Jak sestavit harmonogram směn

Úvodem

Abychom mohli diskutovat o pracovní době, musíme si nejprve alespoň stručně vyjasnit některé základní pojmy.

Definice pojmu pracovní doba je vymezena v zákoníku práce shodně s definicí tohoto pojmu v evropské směrnici o pracovní době, kterou máme transponovanou do zákoníku práce. Je pozitivní, neboť platí, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.

Když si uvědomíme, že zaměstnanec má v pracovním poměru zajištěno právo na přidělování práce, tak tato definice naproti tomu ukládá zaměstnanci povinnost vykonávat v určité době pro zaměstnavatele práci. Znamená to tedy v praxi, že pracovní dobou je i práce přesčas, neboť výkon práce přesčas (ať v rámci limitu 150 hodin ročně nebo v rámci limitu dohodnutého se zaměstnancem) vždy nařizuje podle své potřeby zaměstnavatel. Proto i např. odmítnutí výkonu práce přesčas (samozřejmě v rámci limitů § 93 ZP) by bylo porušením povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru, neboť práce přesčas je pracovní dobou. Nakonec pracovní dobou jsou i bezpečnostní přestávky, neboť podle výslovného znění § 89 ZP se bezpečnostní přestávky započítávají do pracovní doby. Jako pracovní doba se tedy posuzuje jakákoli doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti na základě pokynu zaměstnavatele, s výjimkou doby poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech.

V praxi je velice důležité důsledně rozlišovat pojem „pracovní doba“ a „stanovená pracovní doba“. Pod pojmem „pracovní doba“ se rozumí veškerá doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci včetně doby, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Naproti tomu „stanovená pracovní doba“ je délka pracovní doby stanovená zákonem, tedy § 79 a § 79a ZP.

Oproti pozitivní definici pojmu pracovní doba je pojem doba odpočinku vymezen negativně. Dobou odpočinku je doba, která není pracovní dobou. Vzhledem k tomu, že již od roku 2000 se poskytnuté přestávky na jídlo a oddech nezapočítávají do pracovní doby, je třeba dovodit, že doba přestávky na jídlo a oddech je dobou odpočinku zaměstnance, byť např. setrvává v této době na pracovišti.

Významná je nakonec i definice pojmu směna, protože jde o pojem běžně užívaný nejen v pracovním právu, ale především v personalistice. Směnou je část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat.

S pomocí definice pojmu směna jsou pak definovány i pojmy dvousměnný pracovní režim, vícesměnný pracovní režim, nepřetržitý pracovní režim. Tyto definice jsou důležité při stanovení týdenní pracovní doby. Dvousměnným pracovním režimem je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve dvou směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Vícesměnným pracovním režimem je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve třech a více směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Nepřetržitým pracovním režimem je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve směnách v nepřetržitém provozu zaměstnavatele v rámci 24 hodin po sobě jdoucích.

Pracovní doba

Délka týdenní pracovní doby plně odpovídá evropské směrnici o pracovní době, která připouští jako maximální nepřekročitelnou hranici stanovené týdenní pracovní doby včetně práce přesčas 48 hodin. Již v roce 2000 byla týdenní pracovní doba pro jednotlivé režimy práce zkrácena o 2,5 hodiny týdně a zároveň bylo stanoveno, že se jedná o tzv. čistou pracovní dobu a že přestávky na jídlo a oddech (které předtím byly součástí pracovní doby) se do pracovní doby nezapočítávají.

Dnes je úprava délky stanovené týdenní pracovní doby zakotvena v § 79 a § 79a ZP. Podle § 79 odst. 1 ZP platí, že délka stanovené týdenní pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně. To je maximální limit délky tzv. čisté pracovní doby. Tento limit je stanoven s ohledem na právo zaměstnavatele nařídit zaměstnanci maximálně 8 hodin práce přesčas týdně. Součet maximální stanovené délky pracovní doby a práce přesčas nemůže překročit limit daný směrnicí – průměrná délka pracovní doby pro každý týden, tedy každé období sedmi po sobě jdoucích dnů nesmí překročit 48 hodin.

Stanovenou týdenní pracovní dobu upravuje zákoník práce následujícím způsobem:

• u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu činí nejvýše 37,5 hodiny týdně,
• u zaměstnanců s vícesměnným a nepřetržitým pracovním režimem činí nejvýše 37,5 hodiny týdně,
• u zaměstnanců s dvousměnným pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodiny týdně,
• mladších 18 let 40 hodin týdně s tím, že délka směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 8 hodin. Délka stanovené týdenní pracovní doby ve více pracovněprávních vztazích zaměstnance mladšího 18 let nesmí ve svém souhrnu přesáhnout 40 hodin týdně.

Zákoník práce již neobsahuje ustanovení o zkrácení pracovní doby ze zdravotních důvodů. Všechny podzákonné předpisy o zkrácení pracovní doby pod výše uvedené limity byly zákoníkem práce zrušeny.

Další zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy pod zákonný limit je možno dohodnout v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpise. I nadále platí, že kolektivní smlouvu uzavírá se zaměstnavatelem výhradně odborová organizace, přitom ale jedná za všechny zaměstnance.

Vnitřní předpis dnes může vydávat i zaměstnavatel, u kterého působí odborová organizace. Obecně platí, že vnitřní předpis může stanovit mzdová, platová a ostatní práva v pracovněprávních vztazích, z nichž je oprávněn zaměstnanec (tedy i zkrácení stanovené týdenní pracovní doby).

Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby však nesmí provést zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3 ZP, tj. zaměstnavatel, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, nebo školská právnická osoba zřízená MŠMT, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona.

Zákoník práce nezná pojem „fond pracovní doby“. Fond pracovní doby je pojmem, kterého užívá pouze plánovací kalendář a mzdové účetní. Pro správné určené délky pracovní doby zaměstnance je nezbytné vyjít ze stanovené týdenní pracovní doby a z rozvrhu pracovní doby.

Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje zvláštní právní úpravu pro tzv. vedlejší pracovní poměry, neomezuje ani zákon zaměstnance a zaměstnavatele v tom směru, aby v případě, kdy se uzavírá druhý pracovní poměr, nesměl být tento sjednán na stanovenou pracovní dobu. Právní úprava tedy umožňuje, aby jeden zaměstnanec měl uzavřeny dva pracovní poměry na stanovenou týdenní pracovní dobu. Je však věcí zaměstnavatele, aby si při uzavírání pracovního poměru zjistil, zda zaměstnanec nemá uzavřen nějaký další pracovněprávní vztah a v jakém rozsahu. Otázka pracovní doby totiž bezprostředně souvisí s bezpečností a ochranou zdraví při práci a je statisticky dokázáno, že odpočatý zaměstnanec je méně náchylný k pracovním úrazům.

Rozvržení pracovní doby

Základní zásady rozvržení pracovní doby jsou obsaženy v § 81 ZP. Zákon však dává určitou volnost zaměstnavateli, když stanoví, že pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Zaměstnavatel tedy může rozvrhovat pracovní dobu i např. do čtyřdenního pracovního týdne s délkou směny 10 hodin.

Platí zásada, že pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn. Toto ustanovení bylo z důvodu lepší systematiky zákona zařazeno jako úvod před ustanovení o jednotlivých typech rozvržení pracovní doby, o pružném rozvržení pracovní doby a o kontu pracovní doby. Z pohledu § 99 ZP se při rozvržení pracovní doby jedná o opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby, takže pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, je povinen zaměstnavatel rozvržení pracovní doby i stanovení začátku a konce směn s ní projednat. Ze základních zásad zákoníku práce také vyplývá, že zaměstnanec má právo na rozvržení pracovní doby před zahájením práce.

Zaměstnavatel musí nejprve rozhodnout, zda rozvrhne pracovní dobu rovnoměrně, nerovnoměrně či nařídí/sjedná konto pracovní doby. V případě pružného rozvržení pracovní doby je situace jednodušší, tam zaměstnavatel stanoví zásady rozvrhu nějakým vnitřním předpisem. Dále je zaměstnavatel povinen při tvorbě rozvrhu směn stanovit především délku pracovního týdne, pracovní režim zaměstnance, počátek a konec směn, začátek a konec nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu. Zaměstnavatel je povinen při zařazování zaměstnanců do směn též k potřebám zaměstnankyň a zaměstnanců pečujících o děti. Jistá omezení platí také u mladistvých zaměstnanců.

Zaměstnavatel může své rozhodnutí o rozvržení pracovní doby jednostranně měnit nebo částečně nebo zcela omezit tím, že rozvržení pracovní doby učiní předmětem dohody se zaměstnancem. Tak např. pokud bude dohodnuto, že zaměstnanec bude pracovat pouze v ranních směnách, musí pak zaměstnavatel takové ujednání respektovat a dodržovat, protože platí stará zásada „pacta sunt servanda“, smlouvy se musí dodržovat.

Dílčí odchylkou od práva zaměstnavatele stanovit začátek a konec směn je zavedení pružné pracovní doby. Při uplatnění pružné pracovní doby si totiž zaměstnanec sám volí začátek a konec pracovní doby v jednotlivých dnech v rámci časových úseků stanovených zaměstnavatelem (tzv. volitelná doba).

Zásady rozvržení pracovní doby

Jak jsme uvedli výše, obecně platí, že pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Při rozvržení pracovní doby je zaměstnavatel povinen přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce. Zaměstnavatel je zejména povinen dbát dodržování povinné přestávky na jídlo a oddech, případně bezpečnostních přestávek.

Zaměstnavatel však není na druhé straně povinen upřednostňovat rovnoměrně rozvrženou pracovní dobu před nerovnoměrně rozvrženou, není ani povinen přihlížet k možnostem zabezpečení plynulé dopravy zaměstnanců do zaměstnání, zásobování elektřinou, plynem, topnou parou, zájmům obyvatelstva, a aby nebyla narušena činnost navazujících zaměstnavatelů. Přesto řadu z těchto kritérií, jako např. dopravní dostupnost, bude zaměstnavatel zohledňovat z čistě praktických důvodů.

U všech zaměstnanců je možno rozdělit pracovní dobu na více částí. Zákoník práce nestanoví v tomto směru žádné omezení. Stále je nutno mít na zřeteli, že má-li se jednat o jednu směnu, je zaměstnavatel povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň minimálně 11 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Pro tyto účely je počátkem směny první část směny a koncem směny konec poslední části směny.

V souladu s křesťanskou tradicí § 92 ZP stanoví, že pokud to umožňuje provoz zaměstnavatele, měl by být nepřetržitý odpočinek v týdnu určen všem zaměstnancům na stejný den a tak, aby do něho spadala neděle. Dalším nástrojem nutícím zaměstnavatele k rozvržení práce do pracovních dnů pondělí až pátek je zdražení práce v sobotu a neděli prostřednictvím zavedení příplatku za práci v sobotu a neděli.

Zákoník práce nemůže stanovit zásadu pětidenního pracovního týdne jako bezvýjimečnou, neboť zaměstnavatelé v odvětví obchodu a služeb ji nemohou z objektivních důvodů dodržet.

Zákonem stanovená povinnost zaměstnance být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení směny plně koresponduje s právem zaměstnance na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby a s právem na rozvržení pracovní doby před zahájením práce.

V praxi je třeba důsledně odlišovat význam pojmů pracoviště zaměstnance, objekt zaměstnavatele a místo výkonu práce podle pracovní smlouvy. Pracovištěm se rozumí místo, kde zaměstnanec koná svoji práci, a proto musí být již na začátku směny na tomto pracovišti. To má význam především zejména pro zaměstnance, kteří se např. před zahájením práce musí převlékat do ochranných oděvů. Povinnost být na pracovišti před začátkem směny znamená povinnost být připraven k práci na ...