Otazníky kolem práce ve svátek

Úvodem

V našem dnešním článku se zastavíme několika poznámkami nad otázkami spojenými s prací ve svátek. Jak je patrno z dotazu našich čtenářů, v praxi působí tato problematika ještě stále výkladové problémy a vyvolává nejasnosti. Vysvětlíme si, jak se stanoví pracovní doba a co do pracovní doby patří a co se považuje za odpočinek zaměstnance. Poté si objasníme, v kterých případech se práce ve svátek považuje za odpočinek zaměstnance a kdy může na svátek být určen výkon práce.

K některým pojmům

Nejprve si musíme připomenout, že pojem pracovní doba je v zákoníku práce definován jako doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. V praxi je velice důležité důsledně rozlišovat pojem „pracovní doba“ a „stanovená pracovní doba“. Pod pojmem „pracovní doba“ se rozumí veškerá doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci včetně doby, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Naproti tomu „stanovená pracovní doba“ je délka pracovní doby stanovená zákonem, tedy § 79 a § 79a ZP.

V praxi je velice důležité důsledně rozlišovat pojem „pracovní doba“ a „stanovená pracovní doba“. Pod pojmem „pracovní doba“ se rozumí veškerá doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci včetně doby, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Naproti tomu „stanovená pracovní doba“ je délka pracovní doby stanovená zákonem, tedy § 79 a § 79a ZP.

Oproti pozitivní definici pojmu pracovní doba je pojem doba odpočinku vymezen v zákoníku práce negativně. Dobou odpočinku je doba, která není pracovní dobou. Vzhledem k tomu, že již od roku 2000 se poskytnuté přestávky na jídlo a oddech nezapočítávají do pracovní doby, je třeba dovodit, že doba přestávky na jídlo a oddech (tedy nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami a nepřetržitý odpočinek v týdnu) je dobou odpočinku zaměstnance, byť např. setrvává v této době na pracovišti.

Dále je třeba si uvědomit, že celá pasáž zákoníku práce týkající se pracovní doby pracuje s pojmem týden, což je sedm po sobě jdoucích dnů. Vzhledem k tomu, že tato definice je důležitá nejen pro dovolenou, ale vlastně pro celý zákoník práce, je nyní zařazena až v závěru zákoníku práce, ve společných ustanoveních v § 350a ZP, ale platí i pro pracovní dobu.

Délka pracovní doby

Úprava délky stanovené týdenní pracovní doby je zakotvena v § 79 a § 79a ZP. Podle § 79 odst. 1 ZP platí, že délka stanovené týdenní pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně. To je maximální limit délky tzv. čisté pracovní doby. Tento limit je stanoven s ohledem na právo zaměstnavatele nařídit zaměstnanci maximálně 8 hodin práce přesčas týdně. Součet maximální stanovené délky pracovní doby a práce přesčas nemůže překročit limit daný směrnicí – průměrná délka pracovní doby pro každý týden, tedy každé období sedmi po sobě jdoucích dnů nesmí překročit 48 hodin.

Zákoník práce pak stanovenou týdenní pracovní dobu upravuje následujícím způsobem:

• u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu činí nejvýše 37,5 hodiny týdně,
• u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem činí nejvýše 37,5 hodiny týdně,
• u zaměstnanců s dvousměnným pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodiny týdně,
• mladších 18 let 40 hodin týdně s tím, že délka směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 8 hodin. Délka stanovené týdenní pracovní doby ve více pracovněprávních vztazích zaměstnance mladšího 18 let nesmí ve svém souhrnu přesáhnout 40 hodin týdně.

Zákoník práce již neobsahuje ustanovení o zkrácení pracovní doby ze zdravotních důvodů. Všechny podzákonné předpisy o zkrácení pracovní doby pod výše uvedené limity byly zákoníkem práce zrušeny. Další zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy pod zákonný limit je možno dohodnout v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpise. Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby však nesmí provést zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3 ZP, tj. zaměstnavatel nepodnikatelské sféry.

Další zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy pod zákonný limit je možno dohodnout v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpise. I nadále platí, že kolektivní smlouvu uzavírá se zaměstnavatelem výhradně odborová organizace, přitom ale jedná za všechny zaměstnance. Vnitřní předpis dnes může vydávat i zaměstnavatel, u kterého působí odborová organizace. Obecně platí, že vnitřní předpis může stanovit mzdová, platová a ostatní práva v pracovněprávních vztazích, z nichž je oprávněn zaměstnanec (tedy i zkrácení stanovené týdenní pracovní doby).

Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby však nesmí provést zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3 ZP, tj. zaměstnavatel, kterým je:

• stát,
• územní samosprávný celek,
• státní fond,
• příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, nebo
• školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona,
• veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení

Zákoník práce nezná pojem „fond pracovní doby“. Fond pracovní doby je pojmem, kterého užívá pouze plánovací kalendář a mzdové účetní. Pro správné určené délky pracovní doby zaměstnance je nezbytné vyjít ze stanovené týdenní pracovní doby a z rozvrhu pracovní doby. Pracovní doba se určuje v týdnech, nikoliv v měsících.

Vzhledem k tomu, že zákoník práce již neobsahuje zvláštní právní úpravu pro tzv. vedlejší pracovní poměry, neomezuje ani zákon zaměstnance a zaměstnavatele v tom směru, aby v případě, kdy se uzavírá další pracovní poměr, nesměl být tento sjednán na stanovenou pracovní dobu. Je tedy možné, že jeden zaměstnanec bude mít uzavřené dva pracovní ...