Výhody a nevýhody kratšího pracovního úvazku

Úvodem

Právní úprava pracovní doby je v nyní platném ZP obsažena v části čtvrté, tj. v § 78 až 100 ZP. Právní úprava pracovní doby totiž prošla již ve starém ZP podstatnou změnou v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí ES, neboť tzv. první euronovela v roce 2000 transponovala do našeho pracovního práva směrnici ES č. 93/104/ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která je, dá se říci, základním předpisem evropského práva o pracovní době, a dále i Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 1, která upravuje omezení pracovní doby v průmyslu. Směrnice ES č. 93/104/ES byla v průběhu let několikrát novelizována a posléze byla v roce 2003 vydána jako směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, která je také základem naší současné právní úpravy.

Úvodem je třeba zdůraznit, že obě citované evropské směrnice o pracovní době se odvolávají na tzv. rámcovou směrnici o BOZP, neboť evropské právo vidí ve zkracování pracovní doby a prodlužování délky odpočinku zaměstnance včetně prodlužování délky dovolené na zotavenou základní preventivní opatření v oblasti BOZP, která výrazným způsobem ovlivňují prevenci rizik jako takovou a předcházení pracovním úrazům a nemocem z povolání.

Obecně platí, že ZP je veden záměrem liberalizovat pracovněprávní vztahy tak, aby při zachování specifik pracovněprávní úpravy byl zvýrazněn soukromoprávní charakter úpravy podle zásady „co není zakázáno, je dovoleno“. Princip liberální právní úpravy znamená, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 ZP, kterými se zapracovávají předpisy ES, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. V oblasti pracovní doby se to týká zejména ustanovení o délce stanovené týdenní pracovní doby, délce směny, délce nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu, délce přestávek v práci, rozsahu práce přesčas.

Pracovní doba

Definice pojmu pracovní doba je vymezena shodně s definicí tohoto pojmu ve směrnici. Je pozitivní, neboť platí, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.

Když si uvědomíme, že zaměstnanec má v pracovním poměru zajištěno právo na přidělování práce, tak tato definice naproti tomu ukládá zaměstnanci povinnost, a to vykonávat práci pro zaměstnavatele v určité době. Znamená to tedy v praxi, že pracovní dobou je i práce přesčas, neboť výkon práce přesčas (ať v rámci limitu 150 hodin ročně, nebo v rámci limitu dohodnutého se zaměstnancem) vždy nařizuje podle své potřeby zaměstnavatel. Proto i např. odmítnutí výkonu práce přesčas by bylo porušením povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru, neboť práce přesčas je pracovní dobou. Nakonec pracovní dobou jsou i bezpečnostní přestávky, neboť platí, že bezpečnostní přestávky započítávají do pracovní doby. Jako pracovní doba se tedy posuzuje jakákoli doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti na základě pokynu zaměstnavatele, s výjimkou doby poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech.

V praxi je velice důležité důsledně rozlišovat pojem „pracovní doba“ a „stanovená pracovní doba“. Pod pojmem „pracovní doba“ se rozumí veškerá doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci včetně doby, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Naproti tomu „stanovená pracovní doba“ je délka pracovní doby stanovená zákonem, tedy § 79 a § 79a ZP.

Naproti pozitivní definici pojmu pracovní doba je pojem doba odpočinku vymezen v ZP negativně. Dobou odpočinku se rozumí doba, která není pracovní dobou. Vzhledem k tomu, že již od roku 2000 se poskytnuté přestávky na jídlo a oddech nezapočítávají do pracovní doby, je třeba dovodit, že doba přestávky na jídlo a oddech je dobou odpočinku zaměstnance, byť např. setrvává v této době na pracovišti. Tato právní úprava znamená, že i úraz zaměstnance v době přestávky na jídlo a oddech na pracovišti bývá zpravidla úrazem pracovním.

Významná je nakonec i definice pojmu směna, protože jde o pojem běžně užívaný nejen v pracovním právu, ale především v personalistice. Směnou je část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat.

Pro praxi je důležitá definice pojmu práce přesčas. Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn.

U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu a těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit.

Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost. To v praxi znamená, že zaměstnanci, který má v pracovní smlouvě sjednánu kratší než stanovenou týdenní pracovní dobu, nelze práci přesčas nařídit a v podstatě mu nelze nařídit další práci nad v pracovní smlouvě dohodnutý rozsah kratší pracovní doby. Veškerá práce tohoto zaměstnance nad rozsah dohodnutý v pracovní smlouvě se může uskutečňovat výhradně na základě dohody zaměstnavatele se zaměstnancem.

Délka pracovní doby

Délka týdenní pracovní doby plně odpovídá směrnici 2003/88/ES, která připouští jako maximální nepřekročitelnou hranici stanovené týdenní pracovní doby včetně práce přesčas 48 hodin. Týdenní pracovní doba byla v roce 2000 pro jednotlivé režimy práce zkrácena o 2,5 hodiny týdně s tím, že bylo zároveň stanoveno, že se jedná o tzv. čistou pracovní dobu a že přestávky na jídlo a oddech, které předtím byly součástí pracovní doby, se dnes do pracovní doby nezapočítávají.

Dnes je úprava délky stanovené týdenní pracovní doby zakotvena v § 79 a § 79a ZP. Zásadně platí, že délka stanovené týdenní pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně. To je maximální limit délky tzv. čisté pracovní doby. Tento limit je stanoven s ohledem na právo zaměstnavatele nařídit zaměstnanci maximálně 8 hodin práce přesčas týdně. Součet ...