Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli

Obsah:

• Úvodem
• Obecně k právní úpravě odpovědnosti za škodu
• Prevenční povinnost zaměstnavatele
• Povinnosti zaměstnance
• Prevence obecně
• Předpoklady vzniku obecné odpovědnosti
• Pojem škoda
• Jedna škoda a celková škoda
• Porušení právní povinnosti
• Porušení právní povinnosti a exces
• Plnění právních povinností nebo přímá souvislost s ním
• Škoda vzniklá státu uhrazením pravomocné pokuty
• Odpovědnostní vztah v mimopracovní době
• Příčinná souvislost
• Zavinění
• Poměrné omezení odpovědnosti
• Zaměstnanec za škodu neodpovídá
• Duševní porucha
• Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti při odvracení škody
• Náhrada škody v penězích
• Objektivní kumulace a míra zavinění

Úvodem

V našem dnešním článku se zastavíme u problematiky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a nad rozsahem jednotlivých náhrad, které hradí zaměstnanec v případě, když způsobí škodu svému zaměstnavateli. Právní úprava této odpovědnosti je obsažena dnes v části jedenácté zákoníku práce a její hlavě I. – Prevence a hlavě II. – Odpovědnost zaměstnance za škodu, tedy v ustanoveních § 250 až 264 ZP. Výklad pojmů „plnění pracovních úkolů“ a „přímá souvislost s ním“, jsou vyloženy v hlavě IV. části jedenácté – Společná ustanovení o náhradě škody, neboť mají obecnou platnost a vztahují se jak k odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, tak k odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci.

Obecně k právní úpravě odpovědnosti za škodu

Odlišnost závislé práce, jejímž předmětem je osobní výkon práce za mzdu nebo plat podle pokynů zaměstnavatele, od vztahů občanskoprávních nachází svůj výraz rovněž ve zcela samostatné úpravě odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s individuálními pracovněprávními vztahy. Právní úpravu odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku (povinnost k náhradě majetkové a nemajetkové újmy) proto nelze použít ani podpůrně (subsidiárně). Z povahy věci dále vyplývá, že od úpravy ustanovení o náhradě škody se nelze odchýlit. To konstatoval již v roce 2008 Ústavní soud ve svém Nálezu č. 116/2008 Sb., kde v bodě 203 zdůraznil, že nemožnost odchýlení se od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a od ustanovení o náhradě škody plyne z povahy ustanovení zákoníku práce.

Za individuální pracovněprávní vztahy jsou považovány všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele bez ohledu na to, zda výkon nesamostatné práce trvá nebo již byl končen. Pro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti uložené mu zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy. Významné je jen to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřně účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce.

Právní úprava odpovědnosti za škodu v části jedenácté zákoníku práce se systematicky člení na odpovědnost zaměstnance za škodu vzniklou zaměstnavateli a na odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. V obou případech je dále rozeznávána odpovědnost obecná a zvláštní, přičemž odpovědnost zvláštní je k odpovědnosti obecné ve vztahu speciality.

Prevenční povinnost zaměstnavatele

Úvodem je třeba zdůraznit, že zákonodárce hned v úvodních ustanoveních části jedenácté zákoníku práce stanoví zaměstnavateli i zaměstnanci povinnosti k prevenci vzniku škod.

Zaměstnavateli se v ustanovení § 248 ZP výslovně ukládá, že je povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, a musí soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Opatření, která je povinen za tímto účelem přijmout, vyplývají z celé řady zákonných ustanovení a nelze je pochopitelně taxativně vypočítat. Nezbytná prevenční opatření kupříkladu demonstrativně uvádí § 224 odst. 1 ZP ve zcela obecné poloze, oproti tomu například § 226 ZP stanoví zcela konkrétně povinnost zaměstnavateli zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Povinnosti zaměstnavatele na úseku ochrany a bezpečnosti při práci jsou blíže upraveny v § 101 a násl. ZP a v zákoně č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při zajištění činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).

Okolnost, že prevenční povinnost je ukládá zaměstnavateli, je od značné míry legislativní zkratkou, neboť v běžné denní praxi se převážně týká vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele na příslušných stupních řízení. Těmto zaměstnancům je konkrétně již přímo zákoníkem práce uloženo (§ 302 ZP) kupříkladu vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, popřípadě zabezpečovat dodržování právních a ostatních předpisů. Porušení povinnosti zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnancům může mít za následek – při splnění dalších předpokladů – odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle § 265 ZP.

V případě, že zaměstnavatel zjistí nějaké závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. To je základní idea celého jeho práva na náhradu škody vůči zaměstnanci. Jedině tehdy, když zaměstnavatel soustavně kontroluje, zda zaměstnanci plní svoje úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, může posléze bez větších problémů vymáhat vzniklé škody. V té souvislosti se umožňuje zaměstnavateli z důvodu ochrany majetku, že je oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, popřípadě provádět prohlídky zaměstnanců. V praxi nejsou pochybnosti o tom, že zaměstnavatel může toto právo vykonávat nejen prostřednictvím svých zaměstnanců, nýbrž i prostřednictvím bezpečnostní agentury, která provádí kontrolu na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem. Způsob realizace kontroly musí respektovat právo zaměstnance na ochranu jeho osobnosti v celém rozsahu právní úpravy obsažené v § 81 a násl. OZ. I když právním prostředkem ochrany zaměstnance před porušením jeho práva na ochranu osobnosti je zejména postup podle § 82 OZ (tj. možnost domáhat se, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu jeho osobnosti, popřípadě, aby byl odstraněn jeho následek, ale také požadovat odčinění imateriální újmy a poskytnout zadostiučinění (jak vyplývá z § 2956 a § 2957 OZ), zůstává vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vzhledem k jeho základu vztahem pracovněprávním.

Povinnosti zaměstnance

Zaměstnanec je zase povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Tato povinnost vlastně ukládá zaměstnanci určitý způsob chování v průběhu celého pracovního poměru, aniž by ještě hrozila nějaká škoda, aby se při výkonu práv a povinností z pracovního poměru vystříhal situací, které podle obecných zkušeností mohou vést ke vzniku škody. Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní a časové situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku. Zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit. Nedodržení zásad obecné pracovněprávní prevence znamená porušení právní povinnosti, která v případě vzniku škody zakládá za splnění dalších předpokladů obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 ZP, a v případě vzniku bezdůvodného obohacení je potom na místě postup podle § 331 ZP.

Oproti výše uvedené obecné prevenční povinnosti (představující v podstatě způsob chování zaměstnance) má zaměstnanec oznamovací povinnost vůči svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci až v případě, jestliže vznik škody hrozí. Hrozí-li škoda, je zaměstnanec povinen upozornit na ni nadřízeného zaměstnance a v případě neodkladné potřeby proti ní zakročit. Je nerozhodné, zda škoda hrozí zaměstnavateli, spoluzaměstnancům nebo jiné fyzické či právnické osobě, ani to, který subjekt by nesl za škodu právní odpovědnost. Nemusí tak učinit pouze v případě, brání-li mu v tom důležitá okolnost, nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby sobě blízké. Rovněž je povinností zaměstnance, který zjistil, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, toto oznámit to svému nadřízenému.

Zvláštní prevenční povinnost zaměstnance zakročit, pak nastupuje v případě, kdy nelze vyčkávat a je třeba jednat urychleně, protože škoda hrozí natolik bezprostředně, že ji už z časových důvodů nelze účinně odvrátit prostřednictvím oznámení nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, a k odvrácení škody je proto třeba zakročit bez prodlení. Zatímco oznamovací povinnost se týká jakékoliv hrozící škody, povinnost zaměstnance aktivně jednat a neodkladně zakročit se týká jen takové škody, která hrozí zaměstnavateli, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru.

Povinnost zakročit nemá zaměstnanec jednak tehdy, jestliže mu v tom brání důležitá okolnost, kupříkladu jestliže mu chybí odborné znalosti a dovednosti k obsluze stroje, zařízení ...