Pracovní doba v praxi

Právní úprava pracovní doby je v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. obsažena v části čtvrté, tj. v § 78 až 100 ZP. Je třeba podotknout, že tato úprava bezprostředně navazuje na právní úpravu obsaženou ještě ve starém zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Právní úprava pracovní doby totiž prošla již ve starém zákoníku práce podstatnou změnou v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí Evropských společenství, neboť tzv. první euronovela v r. 2000 transponovala do našeho pracovního práva směrnici ES č. 93/104/ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která je, dá se říci, základním předpisem evropského práva o pracovní době a dále i úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 1, která upravuje omezení pracovní doby v průmyslu. Směrnice ES č. 93/104/ES byla v průběhu let několikrát novelizována a posléze byla v r. 2003 vydána jako směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, která je také základem naší současné právní úpravy. V našem dnešním článku si proto vzájemně vysvětlíme základ nyní platné právní úpravy a upozorníme se na výkladové problémy, které vznikají v praxi.

Pro úplnost musíme předem zdůraznit, že tato „harmonizovaná úprava pracovní doby“ obsažená v zákoníku práce platí pro všechny zaměstnance s výjimkou zaměstnanců v dopravě a členů jednotek hasičského záchranného sboru podniku. Zaměstnancům dopravy, kterými jsou členové osádky nákladního automobilu nebo autobusu, zaměstnanci údržby pozemních komunikací, zaměstnanci drážní dopravy na dráze celostátní, regionální a vlečce, zaměstnanci městské hromadné dopravy, zaměstnanci zajišťující provozování letiště, členové posádky plavidla a zaměstnanci obsluhující plavidlo v přístavu upravila vláda postup a další povinnosti zaměstnavatele při úpravě pracovní doby a doby odpočinku nařízením vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě. Toto nařízení vlády nabylo účinnosti spolu se zákoníkem práce také ke dni 1. 1. 2007.

Členům jednotky hasičského záchranného sboru podniku, který je složen ze zaměstnanců zaměstnavatele, kteří vykonávají činnost v této jednotce jako své zaměstnání, jejichž pracovní povinnosti zahrnují přímé plnění úkolů této jednotky, upravila vláda odchylky úpravy pracovní doby a doby odpočinku nařízením vlády č. 182/2007 Sb., o odchylné úpravě pracovní doby a doby odpočinku členů jednotky hasičského záchranného sboru podniku, které nabylo účinnosti 17. 7. 2007.

Úvodem je však ještě třeba zdůraznit, obě citované evropské směrnice o pracovní době se hned v preambuli odvolávají na směrnici Rady č. 83/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění směrnice Rady č. 91/383/EEC (tzv. rámcovou směrnici o BOZP), neboť evropské právo vidí ve zkracování pracovní doby a prodlužování délky odpočinku zaměstnance včetně prodlužování délky dovolené na zotavenou základní preventivní opatření v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, která výrazným způsobem ovlivňují prevenci rizik jako takovou a předcházení pracovním úrazům a nemocem z povolání.

Z toho důvodu také země Evropských společenství vidí ve zkracování pracovní doby a prodlužování délky odpočinku zaměstnanců všemi možnými způsoby základní možnost, jak snížit počet pracovních úrazů. Ze všech těchto důvodů přistupují jednotlivé země Evropských společenství k problematice pracovní doby různým způsobem. Některé se snaží o zvýšení počtu různých svátků a státních svátků, jiné zase formou celostátního zavádění kratší týdenní pracovní doby.

Nakonec je třeba ještě úvodem zdůraznit, že zákoník práce je veden záměrem liberalizovat pracovněprávní vztahy a vymezit jejich vztah k platnému občanskému zákoníku, tak aby při zachování specifik pracovněprávní úpravy byl zvýrazněn soukromoprávní charakter úpravy podle zásady „co není zakázáno, je dovoleno“. Princip liberální právní úpravy je vyjádřen v § 2 odst. 1 ZP. Podle něj platí, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upraveny odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 ZP, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance.

Pokud se týká části čtvrté zákoníku práce, tedy § 78 až 100 ZP pojednávajících o pracovní době, tak platí, že ustanovení § 78 odst. 1 písm. a) až f), k) a l), § 79 odst. 1 a 2 písm. d), § 82, § 83, § 85 odst. 3 a 5, § 86 odst. 3, § 88 odst. 1 a 2, § 90, § 92 odst. 1, 3 a 4, § 93 odst. 2 věta druhá a odst. 4, § 94, § 96 odst. 2 ZP jsou ustanoveními transpozičními, tedy ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství a od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance a jsou zařazené v § 363 ZP.

Definice pojmů

Již v souvislosti s transposicí směrnice Rady 93/104/ES do starého zákoníku práce vyvstala potřeba legislativně zakotvit i definice pojmů jako je pracovní doba, doba odpočinku, směna, dvousměnný pracovní režim, třísměnný pracovní režim, nepřetržitý pracovní režim, pracovní pohotovost a práce přesčas. V nyní platném zákoníku práce k nim byly ještě přiřazeny z důvodu zpřesnění textu zákona další definice, zejména pojmů týden, noční práce a zaměstnanec pracující v noci.

Definice pojmu pracovní doba je vymezena shodně s definicí tohoto pojmu ve směrnici. Je pozitivní, neboť platí, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.

Pracovní dobou se rozumí jakákoliv doba, ať již strávená na pracovišti, nebo mimo ně, během níž zaměstnanec plní nebo je povinen plnit pracovní úkoly. Pokud se zaměstnanec nachází na pracovišti, pak je pracovní dobou také doba, v níž je zaměstnanec připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Nelze souhlasit s názory, že pracovní dobou může být jakákoliv doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti. Pracovní dobou může být pouze doba, kdy zaměstnanec je připraven k výkonu práce, např. zaměstnanec skončil výkon práce a čeká na přidělení další práce. Za pracovní dobu však nelze označit dobu, kdy zaměstnanec pracuje v rozporu s příkazy či zájmy zaměstnavatele pro sebe či jiný subjekt odlišný od zaměstnavatele. Na druhé straně označení určité doby jako pracovní doby neklade žádný nárok na zaměstnance z hlediska intenzity pracovní aktivity či množství a kvality dosažených pracovních výsledků. Z hlediska dobrých mravů vyplývá požadavek, aby za pracovní dobu byly považovány také ty časové úseky, kdy zaměstnanec koná přirozenou potřebu či doby drobné ztráty pozornosti a pracovního nasazení. Klasifikování určité doby jako pracovní doby ...