Nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání?

Obsah:

• Odpovědnost za škodu vzniklou nemocí z povolání
• Nemoc z povolání
• Vyhláška č. 104/2012 Sb.
• Nařízení vlády č. 290/1995 Sb.
• Poslední novela nařízení vlády č. 290/1995 Sb. – nařízení vlády č. 168/2014 Sb.
• Pracovněprávní důsledky nemoci z povolání
• Ohrožení nemocí z povolání
• Doplatek při ohrožení nemocí z povolání
• Převedení na jinou práci
• Výpověď ze zdravotních důvodů
• Průměrný výdělek

Zákoník práce užívá na některých místech pojmu „ohrožení nemocí z povolání a na některých „nemoc z povolání“. Jaký je zásadní rozdíl mezi těmito pojmy, se pokusíme nastínit v tomto článku.

Odpovědnost za škodu vzniklou nemocí z povolání

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání je v zákoníku práce upravena jako tzv. objektivní odpovědnost za výsledek, za poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl za stanovených podmínek při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci jsou:

• existence nemoci z povolání (pracovního úrazu),
• vznik škody a
• příčinná souvislost mezi nemocí z povolání (pracovním úrazem).

Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně. Chybí-li kterýkoliv z uvedených předpokladů, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (§ 101 OSŘ) i posléze prokázat (§ 120 OSŘ) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku. Někteří, zejména menší zaměstnavatelé, vnímají svoji odpovědnost jako nespravedlivý postih, protože jim nelze vytknout zejména v souvislosti s pracovním úrazem porušení jakékoliv právní povinnosti. Při tomto typu odpovědnosti je však třeba mít na zřeteli, že pro vznik odpovědnosti není porušení právní povinnosti vyžadováno, tím méně ne zaviněné porušení právní povinnosti. Zákon proto zdůrazňuje, že zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a že jedinou možností k částečnému či úplnému zproštění zaměstnavatele z odpovědnostního vztahu jsou liberační důvody uvedené v § 270 ZP.

Nemoc z povolání

Pojem „nemoc z povolání“ není v zákoníku práce na rozdíl od definice pojmu „pracovní úraz“ přesně definována. Definici pojmu nemoc z povolání obsahoval pouze zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, tento zákon však byl v roce 2015 v souvislosti s rozhodnutím, že i nadále se budou odškodňovat pracovní úrazy a nemoci z povolání podle zákoníku práce, zrušen. Podle tohoto zákona se nemocí z povolání se rozumí nemoc vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických faktorů nebo jiných škodlivých faktorů souvisejících s prací, pokud je uvedena v seznamu nemocí z povolání uvedeném v příloze č. 1 k tomuto zákonu a pokud vznikla za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a dosáhla klinického stupně závažnosti, který je jako nemoc z povolání uznáván.

Přestože nemoc z povolání je pojmem právním, sledování výskytu profesionálních onemocnění zahrnujících nemoci z povolání a ohrožení nemocí z povolání je jistým ukazatelem stavu péče o zdraví při práci. Všechna nově vzniklá a uznaná profesionální onemocnění se hlásí do Národního registru nemocí z povolání, který byl založen již v roce 1991 a navázal na dlouhodobá statistická sledování hygienické služby prakticky od 70. let minulého století.

Zákonný základ postupu při uznávání nemocí z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání stanoví od dubna 2013 vyhláška č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání), která nahradila vyhlášku č. 342/1997 Sb. Nová vyhláška č. 104/2012 Sb. značně posílila úlohu poskytovatele pracovnělékařských služeb (dříve závodní preventivní péče). Střediska nemocí z povolání uznávají tato onemocnění na základě zjištění zdravotního stavu poskytovatelem pracovnělékařských služeb, a to včetně zjištění zdravotního stavu před vznikem onemocnění a výsledků jim vyžádaných odborných vyšetření. Jde o prováděcí vyhlášku k zákonu č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

Zákon č. 373/2011 Sb. upravil v souladu s mnohaletou praxí podmínky uznávání nemocí z povolání spolu s podmínkami poskytování pracovnělékařských služeb.

Vymezují se poskytovatelé pracovnělékařských služeb, kteří jsou způsobilí posuzovat a uznávat nemoci z povolání, principy k ověřování podmínek vzniku nemoci z povolání na pracovišti posuzované osoby a stanoví se forma ověření. Ověření se vydává stanoviskem, které není samostatným rozhodnutím a není samostatně přezkoumatelné.

Na základě zkušeností ze současné praxe se rovněž nově upravuje povinnost zaměstnavatele umožnit, za účelem zjištění dalších skutečností nezbytných k posouzení nemocí z povolání, provedení klinického testu nebo odebrání vzorku materiálu, a vstup na pracoviště zaměstnancům poskytovatele zdravotních služeb. Bude-li to nezbytné pro zajištění objektivity šetření a ověření podmínek vzniku nemoci z povolání, stanoví se také povinnost umožnit vstup na pracoviště i bývalému zaměstnanci.

Nemoci z povolání posuzují, uznávají a vývoj zdravotního stavu osoby s uznanou nemocí z povolání sledují poskytovatelé v oboru pracovní lékařství, kteří získali povolení ministerstva k uznávání nemocí z povolání neboli klinika nemocí z povolání. Posuzujícím lékařem je lékař se specializovanou způsobilostí nebo se zvláštní odbornou způsobilostí v oboru pracovní lékařství.

Klinika nemocí z povolání uznává nemoc z povolání na základě zjištění zdravotního stavu, a to včetně zjištění zdravotního stavu před vznikem onemocnění a výsledků jím vyžádaných odborných vyšetření a jeho stanoviska, dále na základě výsledků dalších odborných vyšetření, a ověření podmínek vzniku nemocí z povolání.

Ověřování podmínek vzniku nemocí z povolání provádějí příslušná okresní pracoviště krajských hygienických stanic.

Ošetřující lékař je povinen odeslat ke smluvnímu poskytovateli pracovnělékařských služeb daného zaměstnavatele osobu, u níž na základě odborného vyšetření vzniklo důvodné podezření na nemoc z povolání. Stejnou povinnost má i zaměstnavatel, má-li důvodné podezření na vznik nemoci z povolání.

Podmínky vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání posuzuje podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, krajská hygienická stance. Šetření je v praxi žádáno pouze při splnění klinických podmínek a důvodném podezření na nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání.

Ze závěru lékařského posudku musí být zřejmé, zda se nemoc z povolání posuzované osoby uznává, nebo neuznává jako nemoc z povolání, nebo zda nemoc z povolání posuzované osoby již nadále nesplňuje podmínky pro uznání nemoci z povolání (tzv. odhlášení nemoci z povolání). Stejně tak i lékařský posudek o ohrožení nemoci z povolání musí obsahovat závěr, zda bylo nebo nebylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání, nebo zda již není posuzovaná osoba ohrožena nemocí z povolání.

Zákoník práce stanoví, že nemoci z povolání jsou nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu. Tímto zvláštním předpisem je pak nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání.

Vyhláška č. 104/2012 Sb.

Vyhláška č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup ...