Mzda za práci přesčas

Obecně k rozvržení pracovní doby

Zákoník práce výslovně stanoví, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce pro zaměstnavatele. Tato definice má některé zásadní důsledky v posuzování toho, co je a co není pracovní dobou.

Předně to, že pracovní dobou je i doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, má za následek, že i doba bez výkonu práce na pracovišti je odměňována stejně jako doba, ve které zaměstnanec práci pro zaměstnavatele vykonává. Na podporu této úpravy lze uvést, že jestliže zaměstnavatel požaduje po zaměstnanci, aby byl přítomen na pracovišti, je v zájmu zaměstnavatele, aby zaměstnanci přiděloval práci. Tím však nejsou vyloučeny situace, kdy je z objektivních důvodů nutné, aby zaměstnanec byl přítomen na pracovišti i bez toho, že by vykonával práci, např. lékař je přítomen v nemocnici pro případ nepředvídaných událostí.

Dalším důsledkem definování pracovní doby je, že nemůže být upravena pracovní pohotovost na pracovišti. To s sebou přineslo řadu problémů v těch oborech, kde byla pracovní pohotovost na pracovištích značně využívána, jako např. ve zdravotnictví, v obecní policii, dopravě apod.

Rozvržení pracovní doby je významné jak pro zaměstnavatele (zaměstnanec v rozvržené pracovní době vykonává pro zaměstnavatele sjednanou práci, která vytváří pro něj hodnoty), tak pro zaměstnance (rozvrh pracovní doby do značné míry determinuje volný čas zaměstnance, vymezuje prostor pro jeho odpočinek, a tím také předpoklady pro sladění jeho pracovního a rodinného života, ovlivňuje prostor pro realizaci osobních zájmů, pro regeneraci a reprodukci pracovní síly).

Zákoník práce výslovně stanoví, že zaměstnanec v pracovním poměru má právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, jakož i na rozvržení pracovní doby před zahájením práce. Dále pak stanoví, že zaměstnavatel je povinen před uzavřením pracovní smlouvy seznámit fyzickou osobu, tj. budoucího zaměstnance, mimo jiné, s pracovními podmínkami a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat.

Zaměstnavateli je rovněž uložena povinnost písemně informovat zaměstnance o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, neobsahuje-li to již pracovní smlouva. Informace musí rovněž obsahovat údaj o týdenní pracovní době a jejím rozvržení.

Zaměstnavatel tedy určuje začátek a konec směn. Pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Z použitého slůvka „zpravidla“ je potřebné dovodit, že pracovní doba může být rozvržena i na jiný počet dnů v týdnu, tedy na větší i na menší.

Nejasnosti v praxi kolem rozvržení pracovní doby

 Pro praxi je důležité připomenout, že pracovní režimy se uskutečňují v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. V tomto časovém intervalu je naplňováno odpracování směny určené zaměstnavatelem, která je dána rozvrhem stanovené týdenní pracovní doby na jednotlivé týdny. V rámci 24 hodin po sobě jdoucích musí mít zaměstnanec nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami. V tomtéž rámci může zaměstnanec vykonávat práci přesčas, nebo držet pracovní pohotovost. Uvedený časový interval je jedním z časových úseků pro rozvrhování pracovní doby.

Rozvrh pracovní doby začíná v určitý den a v určitou hodinu. Tento začátek (určitá hodina) je začátkem 24 hodin po sobě jdoucích. To v praxi znamená, začíná-li první směna v rozvrhu pracovní doby např. v 6.00 hodin, pak interval 24 hodin po sobě jdoucích bude končit v 6.00 hodin další den.

Dalším časovým úsekem významným pro rozvrhování pracovní doby je týden, kterým se rozumí každé období na sebe navazujících 7 dnů.

První den a první hodina, kdy ...