Jak pracovat s pracovní dobou

Úvodem

Pracovní dobou se rozumí jakákoli doba, ať již strávená na pracovišti, nebo mimo ně, během níž zaměstnanec plní nebo je povinen plnit pracovní úkoly. Pokud se zaměstnanec nachází na pracovišti, pak je pracovní dobou také doba, v níž je zaměstnanec připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Nelze souhlasit s názory, že pracovní dobou je jakákoli doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti. Pracovní dobou může být pouze doba, kdy je zaměstnanec připraven k výkonu práce, například skončil výkon práce a čeká na přidělení další práce.

Úprava pracovní doby a doby odpočinku v zákoníku práce má za cíl ochranu zdraví zaměstnance před dlouhotrvajícím výkonem práce a také tvorbu nových pracovních míst. Ideovým východiskem právní úpravy pracovní doby v každém státě (nejen v ČR) je právo státu omezit zaměstnance, a to i proti jeho vůli, ve výdělečné činnosti, resp. v rozsahu výdělečné činnosti.

Již před 100 lety bylo v Mírové smlouvě versailleské zdůrazněno, že „práce nesmí být pokládána prostě za předmět obchodu…“ a také první úmluva nově založené Mezinárodní organizace práce (MOP byla založena přímo při podpisu Mírové smlouvy 28. 6. 1919 ve Versailles) se týkala pracovní doby – Úmluva MOP č. 1 o pracovní době v průmyslu. Tehdejší Československá republika ji hned ratifikovala a pro Českou republiku platí nadále. Již tato úmluva výslovně stanoví „Ve všech podnicích průmyslových, veřejných nebo soukromých, nebo v odděleních k nim přináležejících, nechť jsou jakéhokoliv druhu, vyjímaje podniky, v nichž jsou zaměstnáni výhradně členové jedné a téže rodiny, nesmí délka pracovní doby zřízenců převyšovati 8 hodin denně a čtyřicet osm hodin týdně s těmito výjimkami…“. To byla tedy historicky první kodifikace 48hodinové týdenní pracovní doby.

V judikatuře však opakovaně zaznělo, že neexistuje žádný vědecky podložený argument, proč by výkon práce nad 48 pracovních hodin týdně měl poškozovat lidské zdraví průměrného člověka více než například výkon práce v rozsahu 49 pracovních hodin nebo 50 pracovních hodin. Z toho důvodu se zdá být hlavním důvodem pro omezování pracovní doby boj proti vysoké míře nezaměstnanosti. To je však otázka ekonomická, ale dá se dobře vysledovat i v historii právní úpravy pracovní doby, protože základními milníky snižování její délky byly roky 1918, 1956, 1966 a 1967, 1991 a naposledy 2001.

Omezování pracovní doby je rovněž vnímáno jako významné sociální právo v rámci Evropské unie. Již první euronovela starého zákoníku práce v roce 2000 transponovala do našeho pracovního práva směrnici ES č. 93/104/ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby. Tato směrnice byla v průběhu let několikrát novelizována a posléze byla v roce 2003 vydána jako směrnice 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby, která je také základem naší současné právní úpravy. Transpozice směrnice ES č. 94/104/ES znamenala v českém pracovním právu zkrácení pracovní doby ze 42,5 hodin týdně na 40 hodin týdně a zavedení tzv. čisté pracovní doby bez přestávky v práci.

Sama směrnice 2003/88/ES se v preambuli odvolává na směrnici Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, tedy na tzv. rámcovou směrnici o BOZP. Zlepšení bezpečnosti práce, pracovní hygieny a ochrany zdraví při práci je zde však zdůrazňováno zejména ve vztahu k noční práci, k práci přesčas a k směnnému provozu.

Z preambule směrnice je třeba vyzdvihnout tezi, že „Zvláštní pracovní podmínky mohou mít škodlivé účinky na bezpečnost a zdraví pracovníků. Organizace práce podle určitého rozvrhu musí přihlížet k obecné zásadě, že práce musí být přizpůsobena člověku“.

Tak musí k organizaci práce v pracovní době přistupovat i každý zaměstnavatel.

V praxi se však při výkladu jednotlivých ustanovení zákoníku práce o pracovní době vyskytují nejasnosti, a proto si některé probereme podrobněji.

Pracovní doba, stanovená týdenní pracovní doba, zkrácená pracovní doba a kratší pracovní doba

První nejasností, která se v praxi vyskytuje, je rozlišit pojmy pracovní doba, stanovená týdenní pracovní doba, zkrácená pracovní doba a kratší pracovní doba.

Pracovní dobou se rozumí jakákoliv doba, ať již strávená na pracovišti, nebo mimo ně, během níž zaměstnanec plní nebo je povinen plnit pracovní úkoly. Pokud se zaměstnanec nachází na pracovišti, pak je pracovní dobou také doba, v níž je zaměstnanec připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Nelze souhlasit s názory, že pracovní dobou může být jakákoliv doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti. Pracovní dobou může být pouze doba, kdy zaměstnanec je připraven k výkonu práce, např. zaměstnanec skončil výkon práce a čeká na přidělení další práce. Za pracovní dobu však nelze označit dobu, kdy zaměstnanec pracuje v rozporu s příkazy či zájmy zaměstnavatele pro sebe či jiný subjekt odlišný od zaměstnavatele. Na druhé straně označení určité doby jako pracovní doby neklade žádný nárok na zaměstnance z hlediska intenzity pracovní aktivity či množství a kvality dosažených pracovních výsledků. Z hlediska dobrých mravů vyplývá požadavek, aby za pracovní dobu byly považovány také ty časové úseky, kdy zaměstnanec koná přirozenou potřebu či doby drobné ztráty pozornosti a pracovního nasazení.

Naproti tomu „stanovená pracovní doba“ je délka pracovní doby stanovená zákonem, tedy § 79 a § 79a ZP. Stanovená týdenní pracovní doba činí nejvýše 40 hodin týdně. To je maximální limit délky tzv. čisté pracovní doby, tedy pracovní doby bez přestávek v práci. Tento limit je stanoven s ohledem na právo zaměstnavatele nařídit zaměstnanci maximálně 8 hodin práce přesčas týdně. Součet maximální stanovené délky pracovní doby a práce přesčas totiž nemůže překročit limit daný směrnicí – průměrná délka pracovní doby pro každý týden, tedy každé období sedmi po sobě jdoucích dnů nesmí překročit 48 hodin.

Náš zákoník práce pak dále stanovenou týdenní pracovní dobu upravuje ještě pro vyjmenované kategorie zaměstnanců v rozsahu 38,75 hodin týdně a 37,5 hodin týdně. V případě stanovené týdenní pracovní doby mladistvých byl do zákoníku práce transponován požadavek evropské směrnice o ochraně mladistvých pracovníků, podle kterého u mladistvého zaměstnance, který je zaměstnán u více zaměstnanců, se musí délka pracovní doby sčítat a nesmí přesáhnout 40 hodin týdně.

Zaměstnanec starší 18 let však není limitován nějakým sčítáním pracovní doby. Ten, vzhledem k tomu, že zákoník práce je liberální a nestanoví výslovně, že zaměstnanec může mít pouze jeden pracovní poměr, může mít pracovních poměrů nebo lépe řečeno pracovněprávních vztahů i několik a pracovní doba se mu nijak nesčítá, každý pracovněprávní vztah se posuzuje zcela samostatně. Nutno uznat, ...