterým nebude vyplácen zisk, o jehož rozdělení valná hromada rozhoduje. Druhy akcií se do obchodního rejstříku zapisují konstitutivně (§ 431 odst. 1 ZOK), zvláštní práva s nimi spojená (tedy ani zvláštní podíl na zisku) se tudíž nemohou prosadit, dokud nejsou takto zapsána. K zápisu druhů akcií a zvláštních práv s nimi spojených do obchodního rejstříku, jakož i k výkladovým nejasnostem, které se s touto povinností pojí, viz můj příspěvek nazvaný „Nová právní úprava společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti ve třetím roce své účinnosti“, konkrétně kap. 13. Jestliže valná hromada rozhodne o změně stanov, která se dotýká druhu akcií, tedy zvláštních práv s ním spojených (a to i jen dočasně), musí společnost ohledně těchto akcií do 30 dnů ode dne zápisu těchto skutečností do obchodního rejstříku učinit veřejný návrh smlouvy o jejich koupi všem osobám, které byly jejich vlastníky ke dni konání valné hromady, jež takto rozhodla, a pro změnu nehlasovaly (§ 335 odst. 1, § 338 ZOK). Atd. Z popsaných důvodů je nutno trvat na tom, aby veškeré disproporce mezi poměrem, v němž se bude akcionář podílet na základním kapitálu na jedné straně a na zisku na straně druhé, měly v akciové společnosti konkrétní oporu ve stanovách a v zápisu zvláštního druhu takových akcií v obchodním rejstříku. V opačném případě by se tyto disproporce nemohly prosadit. Viz ostatně znovu dikce § 348 odst. 1 ZOK, která takové rozdílné poměry připouští, jen určí-li je stanovy v rámci vymezení zvláštního druhu akcií.
V návaznosti na dřívější úpravu v obchodním zákoníku zákon o obchodních korporacích dál počítá s prioritními akciemi (§ 278 až § 280 ZOK). Jejich zvláštnost tkví v přednostním právu týkajícího se podílu na zisku (§ 278 odst. 1 ZOK). Výměnou za to jsou zákonem zbaveny hlasovacího práva (§ 278 odst. 2 ZOK). Stanovy mohou určit jinak. Mlčí-li však, prioritní akcie ze zákona nehlasují. V obchodním zákoníku tomu bylo naopak. Stanovy mohly vlastníky prioritních akcií hlasovacího práva zbavit. Pokud však možnost nevyužily a mlčely o ní, zákon s prioritními akciemi hlasovací právo spojoval (§ 159 odst. 3 ObchZ). Zákon o obchodních korporacích také zvýšil poměr, v němž se mohou prioritní akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo, podílet na základním kapitálu. Ve starém právu tento poměr činil maximálně 50 % (§ 159 odst. 1 ObchZ). V nové úpravě jej zákonodárce zvýšil na 90 %. Jinými slovy to znamená, že dle nového práva postačí, aby hlasovací právo bylo v akciové společnosti spojeno s 10%ním podílem na základním kapitálu. Shodně s obchodním zákoníkem upravuje zákon o obchodních korporacích „obživnutí“ hlasovacího práva prioritních akcií, které jsou jej jinak zbaveny. Stane se tak ode dne, který následuje po dni, v němž valná hromada rozhodla o tom, že přednostní podíl na zisku nebude vyplacen, nebo ode dne prodlení s výplatou přednostního podílu na zisku, a to do doby, kdy valná hromada rozhodne o vyplacení přednostního podílu na zisku nebo do okamžiku jejího vyplacení, byla-li společnost s jeho výplatou v prodlení (§ 280 odst. 1 ZOK). Vlastník prioritní akcie, který hlasovací právo takto přechodně nabyl, může hlasovat ještě v rozsahu celého pořadu na valné hromadě, která rozhodne o vyplacení přednostního podílu na zisku (§ 280 odst. 2 ZOK).
Co se týče akcií, které by byly podílu na zisku zcela zbaveny, tedy společnost by je vydala bez tohoto podílu (viz nástin problému výše u společnosti s ručením omezeným), převažuje přesvědčení, že v poměrech akciové společnosti takový druh akcií připustit nelze. I kolegové, kteří takové podíly obhajují ve společnosti s ručením omezeným, ihned dodávají, že v případě akcií je situace diametrálně odlišná. Zákon o obchodních korporacích právo na podíl na zisku s akcií spojil přímo pojmově. Ustanovení § 256 odst. 1 ZOK akcii vymezuje tak, že je to cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle zákona a stanov společnosti mimo jiné na jejím zisku. Již jen z toho lze dovodit, že toto právo od akcie odpojit nelze. Viz opět Dědič, J., Lasák, J.: Vlastnictví více podílů a druhy podílů ve společnosti s ručením omezeným, Bulletin Komory daňových poradců ČR, 3/2015, str. 40 až 46. S tímto stanoviskem souhlasím a s P. Šukem jsme je podpořili ve shora citované společné publikaci [viz opět Čech, P., Šuk, P.: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní), Polygon, Praha, 2016]. Na str. 274 jsme dovodili: „S ohledem na absenci obdobného ustanovení, jako má úprava společnosti s ručením omezeným v § 171 odst. 2 ZOK, dovozujeme, že zásadně nelze – na rozdíl od podílů ve společnosti s ručením omezeným – vytvořit ani akcie bez práva na podíl na zisku; opačný závěr by umožnil bez odpovídající ochrany takové akcie vytvořit změnou stanov i proti vůli těch, jejichž akcií by se taková změna dotkla. Takové právo totiž nezakládá ani § 277 odst. 2 ZOK. Shodně Černá, S.: Volba druhů podílů (akcií) a její limity. in Suchoža, J., Husár, J., Hučková, R. (eds.): Právo, obchod, ekonomika V., Košice: Univerzita P. J. Šafářika v Košiciach, 2015, s. 80 a násl.“ Souvisí to i s tím, že zvláštní druh akcie je možné založit jen na „zvláštních právech“, tj. na jejich přidávání oproti kmenovým akciím, nikoliv ubírání. Omezení lze však překonat nepřímo. Tím, že stanovy vlastníkům některého druhu akcií přiznají více podílu na zisku, než odpovídá jejich podílu na základním kapitálu, tento podíl ve výsledku vlastníkům ostatních akcií logicky sníží.
1.1.2. Lze zisk mezi společníky (akcionáře) nerozdělit?
Teprve před několika lety Nejvyšší soud dořešil otázku, zda je společnost (její valná hromada) povinna rozdělit zisk, který v běžném účetním období vytvořila, a do jaké míry a z jakých hledisek podléhá její rozhodnutí o tom soudnímu přezkumu. Jeho judikatura se zatím týkala vždy jen společnosti akciové, nepochybuji však o tom, že tytéž závěry lze obdobně vztáhnout i na společnost s ručením omezeným.
Stěžejní rozhodnutí, které prozatím završilo judikatorní vývoj v této otázce, se týkalo akciové společnosti ArcelorMittal. Za účetní období zahrnující většinu roku 2008 vytvořila zisk bezmála 5 mld. Kč. Představenstvo (podobně jako v letech předchozích) jej navrhlo nerozdělit a po povinném přídělu do rezervního fondu převést do nerozděleného zisku minulých let. Valná hromada, která se konala v červnu 2009, návrh přijala. K dotazu minoritních akcionářů, jaké důvody návrhem sledovalo, představenstvo uvedlo v zásadě jen, že „neví, jaká situace bude dnes a zítra, a proto požaduje nechat peníze nerozdělené“. Skupina minoritních akcionářů se s tím nespokojila a usnesení valné hromady napadla u soudu návrhem na vyslovení neplatnosti. Krajský soud v Ostravě jej shledal důvodným a neplatnost vyslovil. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací dal naopak zapravdu společnosti a návrh zamítnul. K dovolání navrhovatelů věc doputovala na Nejvyšší soud. Ten své usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 3059/2011, založil na kombinaci dvou předchozích rozhodnutí.
Předně připomněl závěry usnesení ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1326/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/2011. Jednalo se o první ze série rozhodnutí ke společnosti Prefa Brno. Její valná hromada tehdy bezmála 18ti miliónový zisk rozdělila tak, že (po povinných přídělech do rezervního a sociálního fondu) z něj necelé 2 mil. Kč vyplatila členům představenstva (kterými byli většinoví akcionáři společnosti) jako tantiému a zbytek přesahující 13 mil. Kč ponechala ve společnosti „na další rozvoj“. Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí vyzdvihnul právo podílet se na zisku společnosti jako jedno ze základních práv akcionáře. Nevyloučil sice, aby valná hromada rozhodla, že zisk nebude rozdělen mezi akcionáře (ani jiné osoby), nýbrž zůstane společnosti pro její podnikání (tehdy ještě po povinném přídělu do rezervního fondu, případně dalších, v souladu se zákonem a stanovami vytvořených fondů). Zdůraznil však, že se tak může stát jen z důležitých důvodů (a při respektování zákazu zneužití většiny hlasů ve společnosti).
Druhé usnesení, na něž Nejvyšší soud nyní navázal, přijal 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 984/2005. Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vyšlo pod č. R 30/2008. Nejvyšší soud jím položil základ tzv. materiálnímu přezkumu usnesení valné hromady soudem. Konstatoval, že soud napadené usnesení zpravidla posuzuje jen ohledně jeho souladu se zákonem či společenskou smlouvou (stanovami) – tzv. formální přezkum. Výjimečně však, stanoví-li tak zákon či vyplývá-li to z něj, je povolán přezkoumat též jeho věcnou důvodnost či opodstatněnost. V konkrétním případě shledal ...
Souhlas s využíváním cookies
Vlastní nastavení cookies