Novela zákoníku práce

Úvodem

Dne 26. 6. 2020 byl publikován ve Sbírce zákonů zákon č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony.

Tato novela je především tzv. implementační, neboť transponuje části směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018, kterou se mění směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Transpoziční lhůta je zde 30. 7. 2020.

Předmětná směrnice byla přijata na unijní úrovni mimo jiné s ohledem na dlouhou dobu trvání některých vyslání, přičemž v případě vyslání na dobu delší než dvanáct měsíců by měly hostitelské členské státy zajistit, aby podniky vysílající pracovníky na jejich území zaručily těmto pracovníkům dodatečný soubor pracovních podmínek, které jsou povinně použitelné na pracovníky v členském státě, ve kterém je práce vykonávána. Proto Směrnice nově zavádí rozlišení mezi tzv. krátkodobým vysláním do 12, resp. 18 měsíců a tzv. dlouhodobým vysláním, přičemž jejich rozlišení má zásadní vliv na okruh práv zaměstnance dlouhodobě vyslaného na území České republiky. Zákoník práce oproti Směrnici neobsahuje ochranu dlouhodobě vyslaných zaměstnanců z hlediska srovnání jejich pracovních podmínek s pracovními podmínkami zaměstnanců obecně podle tohoto zákona, nýbrž jim přiznává jen katalog pracovních podmínek uvedených v § 319 odst. 1 ZP.

Z toho důvodu také tento zákon nabývá účinnosti dne 30. 7. 2020 s výjimkou ustanovení týkajících se nové úpravy dovolené, které nabývají účinnosti 1. 1. 2021, neboť nárok na dovolenou je obecně vázán na kalendářní rok a nelze provádět změnu jeho zákonných podmínek v průběhu kalendářního roku.

Novela je poměrně rozsáhlá, obsahuje celkem 90 změnových bodů.

Kromě novely zákoníku práce je výše uvedeným zákonem novelizován ještě

• zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
• zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění,
• zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání,
• zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
• zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce.

V našem dnešním článku se zaměříme pouze na změny v části druhé zákoníku práce (Pracovní poměr), části čtvrté zákoníku práce (Pracovní doba a doba odpočinku), v části páté zákoníku práce (Bezpečnost a ochrana zdraví při práci) a v části šesté zákoníku práce (Odměňování za práci, odměna za pracovní pohotovost a srážky z příjmů ze základního pracovněprávního vztahu). Tím probereme změny v ustanoveních § 1 až § 150 ZP.

Důvody novely ZP

Je známo, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007. Od té doby do konce roku 2019 byl však již 70krát novelizován.

Zpočátku šlo jen o změny menšího rozsahu, větší změny zákoníku práce přinesl zákon č. 362/2007 Sb., označovaný jako technická novela. Zásadní změny pak přinesl Nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2008, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 116/2008, který vymezil vztah občanského zákoníku a zákoníku práce na principu subsidiarity. Zákon č. 365/2011 Sb. pak reagoval na uvedený nález Ústavního soudu a stanovil podpůrnou působnost občanského zákoníku vůči zákoníku práce a základní zásady pracovněprávních vztahů. Další významné změny zákoníku práce pak přinesl zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, a který upravil některé specifické pracovněprávní instituty odchylně od občanského zákoníku. Významnou byla také novela provedená zákonem č. 205/2015 Sb., která zařadila ustanovení o odškodňování pracovních úrazu a nemocí z povolání do hlavy jedenácté, kam věcně patří. Zákon č. 310/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, upravil novou překážku v práci na straně zaměstnance, kterou je dlouhodobá péče, zajistil ochranu pečujících osob před výpovědí, dobu péče pro účely dovolené považuje za výkon práce a zajišťuje po skončení péče návrat na původní práci a pracoviště. Zákon č. 32/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 7. 2019 zrušuje karenční dobu.

V roce 2016 byla v Poslanecké sněmovně projednávána novela zákoníku práce označovaná jako koncepční (byla rozsáhlá). Ta však nezískala podporu napříč politickým spektrem, protože se k ní sešlo obrovské množství pozměňovacích návrhů, zjednodušeně řečeno zcela protichůdných. Po těchto zkušenostech byl u této novely primárně zajištěn souhlas sociálních partnerů s jejím obsahem a jejich závazek, že se nebudou pokoušet ji rozšiřovat poslaneckými návrhy, které by nakonec mohly ohrozit její schválení. Přijetí novely bylo nezbytné, protože – jak jsem uvedla v úvodu – se jedná zčásti o novelu transpoziční, kdy lhůta pro provedení transpozice České republice uplyne 30. 7. 2020.

Obsah novely

Z hlediska politického bylo hlavním důvodem novely upravit nový právní institut tzv. sdíleného pracovního místa. Jedná se o novou formu flexibilního režimu práce, která by měla přispět k lepšímu sladění rodinného a pracovního života zaměstnanců a vytvořit podmínky pro větší zapojení zaměstnanců s kratšími pracovními úvazky do pracovního procesu. Chtělo se v praxi umožnit, aby si nejméně dva zaměstnanci se stejným druhem práce a se sjednanou kratší pracovní dobou mohli sami po předchozí dohodě se zaměstnavatelem rozvrhovat na tzv. sdíleném pracovním místě pracovní dobu ve vzájemné spolupráci podle svých osobních potřeb a mohli se tak v rozsahu jejich pracovního úvazku (tzn. v rozsahu jejich sjednané kratší pracovní doby) střídat při výkonu práce. Vláda má tento požadavek ve svém Programovém prohlášení.

Za další hlavní důchody novely je možno uvést následující:

• Největší počet změn v novele se ale týká právní úpravy dovolené. Tato právní úprava byla obsažena i v návrhu novely zákoníku práce v roce 2016.

Je nesporné, že současná právní úprava dovolené v zákoníku práce, byť v zásadě konstantní a řadu desítek let v praxi aplikovaná, vykazuje některé dobře známé, avšak dlouhodobě trpěné nedostatky, které způsobují nedůvodné rozdíly při stanovení délky dovolené a při jejím čerpání mezi zaměstnanci v rozdílných režimech rozvržení pracovní doby do směn (především při jejím nerovnoměrném rozvržení nebo při kratší pracovní době rozvrhované na menší než obvyklý počet pracovních dnů v týdnu). K tomu navíc zejména v poslední době přistupuje trend podporující lepší provázanost pracovního a osobního života zaměstnance cestou rozšiřování dosavadních a zavádění nových flexibilních forem práce (např. práce v kratší pracovní době, práce konaná zaměstnancem mimo pracoviště zaměstnavatele – homeworking, teleworking, kdy si zaměstnanec rozvrhuje pracovní dobu sám, nebo návrh právní úpravy sdíleného pracovního místa, kde si pracovní dobu budou rozvrhovat sami zaměstnanci sdílející totéž pracovní místo).

Existující problémy tedy vyplývají především z faktu, že výměra dovolené v týdnech musí být prakticky ve všech případech přepočtena na „pracovní dny dovolené“ připadající na týden dovolené v příslušném kalendářním roce, přičemž není zohledněna délka směn připadajících na tyto jednotlivé dny (příklad – 1 den dovolené vyčerpá zaměstnanec vždy, ať mu připadne na tento den směna šestihodinová, osmihodinová nebo dvanáctihodinová, rozdíl se může projevit pouze ve výši náhrady mzdy za dovolenou). Při čerpání dovolené v konkrétních případech dochází k tomu, že i při stejně dlouhé týdenní pracovní době jeden zaměstnanec z ní neodpracuje z důvodu čerpání dovolené více hodin, druhý zaměstnanec méně, přičemž ale oba vyčerpají stejný počet dní dovolené. Přitom za výkon práce se považuje jak doba skutečně odpracovaná, tak i doba čerpání dovolené. Stejný problém a ze stejného důvodu vzniká i při plnění základních podmínek pro vznik práva na dovolenou odpracováním alespoň 60, popř. 21 dnů (směn) v kalendářním roce.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že jako odpovídající jednotka času je den dovolené jednotkou nevěrohodnou a nedostatečnou. Je tomu tak právě proto, že počet zaměstnancem odpracovaných dnů (směn) v příslušném kalendářním roce, a to bez rozlišení délky jednotlivých směn, zásadně ovlivňuje délku jeho dovolené v pracovních dnech.

• Další změny mají souvislost se změnami na trhu práce a ekonomickým vývojem, kdy dochází v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci k významným změnám v rámci jednotlivých odvětví.

V posledním období narostl počet smrtelných pracovních úrazů a závažných pracovních úrazů, obdobně se zvyšuje počet nemocí z povolání. Ve srovnání období 2016 (103) a 2018 (123) narostl počet smrtelných pracovních úrazů o 20 osob. Při výkonu pracovní činnosti se tedy téměř každý 3. den stane smrtelný pracovní úraz. Denně se stanou průměrně 3 závažné pracovní úrazy a 117 ostatních pracovních úrazů. Každý den se poté v práci zraní téměř 120 zaměstnanců. K nepříznivému stavu i přes realizaci dílčích opatření podporujících prevenci resp. předcházení pracovních úrazů negativně přispívá i nedostatek pracovních sil v posledním období, který klade na tuto oblast zvýšené nároky, zejména pokud jde o předcházení rizik v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci spojených se zaměstnáváním zahraničních zaměstnanců. Jen v roce 2018 došlo k 17 smrtelným pracovním úrazům zahraničních zaměstnanců. Jako vhodné řešení se tedy jeví legislativní zakotvení prevence pracovních úrazů a nemocí z povolání, které by mělo vést ke snížení výše uvedených nežádoucích trendů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V rámci realizace jednotlivých opatření v této oblasti bude vycházeno ze schválené dohody na tripartitním základě (zaměstnavatelé, odbory, stát) a to jak již v rámci věcného nastavení jednotlivých opatření, tak i pokud se týká dopadů do veřejných rozpočtů. Ministerstvo práce a sociálních věcí bude koordinovat a společně se sociálními partnery vyhodnocovat jednotlivá opatření, a to z pohledu nejen věcného, ale i z pohledu hospodárnosti a efektivnosti, která budou následně předkládána ...